Duben 2004

Proč nenajdete nuly v seznamech StB

David J. Novotný

Nedávno se v souvislosti s jistou populární divou opět rozpoutala debata, která neskončí ani poté, co pamětníci zemřou, neboť tu budou jejich potomci, prapotomci, obdivovatelé a zatracovatelé. Pozitivní ani negativní zjednodušování nevede nikam, pasovat se na morálního soudce je sice snadné, ale zároveň značně ošidné. Komu nikdy Mefistofeles nenabídl kontrakt, nemá právo soudit? Nebo ho má jen ten, kdo odolal? Či se může pasovat na soudce ten, který podlehl a autopsie mu dává právo posuzovat, jak těžký je někdy život a říkat, že kdo nezažil, nepochopí? Argumenty, že se chce dotyčná dáma očistit kvůli prapotomkům, lze lidsky pochopit, koneckonců druhdy jedinci kvůli štěstí svých potomků konvertovali ke křesťanství, protestanti se nechali rekatolizovat, anebo naopak po pár staletích z církve vystupovali a konvertovali k marxismu, ohýbali se a ponižovali a své morální poklesky halili do hávu starostí o rodinu. Tak to bylo i s těmi, kteří kvůli potomkům nebo něčemu jinému přistoupili na spolupráci se StB. Jiní nikdy nekonvertovali, nevstupovali do KSČ, neohýbali se, spolupráci s StB odmítli, a přitom důvod byl stejný: dělali to kvůli potomkům. Jedni na seznamech StB jsou, jiní ne. Je to fakt věcné povahy, nic víc. Kdo chce být žalobcem? Kdo chce být soudcem? Kdo chce být přísedícím? Kdo obhájcem? Jakýsi winkeladvokat diaboli přispěchal v rámci debaty s nevídanou a demagogickou tezí: ti co na seznamech nejsou, prý nestáli komunistům ani za povšimnutí. Byly to takové nuly, že větších nebylo. Slovo do pranice. Kdo taková česká nula vlastně je?

Komunistický režim měl seznamy přinejmenším dva: ten, na nichž byli odpůrci režimu, nebezpeční a nepoddajní lidé, s nimiž nebylo možno hnout. Některé komunisté zavřeli, někteří nesměli do rozhlasu, televize, nesměli pracovat v oboru. Někteří podlehli svodům a dostali se na ty druhé seznamy. Nedovedli si představit, že nebudou zkoumat v laboratořích, hrát v divadlech, učit na středních a vysokých školách, pohybovat se v akademických kruzích, vystupovat na kazatelny nebo pódia. Jako Faust podepsali smlouvu s Mefistem, neb chtěli zajistit věčnost svého stavu, jenže jak pravil dotyčný: „Stopy mých pozemských dní nemohou ani ve věčnostech zajíti.“

StB se podařilo přimět některé občany ke spolupráci, ježto znala jejich slabá místa: marnivost, touhu nebýt na okraji společnosti, touhu dál pracovat v oboru, objevovat se na obrazovce, na scénách divadel, koncertních pódiích. Chtěla po sobě zanechat stopu svých pozemských dní a byli ochotni zaplatit. Byl to prachobyčejný obchod: něco za něco, za porušení dobrého mravu výhody. Už had zahradě Eden tvrdil Evě, že když pojí ovoce ze stromu poznání, bude jako Bůh. Víme, že ji pěkně doběhl. “S“ v názvu StB, se kroutí jako serpent, čili had.

Existovala ještě jiná kategorie, kde se jednalo o obchod: buď spolupráce, anebo vězení. S legálním soudem za nezletilá děvčátka, za dopravní nehodu v podnapilém stavu, za pašování čehosi ze sousedních zemí, za vekslování s valutami, za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, za šíření pornografie. Za dokonaný trestní čin (nepolitický) legální trest. Státní tajná policie věděla, kdo se doběhl sám vlivem svých nedostatků, stačilo jen trochu zmáčknout. Rozhodování bylo pro mnohé těžké, někteří na ten obchod nepřistoupili a byli pravomocně odsouzeni. Jiným se do vězení nechtělo. Byli mladí, zdi žalářní vlhké a noci dlouhé. StB díky síti donašečů věděla, koho stačí přitlačit, věděla, kde kdo má slabá místa. Chcete vidět po dlouhých letech syna který emigroval? A vnoučky? Chcete vidět starou matičku, která opustila republiku? Chcete pomoci synovi, který sedí ve vězení a je zatvrzelý? Chcete navštívit svou (francouzskou, anglickou, americkou) manželku v její otčině, chcete, aby dostala naše vstupní vízum, chcete ji ještě někdy v životě vidět? Jistě se dohodneme.

Ti, jejichž jména na seznamech jsou, se nějak dohodli. Možná potom ani nedonášeli, možná se rozhodli, že z toho vybruslí. Jiní ten ďábelský obchod prostě potřebovali uzavřít. Někteří to na sebe řekli sami, někteří se hájí, že je to všechno jinak. Jenže paměť je mrcha a usvědčuje. Víme, kdo se objevoval v rozhlase, televizi, ale na druhé straně víme, kdo nikdy nehrál v komunistických seriálech, kteří herci a výtvarníci měli zakázanou Prahu jako prostitutky, kdo nesměl publikovat, kdo nesměl do nahrávacích studií, kdo neměl státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti, protože byl na jiných seznamech, které bohužel nikdy nikdo nezveřejní. Ty černé listiny byly jen per huba, podpisu nebylo třeba, vázací akt se nekonal.

A pak jsou tu ony nuly, o které nikdo nejevil zájem. Nekradly, nehřešily, snažily se nepřijít s režimem do křížku a byly obezřetné. Nikdo na ně nic neměl. Ani soused, ani domovnice, ani strana, v níž z principu nebyly. Byly nezajímavé, protože byly opatrné a nikdy se nezapletly. Nula od nuly pojde, proto ten nezájem. Dívat se na ně ovšem spatra, je zlblost ducha. Problém je v tom, že mnohé tak řečené nuly jsou dnes podezřelé: nikdo na ně nic nemá. Žádné aféry, skandály, žádné mrtvé milenky pod záhonem růží, ani kompromitující listiny, jejich jména figurují jen na seznamech žáků základních škol nebo ve zlatých stránkách. Jinak nic. Musí to tedy být divní lidé. Nebo zatraceně mazaní. Nikdo je vlastně nezná. O to snazší je se do nich strefovat.

Jestli chce ministr vnitra konečně se seznamy StB něco dělat, jak před časem prohlásil, ať je svěří péči obchodního soudu. A občané v seznamech zanesení ať sami posoudí, zda se jim ten obchod vyplatil, či nikoliv. Nikdo jiný to za ně udělat nemůže. Ani moralisté, ani humanisté, ani nuly, které v těch seznamech nejsou.

(www.bohumildolezal.cz)