Duben 2004

Národní mecenáš Josef Hlávka (1831-1908)

Pavel Kosatík

Když básník Ivan Wernisch před dvanácti lety začal v novinách tisknout na pokračování mikropříběhy ze svého cyklu Doupě latinářů, stal se hrdinou jeho básnických smyšlenek také český mecenáš Josef Hlávka. Jedné z nejúctyhodnějších postav české minulosti byly v básníkově fikci připsány ne zrovna chvalitebné činy: jeho "Hlávka" měl například (ještě předtím, než se z něj stal filantrop) zneužít žebrající dívku, v jiném textu zase "pomohl" topícímu se muži tím, že za ním do vody naházel mince a bankovky. Když Wernischovy texty vyšly, ozvalo se několik podrážděných čtenářů, kteří mecenáše proti neuctivosti bránili. Ukázalo se, že Hlávkova filantropie je ještě dnes, po téměř jednom a půl století, natolik výjimečným jevem, že se o ní stále nedoporučuje žertovat.

Hlávkův životopis odkrývá jeden významný problém českého veřejného života. Češi jsou malý národ a obývají nevelké území s nevelkým trhem. Nikdy pro ně nebylo snadné budovat silné firmy, jež by akumulovaly velký majetek. Místo vytváření impérií Češi tradičně trpěli pohledem na to, jak je hbitější cizí podnikatelé předbíhají. Pak přišel Hlávka. Nejenže ukázal, že po stránce akumulace kapitálu se Češi dokážou cizině vyrovnat, ale učinil neslýchanou věc, když se potom veškerého majetku vzdal ve prospěch veřejnosti. Stal se prvním velkým českým filantropem, dodnes nepřekonaným. Jak o něm bylo řečeno na jeho pohřbu: "Co v jiných zemích ke kulturním účelům poskytují stát nebo země, zčásti i vyšší bohaté kruhy společnosti, to pro národ český vykonal skoro sám jediný, z lidu vzrostlý bohatýr ducha a práce: Josef Hlávka." V bezvýhradnosti, s níž se vzdal svého majetku, zůstal Hlávka nenapodobeným vzorem dodnes.

Budovatel paláců a roklí

Pocházel ze západočeských Přeštic; místní monumentální kostel, zbudovaný barokním architektem Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem, prý rozhodl o tom, že se Hlávka dal na dráhu stavitele. V mládí skoro nic nenasvědčovalo tomu, že se stane jedním z nejvýraznějších Čechů druhé poloviny devatenáctého století: v revoluci roku 1848 se sice stal členem studentské legie a bojoval na pražských barikádách, pak však odešel studovat do Vídně na Akademii výtvarných umění. Dlouho se zdálo, že hlavní město monarchie ho pohltí podobně jako spousty Čechů před ním i po něm. Byl pokládán za mimořádně schopného a zodpovědného stavitele, jehož firmě mohou být svěřovány nejnáročnější stavby; těch bylo v šedesátých letech předminulého století ve Vídni dost. Město po vzoru Paříže procházelo radikální přestavbou, bouraly se městské hradby, plánovaly bulváry. Hlávkova firma stavěla desítky budov, které dodnes určují panoráma Vídně: burzu, státní banku, Votivní chrám, ale třeba také proslulou vídeňskou operu. Na Hlávkově budovatelském "kontě" byly obchodní domy, šlechtické paláce, školy, synagoga, a hlavně činžovní domy, dohromady víc než 140 staveb. Projektoval však také mimo Vídeň, například rozsáhlou rezidenci pravoslavného biskupa v Černovcích na východní periferii říše.

Tímto způsobem si Hlávka pomohl k pohádkovému jmění. Někteří mu vyčítali, že za ně vděčí šetření s materiálem, a uváděli jako příklad Hlávkův dům ve Vodičkově ulici (dnes v něm sídlí jídelna McDonald´s), jehož prakticky řešené byty a schodiště měly dům změnit v "propast, rokli, kam jaktěživ žádný vzduch a žádné světlo nemůže přijíti, kde by byla vskutku jen tma a v létě šero". Jedním z nájemníků, který v domě získal byt a jenž si pak na Hlávku stěžoval, byl básník Julius Zeyer; stavitelovou pověstí však tato mrzutost neotřásla.

Spořivý Rýbrcoul

Řečeno dnešní terminologií byl Hlávka workaholik. V jeho životě jsou dlouhá období, o nichž není známo, že by kromě práce dělal něco jiného. Vědělo se o něm, že na všechny stavby osobně dohlíží a pedanticky, někdy snad až tvrdohlavě, dbá na dodržování původních propozic. Nebylo vlastně divu, že jeho organismus nápor nepřetržitého přepínání nevydržel. Stal se z něho případ do učebnic psychosomatiky: jako osmatřicetiletý nejprve ochrnul na obě nohy a o tři roky později oslepl. Trvalo řadu let, než se jeho zdravotní stav opět upravil, Hlávka za to však zaplatil rozhodnutím ukončit stavitelskou činnost. Odešel na odpočinek. Stejně neúnavně, jako do té doby stavěl, se pak začal projevovat jako veřejně pro spěšný činitel. Skoro to vypadalo, že se bez jeho přispění neobejde žádná česká akce. Nebýt Hlávky, mnoho staveb hlavně v Praze by mělo mnohem skromnější kabát, mnohé by vůbec nevznikly. Platí to pro Strakovu akademii (současné sídlo vlády), Akademii výtvarných umění, ale třeba i pro vyšehradský Slavín. Hlávka dohlížel na Mockerovu dostavbu Svatovítské katedrály na Hradě. Podpořil rekonstrukci Karlštejna a chrámu svaté Barbory v Kutné Hoře. Když povodeň zbořila Karlův most, byl to Hlávka, kdo dal historickou stavbu dokonce i se sochami opět do pořádku. Za srdeční záležitost však pokládal zejména stavbu Národního muzea, kde ho bavilo rozhodovat i o vzorcích tapet nebo o tom, v kterém sále bude viset jaký obraz.

Mohutnou postavou a bílými vousy do pasu působil majestátním dojmem. Básník Jaroslav Vrchlický si z něj kvůli tomu dělal legraci a nazýval ho Rýbrcoulem. Hlávkovy šaty nikdy nebyly zcela čisté, lokty a kolena míval vytahané: vzhled rozhodně neprozrazoval, jaké má bohatství. Nový klobouk si prý koupil jen tehdy, když manželka použila lsti a nahlásila mu, že jej pořídí za polovinu skutečné ceny. Ani na cestách netrpěl luxus; raději jezdil třetí než druhou třídou a vysvětloval to tím, že "tam beztak nebude dřív".

Pro syny národa

Co ušetřil na sobě, věnoval druhým lidem. Těžko vlastně říci, jak se z něj stal tolik zapálený český vlastenec, ale nedá se pochybovat o tom, že jím byl. A to navzdory tomu, že si ve vídeňských školách nikdy zcela neosvojil český pravopis. Celý život nerad psal české dopisy a také v řeči prý české výrazy komolil. Nicméně prosazoval českou řeč všude, kde se dalo. Díky němu se čeština stala jednacím jazykem nově založené akademie a také všichni akademici byli povinně české národnosti. Jako představitel Čechů bojoval za zdánlivě podružné věci: například za to, aby se na pečetním znaku akademie objevil místo běžného dvouhlavého císařského orla dvouocasý český lev. Hrabě Taafe se bránil: "Dejte mi pokoj s tou vaší kočkou!" Ale Hlávka pokoj nedal, "kočka" na pečeti zůstala. Proč se právě Hlávka stal prototypem českého mecenáše, se dá z jeho povahy vysvětlit jen zčásti. Neměl děti, zdá se tedy zřejmé, že "zrod mecenáše" byl jakýmsi východiskem z nouze.

Mnoho lidí ve stejné situaci však volí úplně jinou cestu než Hlávka. Kdesi ve svém životě musel patrně dospět k rozhodnutí, že národní celek je hodnotou, které má smysl obětovat vše beze zbytku. Množství malířů, hudebních skladatelů, básníků a literátů, jež podporoval, šlo do desítek. Až na několik výjimek, jako byl Antonín Dvořák, preferoval Hlávka tvůrce konzervativního typu. Vzorem výtvarného umělce byl pro něho Max Švabinský, ze spisovatelů si oblíbil Aloise Jiráska. Mínil, že umění má mít národní charakter, a proto mimochodem do smrti nepřestal věřit v pravost Rukopisů . Přesněji řečeno přál si, aby byly pravé: vypsal dokonce finanční odměnu pro toho, kdo by to jednou provždy spolehlivě dokázal. Ze spisovatelů podporoval hlavně Josefa Václava Sládka, který z jeho popudu začal překládat Shakespearova dramata. Dohoda zněla, že za překlad každé hry básník dostane na tehdejší dobu velmi slušnou částku sto zlatých. Sládek nakonec přeložil dvaatřicet her. "U nás se zdá, že bohatství pokrývá srdce kůrou," napsal jednou mecenáši. "Šlechty nemáme - nuž lidé jako Vy buďtež naši šlechtici." Jiného básníka, Jaroslava Vrchlického, Hlávka dokonce v roce 1903 navrhoval na Nobelovu cenu za literaturu.

Aby roztříštěné mecenášské aktivity sjednotil, dal posléze popud ke vzniku České akademie pro vědu, literaturu a umění, předchůdkyni dnešní Akademie věd. Mnozí pochybovali, zda nepůjde jen o další národní instituci, jejíž účel se rozplyne v osobních šarvátkách akademiků, protlačujících přes sebe navzájem svoje ega. Ostatně osobní zápasy, které v akademii propukly, divže nesmetly samotného Hlávku. Když se třeba v roce 1880 volil její první prezident, bylo samozřejmé, že do funkce Hlávka kandidoval: celé to ostatně vymyslel a skoro všechno platil. Přes evidentní zásluhy nebyl do funkce zvolen jednomyslně: z možných 33 dostal jen 26 hlasů. Výsledkem zájmu o mladou generaci byla stavba Hlávkovy studentské koleje na pražském Novém Městě. Přes dvě stovky studentů tam měly dostat na svou dobu všechen myslitelný komfort. Hlávka do detailu promyslel nejen ideu koleje, ale také pravidla jejího každodenního provozu. Navrhl barvu ubrusů i tvary nádobí, projektoval vybavení studentských pokojů. Dámám, které ho přijížděly navštěvovat na jeho lužanský zámek, dával plést punčochy pro studenty, jiné poslal razítkovat ústavní prádlo. Nakonec entuziasmem strhl ostatní veřejně činné osoby, takže mnozí se v podpoře Hlávkovy koleje dokonce předháněli. Když byl provoz koleje v roce 1904 zahájen, Hlávka doufal, že v ní budou bydlet a pracovat nejlepší synové národa. Jedním z nich se později stal třeba tragický hrdina 17. listopadu 1939, student Jan Opletal.

(Týden)