Duben 2004

Sen o koloniích

Pavel Kosatík

Když se během devatenáctého století dotvářela koloniální impéria náležející Anglii, Francii nebo Nizozemsku, měli Češi jiné starosti, než aby o podílu na celosvětovém procesu mohli třeba jen snít. Podobně na tom byli však také ti, s nimiž Češi v té době zápasili. Němci v Rakousku a Německu čas vhodný k ovládnutí zámořských území shodně propásli, a když se v poslední čtvrtině devatenáctého století konečně rozhlédli, zjistili, že svět je v podstatě rozdělen. Kancléř Bismarck, sjednotitel Německa, se nejprve soustředil na upevnění říše v jejích kontinentálních hranicích, tak jak se utvořily roku 1871. Až v průběhu osmdesátých let od původní politiky ustoupil a "vložil pod ochranu německé říše" čtyři africká území, na nichž vyvíjel činnost Německý koloniální spolek a další společnosti. Německými koloniemi v Africe se tak staly Togo a Kamerun při pobřeží Guinejského zálivu, Německá jihozápadní Afrika (dnešní Namibie) a Německá východní Afrika (dnešní Tanzanie). Tím zároveň Bismarckovy výboje v Africe skončily; ve stejné době vstoupil ve známost jeho okřídlený a velmi realistický výrok z roku 1888 o tom, že "má mapa Afriky leží v Evropě", tedy že německým údělem je hájit existenci centrální mocnosti, sousedící z jedné strany s Ruskem a z druhé s Francií. Na angažmá v odlehlých končinách zeměkoule není čas, takové bylo Bismarckovo přesvědčení. Názor ostatních velmocí však byl jiný: urychleně parcelovaly volná území, pokud ještě nějaká zbývala, vedeny při tom nikoli už hospodářským zájmem jako kdysi, ale zájmem strategickým; oficiálně se argumentovalo šířením civilizace mezi barbarskými rasami a národy. Na konci devatenáctého století se zdálo, že napříště bude celý svět dirigován z Evropy (a z USA) a že stát, který se koloniální expanze nezúčastnil, nebude státem plnohodnotným. Za císaře Viléma II. proto Německo obnovilo pokusy o ovládnutí území v třetím světě. Mělo v úmyslu získat dvě portugalské kolonie, Angolu a Mosambik, což spolu s odkoupením části belgického Konga mělo vést ke vzniku souvislého "německého" území, jež by oddělovalo jižní Afriku od zbytku světadílu. V tom se však Německo dotýkalo anglických zájmů, jež si "vládkyně moří" navykla pokládat za bytostné. Výsledkem byla světová válka a zánik německé říše v podobě mocnosti.

U Dvou vrabců

Z logických (politických) důvodů se do roku 1918 mužů s koloniálním myšlením mezi Čechy nevyskytlo mnoho. Ale byli. Český cestovatel Emil Holub, který v sedmdesátých a osmdesátých letech devatenáctého století podnikl dvě velké výpravy do nitra afrického kontinentu, nezapřel, že byl vedle převažujících zájmů etnografických také mužem schopným přemýšlet z hlediska imperiálních perspektiv. Když v roce 1879 po návratu z první, sedm let trvající cesty vysvětloval, proč se vůbec do Afriky vydal, uváděl, že si přál, aby "Čechové na prvním místě a Rakousko vůbec" dohnali anglo-francouzský koloniální náskok. Přál si také získat pro Prahu a Vídeň etnografické a přírodovědecké sbírky, což splnil. Navíc však ještě chtěl opatřit pro krajany lepší životní prostor, než jaký se podle jeho názoru nabízel sílícím proudům českých vystěhovalců ve Spojených státech: "Chtěl jsem nalézti půdu, na které by zchudlé a pracovité rodiny mých krajanů k svému prospěchu a k užitku domorodců v afrických končinách se mohly usaditi." Uvažoval, že půdu pro české osadníky získá odkoupením nebo pronajmutím od místních kmenových pohlavárů. "Kdyby se byl tento plán podařil, byli by tím získali nejen naši lidé, ale i jihoafričtí domorodci," napsal o šedesát let později antropolog Jindřich Dlouhý. O tom, že při první i druhé africké cestě Holub skutečně hledal "prostor" pro budoucí české osadníky, svědčí způsob, jakým pojmenovával místní krajinné útvary; vytvářel jakousi variantu vlídné české krajiny, byť se nacházela uprostřed tropů: "Vrch u řeky Matlouci pojmenoval jsem Čepice, vrch u nejbližší bystřiny na jih nazval jsem U Dvou vrabců, výšině pak za druhou bystřinou dal jsem jméno Palcát a dvěma vrchům napravo od cesty Visutý vrch a Jehlanec, z těch poslední je nejkrásnější." Některými názvy chtěl Holub uctít významné představitele českého národa; když například dorazil s výpravou do údolí, kde prý se pásl bezpočet antilop a pakoňů a odkud se do všech stran ozýval zpěv nejrůznějších ptáků, napsal okouzleně: "Ačkoliv jsem viděl v Africe mnoho podobných zjevů, přece přesahoval báječný ten obraz nejsmělejší fantazii. Kotlinu s divukrásnou scénou nazval jsem ke cti zpytatele českého jazyka pánví Jungmannovou." Josef Jungmann nebyl jediným Čechem, jehož jméno tak proniklo až k toku Zambezi; skupinu "malebných trosek skalních" v blízkosti Jungmannovy pánve Holub nazval Náprstkovými výšinami, nedaleké pahorky mu asociovaly Žižkovo sedlo a podobně. Cestovatelovo češství se však projevovalo i jinak než jen volbou místních názvů. Jeden z Holubových životopisců, literát Edvard Valenta, se třeba podivoval jeho lidumilnosti. Zatímco slavní dobyvatelé Afriky prý běžně používali násilí, aby dosáhli vytčeného cíle, Holub se snažil vítězit laskavostí. "I ve chvílích nejzoufalejších," psal Valenta, "na samém prahu zkázy zcela neodvratitelné, volal na své průvodce, aby stříleli mimo."

Holub a Rhodes

Nebyl jen praktikujícím kolonizátorem, vydal také několik knih, v nichž posuzoval počínání různých evropských velmocí na černém kontinentě. Když se v nich třeba zamýšlel nad budoucností Habeše (Etiopie), Tripolska (Libye) a Maroka, tradičních otrokářských a pirátských "velmocí" severní Afriky, věřil, že zavedením koloniální správy vzrostou šance místních obyvatel na důstojný život. V apelech na české čtenáře však nepomíjel ani jejich zájem: "Přetvořuj tyto hnědé a černé nevědomce v lidi vědoucí," radil, "ale nezapomínej ani snaživých lidí mezi nezámožnými a chuďasy vlastní domoviny! V krajích ležících dílem staletí ladem, dílem ještě nevzdělaných, ač vzdělání schopných, zjednej přelidněným okresům vlasti nevyčerpatelnou živnou půdu, která odměňujíc sdostatek pilnou práci, zažene navždy hlad a strázeň!" Při první cestě měl Holub v plánu dostat se od břehů jižní Afriky do povodí řeky Zambezi a pak ještě dál, na pobřeží Atlantského oceánu. Splnění plánu však překazila nehoda, když ztratil člun, v němž vezl léky, střelivo a část nashromážděných sbírek. V zoufalství se rozhodl vrátit zpět do Evropy. Neúspěchem skončila také druhá výprava, při níž chtěl projít Afriku od jihu dokonce až na sever, do Egypta: příčinou selhání tentokrát bylo nepřátelské přijetí u kmene Mašukulumbů. Vlády nad jižní Afrikou se tedy nakonec ujal jiný typ lidí, než k němuž patřil Holub. Jejich prototypem se stal Cecil Rhodes, jenž brzy po Holubovi a s využitím jeho cestovatelských poznatků ovládl těžbu diamantů v Kimberley a dalších nalezištích jižní Afriky. Území, které vzal místním kmenům, bylo po něm pojmenováno Rhodesie (dnešní Zimbabwe), kromě toho se stal prvním ministerským předsedou v Kapsku. Ve své době byl jedním z nejhlasitějších propagátorů myšlenky, že místní anglosaské obyvatelstvo je jednou provždy nadřazeno černošské rase.

Téma kolonií se v českém prostředí nečekaně vynořilo po převratu v roce 1918. V době, kdy se celý svět otřásal v základech, i mnozí Češi zažívali, jaké to je mít zničehonic pod kontrolou cizí území. Mnozí velitelé československých legií, hlavně těch sibiřských, se z této závratě marně pokoušeli vypsat ještě řadu let po návratu domů. Zdá se, že imperiální šalbě podlehl na chvíli také T. G. Masaryk, když se v dopise z července 1918 sebevědomě svěřoval americkému ministerstvu zahraničí, že "jsem, abych tak řekl, pánem Sibiře a poloviny Ruska". Zatímco jedni rychle získávali, kontrola druhých nad zámořskými územími se hroutila. Jakmile vešlo ve známost, že mezi sankcemi uplatněnými vůči poraženým ústředním mocnostem bude také odebrání jejich kolonií, nejeden latentní imperialista na české straně zbystřil. Koneckonců jenom v Africe šlo o tři miliony kilometrů čtverečních, které momentálně neměly pána.

Zatímco pražská vláda, která 2. ledna 1919 o možných územních požadavcích jednala, doporučila zachovat víceméně historické hranice českého státu plus Slovenska a odmítla třeba svůdně vypadající možnost anektovat Dolní Rakousko a Vídeň, mimo rámec vrcholné české politiky si představa zámořských území kontrolovaných z Prahy získávala oblibu. "Mluvčím českého kolonialismu" se nakonec stal spisovatel Jan Havlasa, známý autor exotických cestopisů, hlavně z oblasti Dálného východu. Na počátku roku 1919, před mírovou konferencí, která měla o budoucnosti německých kolonií jednat, vydal Havlasa spis České kolonie zámořské, v němž vyjádřil názor, že západní svět stojí na pokraji chaosu - je totiž v ohrožení žlutým nebezpečím. Anglie, Francie ani Amerika žlutému náporu samy nedokážou zabránit, naštěstí jsou zde však Češi a ostatní malé národy. "Jediným východiskem ze slepé uličky je postoupení malých území koloniálních s pruhem mořského pobřeží i malým národům evropským, u nichž není třeba se obávati imperialistického poblouznění." Československé legie na Sibiři podle Havlasy jasně ukázaly, že Češi dokáží vládnout druhým; připojí-li se tedy k těm, kdo vládnou už nyní, mohly by tak postupně, krok za krokem, vznikat budoucí "spojené státy bílého plemene" (Havlasa si po svém přivlastnil Wilsonovu ideu Společnosti národů). Nejen Arabové a Indové, kterým už Britové vládnou, ale v budoucnosti i Tataři a Mongolové se s pomocí (českých) koloniálních pánů stanou platným, neboť civilizovaným členem mezinárodního společenství. Když se kácí les, létají třísky, a ani tento proces se neobejde bez obětí, mínil Havlasa. "Že při tom některé sterilní národy propadnou svému osudu, je nepochybné. Mexičané ustoupí Američanům, Albánci Jihoslovanům, Manžurci Japoncům - abychom uvedli několik případů - nikoli právem moci, nýbrž přirozeným postupem a pro svou prokázanou neschopnost sebeurčení." Když pak Havlasa přemýšlel konkrétně, které území by se Čechoslovákům nejlépe hodilo, vybavilo se mu africké Togo.

Není divu, že z bývalých německých kolonií to bylo právě Togo, které se v roce 1919 spisovateli Janu Havlasovi a některým dalším českým snílkům mohlo zdát vhodné pro okupaci vojsky legií. Svou rozlohou zaujímal stát při Guinejském zálivu zhruba třetinu území tehdejší ČSR a počet obyvatel se odhadoval kolem tří milionů, což byla čísla, o nichž se mělo za to, že je lze vhodným koloniálním zacházením dostat pod kontrolu. V zemi v letech pod německou správou vládl relativní pořádek, těžila se tam železná ruda a do Evropy se dovážela kukuřice, rýže, káva a kakao, jichž na poválečném českém trhu určitě nebyl nadbytek. Jediné, co v Praze mohlo vzbuzovat vrásky, bylo africké klima. Vyhlédnutá země ležela jenom několik stupňů severně od rovníku a cestovatelé líčili myriády moskytů přenášejících zimnici a další nemoci.

Český lev touží po Africe

Havlasa však i to viděl s optimismem. "Tropy nejsou tak strašné, jak si je mnozí představují," tvrdil. "Jsou běloši, kteří se v nich cítí lépe než v podnebí mírném, kde se zrodili. Soustavnou kolonizací kterákoli země stala by se brzo obytnou a zdravotně příjemnou, i rozmnožila by hospodářské, myšlenkové a populační bohatství kteréhokoli malého národa." Podobně snadno viděl problém také český lékárník, lovec a cestovatel Vilém Němec, který v roce 1923 v letáku s názvem Je-li nám třeba kolonizace? odvětil kladně a vybral Čechům v Africe území Habeše (dnešní Etiopie). Podle Němce se Habeš hodí, protože je to země bohatá na zlato, cín, železo a ostatní kovy, dobývá se tam také uhlí, nafta a drahé kameny. Příroda je v panenském, lidmi doposud nedotčeném stavu, dala by se tam pěstovat bavlna, rýže a spousta obilí, země je protkána sítí silnic a Addis Abeba je hezké výstavné město, kde cizinci postavili spoustu bank a hotelů. Podnebí je tam navíc mírnější než v rovníkové Africe, panuje tam podobné věčné jaro jako v Kalifornii, obzvlášť ve vyšších nadmořských výškách. Konečně, podle mínění některých, připadal v úvahu také Madagaskar. První Češi se tam usadili na počátku devatenáctého století. Po roce 1918 jeden z madagaskarských Čechů, majitel brusíren František Šlechta, původem z Turnova, vyjednával o příchodu dalších Čechů s místním francouzským guvernérem Garbidem, jenž prý byl ochoten podporovat Čechy v tom, aby na ostrově budovali nové domovy. Nejúspěšnějším z nich se stal podnikatel Josef Černohouz, který na ostrově vybudoval farmu podobnou české chalupě, s došky a taškami vyrobenými z mahagonového dřeva. Šlechta Černohouze obdivoval hlavně jako úspěšného plantážníka. "Viděl jsem tam růsti kávovník, oranžovníky, ananasy a kypré ravenaly, spřízněné s banány a podobné mohutnými lupeny rozevřenému vějíři." Černohouz choval i velké množství dobytka, o který se mu obětavě starali místní obyvatelé. Uprostřed prosperity, v létě 1921, však nečekaně zemřel. "Jeho skonem vzaly za své také všecky slibné podniky," psal Šlechta zklamaně. Bývalé německé kolonie v Africe si nakonec rozdělily velmoci, především Anglie a Francie. "Vítězný lev světovládných Angličanů svírá nyní Afriku od břehů severních až k pobřeží nejjižnějšímu," psal cestovatel Josef Kořenský. "Předními tlapami objímá Suezský průplav, trupem dotýká se pevniny střední a jižní a pohrává si chvostem nad celým Kapskem. Blízká je nepochybně chvíle, kdy bude šuměti lokomotiva veškerou celinou bývalé Černé pevniny od Středozemního moře až k mysu Dobré naděje." Český lev přišel zkrátka.

Což tu není Kamčatka?

Afrika však zdaleka nebyla jediným kontinentem, k němuž čeští kolonialisté upírali svůj zrak. "Kdo neprocestoval daleké končiny světa, nemá potuchy, co české krve je rozstříknuto po zeměkouli," psal Havlasa. Po převratu v roce 1918 se Praze předpokládalo, že pokud se tito zámořští, například američtí, Češi rovnou nevrátí domů, vytvoří v zahraničí českou lobby, která bude protlačovat ekonomické a politické zájmy země všude ve světě. Z dalších tropických oblastí si Havlasa dost sliboval například od české Nové Guineje; věřil, že republika by se v této věci "pro větší prospěch bílého plemene" mohla dohodnout s koloniálními velmocemi Nizozemskem a Portugalskem: "Jsem si jist, že bychom v Nové Guineji dovedli vědecky opakovat památný příklad československé anabáze v Sibiři, a rozmnožili tak světové poklady vědění a bádání." Havlasa však nevynechal ani severnější partie na asijském kontinentu. "Což tu není Kamčatka, země takřka neobydlená a bohatá nerostnými poklady, kovy i uhlím, jakož i kožešinami? Rusko ani po nejpříznivějším rozřešení svých potíží nepostačí v dohledné době na ostatní asijské své území a bude hospodářsky závislo, zvláště na Sibiři, na Spojených státech amerických; a před tváří dějin dluží tolik vojsk u československému, že Kamčatka byla by velmi malým odvděkem. Měli bychom krásnou zásobu kovů i uhlí, snadno dosažitelnou po moři i po zemi, jsouce od své osady odděleni vlastně jedinou, byť ohromnou zemí, totiž Ruskem." Havlasův požadavek zněl zvláštně; byl sice pravdivý v tom, že Čechy od Kamčatky dělila jen jedna země, tato vzdálenost však činila přes deset tisíc kilometrů. V době, kdy Havlasa přání vyslovil, však přesto nešlo o úplnou utopii. Západní velmoci a ani Masaryk s Benešem na přelomu let 1918 a 1919 nevylučovali možnost vyslání legií proti Leninově vládě. Po vítězství tohoto křižáckého tažení proti komunismu bylo možné hypoteticky uvažovat o určitých územních nárocích jakožto kompenzaci. Český politik Karel Kramář, který v lednu 1919 plán vojenské intervence vypracoval, v něm spatřoval způsob, jak definitivně potvrdit výsadní postavení Československa ve střední Evropě: poté co republika spasí Evropu před komunismem, nebude jí nikdy hrozit, že se stane státem, "za kterým se nikdo neotočí", a ani obrozené, demokratické Rusko na svůj vděk nezapomene. Havlasa stál se svým kamčatským snem jenom v Kramářově stínu. Jenže Lenin v Rusku vyhrál, plán na intervenci zhasl a českoslovenští legionáři se vrátili domů v poslední chvíli, ještě než komunisti v jejich řadách stačili rozklížit morálku.

Zbývá tedy už jen připomenout "koloniální" experiment Milana Rastislava Štefánika, který před první světovou válkou pobýval na Tahiti, aby se tam věnoval astronomickým a meteorologickým výzkumům. Ve volném čase začal plánovat založení slovenské kolonie; pokoušel se opatřit finanční prostředky na zakoupení několika v té době neobydlených ostrovů, kam chtěl přivézt slovenské osadníky. Válka uskutečnění snu oddálila, Štefánik však tahitské plány nikdy zcela neodložil a několikrát se vyjádřil v tom smyslu, že se chce po válce na ostrov, kde měl vybudovanou observatoř, vrátit. Když o tom po válce vydal knižní svědectví Štefánikův spolupracovník a cestovatel A. V. Novák, vzbudil u obdivovatelů zakladatele státu bouři nevole. Podezřívali Nováka ze snahy Štefánika očernit, ve skutečnosti však Novák spíš jen zachytil jeden z romantických odstínů zvláštní politikovy povahy.

Konec Kazimíra

Poslední z českých koloniálních nápadů, které se zrodily těsně po skončení první světové války a vyjadřovaly snahu zabezpečit republiku navenek, se paradoxně netýkal žádného zámořského ani jinak vzdáleného území, ale souseda z nejbližších a nejintimnějších: Německa. Žurnalista Hanuš Kuffner v knize Náš stát a světový mír, vydané v roce 1919 (německý překlad této práce z roku 1922, ačkoliv bylo zřejmé, že jde o kuriosum, vyvolal skandál), nastínil plán, jak Češi dostanou Němce pod teritoriální nadvládu. Kuffner koncipoval svou knihu v posledních válečných měsících, kdy bylo zřejmé, že Německo válku prohraje, a zjevila se otázka, jak český stát, až vznikne, jednou provždy vůči Němcům zajistit. Kuffner rozhodl, že jejich říše prostě zanikne, že budou připraveni o přístup k Baltskému moři i ke klíčovým řekám Dunaji a Labi. Severní německou hranici měla podle jeho plánu tvořit pomyslná čára Münster-Lipsko, takže daleko mimo nové německé území se měl ocitnout třeba Berlín nebo Hamburk. Na západě měli být Němci vytlačeni například z Mohuče. Dokonce i Rakousko podle toho plánu zmizelo, nahrazeno hybridem zvaným Středomezí s hlavním městem Vídní; Štýrský Hradec však připadl Srbům, Innsbruck demokratickým Švýcarům a tak dále. Většina poraženého Německa se ocitla pod správou Čechů a ostatních Slovanů. Kuffner to vysvětloval tím, že původně stejně šlo o slovanská území, jež byla v temném středověku germanizována. "Galové jako Slované - všecko bylo násilně němčeno," obhajoval Kuffner nový návrh a vztahoval jej stejně na sever Německa, Prusko, Rakousko i na alpské země. Při vysvětlování územních nároků vůči Německu užíval koloniální rétoriky svých předchůdců. "Životný zájem kázal zachovat si přístavů širomořských, labskou čáru a přímou spojku odtud k jihu přes Čechy do Terstu a odtud po Jadranu ke Koryntu a Smyrně. Za tu čáru být zatlačeno, znamená vězení pro všecko východoevropské plémě; nenáhlé chřadnutí a smutný zánik svobody. Bez moře širého není živnosti pro národ. Přístavy Hamburk, Terst, Valona a silně odolné Čechy tvoří nezbytnou oporu slovanské budoucnosti." Němectví, "kazimír nenapravitelný", bude umlčeno jednou provždy. Mírová konference však o Kuffnerových nápadech nejednala, nikoho z československých představitelů ani nenapadlo, aby je s vážnou tváří předložil. Krátké období snů o cizích územích pod českou správou tím skončilo.

(Týden)