Duben 2004

Bratři radikálové. Eduard (1827-1907) a Julius (1831-1896) Grégrové

Pavel Kosatík

Z celkem osmi dětí fořta z Březhradu u Hradce Králové to tihle dva dotáhli nejdál. Ačkoliv jejich matka byla Němka a i po otci se ještě v dospělosti podepisovali jako "Grögerové", stanuli v druhé polovině devatenáctého století v čele nejdravějšího politického proudu v českém národě. Byli u vzniku mladočeské strany, ze které během čtvrtstoletí učinili rozhodující sílu v zemi. Oba, tvrdí a často bezohlední, se stali symboly první generace české liberální buržoazie.

Cesta na veřejnost

Přitom to dlouho nevypadalo, že by některý z nich měl ve veřejném životě co říci. Ještě snad Julius, který vystudoval práva a byl ve Frýdlantě advokátem. Z Eduarda se však měl stát lékař. Napsal disertaci o "živočišném teple", stal se asistentem Jana Evangelisty Purkyně a jako jeden z prvních Čechů propagoval Darwinovo učení o původu druhů. Ve volném čase črtal do sešitku strašidelné povídky a básně. "Mezi lásku, vlast a umění/ rozdělím své snažení," sliboval v roce 1847. V deníku, který v této době založil a vedl jej potom padesát let, razil heslo "Osvětou k svobodě". Hodně cestoval; v roce 1848 se například vydal do Krkonoš, kde se jednak obdivoval sexuální plodnosti východočeských tkalců, zároveň si tam však povšiml rozmáhajícího se německého živlu, jenž zachvacoval stále větší kdysi české území: "Nemáme vskutku co litovati, že hory naše Němci obydlené jsou, neztratili jsme tímto právě mnoho, hůře je to ovšem s krajinami okolo Chebu, Žatce atd., těch je věru škoda, a srdce krvácí, pomyslím-li, že snad navždy pro nás ztraceny jsou a snad v době krátké od Čech odtrženy a k Německu přivtěleny budou." Musí se s tím něco dělat; nejlépe přijmout od Němců hozenou rukavici a začít s nimi bojovat. Do politiky oba bratři vstoupili, jako celá jejich generace, s pádem Bachova absolutismu po roce 1859. Vůdcové národa Palacký a Rieger tehdy začali vyjednávat s vládou o koncesi pro český deník - po zániku Havlíčkova Slovana v roce 1852 Češi žádné noviny neměli. Úřady odmítaly vydat povolení nedůvěryhodným lidem a tak si Eduard Grégr vzpomněl na bratra Julia, který měl proti "národním výtečníkům" tu výhodu, že ho na policii nikdo neznal. Julius nezklamal, vydavatelskou koncesi získal, takže začaly vycházet Národní listy a oba bratři se na jejich vlně dostali do středu národního života. Jejich dravost se konečně měla kde realizovat. Julius, držitel koncese Národních listů, zaplatil třeba tím, že byl odsouzen na deset měsíců do vězení - a odseděl si je. Také Eduard přešel od básniček a povídek k brožurám na politická témata. Přestal psát o využívání zvířat v průmyslu a řemeslech (důsledek angažmá u fyziologa Purkyně), a místo toho útočil na jezuity a rozebíral různá traumata domácí politiky. Byl u všeho pokrokového, co se v českém národě dělo: zakládal pražský Sokol i Matici lidu, čtenářský klub, který měl zpřístupňovat české knihy nejširšímu publiku.

"Sprostý honák" na obzoru

Zárodky pozdější mladočeské strany vznikly už za revoluce v roce 18 48, reálně se však nový politický proud začal prosazovat až v šedesátých letech. Název "mladočeši" pro něj vymysleli Němci, redaktoři pražského německého deníku Bohemia: označili tak směr v české politice, který už se nespokojoval tak jako lidé kolem Riegra nebo Palackého s tím, že všechny české problémy vyřeší historické státní právo. Tedy spolupráce s českou šlechtou, která ztělesňuje ducha tradice a kontinuity. Eduard Grégr viděl situaci praktičtěji. Jednou provokativně napsal, že "státní právo bez patřičné moci nestojí ani za fajfku tabáku". Oba bratři byli názoru, že správný politik je ten, který tvrdě sleduje národní zájmy v současnosti a dějin si nevšímá. Mladočeský program způsobil převrat v české politice. Vyzýval k aktivitě: Češi neměli spoléhat na staré pravdy, ale vystoupit konečně jako mocná politická síla. Aby se to podle Grégrů jednou mohlo stát, je třeba zajistit pro jednotlivce liberální svobody, dopřát lidem všeobecné volební právo, zrovnoprávnit náboženská vyznání a proměnit Rakousko ve federaci bratrských národů. Oba hlavní proudy se lišily i po stránce taktiky v zemském, respektive říšském sněmu: staročeši radili oba parlamenty bojkotovat, mladočeši se chtěli práce účastnit. K definitivní roztržce došlo roku 1874. Mladočeský proud se proměnil v oficiálně zvanou Národní stranu svobodomyslnou. Existence dvou stran vedle sebe byla v Čechách novinkou, což nezůstalo bez následků. Pět let, která následovala, patřilo v dějinách českého veřejného života k nejubožejším. Obě strany, nepřivyklé dosud politickému soupeření, se navzájem osočovaly a uplatňovaly vůči sobě teroristické metody. Historik Zdeněk Tobolka později napsal: "Strana straně nepřála úspěchu a kazila jí jej. Lidem veřejně působícím začal se znechucovati veřejný život, muži výborných kvalit vzdalovali se veřejné činnosti a uchylovali se do ústraní." Od této doby se ostatně datuje české přesvědčení, že politika je svinstvo, kterému se slušný člověk radši vyhne na sto honů. Odlišnost programů se personifikovala také v nesnášenlivosti k vůdcům staročeské strany. Zejména Eduard Grégr nevynechal příležitosti, aby nenapadl Palackého (protože je starý) a zejména Riegra, z něhož učinil trvalý objekt invektiv. Na rozdíl od většiny národa, která viděla v Riegrovi skvělého řečníka, si Grégr myslel, že vůdce národa se vyjadřuje "jako sprostý honák ve společnosti salonní". Psal proti Riegrovi články i brožury. Když Rieger v roce 1887 v českém poslaneckém klubu vystoupil s kritikou do vlastních řad a řekl, že Češi "teď budou muset sbírat také politické drobty pod stolem", Grégr toto jeho soukromé prohlášení vynesl ven a zařídil, aby je obratem přetiskly Národní listy. Tím odstartoval Riegrův definitivní pád: veřejnost, Grégrem vedená, přijala názor, že "proto nás také kopají, poněvadž lezeme pod stůl".

Radikálové v čele

Oba bratři vedli mladočeskou stranu společně s veteránem české politiky Karlem Sladkovským. Obecně bylo známo, že jsou to především Grégrové, kdo vnáší do stranické taktiky a strategie konfrontační prvky. Francouzský časopis Eduarda Grégra v roce 1885 chválil: "Pan Grégr je člověk neobyčejný. Po patnáct let již je ozbrojen a bojuje. V noci píše, ve dne mluví. Němci nemají tužšího nepřítele, Francouzi přítele upřímnějšího a věrnějšího." Co možná znělo jen jako ukázka francouzské politické rétoriky, bylo hodně blízké pravdě. Grégr byl vynikající řečník, vitální a útočný. Řečnické umění neustále piloval, každé ráno například věnoval čtvrthodinku hlasité deklamaci Goethových a Schillerových veršů. Riegrova dcera Milada Červinková-Riegrová vzpomínala na Grégrovu propracovanou řečnickou mimiku: "Má jistá vyzývavá hnutí bradou, gesta rukou, která naznačují pohrdání, jistá pohrávání brýlemi a opírání se o lenoch, která vyznačují jeho lhostejnou nenucenost, posuňky rameny a celého těla, které mají naznačiti ironický výsměch, tu opět spravedlivé rozhořčení řečníka pozvedajícího svou pravici k hrozbě. Všechna ta gesta jsou nenucená, volná, asi tak jako gesta velmi dobrého herce, který se úplně vžil do své úlohy." Masaryk naopak považoval Eduarda Grégra za až přílišného radikála, na němž se mu líbilo jen to, že se svým pro jevům uměl "dodatečně zasmát". Oba Grégrové byli političtí radikálové. Když se upnuli k nějaké myšlence, šli po její stopě bez výhrad. Z Národních listů spolu vytvořili nejvlivnější český deník. Zvlášť ostře vystupovali protikatolicky, což pro ně znamenalo zároveň prohusitsky. Julius Grégr v brožuře O mistru Janu Husovi psal: "Boje husitské, jež těžce dolehly na zemi českou, neváhám to tvrditi, jsou největším štěstím našeho národa." Proslavil se také tím, že roku 1862 u Přibyslavi koupil kus pole v místech, kde měl podle starých kronik kdysi zemřít Jan Žižka. Když se na místě o dvanáct let později odhaloval Žižkův pomník, bratr Eduard tam o husitském hejtmanovi řekl: "Pravdaže spálil mnohý klášter, avšak kdo bydlil v těch klášteřích? Zahálčiví mnichové, kteří vydírali pod rouškou náboženství prostý lid, ty jíce z jeho mozolů." Celým srdcem oba uvěřili v pravost Rukopisů a bili se v jejich jménu jako z českých politiků žádný jiný. V jejich vydavatelské firmě tiskly snad veškeré české podniky. Mnozí takovou "vládu" chválili, jiní jí zase nemohli přijít na jméno. Někdy se dokonce prominentní zaměstnanci, jako spisovatel Jakub Arbes (jenž po deseti letech dostal z novin vyhazov) odvděčili Grégrovi tím, že ho portrétovali ve svých knihách: Arbes třeba v Kandidátech existence . Radikalismem zůstávali bratři na půdě legality. Jít burcovat ulici pro ně nebylo myslitelné. Přesto to byli nakonec právě oni, kdo zničili staročechy.

Probuzení národa

Dlouho nic nenasvědčovalo tomu, že by snad měli něco podobného v úmyslu. Když měl Eduard promluvit o poměru obou stran, používal básnické přirovnání k hodinám: "Péro, které rafije kupředu pohání, jest strana svobodomyslná, závaží však, které péro zdržuje, jest strana konzervativní. Kdyby nebylo tohoto závaží, ubíhaly by rafije příliš rychle ku předu, a kdyby nebylo péra hnacího, zastavilo by závaží celý stroj. Jenom tam, kde oba tito činitelé v dobře odměřeném a odváženém jsou poměru, ukazují hodiny pravý čas." Bylo to pěkné vyprávění, ve skutečnosti však Eduard Grégr napadal staročechy mnohem ostřeji: obviňoval jejich politiku z fatalismu, přirovnával jejich víru v císařovu dobrou vůli k víře pravověrných židů v příchod Mesiáše. Vítězství mladočechů nad staročechy v zemských (1889) a říšských (1891) volbách ale nakonec potvrdilo, že se bratrům Grégrům úsilí zburcovat národ podařilo.

(Týden)