Duben 2004

Sen o rukopisech

Pavel Kosatík

Číst životopisy českých umělců a literátů z devatenáctého století znamená sledovat jeden tragický životní příběh za druhým: Havlíček, Němcová, Mácha, Tyl. Jen málokdo z nich žil a zemřel způsobem, který by čtenář jejich biografie toužil následovat, pravidlem většinou byla permanentní chudoba, nemoci, hlad. Český buditel, slavista a básník Václav Hanka byl v tomto slzavém údolí výjimkou: když v roce 1861 zemřel, plakala kvůli němu celá země a úmrtní slavnosti se odbývaly ve všech koutech slovanského světa, dokonce i v Paříži. Pohřbu na posvátném Vyšehradě se zúčastnilo na dvacet tisíc lidí, okolo Hankovy rakve plály čtyři stovky pochodní. V jedné z písní, složených k uctění jeho památky, se slibovalo: "Nuž sláva tvá vždy potrvá,/ tvůj národ bude žít,/ v něm ty se věčně skvít." Za rakví pak nesl mladý hrabě Kaunic na polštáři slavnou literární památku, jejíž objev byl spjat s Hankovým jménem: Rukopis královédvorský.

Ve stopách Macphersona

Hankovým životním štěstím (nebo prokletím?) bylo, že se po příchodu na studia do Prahy na počátku devatenáctého století stal žákem a spolupracovníkem Josefa Dobrovského. Jeho učitel, zakladatel české slavistiky a propagátor slovanské vzájemnosti, ho přizval ke spolupráci na sběru starých literárních památek. Hanka se při tom seznámil se starými rukopisy a mohl studovat, jak jsou udělány. Stalo se tak shodou okolností právě v době, kdy Evropu zaplavila nejprve sláva a potom hanba padající na hlavu skotského učitele Jamese Macphersona, jenž v osmnáctém století postupně oznámil objev několika starých epických zpěvů, jež posléze vydal pod souhrnným názvem Ossianovy básně. Reagoval tím na rodící se poptávku po historizujících, hlavně keltských tématech; problém byl v tom, že nepřiznal, že autorem básní připsaných domnělému bardovi Ossianovi je on sám: podle Macphersona prostě šlo o nález starého textu z druhého nebo třetího století. Byly to básně plné vyprávění o udatných činech starých keltských reků s "běloňadrými" spolubojovnicemi po boku, nebylo tedy divu, že se Ossianova sláva rychle rozšířila nejdřív v Anglii a pak na evropském kontinentě. Ossian získal přídomek "Homér Severu" a přízeň nejvýznačnějších mužů evropských národů; u nás ho překládal například Palacký. Že se ve skutečnosti jedná o padělky, se ukázalo až po Macphersonově smrti, když jeho písemnou pozůstalost prozkoumala zvláštní komise. Pro přátele romantiky to bylo veliké zklamání.

Účinek odhalení Macphersonových falz byl zvláštní. Ačkoliv se dalo čekat, že příklad mystifikátora poslouží jako odstrašující, stal se pravý opak. Ukázalo se, že zájem o staré hrdinské mýty je po celé Evropě tak silný, že zdaleka ne každému záleží na tom, jde-li o pramen autentický, anebo o horkou novinku "starou" jen několik měsíců nebo let. Proč vlastně "prameny" dodatečně nevyrábět? Je pravděpodobné, že Hanku napadlo vytvořit nejstarší české mýty poté, co se sám seznámil s Macphersonem a jeho výtvorem Ossianem. K tomu, aby šel v jejich stopách, měl Hanka všechny předpoklady: byl celkem zručný a hlavně plodný básník, znal řadu zatím málo známých literárních památek různých slovanských národů, jimiž se mohl inspirovat, a když potřeboval s něčím poradit, Dobrovský, jenž mu důvěřoval, byl zcela k dispozici. Jako první takto Hanka v roce 1816 vyrobil falzum "prastaré" Písně vyšehradské; pergamen prý byl objeven připevněný na desce, kterou jeho přítel a spolubydlící, spisovatel Josef Linda, užíval jako podnožku. Měla okamžitý úspěch: Dobrovský nepoznal, že jde o padělek, a s chutí oznámil její existenci odbornému světu. Hanku s Lindou to povzbudilo do další práce.

Leželo to ve sklepě

Popis objevu Rukopisu královédvorského patřil po dlouhá léta mezi nejoblíbenější historky v české literární, a nejen literární historii. Šestnáctého září 1817 se Hanka dostavil do Dvora Králové, aby ve sklepě místní kostelní věže prozkoumal, jak tvrdil, nějaké staré liturgické knihy. V doprovodu kaplana Borče sestoupil do sklepa, prohrabal se tam starými krámy a pod nimi, jak na dlouhou dobu uvěřila literární historie, nečekaně nalezl dvanáct starých pergamenů obsahujících rukopis několika starých básní v českém jazyce. Okamžitě o objevu informoval Dobrovského, s jehož pomocí rychle dosáhl prohlášení Rukopisu královédvorského (jak se mu začalo říkat) za nejvýznamnější památku staré české literatury. "Národ český zajásal nad nálezem tak skvostným," napsal o sedmdesát let později český politik Julius Grégr, "neboť bylo jím dokázáno, že již v dávné minulosti na vysokém nalézal se stupni kulturním. Rukopis královédvorský stal se nezvratným podkladem pravdy, že stará jest vzdělanost česká, že vlastní drahou bral se duchovní život český, od cizích kultur nezávislý, ba že s těmito zápasil."

Jak je možné, že v době, kdy literárních podvrhů vznikalo jako hub po dešti, všichni v pravost nově objevené památky skálopevně uvěřili? Bylo to trochu jinak a už to vlastně bylo naznačeno: v první třetině devatenáctého století se obecně mělo za to, že nezáleží tolik na tom, jsou-li rukopisy pravé nebo ne, národ potřebuje sen o slavné minulosti tak jako tak. Pěkně to napsal jeden z prvních obhájců pravosti Rukopisů, Hankův současník V. A. Svoboda: rukopisy jsou prý dle jeho mínění pravé, avšak i kdyby nebyly, na věci by se moc nezměnilo; i tak by padělatel zasluhoval hlavně chválu. "Prosili bychom ho," psal Svoboda, "nekladouce zvláštní váhu na historickou pravost jeho děl, aby vytvořil hodně mnoho tak zdařilých básní, jako je Rukopis zelenohorský ." Sláva země, která básníka (padělatele) zrodila, je prostě přednější než pravda.

Šternberk v pasti

Hanka je dnes považován za inspirátora vzniku Rukopisu královédvorského; na to, aby zkomponoval nejlepší a nejrozsáhlejší básně Rukopisu, však asi nestačil. Pomohl mu v tom Josef Linda, ve své době známý autor prózy o počátcích křesťanství v Čechách s názvem Záře nad pohanstvem. "Naši mladí, horkokrevní vlastenci těžce nesli, že Dobrovský, učenec vážený i našimi nepřáteli, vyjádřil se kdysi, že staří Slované žili surově," napsal autor knižní vzpomínky na Lindu Alexandr Berndorf. "I snažili se nalézti důvody, že tomu tak nebylo. Z té snahy vznikla i Záře nad pohanstvem, v níž snažil se Linda již roku 1816 ukázati, že náš národ v době svatého Václava, ba již předtím za Drahomíry, byl na onu dobu vzdělaným a kulturním."

Četba Lindovy knížky, první historické prózy v novodobé české literatuře, je ještě dnes poučná a zajímavá: Vyšehrad, sídlo českých knížat, už stojí, ve svatyních však není uctíván Kristus, ale Perun a Svantovít, jimž obětují žreci ozdobení na hlavách věnci z dubového listí. Do podobné idyly měl čtenáře zavést i Rukopis zelenohorský, zaslaný v roce 1818 anonymně hraběti Kolovratovi s určením pro nově založené České muzeum. Hlavním smyslem Rukopisů bylo ukázat Čechům, že také oni, nejen Němci a ostatní národy, mají své staré dějiny, za něž se nemusejí stydět, a že těmto dějinám odpovídají literární památky, které jsou minimálně stejně dobré jako například německá Píseň o Nibelunzích. Zároveň spoluautoři chtěli falzy nadchnout pro národní věc vrstvy, které dosud zůstávaly laxní: a protože oba působili jako učitelé češtiny v šlechtických rodinách, zaměřili se na aristokracii. Byl to patrně Hanka, kdo získal Lindu pro nápad vkomponovat do hrdinské básně o vítězství Slovanů nad Tatary postavu Jaroslava ze Šternberka; rod Šternberků totiž tradičně hrál v Čechách významnou roli při podpoře věd a umění. A tak Linda v nejzdařilejší básni Rukopisu královédvorského postavil Jaroslava ze Šternberka do čela vojsk a, které dotěrným Tatarům v třináctém století vyprášilo kožich. Hrabě František Šternberk se do nastražené pasti chytil. "Vzácný pane," psal Hankovi v reakci na zprávu o tom, že v Rukopise je ústředním hrdinou jeho předek, "ta kniha mně i proto tím dražší býti musí, že v nejkrásnější staré řeči české vyslovenou hodnou památku našeho udatného předka Jaroslava obsahuje." Podepsal se Hankovi jako jeho oddaný služebník a v dalších letech podpořil kromě jiného jak česká vydání Rukopisů, tak jejich překlady do ciziny.

Na rozdíl od Hanky, který si s etikou umělecké tvorby po celý život nelámal příliš hlavu, souhlasil Linda se spoluúčastí na tvorbě padělků zřejmě v naději, že důvody mystifikace zas brzy pominou, on sám se bude moci k autorství básní přiznat a stane se "českým Chattertonem": jeho literární umění nakonec v hodnocení kritiky převáží nad pochybným faktem, že se sám vydával za jiného pisatele. To se však nestalo, Linda v roce 1834 zemřel na tuberkulózu a vzal si tajemství do hrobu. Protože ani Hanka, který Lindu přežil téměř o tři desítky let, autorství nikdy nepřiznal, nelze dnes říci přesně, kdo z nich se v jaké míře podílel na vzniku básní, jejich převedení do staročeštiny a přepisu na starý pergamen. Má se za to, že Linda byl spíš tvůrcem, Hanka překladatelem a opisovačem. Byl to také asi Hanka, kdo měl nápad, aby se celý soubor tvářil jen jako zlomek mnohem rozsáhlejší skladby, což mělo jednak podpořit věrohodnost nálezu (v archeologii se obyčejně nacházejí právě zlomky), jednak tím měla vzniknout představa bohatého literárního života starých Slovanů, i když se všechny doklady o něm nedochovaly. To se podařilo. Rukopisy se vydaly na slavnou pouť světem, četli je a pochválili Goethe, Kollár, de la Motte Fouqué nebo Chateaubriand a během několika desetiletí se okolo nich navršila sekundární literatura, kterou Jan Neruda, příznivec Rukopisů, srovnával s literaturou o Goethovu Faustovi nebo Dantově Božské komedii.

Nesmíme se chlubit vylhanými dějinami. Nám stačí to, co je v našich dějinách pravdivé. Lži bychom měli přenechat těm, kdo kromě nich nemají nic jiného, napsal v roce 1824 Josef Dobrovský. Než o pět let později zemřel, stačil prohlásit jeden z hlavních rukopisů, Rukopis zelenohorský, za padělek a s někdejšími žáky Hankou a Lindou, které považoval za jeho autory, se rozešel. "Od nynějška nebude to (Rukopis zelenohorský) nikdo moci pokládat za něco jiného než za zřejmý podvod prohnaného darebáka, který chtěl svoje lehkověrné krajany mít za blázny," tak vyzněl jeho posudek textu. Netajil se tím, že chová pochyby i o ostatních rukopisných zlomcích.

Tichá radost

V té době už se však Václav Hanka, posílený kladnými ohlasy Rukopisů u běžného publika, za žáka Dobrovského nepotřeboval považovat. Neměl tedy nic proti tomu, když na jeho obranu proti Dobrovskému tvrdě vystoupil přítel V. A. Svoboda. V jeho článku se čtenáři mohli dočíst, že kritický Dobrovského výrok byl nízký, neboť ohrozil Hankovu i Lindovu čest a vlastně i jejich existenci: starý, nevrlý a v podstatě napůl choromyslný vědec (Dobrovského v posledním období života skutečně přepadaly záchvaty šílenství) podle Svobody ani nepatří do národa, u jehož obnovy před několika lety stál. Nemůže tam patřit někdo, kdo si neváží tak evidentního prospěchu, jaký Rukopisy přinášejí.

Svoboda tak první uvedl argument přebíraný pozdějšími generacemi rukopisných obránců: že totiž na pravosti textů vlastně nezáleží. Skutečný učenec, nikoli jen pedantský škarohlíd jako Dobrovský, by po zjištění, že jde o falzifikáty, prý jednal úplně jinak: zaradoval by se z autorova básnického mistrovství a udělal by všechno pro to, aby z něj národ mohl v budoucnosti těžit. Svoboda, jemuž bylo později připisováno spoluautorství Rukopisů, jako by tím naznačoval, jaké reakci případných kritiků by Hankův kruh dal přednost. Pěvec Rukopisů je pro národ větším přínosem než veletucet lidí jako Dobrovský, kteří přehnanou kritičností české dějiny vlastně vylidňují, uzavíral Svoboda. Jeho text se stal v poměrech, které v Čechách nastávaly, generačním manifestem a odsoudil Dobrovského s jeho nároky na historickou pravdu na zbytek života do samoty. "Jsem sám Slovan, po otci Čech, a horlivě usiluji o slávu svého národa, neméně než snad vlastenecký chytrák," bránil se někdejší modrý abbé, leč nebyl vyslyšen. Čas osvícenství končil, nastávala éra emocemi nabitého romantismu. "Ocitá se snad česká sláva v nebezpečí, když se rozeznává pravé od nepravého?" ptal se zaskočený Dobrovský. Vypadalo to tak. Zatímco on sám zvolna upadal do národního zapomnění jako člověk, ke kterému lze pociťovat ledovou úctu, ale s nímž jsou jinak jen problémy, Hankova sláva s rozšiřující se slávou Rukopisů rostla každým rokem a zdálo se, že jí nestojí nic v cestě.

Skoro nikomu nezáleželo na tom, že Hanka je jednou z nejpodivnějších existencí v novější historii národa. Rozlišovat mezi skutečností a její imitací patřilo k činnostem, jakých Hanka evidentně nebyl schopen; veškerý jeho život o tom přinášel zajímavé důkazy. Jako knihovník Vlastenského muzea (získal prestižní místo díky objevu Rukopisů a pracoval tam čtyřicet let až do smrti) proslul snahou o vylepšování starých textů, tentokrát pravých: vpisoval do nich poznámky, upravoval data, aby vypadala starší, vymýšlel si jména písařů. Říkal tomu, že staré texty "občerstvuje". Byl obviněn také z pokusů o padělání zlatých českých mincí. Část novější historiografie mu dokonce přisoudila autorství oslavných nápisů nad bustami v triforiu katedrály svatého Víta, o nichž se původně mělo za to, že pocházejí z dob Karla IV. Literární historik Stanislav Souček o Hankovi napsal, že mystifikace mu byla druhou přirozeností: "Tichou radostí, že se klam daří a že dostihuje účelu, který Hanka měl, vyvažovaly se oběti autorské práce, autorské cti - a pravdy."

Vyznání lásky

Kruh obhájců Rukopisů se z původně úzkého kroužku podobně zapálených Hankových přátel Svobody, Lindy, Antonína Marka nebo Josefa Jungmanna rozrůstal. Důležitým zlomem byl rok 1840, kdy se v jejich prospěch vyslovily dvě uznávané vědecké autority národa, František Palacký a Pavel Josef Šafařík. Už o jedenáct let dřív Palacký veřejně vysvětlil, proč jsou podle jeho mínění Rukopisy autentické: protože by nikdo nebyl schopen tak dobrý padělek vyrobit; nikdo by neobsáhl takovou sumu informací z historické filologie a zároveň z historie samé. Palacký věřil, že české dějiny mají smysl a cíl, a Rukopisy jeho idealistickou představu podporovaly. To zřejmě otupilo ostří jeho kritiky, s níž jinak obyčejně neměl problém. Svůj názor odvodil vlastně od toho, co očekával od Čechů v budoucnosti: tak nějak měla vypadat dávná minulost národa, který se zanedlouho na dávné tradice (Palacký vyzdvihoval také husitství) rozpomene a znovu na ně naváže.

V roce 1840 vydal Palacký se Šafaříkem spis Nejstarší památky českého jazyka: zopakovali v něm, že falzifikát tak kvalitní, jako je Rukopis zelenohorský, by nikdo nedokázal vyrobit, a tvrzení podepřeli posudkem věhlasného chemika Augusta Cordy, spolupracovníka Alexandra Humboldta, který rozborem užitého materiálu a písma došel k názoru, že předložený dokument je "nanejvýš starý". Ještě v roce 1859 Palacký dojatě vzpomínal na to, jak o čtyřicet let dřív, když Rukopisy přišly na svět, se před jeho generací otevřel nový, a netušený svět; jak "nezvyklé, a přece duchu našemu příbuzné zvuky bušily v naše srdce, jak rychle proto vyšší a přirozenější vzlet v obraznosti, obraze i slově nahradil a potlačil dosavadní umělý tón české řeči". Někteří pozdější historici nazývali Palackého názory na Rukopisy "vyznáními lásky". Šafařík, Palackého spolupracovník na vydání z roku 1840, viděl problematiku ovšem jinak a přítelova nekritického nadšení se děsil. "Co mi to Palacký tenkrát roku 1840 vyvedl," vzpomínal v dopise synovi. "Kdežto on každý den chodil do Muzea i celé měsíce zlomky ony u sebe měl, já je snad jednou viděl, rozuměje paleografii vůbec málo, latinské pak nic."

Múza u kolébky

V padesátých a šedesátých letech se kolem Rukopisů semkl celý národ. Věrnost textům se stávala základem obnovované jednoty, historie měla prozářit nenáviděnou a neutěšenou současnost jasným světlem a dovést národ k tomu, aby se opět ujal politické vlády ve vlastní zemi. "Pro Rukopis královédvorský byli bychom podnikli všechno na světě," vzpomínal básník Svatopluk Čech, v oné době student na pražském piaristickém gymnáziu. "A také nám v konviktě byl skutečným palladiem, naší největší chloubou a nejpádnější zbraní proti německým soudruhům, kdykoliv se začali vychloubati duševní povýšeností svého národa nad naším. V mnohém jiném jsme museli, aspoň v duchu, s bolestí uznati správnost jejich důvodů, ale byla jedna zbraň, která nám přece vždy pomáhala z tísně: drahocenný Rukopis ."

Odpůrci Rukopisů se proto dlouho vyskytovali jen na německé straně. V roce 1857 vystoupil s vážnou kritikou moravský literární historik a vynikající slavista Julius Feifalik, syn známého moravského politika. Ačkoliv duchem Čech, po otci byl Němec, což se stalo hlavní příčinou, proč byl odmítnut veškerou českou odbornou obcí. Po venkově se dokonce začaly zpívat posměšně písničky o "fejfalíkiádě" a badatel sám nakonec zemřel ještě předtím, než se dožil třiceti let. Rafinovanější účinek vyvolal anonymní článek, který se o rok později objevil v pražském deníku Tagesbote für Böhmen. Jméno redaktora listu Davida Kuha je od té doby spojováno s aférou, která rozhýbala stojaté vody kolem Rukopisů daleko za hranicemi Čech. Ironické tvrzení anonymního autora (přihlásil se k svému textu až po víc než padesáti letech), že Hanka je otcem staročeské básnické školy, vzniklé v devatenáctém století, hnulo vlastencům žlučí. Hanka podal na redakci listu žalobu pro nactiutrhání, k procesu však nechodil; nechal za sebe mluvit významné české představitele, například opět Palackého. Ti takovou možnost rádi a nadšeně přijali. Kuh byl nejdřív soudem shledán vinným a odsouzen k dvěma měsícům vězení, nakonec však byl osvobozen.

Oslavování Rukopisů pokračovalo. K padesátému výročí jejich objevu v roce 1867 vydala pražská Umělecká beseda výpravné album, konaly se poutě do Dvora Králové a Hořiněvsi (Hankova rodiště), v Praze se uskutečnily přednášky a slavnostní akademie a nejedna veřejná místnost byla zkrášlena Hankovou bustou. Dokonce i historik Jaroslav Goll, později jeden z hlavních kritiků pravosti Rukopisů, v roce 1867 psal: "I my Slované jsme v Arkádii se zrodili. I nad naší kolébkou pěla Múza. Náš Královédvorský rukopis, rapsódie Jihoslovanů, novější poezie polská, dumy a písně jihoruské hle! To jsou nejskvělejší její dary."

Počínání Palackého na obhajobu Rukopisů, které jako by s lety ještě získávalo na důrazu, může posloužit jako důkaz odborné zaslepenosti v případech, kdy emotivní stránka věci v badatelově nitru zvítězí nad kritickou a věcnou. Pro Palackého by za normálních okolností muselo být hračkou zjistit, že Rukopisy jsou mladší než Kosmova či Dalimilova kronika. V obou původních letopisech se například hovoří o Praze jen jako o hradu, zatímco v domněle starších Rukopisech se suverénně mluví o Praze jako městu. Podobných historických argumentů, bez ohledu na námitky filologické nebo jiné, bylo možné už v době Palackého snést desítky, historik zahleděný do své vize je však nevnímal. Palacký měl vlastně štěstí, že se rukopisného odhalení nedožil. Zemřel přesně o deset let dřív, než se největší český intelektuální skandál devatenáctého století naplno rozhořel.

Sláva Rukopisů jejich iniciátora Václava Hanku přežila, na vrcholu byla v šedesátých a sedmdesátých letech devatenáctého století. Pokud měl z českých spisovatelů té doby někdo pochyby o jejich pravosti, nechával si je pro sebe, naopak k tónu doby patřilo připojovat se k chóru, který se nad Rukopisy radoval. Rukopisy způsobily, že český národ konečně dospěl, mínil Jan Neruda. "Vždyť byl jako to holé, z hnízda vypadlé ptáčátko. Uměle zahříván a pěstován vytrvalostí a láskou nevyrovnalou prohlídnul a sílil, až pak vzrostl v mladého bujného orla, který o závod s ostatními odvážný let podniká a směle v zlaté, krásné slunko svobody se dívá."

Kdo řekne pravdu?

Ze způsobu, jakým Neruda o Rukopisech psal, bylo vidět, že z jejich četby, doplněné fantaziemi, si vytvořil představu o kulturní minulosti národa, na niž se mu líbilo navazovat. "Jako Rusové mají své kobzaře a Srbové své guslaře, jako jinde byli trubadúrové a bardové, my najisto měli také národní pěvce své výpravné, zvláštní stav pěvců takových." Tito pěvci byli v Nerudových představách stejně velkými umělci jako válečníky: před bitvou vždycky zahráli, tím svým spolubojovníkům spravili náladu a po jejich boku pak vyrazili vstříc Němcům s mečem taseným. V postavách pěvců, jako byli Záboj nebo Lumír, se však nezhlédl jen Neruda, ale velká část národa, která po nich začala pojmenovávat spolky a ulice; dodnes nese "rukopisná" pojmenování například několik ulic pod pražským Vyšehradem. Lumírovým jménem byl nazván také jeden z nejvýznamnějších českých literárních časopisů, který ve svém záhlaví připomínal jméno pěvce až do roku 1940. Rukopisy žily. Na jejich motivy psali nová díla Josef Kajetán Tyl, Václav Kliment Klicpera, Josef Václav Frič, Jaroslav Vrchlický i Julius Zeyer; Bedřich Smetana složil Libuši, ale i další skladatelé, jako Antonín Dvořák a Zdeněk Fibich, komponovali menší "rukopisné" skladby.

Přitom se nezapomínalo ani na opěvování objevitele Rukopisů Hanky: básník Vítězslav Hálek například vzpomínal, jak pěkně se Hanka vyjádřil, když mu bylo kdysi předáno album k čtyřicátinám Rukopisů ("I vždyť to nemuselo být"), a jak se zachoval, když mu pražské dívky daly na hlavu vavřínový věnec (položil jej na Rukopis královédvorský a oznámil: "Těm náleží"). Problém byl, že kromě toho všeho s přibývajícími lety také přibývalo odhalení rozličných drobných Hankových podvůdků, většinou literárních padělků. Protože některé obsahovaly odkazy na Rukopisy, nabízela se otázka, zda je možné, aby méně důležité Hankovy objevy byly falešné, zatímco hlavní ne. Také zahraniční obdiv k Rukopisům, kdysi jednohlasý, ochaboval. "Před šedesáti lety byla Praha dílnou padělatelů," psal věhlasný francouzský filolog Gaston Paris a vyjádřil naději, že Češi budou schopni na rozdíl od nedávno minulé doby uznat, že přes půlstoletí uctívali falza. "Ještě před dvaceti lety, ano ani ne tak dlouho, nebylo by bývalo možno otevřeně mluvit o jejich padělcích, aby takový smělec nebyl nazván zrádcem, byl-li to Čech, a Němcem, což je stejně těžká urážka, byl-li to cizinec." Dnes už je snad lépe, doufal vědec. Zdálo se proto otázkou času, kdy se na české scéně objeví někdo schopný čelit obecnému názoru.

Pomník až do nebe

Stal se jím jazykovědec Alois Vojtěch Šembera v sérii prací, které zveřejnil koncem sedmdesátých let. Nejprve se v nich vyjádřil kriticky o Rukopisu zelenohorském, což tolik neznamenalo: tento text byl ve slavné rukopisné dvojici obecně považován za slabší článek a na jeho zpochybňování si mnozí zvykli. V roce 1880 však Šembera vstoupil do diskuse knihou s rázným názvem Kdo sepsal Králodvorský rukopis roku 1817? a dal jím najevo, že o podružných otázkách pravosti/nepravosti vlastně není třeba diskutovat, neboť je to vyřešená věc. Šembera přitom původně patřil k vyznavačům Rukopisů, tak jako na české straně skoro každý. Ve svých uznávaných a hojně šířených Dějinách literatury české jim věnoval mnoho místa a nazýval je kromě jiného "ryzím zlatem". Původně proto odmítl názor svého studenta Julia Fejfalíka, který už na konci padesátých let označil Rukopisy za produkt devatenáctého století - a potom sledoval zpovzdálí všenárodní štvanici na mladého vědce, jež skončila Fejfalíkovou smrtí. Šemberovým přesvědčením o pravosti Rukopisů otřáslo až zveřejnění starého Hankova dopisu Josefu Dobrovskému psaného den poté, co Hanka měl pergameny ve Dvoře Králové objevit. "Není naprosto možné, že by Hanka byl přes noc v obsah nalezeného rukopisu vnikl, jak z toho dopisu zjevno, že by byl hned staré písmo neznámé až do posledního řádku tak důkladně prostudoval, kdyby ho nebyl již prve viděl, že by byl všem slovům, až prý na několik, rozuměl, básně na světlo vynešené hned za nejstarší památku literatury české prohlásil, ducha Homérova v nich vyslídil" atd. atd., snášel Šembera nevěřícné argumenty. Když prý takto konečně dokázal přečíst Rukopisy "jinýma očima", napočítal v nich tolik germanismů a ostatních prohřešků proti staročeské mluvnici, že se nad nimi odmítl bavit o čemkoli jiném než o tom, kdo je jejich novodobým autorem. (Sám tipoval V. A. Svobodu s Václavem Hankou.)

Když Šembera svůj spis vydával, bylo mu přes sedmdesát let a požíval ve svém národě obecné úcty. Když o necelé dva roky později umíral, bylo všechno jinak. Jako by cítil, že vstupuje do rozbouřené vody, vložil do záhlaví spisu motto z Jana Husa: "Co mně záleží na životě? Na pravdě, kterou jsi Ty, Pane, Svou krví vyznával, na vítězství světla, za které jsem vždy bojoval, záleží všecko." Šembera ostatně nebyl sám, kdo za svůj názor na Rukopisy zaplatil v této době životem. Stejně dopadl moravský filolog Antonín Vašek, otec básníka Petra Bezruče. Práci obsahující zdůvodnění, proč jsou Rukopisy podvrhy, vydal současně se Šemberou a zemřel ještě dřív než on, ve věku jedenapadesáti let. Jak později napsal syn v jedné básni: "Kdyby z toho měl být pomník, / co po Tobě naházeli, / hrotem by se nebe dotknul, / svého lidu buditeli."

Kde to žijeme?

Pokud se v následujících letech zdálo, že smrt dvojice odpůrců odradila případné další pochybovače od toho, aby veřejně vystoupili, ukázal se pravý opak. Původcem nového a pro Rukopisy tentokrát zničujícího tažení byl v roce 1886 někdejší Šemberův kolega a přítel T. G. Masaryk, který ve vědeckém měsíčníku Athenaeum otiskl stať filologa Jana Gebauera Potřeba dalších zkoušek rukopisu Královédvorského a Zelenohorského. Také Gebauer patřil dlouho k rukopisným obhájcům, postupem času však dospíval ke zjištěním, že Rukopisy jsou odvozeny z textů vzniklých mnohem později, než odpovídá jejich udanému stáří. Čím déle se Gebauer Rukopisy zabýval, tím víc odchylek od pravých dobových textů nacházel. Tak, jak se chovaly domnělé "nejstarší památky", se nechoval žádný jiný z předhusitských českých spisů, takže Gebauer došel k závěru: je to kukaččino vejce, kýmsi dodatečně do minulosti zasazené. Tedy padělek.

Příznačné pro Gebauerovo chování k Rukopisům bylo, že nepatřil k obrazoborcům. Kdyby mohl, se zřetelem ke všem souvislostem, ponechat Rukopisům status nejstarší památky, byl by určitě raději, než když musel rozpoutat nové, zničující kolo sporu. Zvažoval, co se stane, ukáže-li se, že i ostatní staré české texty jsou padělky (tvrdilo se to třeba o hře Mastičkář): místo představy o živé kulturní minulosti zbude prázdno. Nechtěl také dodat argumenty německé publicistice; o tom, že se aféry obratem chopí, se nedalo pochybovat. Ze všech těchto důvodů byl ve formulaci své kritiky sice obsahově nekompromisní, ale taktní - to Masaryk, který ho v Athenaeu doprovodil vlastním příspěvkem, se vyjadřoval mnohem kritičtěji: "Kde to žijeme, že nám lidé, kteří surovost a nevědomost svou skrývají praporem národnosti, veřejně mohou vynadati každému, kdo především a ve všem o pravdu stojí z nejlepšího zajisté vlastenectví?" To, oč běží, je tedy pravda, nic než pravda.

Gebauer si hlavně uvědomoval, že trvalo-li jemu samému, vědci, který by měl být povznesen nad emoce, patnáct let, než od obrany Rukopisů dospěl k jejich kritice, pak český národ jako celek na tom sotva bude lépe. V tom se nemýlil. První kritika se objevila ještě předtím, než článek vyšel: když Masaryk oznámil, co chystá, přednímu obhájci Rukopisů na pražské univerzitě Martinu Hattalovi a vyzval ho, aby případně s Gebauerem v Athenaeu polemizoval, odpověděl mu profesor slovanské filologie, že Gebauer je pes a patří i se svými následovníky do kriminálu.

Nechte dítě žít

Debata, která následovala po otištění příspěvku, byla vedena v podobném duchu a padly v ní desítky pamětihodných výroků. Literát Frič mínil, že na autentičnosti Rukopisů záleží asi tak málo, jako Goethovi kdysi záleželo na pravdivosti memoárů Casanovových. Německý básník napsal, že Casanovovi závidí, pokud vše, o čem píše, doopravdy prožil, ale i kdyby snad ne, bude ho přesto považovat za jednoho z největších básníků světa. Co je to za pořádky, když se dnes o všem pochybuje? rozčiloval se Frič, někdejší bouřlivák z revoluce roku 1848. Člověk už si nemůže být jistý ani tím, jestli existovali Homér nebo Shakespeare. Spisovatelka Sofie Podlipská přizvukovala, že přijdou-li Rukopisy o svou patinu, neztratí nic na literárním mistrovství, a radila, aby se odpůrci řídili starozákonním výrokem krále Šalomouna: "Nechte to dítě přece žít, což nevidíte na jeho čele záři božského původu?" Masarykovi a Gebauerovi se naneštěstí nepodařilo prosadit původní záměr, aby se diskuse o Rukopisech odehrávala jen na stránkách vědeckých časopisů. Ústy Julia Grégra, vydavatele Národních listů, se do sporu vložila česká vysoká politika.

Pokud Gebauer s Masarykem v roce 1886 doufali, že se jim spor o Rukopisy podaří udržet v hranicích vědecké debaty, mýlili se. Mezi těmi, kdo proti nim vytáhl, byl například vydavatel nejmocnějších českých novin, Národních listů, a šéf mladočeské strany Julius Grégr. Mohutný hněv vůči všem, kdo podle něj kritikou Rukopisů "sáhli nožem na hrdlo národa", ho vybavil nadlidskou silou: během jara 1886 proti nim napsal a ve svých novinách otiskl ne méně než sedmadvacet článků, jež nakonec dokonce vydal knižně. "Nu, hloupé to bylo," vzpomínal na onu dobu Masaryk. Sám byl schopen dělat si z aféry legraci, a když prý slyšel v hospodě nebo "v tramvajce" nadávat lidi na Masaryka, většinou je povzbuzoval. Zdá se, že ho nevyvedlo z míry, ani když ho Národní listy vyzvaly: "Jdi k čertu, ohavný zrádce!"

Jan Gebauer však trpěl, zvlášť když se od něj na univerzitě ze strachu distancovali někteří kolegové, s jejichž podporou počítal; jedny noviny dokonce uspořádaly hlasování, v němž proti němu vystupovala jedna takzvaná autorita za druhou. Opouštěli ho přátelé z mládí; když se Gebauer jednoho z nich zoufale dotázal: "Co jsem měl dělat, když jsem ten důkaz nalezl?", přítel mu prý odpověděl: "Měl jste mlčet!" Gebauer si poznamenal, jak mu připadalo, že se z těch slov ozývá cosi strašidelného. Dopustil se snad on nebo další obrazoborci nějaké chyby? Literární historik František Michálek Bartoš byl názoru, že snad netaktičnosti. "Když se rozbíjí bůh, i když je to modla, třeba chápat a sdílet hrůzu věřících. Operace byla by vyžadovala ruky lehčí a byli bychom bývali rádi viděli, aby vítězové byli slavili méně hlučné vítězství nad bludem otců." I Bartoš však uznával, že hulvátství Gebauerových odpůrců se ani jejich rozčarováním nedalo obhájit. Nakonec jazykovědce podpořili hlavně badatelé mladší generace, a jak se během několika roků ukázalo, jejich hlas mezi akademiky převážil. S "frakcí Masarykovou" se dokonce smířil i Grégr, Masaryk byl zvolen za jeho stranu poslancem a Národní listy zveřejnily slavnostní prohlášení, v němž slíbily, že se napříště do odborných sporů, jako byl rukopisný, nebudou míchat.

Žižka - palcát - revolver

Vypadalo to jako pohádka se šťastným koncem, ale byla to jenom ta líbivější část sporu. Na pražské univerzitě i mimo ni zůstalo mnoho lidí, kteří hlavně Masarykovi jeho rukopisnou aktivitu nedovedli odpustit: bylo zrušeno jeho jmenování profesorem, ke kterému mělo dojít právě v roce 1886 (stal se jím až o dvanáct let později), a musel čelit několika pokusům, kdy ho chtěli z akademické půdy odstranit. Mnozí dřívější obhájci pravosti se však především rozhodli, že pokud jich se týká, žádným důkazem se nemusejí nechat přesvědčit. Masarykův spolupracovník Jan Herben žasl: "Kdyby se našel obraz Jana Žižky a tvrdilo se o něm, že je z patnáctého století, kdyby pak na tom obraze Žižka měl v jedné ruce sice svůj palcát, ale při tom meč z tureckých válek, klobouk švédský a v ruce druhé revolver - jistě by nikdo nebyl tak pošetilý, aby věřil, že to je náhoda, a že proto přece jen obraz maloval Žižkův současník."

Mnozí současníci Herbenovi ale viděli věc jinak: Josef Václav Frič například tvrdil, že "kdyby Hanka sám z hrobu vstal a kdyby řekl ‚já jsem Rukopisy psal`, ještě bych mu nevěřil". Antal Stašek vysvětloval tento postoj tím, že "v každém z nás starších vězí kus slovíčkáře, kus tajného příznivce filologie, o níž jsme tvrdívali, že nás pomáhala probouzet". Eliška Krásnohorská a Adolf Heyduk skládali proti odpůrcům Rukopisů básně. Mecenáš Hlávka zas před smrtí vytvořil zvláštní fond, jehož výtěžkem měl být obdařen ten, kdo dokáže pravost Rukopisů. V roce 1896 jen taktak že prémii nezískal jazykovědec Josef Flajšhans. Jeho život může posloužit za příklad, jak mnozí badatelé rukopisným sporem žili.

Flajšhans, Gebauerův žák, souhlasil nejdřív se svým učitelem, že množství jazykových odchylek v Rukopisech přesahuje meze pravděpodobnosti. "Může býti člověk jednoruký, jednooký, se šesti prsty na nohou, albino, koktavý, příliš vysoký atd., ale aby jediný člověk byl zároveň jednoruký a na druhé ruce měl šest prstů, zároveň jednooký, albino, koktavý a obr - takový člověk se myslím ještě nenašel." Rukopis je tedy falešný. Na konci devatenáctého století došel Flajšhans k názoru, že přinejmenším Rukopis královédvorský je pravý; po Gebauerově smrti v roce 1907 se zas vrátil k svému původnímu názoru, že je to padělek

Každý ať píše, co chce

Nové kolo "sporu" (tentokrát už v uvozovkách; pro většinu odborné i laické veřejnosti byla otázka Rukopisů již vyřešena) se přiblížilo v roce 1911. Odpůrci pravosti zajistili úhledné vydání Rukopisů označených jednoznačně za památky českého literárního romantismu, tedy doby na počátku devatenáctého století. Obhájců se to dotklo, vypsali novou finanční odměnu ve výši čtyř tisíc rakouských korun za důkaz pravosti. Mimoto se jeden z nich, historik a svérázný archeolog Josef Ladislav Píč, odhodlal k samostatné akci a odjel se vzorky Rukopisů do Paříže a Milána, kde je předložil k prozkoumání tamním paleografům. Zřejmě už v té době trpěl duševní chorobou, jež se projevila po návratu, když Píč o výsledcích své cesty předložil zprávu " Rukopis královédvorský před mezinárodním soudem paleografů skvěle obstál" a publikoval ji v Národní politice. Když se místo obdivu dočkal ironie a výsměchu, zareagoval Píč tím, že se zastřelil. Aby zabránili případným dalším tragédiím nebo zbytečným sporům, vystoupilo nato v tisku pětačtyřicet představitelů české jazykovědy s prohlášením, že "jakékoliv další hájení těchto padělků nemůže býti nic jiného nežli neodůvodněné opakování marných obran dřívějších a zakládá se jen na klamných soudech a tvrzeních". V té době však už spor o Rukopisy neprobíhal na stránkách vědeckých časopisů, ale ve speciálně pro ten účel vyčleněných rubrikách denního tisku. Místo vědců o problematice psali samouci, jako moravsko-jihoslovanský buditel Martin D. Žunkovič, přesvědčený o tom, že akademikům se nedá důvěřovat. "K čemu ta úzkostlivost u příslušníků stavu, jenž v této otázce si osvojuje privilegia? Každý poctivý pracovník podrobí se i nejpřísnější kontrole; jen penězokazi pracují při zavřených okenicích a opírají se o dvéře, když policie zaklepe. Proč taková nedůtklivost, když diletant-kazimír zabloudí do filologické enklávy, zajde do monopolizované kuchyně učenecké a nahlédne hlouběji do hrnců?" Středověk se svým systémem privilegií je pryč, psal Žunkovič; v moderní demokratické době si každý může říkat a psát to, co chce.

Od té doby se rukopisné téma v českém životě objevovalo většinou účelově, a protože hlavní osobou protirukopisného boje byl kdysi Masaryk, vraceli téma do oběhu většinou lidé, kteří se tím chtěli vymezovat vůči němu. Pokus rakouských úřadů z posledních měsíců války rozdmychat tímto způsobem náladu proti vůdci exilového odboje nebyl úspěšný, o něco lépe si však vedli někteří rukopisní obhájci za první republiky. Ve dvacátých letech se do jejich čela postavili filozof a protihradní politik František Mareš se spisovatelkou Boženou Vikovou-Kunětickou. Spisovatelka se omezila na tvrzení, že odhalení nepravosti Rukopisů je stejným zločinem proti národu jako vyzrazení Boženy Němcové coby nikoli vzorné manželky, leč ženy, která střídala své milence jednoho za druhým. Marešův případ byl o něco složitější: vložil do "sporu" svou autoritu vědce a bývalého rektora české univerzity v Praze a v pokročilém věku vyprodukoval celkem šest rukopisných obran, v nichž ovšem míchal dohromady poznatky z vědních oborů, v nichž se nevyznal. "Není na celém světě živé vody, která by vrátila život tomu, co navždy odumřelo," zhodnotil jeho marné úsilí Bartoš.

Nekonečný rukopis

Marešovo úsilí nicméně podnítilo zájem o Rukopisy především v řadách Mladé národní demokracie, pro niž Mareš přednášel, ale také o ni. V roce 1932 se ze zájemců ustavila Československá společnost rukopisná, která si vytkla za cíl podporu rukopisných bádání, přednášky, exkurze, shromažďování a vydávání literatury. Skutečné oživení "sporu" o Rukopisy však přineslo až kriminalistické zkoumání rukopisů, k němuž došlo na konci šedesátých let a jehož se temperamentně zúčastnil spisovatel literatury faktu Miroslav Ivanov; obratem o tom vydal dvě knihy. V roce 1969 také v Československé akademii věd vyšel sborník RKZ - dnešní stav poznání, jehož autoři se při příležitosti sto padesátého výročí nálezu Rukopisů vyslovili s konečnou platností (v dějinách už poněkolikáté), že to jsou falza. Zejména závěry paleografických bádání vyzněly jednoznačně: "1. Rukopis královédvorský je padělek, jehož písmo jen napodobuje písmo středověkých rukopisů, a to hlavně jazykově českých rukopisů doby předhusitské. 2. Rukopis královédvorský i zelenohorský zcela bezpečně psal jeden písař. 3. Oba Rukopisy mohly být napsány až po provedení humanistické reformy latinského písma, když už středověké zkracovací systémy upadly v zapomenutí. 4. Oba Rukopisy mají tytéž chyby ve zkracování jako písmo listinných padělků napsaných u nás koncem 17. století, ale hlásících se do 13. století. Rukopisy mohly být napsány nejdříve kolem roku 1700."

V devadesátých letech byla přes to všechno činnost někdejší rukopisné společnosti obnovena a její členové, vedeni heslem " Rukopisy je nutno rozebírat tak, jako by byly teprve nyní objeveny", zahájili nové kolo dokazování jejich pravosti. Václav Hanka by měl radost.

(Týden)