Duben 2004

Průvodce tropickým lesem.

Vojtěch Novotný

Třináct rad pro středně pokročilé cestovatele

Málokterý knižní trh je přesycen tak, jako ten s turistickými průvodci. Přesto se na něm obtížně hledá příručka pro pokročilejší cestovatele podnikající výpravy do odlehlejších krajin. Toto zadání sice splňuje již téměř kultovní knížka Jaroslava Pavlíčka Člověk v drsné přírodě, stačí ovšem pohled na skicu chodidla zabaleného v mohutném souvrství ponožek, aby čtenář pochopil, že polárník Pavlíček se v ní zrovna nezaměřuje na tropické oblasti. Uvádím zde proto několik zkušeností z tropického terénu, jež by snad mohly být při cestách do teplých krajin užitečné. Jedná se o nesystematický a neúplný výběr postřehů, jež jsou samozřejmě – tak jako vše v tropických pralesích – zcela bez záruky.

Where is no doctor

1. Tropy jsou bezpečnější, než se domníváte. Koneckonců většina lidstva víceméně spokojeně žije právě tam. Zachovejte si proto míru obezřetnosti, paranoie a hypochondrie, na niž jste už zvyklí z domova.

2. 2. V tropických nížinách užívejte antimalarika, ale zároveň vězte, že malárii nakonec stejně dostanete. Napoprvé budete mít potíže se diagnostikovat, opakované záchvaty rozpoznáte již snadno. Vhodnou volbou cestovního programu se omezte na nejvýše dvě malárie ročně, nemoc vyčerpává organismus. Neustále mějte při sobě léčebnou dávku antimalarika (nejlépe Arthemeteru, odvozeného z tradiční čínské medicíny), je to nejdůležitější součást vašeho cestovního zavazadla. Malaričtí pacienti často trpí horečnatým bludem, že jsou – nehledě na jasné příznaky nemoci – zcela zdrávi. Mějte to na paměti při zacházení s kolegy, kteří zmítáni zimnicí v tropickém horku tvrdí, že jim nikdy nebylo lépe. Pokud cestujete sami a jednoho rána se probudíte zcela vysíleni, s vysokou horečkou a podezřelou apatií, pomalu ovládající vaše již tak zpomalené myšlení, máte možná hodinu na to se sebrat a zahájit léčbu, dříve než se dostaví malarické koma a začne vám být všechno jedno.

3. Nebojte se onemocnět daleko od domova, nic těžkého na tom není. Při léčbě se ale nespoléhejte na znalosti kmenových medicinmanů. Vybavte se vhodnou příručkou první pomoci – tedy takovou, jež sečným ranám mačetou věnuje víc místa než odřeným kolenům (doporučuji knížku s případným názvem Where is no doctor). Není ideální seznamovat se s anatomií lidského těla až při pohledu do rány – navštivte pár pitev se studenty medicíny, budete pak při ošetřování mnohem jistější. Zbavte se zlozvyku omdlévat při pohledu na krev. Zejména pokud cestujete ve dvou, je takové chování k vašemu partnerovi nanejvýš nekolegiální. Do pralesa vezměte výrazně víc antibiotik a antimalarik, než kolik si myslíte, že můžete spotřebovat. Na každém výletě tím rutinně zachráníte pár dětských životů.

4. Satelitní telefon dobíjený lehkým, v plastu zataveným slunečním panelem je ideální, a kromě vysílačky i jediná praktická možnost spojení se světem ze skutečně odlehlého terénu. Jeho globální dosah v kombinaci se všeobecným rozšířením mobilních telefonů v Čechách vám umožní diskutovat akutní scénáře vaší záchrany z tropické džungle s přáteli, kteří zůstali prozíravě doma v pohodlí své oblíbené restaurace.

5. Střezte se míst obývaných lesními duchy. Jsou skutečně nebezpečná, přinejmenším proto, že vaši domorodí průvodci a nosiči je za nebezpečná považují a chovají se podle toho. Při nehodách neočekávejte od svých domorodých průvodců smysluplnou pomoc. Jejich prvním impulsem je utéci, neboť podle zvyklostí v mnoha tradičních společenstvích jakékoli spojení s nehodou znamená spoluvinu.

6. Při vážných onemocněních v obtížném terénu je zpravidla jediným řešením evakuace vrtulníkem. Před odchodem do pralesa kontaktujte příslušnou leteckou společnost. Kromě obligátních mačet vezměte na výlet alespoň jednu masivní sekeru, abyste byli v případě potřeby schopni pro vrtulník vykácet vhodnou přistávací plochu.

Na cestě

7. Pěší expedice potřebují nosiče. Ti jsou levní a snadno dostupní, nicméně nelze zaměstnávat příliš mnoho nosičů po příliš dlouhou dobu, aniž by při tom bylo třeba řešit osobní a kmenové spory, stávky a dezerce. Akční rádius pěších expedic je omezený, neboť jídlo na dva týdny už představuje plný náklad nosiče. Rychlost cestování pralesem závisí na terénu a složení vegetace; postup o méně než deset kilometrů denně není neobvyklý. Tradičním řešením pro dálkové expedice byly postupové tábory se zásobami přesunovanými cirkulací desítek nosičů. Dnes uvažujte raději o malé pěší expedici zásobované letecky.

8. Ideální obuví pro nížinné pralesy je patřičně ztvrdlé bosé chodidlo, nicméně to lze získat až po dlouhém úsilí, a vyplatí se tedy jen seriózním zájemcům. Trekkingové sandály jsou vhodné pro velmi často potřebné balancování na kmenech stromů přemosťujících rokliny a potoky, zatímco vysoké plátěné boty poskytují lepší ochranu proti hadům. Volba tedy závisí na tom, zda se více obáváte hadů či volného pádu. Na hory jsou vhodné pevné turistické boty. V intenzivně vlhkých oblastech (s více než pěti metry srážek ročně) vyžaduje jejich nošení každodenní kontrolu plísní a všeobecnou údržbu vašich silně macerovaných chodidel. Jakmile vám z prstů na nohou odpadnou nehty, je to první známka toho, že svůj boj o zdravé nohy prohráváte.

9. Nejsnazší přístup do pralesních oblastí je po řekách. Z kmene vydlabaná kánoe vybavená přívěsným motorem je snadno manévrovatelné a překvapivě stabilní plavidlo, jehož provoz ale není levný. Cena benzinu roste úměrně vzdálenosti od poslední čerpací stanice a 100 Kč za litr není na horních tocích tropických řek ničím výjimečným. Pokud toužíte být napaden nějakým velkým dravcem, krokodýli v mnoha tropických řekách představují jednu z vašich posledních realistických šancí na takové dobrodružství.

10. Mnohé jinak nedostupné oblasti mají síť travnatých letišť pro malá letadla. Cessna 206 je v takovém případě ideálním dopravním prostředkem pro vaši expedici. Pojme 500 kg cestujících a nákladu, lze si ji poměrně levně pronajmout a je schopna přistávat i v drsnějším terénu. Oficiální statistiky o mimořádné bezpečnosti letecké dopravy ovšem nezahrnují údaje z provozu malých letadel nad tropickými pralesy; seznam cestujících zahynuvších v takových situacích je dlouhý.

11. Odlehlé oblasti již z definice nejsou dostupné automobilům. Pokud je budete přesto používat, zjistěte si, zda je místním zvykem reagovat na nehody okamžitým zabitím řidiče nebo spíš pozvolnějším soudním procesem. Terénní automobily prodávané v Evropě slouží jako odznaky mužnosti jejich řidičů, respektive emancipovanosti jejich řidiček, a jsou podle toho i konstruovány. Pro skutečnou jízdu v terénu volte desetimístný landcruiser nebo landrover s velkou světlostí podvozku, deseti převodovými stupni, navijákem, uzávěrkou diferenciálu, zesíleným nárazníkem, přídavnou nádrží a ochrannými mřížemi na oknech. Nejobvyklejším způsobem, jak poškodit vůz i s osádkou, je skutálet se s ním ze svahu, ať již následkem smyku v bahnitém terénu, sesuvu části vozovky nebo jízdy v přílišném náklonu. Oblíbenou alternativou je rovněž utopit vůz v řece nebo bažině, často poté, co se pod ním prolomí most – zejména pokud jste ho improvizovaně sami postavili.

12. Městští obyvatelé tropických zemí jsou v terénu zpravidla naprosto nepoužitelní. Jejich urbánní životní styl je v rozvojových zemích známkou vyššího společenského statutu a jako takový je doprovázen ostentativní nechutí až neschopností fungovat na venkově. Pokud vám vzdělaný kolega z města slouží i jako překladatel pro domluvu se svými spoluobčany z pralesa, četná nedorozumění jsou zaručena.

13. A závěrem: nepropadejte panice. Tato nejdůležitější rada z nejlepšího turistického průvodce všech dob (Douglas Adams: Stopařův průvodce Galaxií) platí v celém vesmíru, tedy i v pozemských tropech. K panice není ostatně žádný důvod – viz rada číslo jedna.

(Respekt)