Duben 2004

Národní mučedník Karel Havlíček Borovský (1821-1856)

Pavel Kosatík

K čemu jsou národu mučedníci, je otázka, Češi o ně však vždycky stáli, vyhledávali je a dojímali se jejich osudem. Politujeme-li člověka, jenž se obětoval, může tím mezi námi a jím vzniknout citové pouto, přestože mu sami nesaháme po paty. Tím, že s ním "cítíme", se jaksi účastníme jeho velikosti... Než Havlíček dosáhl té své, uplynulo jen pětatřicet let, a z toho jen šest roků strávil jako novinář. Bylo to však dost na to, aby se do dějin zapsal jako jedna z nejvýraznějších českých tváří předminulého století.

V smíchu zápasit

Jeho otec, kupec z Vysočiny, ho vedl k tomu, aby všechno, co bude v životě dělat, bral doopravdy. Syn poslechl a rozhodl se, že bude knězem: obětuje soukromý život práci, která před sto padesáti lety víc než kterákoli jiná umožňovala pracovat mezi lidmi a vychovávat je. Jak se během prvního roku v klementinském semináři ukázalo, šlo o iluzi. "Bože, jaký konec to se mnou vezme! Houpám se, houpám!" zoufal si. Zaskočilo ho, jak neupřímně si otcové představení počínali. Po roce se nechal vyloučit, oficiálně proto, že četl Voltaira; mnohem spíš však ztratil sílu pokračovat. Rozpoznanou přetvářku už církevním představitelům nikdy nezapomněl, později jim věnoval desítky kritických a ironických textů. Bylo na něm vidět, jak obtížně zvládá sílu, která je v něm zatím skrytá. Mluvil překotně a při řeči zvláštním způsobem křivil tvář, mnohým připadalo, že "ironicky", a mysleli si proto, že se jim posmívá. Naplánoval si literární dráhu na deset let dopředu. Počítal s tím, že projede širý slovanský svět a sepíše o tom třídílný cestopis, měl promyšlené tři romány, sbírku básní, tragédii a několik mluvnic různých slovanských jazyků, o kterých předpokládal, že je na cestách pochytí. Neuměl si představit, že by jeho život měl mít jiný obsah než prospěch národu. Když mu bylo jedenadvacet let, poprvé narazil na skutečnost: na podzim 1842 se vydal do Ruska, aby se stal vychovatelem v rodině moskevského profesora. Zanedlouho však pochopil, že pobyt bude možné využít k jediné věci: "Sebrat co možno nejvíc dat k popsání jak tyranstva, tak pánů." Pochopil, nakolik je blouznění pražských Všeslovanů mimo realitu. Začal o tom psát. Domů už se vrátil jako hotový autor, poučený navíc Gogolem, že "jest nejlépe v smíchu s obtížemi zápasit". Dorazil do Prahy jako člověk rozhodnutý skoncovat s romantismem jako s neproduktivním životním postojem, odvádějícím pozornost od praktického života. Nechtěl vytvářet citové a sentimentální "obrázky", o nichž se dosud mělo za to, že tvoří páteř literatury. To, co spisovatel hlásá, měl být podle Havlíčka schopen zaručit vlastním jednáním, a kdo to neumí, ať mlčí. Tohle bylo nové. Havlíček dál oddělil politiku od estetiky: svět podle něj nemusí být krásný, ale má fungovat tak, aby v něm bylo co nejméně lidí materiálně nešťastných. Jedinec musí získat vlastní prostor svobody, musí dostat životní šanci a systém zároveň musí nabídnout dost záruk, aby ti, kdo šance zneužijí, neomezili ostatní nad únosnou míru. Svoboda jednotlivce je základ všeho.

"Šibenice tě nemine"

Když se v roce 1845 vrátil do Čech, uvedl se v novinách útokem na Tylovu novelu Poslední Čech , v níž viděl symbol planého a teatrálního vlastenčení. Tyl, považovaný za jednoho z nejpracovitějších vlastenců, platil až do té doby za nedotknutelného autora; útočníkem byl teď navíc mladík, jehož nikdo neznal. Aby "půlletní literát poučoval patnáctiletého", nebylo až do té doby v Čechách zvykem, takže Tyl nevydržel s nervy a rozzlobil se v novinách, že ho napadá "děcko", čímž přihrál Havlíčkovi na repliku: "Děckem jest - díš - obecenstvo naše. A tvé spisy, ty jsou tedy - kaše!" Tyl tím jako beletrista vlastně skončil, zbytek života psal hlavně dramata. Havlíček však na sebe vystoupením upozornil další představitele českého veřejného života, především Palackého. Zařídil, že pětadvacetiletý mladík dostal na starost vedení Pražských novin. Do té doby šlo spíš o úřední věstník, přinášející vyhlášky nebo zprávy o konkursech; politická sekce listu byla bezvýznamná. Od Palackého bylo geniálním i odvážným tahem, že mladého kritika do této pozice dostal. Vrstevníci to Havlíčkovi záviděli; Josef Václav Frič v pamětech pomstychtivě líčil, jak prý se Havlíček, v té době jenom "horkokrevný nespokojenec", v politice nevyznal, a tak mu Palacký na dovzdělání půjčil z knihovny posledních několik ročníků augsburské Allgemeine Zeitung; Havlíček si je vezl domů na trakaři. Co je podstatné: zrodil se první novodobý velký český novinář. V krátké době zvedl náklad Pražských novin i se zábavnou přílohou Česká včela na fenomenálních 1500 výtisků a vytvořil z nich vlivný politický list, vědomě pojímaný jako jeho názorový "orgán". Hmotně bylo Havlíčkovo postavení velmi nejisté, držel se jej však zuby nehty. "Noviny nedělají mne, ale já dělám noviny," říkal. Jako první novodobý novinář začal Havlíček působit k zesílení národa. Obětoval práci všechno, kvůli novinám se těsně před svatbou rozešel s nevěstou Fany Weidenhoffrovou. V politických požadavcích se vždy nezdál reálný, naopak byl podle mnohých výstředník. Kaplan Nožička z Borové vzpomínal, s čím se mu Havlíček svěřil hluboko před rokem 1848: chce prý smést habsburskou dynastii a přivést na trůn českého krále. A borovský farář Brůžek prý Havlíčka jednou varoval: "Ty, Karle, jestli v tomto způsobu setrváš, šibenice tě nemine."

Pod lví korouhví

Když v roce 1848 padl absolutismus a byla zrušena cenzura, Havlíček pochopil, že nastal vhodný okamžik ke vzniku konstituční monarchie. Počátkem dubna založil nezávislé Národní noviny, první český deník, v němž byl šéfredaktorem a zároveň majitelem. Formuloval český program: žádal svobodu pro národ, demokracii a (vnitrorakouskou) federaci. Jako poslanec říšského sněmu v Kroměříži zažil také agónii revoluce: místo parlamentní ústavy byla přijata ústava diktovaná z císařského dvora (oktrojovaná) a poměry v zemi opět rychle ztuhly. Jedním z názorových odpůrců utužené monarchie, který byl nejvíc na očích, byl český novinář, který se přesto pokoušel vydávat obnovené Národní listy až do roku 1850, v atmosféře konfiskací a soudních obstrukcí. "Situace, kterou Havlíček kolem sebe vytvořil v roce 1850, byla unikátní, stěží bychom našli obdobu v novodobých evropských dějinách," napsal literární vědec Alexandr Stich. Tato situace, stručně řečeno, spočívala v tom, že jedinec stál v opozici vůči celému státnímu represivnímu systému. Později byla proto Havlíčkova taktika z tohoto období sledována a studována v nejtěžších dobách, jež následovaly: za druhé republiky nebo v počátcích normalizace. Havlíček, sám vůči represivnímu aparátu bezmocný, oddaloval jeho užití vůči své osobě tím, že se snažil pohybovat co nejdéle uvnitř zužujících se hranic legality. Byl však sám, a tedy snadným terčem. Na jaře 1850 proto přenesl působiště z Prahy do Kutné Hory, kde začal vydávat časopis Slovan. Získal dva tisíce odběratelů, úctu a vážnost obyvatel města, a především pozici posledního neumlčeného hlasu v zemi. V rodinách, kam se výtisky Slovana dostaly, se Havlíčkovy články přechovávaly jako relikvie a četly se ještě po deseti či dvaceti letech. Sám Havlíček se v dopisech z této doby o své budoucnosti vyjadřoval s optimismem. Nechtěl si přiznat, že by mu třeba docházely síly, tvrdil, že mu hrozí možná prchlivost, ale nikdy ne ochabnutí: "Nemyslím, že bych mohl kdy leč v hrobě opustiti korouhev českého lva." Když bylo jasné, že Slovan policejnímu zákazu neunikne, rozhodl se Havlíček ukončit jeho vydávání sám. Byl unavený. Snil o tom, že odejde na venkov, bude se starat o nějaký statek a ve volném čase napíše román. "Já musím mít něco k reformování," napsal příteli, "když ne lidi, aspoň dobytek." Místo toho byl 16. prosince 1851 v Německém Brodě zatčen a za známých okolností převezen do tyrolského Brixenu, aby - jak napsal Karel Sabina - "tam na ty nebetyčné hory svobodného Švýcarska den co den jako mučený Tantalus patřiti musel, a přece, maje své srdce v Čechách u své milé rodiny, oběma nohama byl přikován a z toho polovičního zajetí útěkem do země svobodné uniknouti nemohl". Tento předpoklad rakouské policii v podstatě vyšel. Havlíček v Brixenu sice napsal nejznámější práce, Tyrolské elegie, Krále Lávru a Křest svatého Vladimíra, zároveň si však v dopisech domů často stěžoval, že si tam připadá jako "kapr v blátě", bez možnosti dýchat. Návrat mu byl povolen až v roce 1855 s podmínkou, že nebude veřejně publikovat. Pak už všechno rychle spělo k tragédii: než se vrátil do Prahy, zemřela mu manželka, matka jediné dcery. Sám Havlíček zemřel na tuberkulózu v polovině následujícího roku. Jeho pohřeb byla velká sláva, sjely se tisíce lidí, kteří si prý šeptali: "Od Husa se takový člověk nenarodil, který by se byl odvážil pravdu jim tak povědít." (Zdeněk Nejedlý později tvrdil, že Havlíček byl nejstatečnějším Čechem spolu s Žižkou.) Havlíčkovo utrpení za života se stalo základem k jeho posmrtnému obdivu, jenž na sebe ovšem často bral staré sentimentální formy, Havlíčkem tak napadané. Za všechny je symbolizovala píseň Spi, Havlíčku, v svém hrobečku. Co národ nedal Havlíčkovi, rozhodl se vynahradit aspoň pozůstalé dceři Zdeňce - ani ta však takovou péči o svou osobu dlouho nepřežila, zemřela, když jí bylo čtyřiadvacet let.

(Týden)