Duben 2004

Bouřící dítě Josef Václav Frič (1829-1890)

Pavel Kosatík

Radikalismus a vášeň mají v českém veřejném životě devatenáctého století jedno společné jméno: Josef Václav Frič. Málokdy se v našich dějinách dobrodruh a politik spojí v jedné osobě do té míry, jako tomu bylo ve Fričově případě. Také jen málokterý český osud tak dokonale ilustruje tezi, že individualismus nebývá jenom vlastností silných, ale že může být i životním břemenem, či dokonce prokletím.

Mládí bojovníka

Fričův otec, pražský advokát, v jehož domácnosti se už dávno před rokem 1848 scházeli vlastenečtí intelektuálové, syna nikdy nepřestal milovat, přestože s ním měl zejména v jeho pubertě těžkou práci. Josef přepínal vždycky, zvlášť od chvíle, kdy si všiml, že existují děvčata. Na Akademickém gymnáziu, kde studoval, jeho exaltovanost znali: u kterési zkoušky nejdřív sehrál scénku, jako by se o něj pokoušely mdloby, aby nakonec profesora i třídu opustil s výkřikem: "Odpusťte, vzácný pane - nemohu - jsem zamilován!" Vlivem jedné takové nešťastné lásky a zřejmě i nestrávené četby Byrona se v sedmnácti letech rozhodl, že prchne z domova. Aby za minulostí mohl spálit všechny mosty, rozhodl se zinscenovat sebevraždu: na břehu Labe rozhodil šaty, aby to vypadalo, že se utopil. Potom odjel do Hamburku, rozhodnutý zasvětit svůj život pronásledování obchodníků s otroky. V cizině, především v Paříži a Londýně, se Frič sblížil se slovanskými, hlavně polskými komunitami. Exiloví Poláci spřádali smělé plány na obnovu samostatné vlasti, což bylo blízké Fričovu utopickému způsobu myšlení. Protože měli v Paříži vlastní vojenskou školu, využil Frič příležitosti a absolvoval na ní výcvik. Jako by tušil, že za několik měsíců propukne v Praze povstání a po mužích s vojenskými zkušenostmi vznikne poptávka. Když se vrátil domů, omluvil se nejdřív rodičům a pak navázal přátelství s mladými radikály, jako byli Karel Sabina a Emanuel Arnold. Později se mělo ukázat, že tvořili jednu z nejtragičtějších generací v českých dějinách: skoro všichni její vůdci strávili dlouhý čas ve vězení a skončili jako zlomení lidé. Jejich požadavky se však nesplnily nejen kvůli tuhým poměrům, ale zejména proto, že byly v samé podstatě nereálné. Frič sám snil o zrušení absolutismu, cenzury i národnostního útlaku, což bylo v pořádku - zároveň však mínil, že ke vzniku republiky bude stačit, když se několik horkých hlav spojí dohromady a všechno ostatní se přihodí jaksi samo, neboť lidé budou oslněni jasem zářného příkladu. Hnutí Repeal, k jehož představitelům Frič patřil, chtělo změnit poměry právě takto, v jediném okamžiku. Slovy Karla Kosíka "přeměnit Čechy z nedomřivých sket na demokratický a revoluční národ, který se zařadí do pokrokové Evropy jako aktivní bojovník".

"Já tady komanduji!"

Zpočátku se zdálo, že by tomu tak doopravdy mohlo být. Hnutí svolalo na počátek března 1848 veřejnou schůzi do Svatováclavských lázní. Že nepůjde o nějaké usedlé sousedské rokování, naznačil požadavek "ozbrojení celého národa". Repealisté doufali, že až budou mít všichni Češi doma zbraně, bude záležet už jenom na tom, aby někdo schopný vydal povel k útoku. Frič se k této odpovědnosti přihlásil 12. června 1848, v den, kdy v Praze propukly takzvané svatodušní bouře. V té době už velel téměř dvěma a půl tisícům členů studentské legie, kteří se dosud jenom producírovali Prahou; nebylo divu, že byl posedlý touhou bojovat. Jednu chvíli to na nádvoří Klementina nevydržel: "Já tady komanduji!" vykřikl. "Ke mně, hoši, kdo z vás tu kdo!" A okamžitě začal řídit stavbu barikád a opevňování staroměstské Mostecké věže. Do dějin revoluce se dokonce zapsal husarským kouskem, když zatkl pražského místodržitele Thuna, aby tak získal výhodnější pozici prorokování s generálem Windischgrätzem, jehož vojsko ohrožovalo Prahu. "Život váš je nám prozatím příliš drahý," objasnil Thunovi situaci, "ale připraveni musíme být všichni na vše." Nový politický styl s sebou nesl také hru vabank. Příchod radikálů na scénu a bitky v pražských ulicích, které pak trvaly několik dní, rozhněvaly představitele umírněných Čechů v čele s Palackým, který nakonec dosáhl toho, že Frič musel Thuna propustit; nazval při tom ctižádostivého válečníka nezralým klukem, což mu pak Frič dlouho nemohl zapomenout. Rok 1848 tedy nakonec ve Fričově paměti zůstal zapsán jako rok zklamaných nadějí, kdy zradili především ti, od nichž by to čekal nejméně: vůdci národa.

Čekání na převrat

Když byla revoluce poražena, zjistil, že o jeho hrdinství nikdo nestojí. Nikoho nezajímalo, že je rozhodnutý pro blaho národa položit život; snad jen anarchista Bakunin ho obdivoval za to, že navzdory slabé konstituci za revoluce "ukázal energii". Před zatčením a také před Palackého obviněním, že ctižádostí zhatil klidný vývoj v zemi, Frič uprchl do Záhřebu. Doufal, že s vojskem tamního bána Jelačiče se vrátí do Čech a vybojuje Prahu zpátky. Když propuklo třináctidenní povstání na Slovensku, hned tam vyrazil, v jakési šarvátce byl zraněn (císařský kyrysník ho ťal šavlí do ramene) a pak se konečně vrátil do Prahy. Při přípravě takzvaného májového spiknutí (v našem seriálu jsme o něm už mluvili v souvislosti s Karlem Sabinou) byl zatčen; dalších pět let strávil ve vězení. Po návratu žil v Praze pod policejním dozorem. Zvyklý trávit život jako na houpačce, trpěl v šedesátých letech předminulého století, kdy byl veřejný život v zemi umrtven na minimum, jako zvíře. Nakonec vymyslel východisko: nedají-li se národní požadavky využít v politickém boji, lze je ukrýt v knihách. Navenek potom Frič v Praze se živil obchodem s kořalkou (když ho za to vlastenci napadali, namítal, že líh je "pravou zdravotní baštou" proti choleře, která právě v Praze propukla), ve skutečnosti se spíš scházel s mladými básníky Nerudou, Hálkem a Heydukem. V roce 1855 spolu s nimi vydal literární almanach Lada-Nióla (nazvaný podle litevské bohyně), a když jim bylo vydání dalšího dílu zakázáno, použili materiál k sestavení almanachu, který znamenal v české literatuře zlom: na počest básníka Máchy mu dali jméno Máj. Fričova zásluha na zorganizování nové silné české básnické generace je nesporná. S kvalitou jeho vlastních politických básní už to bylo horší, přestože je třeba Jaroslav Vrchlický vydal ještě po Fričově smrti. Také v prózách a dramatech zaujal Frič pozici rétora, jenž podobně jako starozákonní pro rok Jeremjáš nad troskami Jeruzaléma lká nad křivdami, které byly spáchány na českém národě. "Vzdechy, které jsem k nebi vysílal na poli lipanském, na skalách Vyšehradu, na polích Kostnice, na hoře Bělohorské a konče ve vyhnanství nad Polskou, změnily se v jeden hlas, v jedno titánské, neodvratné slovo: Pomsta!"

Kde jiní radili pracovat, tam Frič obyčejně vyzýval k boji. Neuznával kompromisy. Ti, kdo chtějí zlepšit českou situaci po dobrém, legální, parlamentní cestou, to podle něj s národem nemyslí upřímně - jde jim jenom o teplá místa v poslaneckých lavicích. V roce 1861 Frič psal: "Jako ďábla chraňme se především víry v skutečné zlepšení našich poměrů takzvanou cestou mírnou a legální." Jediné, co prý má smysl, je čekat na další příležitost, kdy bude možné uskutečnit převrat. Celý život ho neopustil zájem o tajné spolky a podzemní organizace (pravda je, že poměry v zemi tento sklon podporovaly). Kdo neprovozoval tajnou tiskárnu a nevydával zakázaný časopis, jako kdyby podle Friče skoro nežil. Tyto aktivity se mu však nepodařilo utajit před policií, takže v situaci, kdy mu hrozilo další věznění, požádal (v roce 1859), aby se mohl vystěhovat.

Dítě do posledního dechu

Dalších dvacet let prožil jako exulant v Londýně, Paříži, Záhřebu a dalších centrech exilových Slovanů. Z dnešního pohledu se zdá, že každou chvíli podléhal nové iluzi, připojoval se k nějaké charismatické osobnosti, od jejíhož úspěchu si sliboval lepší budoucnost Čechů. Jel za osvoboditelem Itálie Garibaldim, podle něj "Žižkou našeho věku", aby ho požádal o pomoc. Snažil se napodobovat ruského revolucionáře Gercena, který v exilu vydával svůj Kolokol; Fričův list Čech, vydávaný v Ženevě, byl nezdařeným pokusem o nápodobu ruského časopisu, který byl čten napříč celou Evropou. V roce prusko-rakouské války 1866 Frič vyjednával s kancléřem Bismarckem, přesvědčený, že "každý protivník Rakouska stává se přirozeným naším spojencem", a že by proto Prusové po vítězství ve válce mohli obnovit český stát. Podle všeho mohl Frič takto uvažovat jen proto, že vůbec nevnímal politiku jakožto arénu reálně soupeřících vlivů. Spíš ji viděl jako statický svět, do nějž může volně dosazovat vlastní představy. Češi doma s jeho exilovými vizemi nesouhlasili; politickou samostatnost českých zemí, která byla pro Friče samozřejmým požadavkem, si v šedesátých nebo sedmdesátých letech uměl doma představit jen málokdo. Stal se nejznámějším českým psancem devatenáctého století. Žil z ruky do úst, zároveň však do smrti zůstal čestným člověkem.

Do Prahy se však vrátil pozdě: jako padesátiletý v roce 1879. Zjistil, že "mladým" nemá co říci, zájem o jeho zkušenosti revolucionáře byl minimální. Když ohlásil subskripci na své sebrané spisy, přihlásilo se mu pětasedmdesát zájemců. A tak, ačkoliv až do smrti zůstal radikálem (Jaroslav Kvapil vzpomínal, jak ho Frič krátce před smrtí žádal: "Slibte mi, že zůstanete jaktěživ a vždycky nepřítelem Rakouska"), napsal o něm po jeho smrti jeden z jeho dalších ctitelů Jan Neruda: "Muž-hrdina, ale do posledního dechu dítě."

(Týden)