Duben 2004

Sen o Slovensku

Pavel Kosatík

Jedete-li z Prahy na sever nebo na západ, za chvíli jste mezi Němci a vracíte se domů malomyslní. Změňte směr: jeďte na východ! Jeďte do Kolína, do Pardubic, do České Třebové, do Olomouce, dál a dále na východ. Tu se vám jinak prsa dmou, tu pocítíte, jak je ten český svět veliký." Když český učitel Karel Kálal v roce 1904 vydal brožuru Jděte na Slovensko!, v které začal české veřejnosti objevovat neznámé kraje na východ od moravských hranic, trvala cesta z Prahy do Tater dva dny. Rychlíkem, který vyjížděl o půl osmé ráno, se turista v půl sedmé večer ocitl na česko-slovenském pomezí. Tam přenocoval v chatě, pokochal se krásou Radhoště a ostatních beskydských vrchů - a druhého dne ráno pokračoval už cizejší zemí, která mu však nastavovala přívětivou tvář: s místním obyvatelstvem se bez problémů domluvil. Měl pocit, že je mezi bratry.

Pro turistu, zvyklého z domova na věčné utkávání se s živlem německým, se rozevřela země, která se zdála možným lékem na dosavadní frustraci. Jet do Drážďan nebo do Berlína znamenalo pro pražského intelektuála před sto lety zažít konfrontaci s národem, který početně, hospodářsky i kulturně národ český po všech stránkách převyšoval. Dokonce i vlídná Vídeň naplňovala mnohou vlasteneckou duši pocitem marnosti: odsávala kvalifikované české pracovní síly, každý rok tam několik měsíců pobývali dokonce i čeští političtí vůdcové, kteří poslancovali v říšském sněmu. Recept, který českým turistům nabízel Karel Kálal, tedy zněl: "Jděte na Slovensko! Cestou poznáte Moravu a Slezsko, a tak pojmete všecky země československé a zmohutníte na národním sebevědomí."

Do ráje pod Tatrami

Kálalův průvodce byl určený masám; čeští intelektuálové však začali Slovensko poznávat už mnohem dřív, systematicky od třicátých letech devatenáctého století. Cesty na východ se v té době staly vyhledávanou prázdninovou kratochvílí českých studentů, z nichž se zanedlouho měla zrodit politická generace roku 1848. Poznávat neznámé, kulturou málo dotčené země poroučel romantický kult; Herder a Kollár dodávali, že by mělo jít o národy slovanské. Čeští studenti tedy zamířili k Jadranu, do Haliče nebo - a to nejčastěji - na Slovensko. Průkopníkem cest do krajů pod Tatrami se stal buditel a pozdější zakladatel známé sítě venkovských záložen František Cyril Kampelík.

Přesvědčený, že "cestování rozšiřuje zkušenosti, odvádí od spekulacie jalové", vydal se na Slovensko prvně v roce 1833. Chtěl myslet jinak než Němci, kteří podle něj poznávali skutečnost jenom z učených knih, a toužil všechno prožít na místě. Plavil se proto po Váhu, viděl Tatry. Po návratu si své mocné dojmy nenechal pro sebe, takže na Slovensko zamířili další studenti. V roce 1837 třeba František Ladislav Rieger, o pět let později Karel Havlíček a další. Obraz Slovenska v článcích a dopisech různých cestovatelů byl totožný: měli pocit, že objevili zemi v podstatě panenskou, civilizací nezkaženou. "Ve Slovensku nenaleznul jsem známou mi předtím u nás upýpavost, ostýchavost, zdráhání, okolkování a zdvořilkování, ale přímost, ráznost," psal v roce 1845 moravský spisovatel a divadelní ochotník Matěj Mikšíček. Tato přímost se jevila jako autenticita. Starší český bratr zjistil, že z ní může čerpat posilu, a rozhodl se zároveň nabídnout pomoc v boji s maďarskou nadvládou.

Ještě před rokem 1848 se tak téma Slovenska a Slováků stalo jedním z nejoblíbenějších v pražských salonech. Debaty se tam neodbývaly jen v sentimentální rovině. Naopak, ve čtyřicátých letech do nich vstoupil emotivní konflikt. Šlo o jazyk. Slovenští vzdělanci, pokud do té doby chtěli použít spisovnou řeč, komunikovali obvykle v češtině (byl to důsledek dlouhodobého působení českých evangelíků na Slovensku). Ve čtyřicátých letech devatenáctého století však skupina mladých intelektuálů v čele s Ľudovítem Štúrem češtinu odmítla, prohlásila dosavadní středoslovenské nářečí za spisovný slovenský jazyk a začala v něm psát knihy. Česká reakce byla prudká. Karel Havlíček Borovský například v roce 1846 psal: "Počínání Štúrovo škodí nám Čechům, činíc náš národ o tři miliony slabším, ale ono i Slovákům rovněž tak, ba více záhubné jest, poněvadž z nich místo devítimilionového národu utvořiti chce třímilionový, a k tomu bez literatury, bez úřední řeči, bez ústavů, bez historie, beze všeho." Havlíček přesně vyjádřil to, o čem psali i ostatní čeští publicisté a literáti jeho doby: slovenské miliony měly podle dlouhodobého záměru pomoci českým milionům zaujmout lepší pozici vůči mnohamilionovému národu německému. Byla to věcná úvaha, jíž se Štúr zdál nerozumným ničitelem.

Trvalo několik let, než Havlíček rozpoznal ve Štúrově postupu i něco jiného než fatální omyl. Nakonec to byl právě on, kdo vyzval k realistickému tónu ve vztahu k Slovensku: "Až se u nás v Čechách a na Moravě probudí všude národní duch český, až budeme všichni o své jen dbáti, zanechavše němčiny Němcům: pak se teprve s bolestí ohlížeti budeme okolo sebe, počet náš bude se nám zdáti skrovničký při tak mocných a nepříznivých sousedech a pak budeme toužebně otvírati ramena svá po Slovensku, ale bude snad již pozdě." Havlíček předpověděl dobu národnostního útlaku, která se na Slovensku dostavila v ještě tužší podobě než v českých zemích. Rakousko-uherským vyrovnáním v roce 1867 se postavení Slováků podstatně zhoršilo. V Uhrách (Zalitavsku) byl zaveden centralistický režim, který tvrdě potlačoval všechny nemaďarské národní projevy. Cestovní zprávy Čechů, kteří na Slovensko za této situace jezdili, vyznívaly jinak.

Všichni tam zpívají

Básník a spisovatel Rudolf Pokorný (1853-1887), velký vyznavač česko-slovenské vzájemnosti, v polovině osmdesátých let vydal dvoudílný spis Z potulek po Slovensku, které projel a prochodil po boku básníka Adolfa Heyduka. Slovensko bylo pro Pokorného zemí kontrastů: jak útlak, tak žízeň po svobodě se mu tam zdály mnohem vypjatější než doma. "Bylo nám na té nevolné půdě, jako by nás vypustili ze žaláře," popsal první, paradoxní okamžiky poté, co s Heydukem kdesi za Hodonínem minuli hraniční kámen. "Jako bychom byli měli tu svobodu, po níž jsme se ve zdech Prahy tolik natoužili, najednou v hrsti. Jaký div, že propukli jsme v radostnou píseň, zapomínajíce v tom sladkém okamžiku na všecky útrapy lidu slovenského." Nebýt útlaku, bylo by prý Slovensko rájem na zemi, takové opojení v Pokorném vzbuzovala tamní krajina a obyvatelstvo. Zdálo se mu, že "Slováci všichni zpívají", jejich řeč mu zněla, zvlášť v dívčích ústech, "jako hra stříbrných zvonků". Věřil tomu, co se psalo v Nestorově letopise, že kolébka Slovanstva ležela pod Tatrami a že ze slovenštiny jsou odvozeny ostatní slovanské jazyky. Považoval za logické, že Slováci se v době zvýšeného jazykového a národního ohrožení brání svým vlastním novým jazykem a definitivně tím opouštějí češtinu, vzdálenější pro ně nyní i tím, že je od Čech a Moravy dělila politická hranice mezi rakouskou a uherskou částí říše. Čeština jim v jejich zápase nemůže pomoci; na místě je spíš to, abychom se "doplňovali navzájem literárně". Navzdory všem těmto změnám je česká pomoc Slovákům podle Pokorného nadále v zájmu českého národa. "Nechte zmaďařiti napřed Slovensko, potom zněmčiti Slezsko, však o odtržení Moravy a roztrhání Čech už se Němci pokusí."

Chování k Slovákům tedy nadále určoval pohled do Německa. To pod Bismarckovým vedením nedávno prošlo grandiózním sjednocovacím procesem, který vzbuzoval obdiv i závist. Každý, kdo slyšel mluvit Němce z různých koutů říše, slyšel, že mezi jejich dialekty jsou podstatně větší rozdíly než mezi češtinou a slovenštinou. Máme jeden, nebo dva jazyky? Jsme jedním, anebo dvěma národy? S těmito otázkami česká společnost vstupovala do dvacátého století.

Českému intelektuálovi, kterému se v průběhu devatenáctého století zachtělo informací o Slovensku, stačilo číst literární revue a sledovat knižní novinky. Slovenské téma se po roce 1848 rychle stalo jednou ze stálic české literatury a publicistiky. Tón udala spisovatelka Božena Němcová: v první polovině padesátých let pobývala na Slovensku celkem čtyřikrát, dohromady tam strávila skoro rok. Ze slovenských pobytů vytěžila knihy, které ještě dnes patří do zlatého fondu české prózy: Pohorskou vesnici, Chyži pod horami, sbírky pohádek (díky Němcové zdomácněla v českém prostředí třeba Sůl nad zlato nebo O dvanácti měsíčkách), pověstí a národopisných studií. Němcová milovala Slováky upřímnou láskou; zoufala si, pokud se setkala s projevy vzájemné nedůvěry, a v posledních deseti letech života se stala velkou slovenskou propagátorkou v českém prostředí. Její zásluhou se na Slovensko vydali malíři Josef Mánes a Jaroslav Čermák a pod jejím vlivem začali pěstovat "slovenské věci" členové družiny májovců Vítězslav Hálek, Adolf Heyduk a Jan Neruda. Když jí v Praze vyčítali, že si všímá více Slováků než Čechů, psala o tom v roce 1859 slovenskému básníkovi Samu Chalupkovi: "Vždyť jsme haluze jednoho kmene, kvítí jedné louky!"

5 + 3 = 8

Pokud existovaly pocity vzájemné česko-slovenské nevraživosti, utlumily se po roce 1867. Rakousko-uherské vyrovnání pohoršilo jak Čechům, tak hlavně Slovákům, což českou a slovenskou inteligenci zase otočilo k sobě tváří v tvář. Heyduk oslavil slovenský národ a vyzval k novému sbratření v básnické sbírce Cimbál a husle. Josef Holeček, v sedmdesátých letech hlavně propagátor jižních Slovanů, připomněl ve Slovanských listech, které redigoval, původní Havlíčkův požadavek sjednocení "osmimilionového českoslovanského kmene". Češi musejí odhodit svou dosavadní ješitnost a povýšenost a podat Slovákům ruku k trvalému sblížení, psal Holeček. Tím však ožil problém společného jazyka, po sporech mezi Havlíčkem a Štúrem z přelomu čtyřicátých a padesátých let odložený, avšak nevyřešený. Má slovenština nárok na to, aby se stala samostatným jazykem? Na české straně převažoval názor, že nikoliv; Slováci by se měli vrátit zpět k češtině. Znalec uherské problematiky František Brábek, který v roce 1874 ze svých slovenských toulek vytěžil knihu Procházky po Uhrách, psal: "Ubozí synové Tatry, bitva u Prešpurku vás učinila Popelkou mezi národy. Duch věku nového, slučující mohutným proudem kmeny stejného jazyka, šel kolem vás jako cizinec a nezaklepal na dveře chatrčí vašich. Zabočte do toho proudu mohutného, přijměte v ústa svá opět jazyk, který jste z nich byli vypudili, a veliký strom severní shromáždí opět mohutné své haluze v jednu velikou korunu, v níž si zpěvné Slovanstvo vítěznou hymnu zašveholí."

Také Holeček byl přesvědčen, že slovenština je a zůstane pouhým nářečím češtiny. To však podle něj nebyl důvod, aby se jí Slováci vzdali. Podle Holečka měli psát slovensky beletrii a ve svém jazyce se také měli polemicky vymezovat vůči Maďarům, avšak vyšší literární žánry měli psát česky. Jazykem slovenské vědy se měla stát čeština. V Holečkově době nešlo na české straně o názor ojedinělý. Když básníci Heyduk a Rudolf Pokorný na počátku osmdesátých let zakládali v nakladatelství Slavík a Borový Knihovnu československou, určenou k propagaci slovenské literatury, počítali s tím, že beletrie tam bude psána slovensky, věda česky. Pokorný na to téma v roce 1880 dokonce vydal zvláštní brožuru s názvem Literární shoda československá, v níž o nutnosti jazykové dělby neměl pochyb. Zájem o Slovensko, který se v průběhu sedmdesátých let na české straně znovu objevil a který rozdmychával zasíláním knih, organizováním studentských pobytů a podobně například literární odbor pražské Umělecké besedy, s vyjasněním jazykového poměru českého a slovenského jazyka stál i padal.

Literární historik František Bílý vysvětloval v roce 1880 slovenskému spisovateli Svetozáru Hurbanu Vajanskému, proč je publikace odborných spisů v češtině pro Slováky výhodná: "Rozumí se, že byste při tom docela se nevzdali svého idiomu: slova i fráze ze slovenštiny přijímaly by se do češtiny, na jejíhož rozvoje staročeské fázi Vy jste utkvěli a svým způsobem kráčeli dále. Mělo by to i praktické důsledky: 5 + 3 = 8. Taková diskuse by byla skutek nedostižného zatím významu, nová doba v našich dějinách. Vzájemnost by se rozšířila i na materiální pole. Nastaly by hojnější cesty na Slovensko, knihkupecký Váš trh by se zvýšil, Vaše studentstvo, Vaše různé podniky staly by se více našimi, než jsou dosud." Problém však byl v tom, že velká část slovenských reprezentantů včetně Hurbana Vajanského v té době hledala spásu pro národ v carském Rusku.

Koho Perun smetl

Že myšlenka česko-slovenské vzájemnosti navzdory vnější nepřízni dál žije, ukázaly v roce 1884 pražské oslavy slovenského kněze a vlasteneckého básníka Sama Tomášika. Tomášik pocházel ze staré slovenské luteránské rodiny; jeho předkové byli zvyklí vyjadřovat se po generace česky. Do dějin vstoupil jako autor písně Hej, Slované, hymny barikád z roku 1848. Složil ji v polovině třicátých let devatenáctého sto letí v Praze a chtěl jí dodat odvahy především českým vlastencům, což se podařilo. Když se přiblížilo padesáté výročí této události, rozhodli pražští ctitelé česko-slovenské vzájemnosti pozvat Tomášika k turné po Čechách a Moravě. Byla vypsána lidová sbírka, v které bylo sebráno přes 2300 zlatých. Spisovatelé Holeček a Jozef Miškovský pak zajeli na Tomášikovu faru v Chyžném s pozváním, v němž se pravilo: "Důstojný pane! Národ izraelský v ponížení a neštěstí dostal od Boha proroky. I Vy jste nám prorokem. Viděl jste náš národ v pokoření a zazpíval jste mu Hej, Slované! Jeremiáš plakal nad troskami Jeruzaléma, ale Vás trosky slávy a svobody naší nepohnuly k chabému nářku, nýbrž k vydání hesla do boje a k útoku. Chceme se Vám pochlubiti úspěchy, proto Vás zveme do Prahy, abyste poznal, že ,marné byly vaše vzteky proti nám, a kdo proti nám byl, toho že Perun smetl."

Jedna krev a jeden duch

Tomášikova cesta českými zeměmi měla triumfální průběh: v železničních stanicích faráře zdravily zástupy lidu a v Praze na něho čekal několikadenní program, jehož cílem bylo manifestovat česko-slovenské sbratření. Při setkání u Náprstků ujišťoval Tomášik, že "Praha je Mekkou Slováků, rozkvět českého národa jejich rozkvětem, vítězství českého národa jejich vítězstvím i celého západního Slovanstva". Mladočeský politik Josef Herold, který se s Tomášikem jménem Pražanů loučil, zase řekl: "Poznali jsme, že jsme svoji, že jsme synové jedné matky, jedna krev a jeden duch, že se milujeme a nikdy - neopustíme." Ohlas pražské Tomášikovy návštěvy dolehl až do Vídně. Neue Freie Presse psala o sjednocovacích trendech v česko-slovenském životě v rozčileném tónu: nejenže v českých zemích všichni tamní potomci husitů, ale i katolíci, příslušníci šlechty a ostatní vrstvy obyvatelstva sdílejí víru, že se jednou znovu stanou samostatným národem, ale nyní do tohoto plánu pojali i Slováky. Dosud ohrožovali jen Němce, nyní se stali také nepřáteli Maďarů.

Důkazem, že myšlenka národní jednoty na české straně sílí, byl růst aktivity spolků, jako byla pražská Českoslovanská jednota. Vznikla v roce 1896 s cílem pomáhat obyvatelstvu krajů ohrožených odnárodněním, jako bylo Slezsko, oblast severozápadních Čech, sever a jih Moravy nebo Slovensko, kam se během několika let přesunulo těžiště práce spolku. Jednota pořádala národopisné slavnosti, při nichž přibližovala divákům slovenský folklór, starala se o dodávky novin a knih, organizovala přednášky apod.

Ale ani na slovenské straně nechyběli zanícení vyznavači česko-slovenského spojení. Jedním z nejpřesvědčenějších byl básník Pavol Országh Hviezdoslav. Považoval se za příslušníka jediného velkého národa, jenž obývá území od Vltavy až po Torysu, řeku na východním Slovensku, vlévající se do Hornádu. Hlavním městem této země a tohoto národa je Praha, "práh" k slovanské slávě a velikosti, jež nakonec bude i na východě území na Maďarech vyvzdorována. Zatím to však byla jenom vize.

Realističtější pozorovatel, jakým byl skotský historik Robert William Seton-Watson píšící pod pseudonymem Scotus Viator, vytěžil z cest po Slovensku před první světovou válkou přesvědčení o tom, že Slováci si vysvobození zpod maďarského útlaku zaslouží, a podobně jako oni snil o tom, že by se tak mohlo stát, pokud by Rakousko-Uhersko bylo federací a Slovensko jednou ze samostatných korunních zemí, nezávislou na Uhrách a podrobenou přímo Vídni. Ve svém spise Národnostní otázka v Uhrách jehož český překlad vyšel v předvečer první světové války, v roce 1913, však skepticky dodal, že zlepšení postavení Slováků není v jejich rukou, ale že závisí na tom, jestli a kdy se Čechům podaří upravit jejich poměr k Němcům.

Před první světovou válkou asi nebylo v českých zemích intelektuála, který by znal Slovensko lépe než T. G. Masaryk. Jezdil tam i s rodinou na letní byt od roku 1887, většinou do Bystričky u Turčianského Sv. Martina. Osobně poznal nejzajímavější Slováky té doby: Hurbana Vajanského, Dušana Makovického, Országha Hviezdoslava a dlouhou řadu dalších. Dobře znal slovenskou kulturu, lidovou slovesnost, mentalitu, které se mu jako člověku, jenž sám pocházel z moravského Slovácka, zdály bytostně blízké. Když říkal, že "Slováci jsou vlastně Češi", znělo to z jeho úst jinak než od ostatních představitelů pražské politiky na přelomu století: znal oba jazyky a oba národy tak dobře, že v sobě neměl žádný skutečný důvod mezi nimi rozlišovat. Když měl popsat svou národnost, říkal nejčastěji, že je Slovák, případně Slovák a Moravan současně. Mezi slovenskými studenty získával charismatický profesor žáky a následovníky podobně snadno jako v Praze. Aby nebylo pochyb o tom, že jeho vztahy k zemi na východě se neodbývají jen v intelektuální rovině, přivezl jednou do Prahy a nainstaloval si v bytě kůži z vlastnoručně skoleného slovenského medvěda.

Netoliko zpívat

Nebylo tedy divu, že se Masaryk "slovenské otázce" ve svých knihách a přednáškách často věnoval. Obdivoval Kollára, Slováka a tvůrce myšlenky spolupráce Slovanstva, chtěl však jít dál než on: "Je načase netoliko slovensky zpívat - i to se již zapomíná - ale slovensky cítit a - myslit. Ano, myslit - k tomu nás vybízí Kollár svou požehnanou prací, Slováky i Čechy," psal Masaryk v roce 1894 ve spise Česká otázka. Slováci se podle něj vyznačují vlastnostmi, které by jim mohli Češi závidět: obzvláštní zbožností, pilnou pracovitostí, nevinnou veselostí, mírumilovnou snášenlivostí a láskou k rodnému jazyku. Když na konci roku 1914 Masaryk odcházel do exilu, aby tam zahájil zahraniční akci za rozbití Rakouska, měl proto kromě jiného v hlavě také myšlenky na Slovensko. I tím se odlišoval od ostatních českých politiků své doby. Ti, pokud o rozbití Rakouska vůbec uvažovali, si budoucnost českých zemí představovali v rámci jejich dávných historických hranic; byli zastánci takzvaného historického práva. Masaryk byl naopak vyznavačem takzvaného přirozeného práva národů na samostatnou existenci, a to i ve formě státu. Když v prosinci 1914 odjížděl z Prahy, vezl s sebou kromě jiného i mapku, na které měl provizorně zakresleno, jak by hranice budoucího Slovenska mohly vypadat; pomohl mu ji obstarat přítel Antonín Hajn. Nastával věk map a plánků: během několika málo let měly být na základě smělých prognóz změněny hranice podstatné části střední a východní Evropy. Přes uvedené Masarykovo znalectví byl však ještě jeden český politik, který ho v oblasti plánování dokonce předběhl: Karel Kramář, před první světovou válkou nejvlivnější český politik, šéf mladočeské strany.

Od Šumavy k Tichému oceánu

Kramář věřil ve slovanskou spolupráci a v možnost vzniku slovanské veleříše v čele s Ruskem, a tak v květnu 1914, těsně před vznikem války, vypracoval ústavu fiktivní říše, která se podle jeho představ měla skládat vedle ruského samoděržaví z pěti dalších slovanských monarchií: bulharské, černohorské, české, polské a srbské. Společnou hlavou státu měl být ruský car; aby tuto skutečnost učinil pro české obyvatelstvo přitažlivou, naplánoval pro jeho království velkorysé hranice: kromě Čech a Moravy k němu měla patřit velká část rakouského i pruského Slezska, Lužice - a Slovensko. Mluvit o Slovensku jako o součásti státu bylo ovšem jiné než dojímat se jeho přírodními krásami a povahou obyvatel. Bylo například nutné stanovit jeho hranice, což se nezdálo tak obtížné na severu, kde se mělo za to, že slovensko-haličský poměr dostatečně určuje příroda. Zcela novou "čáru" bylo třeba vytyčit na jihu, kde mezi Slováky a Maďary až do té doby žádná neexistovala. Podle Kramáře měla hranice vést od Bratislavy k Visegrádu, tedy po Dunaji, stejně jako dnes, dál však měla pokračovat jižněji, než kudy byla vytyčena po válce: pohořími Mátra a Bükk, víc než třicet kilometrů na jih od definitivních hranic.

Jednalo se o velkorysý plán, jehož slabinou však bylo, že prostě zaměňoval jeden mnohonárodní (rakousko-uherský) stát za druhý (všeslovanský). Nespornou výhodou uvažované říše bylo, že sahala od Šumavy k Tichému oceánu, slabinou naopak bylo to, že kromě Kramáře si její vznik už nepřál skoro nikdo, hlavně ne ti, kdo byli obeznámeni se stylem vládnutí carské vlády. Masarykova představa byla skromnější. Až bude jednou Německo ve válce poraženo, vzniknou "nezávislé Čechy", stát složený z historických zemí a Slovenska, jehož jižní hranice měla vést po řekách Dunaj a Ipeľ jako dnes: s tím rozdílem ovšem, že "Dunajem" Masaryk myslel jeho severní větev, takzvaný Malý Dunaj, což by znamenalo, že by Žitný ostrov, oblast s výbornou zemědělskou půdou, obydlená však hlavně Maďary, byla pro budoucí stát ztracena. Podle této představy měl vzniknout menší státní útvar, než byla ČSR v definitivní podobě; kromě Žitného ostrova se nepočítalo ani se začleněním Podkarpatské Rusi.

V průběhu války se z dosavadního snění o Slovensku stal požadavek, jenž podmiňoval úspěch celé Masarykovy zahraniční akce. Pokud v cizině Masaryk vystupoval s tezí, že mnohonárodní státy, jako je Rakousko-Uhersko, se přežily, nemohl dost dobře přijít před západní politiky s ideou státu, který by kromě četných národních menšin obývaly národy dva. Když tedy Masaryk v memorandu pro britského ministra zahraničí v květnu 1915 psal, že "Slováci jsou Čechy, protože užívají svého nářečí jakožto spisovného jazyka", mělo to jiný význam než dřív: jazyková blízkost nyní podmiňovala existenci jednoho československého národa a naopak. Ke starým představám slovanské jednoty se přidal požadavek pragmatický. K Masarykově cti budiž řečeno, že nesnil o národě jako o kategorii etnické, leč politické. Národ mu představovali lidé mluvící sice různými jazyky, ale propojení společným státním programem: asi jako Američané. Do jeho představy československého národa se proto postupně měli asimilovat (nikoli jazykově ani kulturně) také "českoslovenští" Němci a Maďaři.

Jadran je blíž

Masarykovy plány se rodily v exilu; doma o nich dlouho téměř nikdo nevěděl, a tak i smýšlení domácích politiků bylo jiné. Na možnost poválečného soužití se Slováky se dívali skepticky: v možnost budoucího česko-rakouského vyrovnání se v Praze věřilo, ale že by Maďaři byli Slováky přinuceni k ústupkům, nedoufal nikdo. V roce 1917 se naopak po Praze vyprávělo, jak si poválečnou budoucnost Slovenska představuje uherský ministerský předseda Tisza: "Mezi Moravou a Uhrami vytvoří se třicetikilometrový pás maďarských ,vítězů`, jimž budou dány vyvlastněné slovenské pozemky; na Slovensku budou v uvědomělých slovenských obcích provedeny maďarské kolonizace."

Panovala obava, že dokonce i v českých zemích budou zavedena odnárodňovací opatření po maďarském vzoru: poštovní, železniční, berní, soudní a politické úřady budou osazeny Němci, národní spolky, univerzita a vyšší školy budou zrušeny a čeští úředníci vyhnáni do německých zemí: "Bude to pozvolný konec Čechů a naprostý konec Slováků." Nezájem českých politiků o slovenské věci byl ale dán i tím, že česká veřejnost měla navzdory propagačním spisům lidí, jako byli Karel Kálal nebo Josef Rotnágl, o Slovensku mlhavé představy.

Mnohem běžnější bylo udržovat styky s Jihoslovany, kteří po správní stránce spadali tak jako Češi do rakouského Předlitavska. Jadran byl častějším cílem cest než Tatry, i politické styky byly ve směru na jih běžnější. Slovenští představitelé, jako Vavro Šrobár, se v Praze začali objevovat až během roku 1917. Na české straně převážila lhostejnost, pojímání Slovenska jako exotické země, nebo bezstarostný názor, že připojení "uherských Čechů" k českému státu je tou nejprostší věcí, jakou si lze představit. Zatímco tedy například sjednocení jihoslovanských národů se připravovalo dlouho před první světovou válkou, mezi českým a slovenským národem se až do května 1917 k ničemu takovému viditelně neschylovalo.

Když historik Josef Pekař přemýšlel, s jakým prohlášením by čeští poslanci měli vystoupit 30. května 1917 na zasedání vídeňského říšského sněmu, prvním od vzniku války, vycházel ze zásad historického práva: Češi nemohou žádat nic, co by přesahovalo hranice někdejší Koruny české. Situaci neočekávaně změnil Manifest spisovatelů, jehož iniciátorem byl Jaroslav Kvapil a který v květnu 1917 podepsalo 222 literátů v čele s Aloisem Jiráskem. Klíčová v něm byla věta o tom, že český lid se svého národního programu "nikdy nevzdal, ze srdcí československých nikdy nevymizela víra ve slavné příští jeho splnění". Požadavek společného soužití Čechů a Slováků se stal politickou skutečností.

Když skupina českých poslanců ve vídeňském říšském sněmu 30. května 1917 přednesla prohlášení koncipované Adolfem Stránským a dopracované skupinou politiků v čele s Antonínem Švehlou, postarala se o opravdový skandál. Požadavkem obnovy historických práv českého národa sice jen zopakovala, o čem čeští politici ve Vídni marně hovořili desítky let; v návrhu se teď však mluvilo i o uplatnění práva na sebeurčení pro miliony příslušníků národa žijících mimo historické české země. Všechny "kmeny" československého národa, tedy i Slováci, měly v budoucnosti žít v jednom státě.

Vídeň nad takovým požadavkem žasla, Budapešť zuřila; čeští poslanci však zareagovali tím, že po celý rok 1917 nerušeně prohlubovali své představy o budoucích státních hranicích. Měly jedno společné: zatímco hranice českého státu byly víceméně definovány stovky let, o slovenských hranicích se toho dalo říci jen velmi málo. Ani Masaryk za hranicemi nelenil. Kamkoli přijel, mluvil o vlastním pojetí jednoho československého národa: "My si navzájem rozumíme. Každý Čech rozumí Slovákovi a Slovák rozumí Čechovi. Pro to jazyková otázka není a ani nemůže být. Politicky a administrativně jde o to, že tvoříme jeden celek." Podobně Edvard Beneš, který v exilu koncipoval bojovný pamflet Zničte Rakousko-Uhersko!, došel k názoru, že Češi a Slováci jsou "zcela prostě Češi".

Nebezpečný ateismus

Obdobné vstřícné pohyby byly v průběhu roku 1918 vidět také na slovenské straně. Když český vlastenecký kněz Alois Kolísek v posledním roce války chystal k vydání spis Slováci do státu československého, vyžádal si mínění významných Slováků. Andrej Hlinka v odpovědi došel k názoru, že dosavadní rozdíly se v budoucím spojení spraví. "My musíme Čechy nábožensky a Češi nás národně, hospodářsky a kulturně obrodit. O řeč se nebojím, vždyť jsme skoro jedno," konstatoval shodně s Masarykem. "Zničit nás může jedině ateismus." První světová válka přinesla vznik fenoménu, jemuž se později začalo říkat "syntetické národy". Z různých příčin a různými prostředky došlo ke spojení dosud odděleně žijících národů v rodícím se Sovětském svazu, Jugoslávii a Československu. Tím v našem případě sice načas ustala debata o tom, jde-li o jeden národ, řeč a podobně, aktuálně se však připomněla otázka budoucích slovenských hranic.

Naše delegace na mírové konferenci v Paříži v roce 1919 zpočátku předpokládala, že hranice poběží mnohem jižněji, než kde byla nakonec stanovena. Kromě donedávna sporné Bratislavy, Komárna, Rimavské Soboty a Košic měla republice připadnout i města, která se nakonec ocitla dost daleko od společné hranice: Ostřihom, Vác, nacházející se jen pětadvacet kilometrů severně od Budapešti, nebo Sighetu Marmatiei (Marmarošská Sihoť), jež leží v dnešním Rumunsku. Jedním z mužů, kteří naléhali na posunutí slovenské hranice co nejhlouběji na jih, byl podobně jako v časech, kdy koncipoval svoji "slovanskou říši", Karel Kramář, nyní ovšem v pozici československého ministerského předsedy. Už v polovině listopadu 1918 psal do Paříže ministru zahraničí Benešovi, že v zájmu "působení na duše Slováků" by nebylo špatné obsadit i maďarská města Györ, Pápa, Szombathely, Nagykanisza a Gyékényes, s ohledem na strategicky důležitou železniční trať, jež většinu z nich spojuje. Žádal i obsazení železničních uzlů v Rakousku, jako byl Marchegg nebo Gmünd, "poněvadž bez této křižovatky nemůžeme se obejít", a též trati v úseku Marchegg-Břeclav. Sami Slováci požadovali další města v Maďarsku: Miskolc (jenž nakonec zůstala na maďarské straně celých padesát kilometrů od hranice; byl to důležitý železniční uzel, který sliboval spojení Košic s Dunajem) a Tokaj (ležící na soutoku Tiszy s Bodrogem).

Dobudeme Budapešti

Proti velikášským návrhům stálo stanovisko prezidenta Masaryka, který si byl od počátku vědom nebezpečí, jaké pro budoucí stát plyne z četných národních menšin, a počátkem roku 1919 proto doporučoval, aby se stát vzdal Žitného ostrova. Delegáti na pařížské mírové konferenci nakonec rozhodli jinak. Také Masaryk si však zanedlouho odbyl imperialistický záchvat, když počátkem června 1919, v době, kdy byla v plném proudu invaze vojsk Maďarské republiky rad na Slovensko, žádal obsadit pravý břeh Dunaje proti Bratislavě až k rakouským hranicím, oblast okolo Komárna i řeky Ipeľ a sliboval: "Dobudeme Budapešti a přinutíme Maďary k zaplacení všech škod a výloh. A konto vezmeme si lokomotivy, vagóny, dunajskou flotilu a válečný materiál." Masaryk věřil, že jeho plán schválí západní velmoci, "neboť nežádáme nic, než k čemu budeme mít právo a co jest nutné k zabezpečení budoucnosti". To se však nestalo, Budapešť zůstala Maďarům.

V čase bojů s Maďary už měla republika za sebou první vojenské akce na svém území. Následovaly hned v prvních dnech po vyhlášení samostatnosti 28. října 1918 a k nasazení vojska došlo - na Slovensku. Vojenské obsazení východní poloviny státu mělo zpočátku spíš chaotický a v každém případě improvizovaný průběh: v noci z 1. na 2. listopadu 1918 prostě z Hodonína vyrazila ve směru na slovenskou Holíč pochodová setnina o 120 mužích vyzbrojená dvěma kulomety. Ačkoliv jí velel nadporučík, na slovenské straně jednotce nikdo nekladl odpor a místní velitelé v Kútech či Malackách bez problémů skládali přísahu věrnosti republice, šťastní, že vláda nenáviděných Maďarů je pryč. Podobně se ministr s plnou mocí pro správu Slovenska Vavro Šrobár (v té době ještě ani nebyl jmenován) vydal z Čech zavést pořádek s podporou 90 mužů, většinou bývalých příslušníků rakouského četnictva.

Obsazování Slovenska se urychlilo až v prosinci. Na Mikuláše dorazily posílené české dobrovolnické prapory do Žiliny, v polovině měsíce se objevily v Popradu, 28. prosince v Prešově a o den později v Košicích. Teprve na Nový rok 1919 vstoupilo československé vojsko do Bratislavy. V Čechách připojení Slovenska vyvolalo silné emoce. Po převratu patřil k oblíbeným slogan, že "v Čechách jsme trpěli tři sta let, ale na Slovensku tisíc". V listopadu 1918 budapešťská vláda uskutečnila poslední pokus udržet Slovensko pod kontrolou, byl však už odražen. Avšak až do roku následujícího si nikdo na československé ani maďarské straně nemohl být jistý, kudy přesně vede hranice obou zemí. Když na mimořádném zasedání pražské vlády koncem listopadu 1918 premiér Kramář vyzval přítomného Šrobára, aby v té věci podal smysluplnou informaci, zachoval se Šrobár tak jako v té době všichni: před očima ministrů zakreslil do přinesené mapy hranici podle svého názoru. Podobné čáry v téže době črtal před francouzskými generály i Edvard Beneš.

Dva cizí světy

Ani poté, co byla slovenská hranice na pařížské konferenci určena, se situace v zemi úplně nezklidnila. Snadný způsob, jakým na jaře 1919 slovenský východ obsadila vojska Maďarské republiky rad, vyvolal paniku a obavu o to, zda pro Prahu není Slovensko přece jenom příliš velké sousto. Další problém přinesl razantní postup, jaký na Slovensku uplatňoval po dobytí země Šrobár. Dochovala se jeho korespondence s Masarykem, v níž mu prezident opakovaně sděloval, že má o Slovensko pod takovouto vládou strach. Slovenské území však zůstalo přičleněno k historickým zemím na více než dvacet let. Lidé v českých zemích přijali prezidentovu koncepci, že ČSR vznikla obnovou historického státu Čechů, k němuž se pak přičlenilo Slovensko. Slováci začali doufat, že v novém státě se jednou podaří to, co se nepodařilo pod nadvládou Maďarů: rozvinout vlastní národnost a potvrdit ji vznikem státu. Rozdílná očekávání na nějaký čas oficiálně překrylo státní učení o tisíciletých společných dějinách, začínajících už Velkou Moravou.

Sen o neproblematické spolupráci v jediném národním a státním celku se však přes úsilí desetitisíců lidí, kteří mu zasvětili svůj život, nenaplnil. "Myslili jsme, že jdeme mezi své, že tam na Slovensku čeká nás jen láska, vystupňovaná několikastaletým odloučením. To byl veliký omyl," psal už v říjnu 1924 B. Müller v Peroutkově Přítomnosti. Časopis se pak stal jedním z těch, které se kritické reflexi česko-slovenských vztahů nevyhýbaly celou dobu první republiky. Müller tam psal často. Jít na Slovensko se spasitelským komplexem byla podle něj stejná chyba, jakou bylo zatím ne zcela dostatečné chápání termínu "svoboda" na Slovensku. Češi podle něj fatálně podcenili zejména odlišné náboženské založení obou národů: když Praha bouřlivě slaví Husovo výročí, Slováci netuší, kdo to Hus je. Pouhých šest let po převratu Müller v této souvislosti mluvil o slovenské "nenávisti k Čechům", kvůli které prý bude třeba Slováky "převychovat". O dva roky později připojil novou teorii: Slováci nemají Čechy rádi kvůli jejich západnictví. Dají-li však Češi Slovákům západní kulturu výměnou za jejich neokleštěné slovanství, antagonismus vymizí, ergo: "Propast jest tu rozšiřována uměle," psal Müller. O několik měsíců později se vrátil k své původní ponuré notě: "Jsou to dva světy sobě cizí. Tam kus orientu, zde urputný zápas o život." Když se do debaty zapojoval sám Peroutka, snažil se o realistickou pozici. V roce 1927 psal: "Po převratu nám někteří radili, abychom obsadili Lužici a Vídeň. Dnes jasně vidíme pro sebe jediný rozumný úkol: dostat se ne jako dobyvatelé, nýbrž jako bratři do Bratislavy a do Košic."

Sen pod tlakem skutečnosti mizel, ale ztuha. Právě v Peroutkově časopise v roce 1929 kunsthistorik Václav Vilém Štech chválil mladého slovenského kritika Jána Igora Hamaliara za to, že vydal svou knihu česky, a vyslovil naději, že ostatní Slováci půjdou v jeho stopách. Podobně Slovák Jiří Šujan, autor knihy o Štefánikovi, přispěl statí s provokativním názvem Proč mluvím a píši česky. Lidové noviny nicméně napsaly v roce 1934, že "dnešní stav mezi Čechy a Slováky je pro obě strany nesnesitelný" a že otázka položená kdysi Havlíčkem - Je pro nás lepší být jedním větším národem, nebo dvěma malými? - je stále na pořadu dne. Sám Peroutka, který původně věřil, že je lepší být jediným silným národem, nakonec rezignoval na schopnost problém se Slovenskem řešit. Svěřil jej do rukou blíže nekonkretizovaným "znalcům Slovenska". Až do zániku ČSR se však žádný takový neobjevil.

(Týden)