Duben 2004

Sen o vůdci

Pavel Kosatík

Když se z revoluce roku 1848 zrodil český národ, vznikla poptávka po mužích, kteří by se nebáli stanout v jeho čele, vytyčit program a dbát na jeho dodržování. První z nich se objevil v témže roce: byl to historik František Palacký, jemuž se pro jeho počínaní od šedesátých let devatenáctého století začalo říkat "vůdce národa". Před ním, o celých pět století dřív, byl v českých zemích obdobně jako "otec vlasti" nazýván jen jeden muž, císař Karel IV. Že mohl být nyní takto označen plebejský historik původem ze severomoravských Hodslavic, vyjadřovalo nejen demokratičnost nové doby, ale také rozštěpení obyvatelstva na dvě části, českou a německou.

Vivat, historiku!

Palacký založil moderní českou politiku v roce 1848 svou proslulou odpovědí na pozvání do Frankfurtu, v níž českou účast v revolučním německém parlamentu odmítl a vyslovil se pro budoucnost Čechů v obrozeném státě rakouském (o rok později předložil plán federalizace monarchie). Když pak byla revoluce poražena, stáhl se do soukromí a psal své hlavní dílo, Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě, v němž Čechům vyložil jejich minulost a nabídl k ní klíč. "Smysl" českých dějin se mu zobrazil v zápase s Němci, což jednak umožnilo odvyprávět minulost přijatelným způsobem, jednak nabídlo program do budoucna. Český národ z knihy získal takovou představu o sobě samém, že se na jejím základě mohl sjednotit.

Jeden z prvních Palackého životopisců Václav Zelený o jeho ideologickém činu napsal: "Dějiny Palackého zdají se mi býti velebnou budovou chrámovou, v nížto s kazatelny kněz nadšený láskou k vlasti a ku pravdě vypravuje smutné i veselé osudy národu svého slovy vždy stejně vážnými, nedávaje se ani unésti nejskvělejším vítězstvím, ani zaraziti krutým neštěstím." Jan Erazim Sojka shrnul, co z toho plyne: "Palacký byltě jediný (mezi dobovými literáty), jenž se první v čelo národu českého co vůdce směl postaviti." Do praktické politiky se nakonec Palacký vrátil až v posledních patnácti letech svého života, v souvislosti s oteplením poměrů po pádu Bachova absolutismu v roce 1859; stal se pak poslancem českého sněmu v Praze a zároveň byl jmenován i do panské sněmovny říšské rady ve Vídni. Začal u širokých lidových vrstev sklízet uznání za předchozí práci. Jako nikdo jiný v jeho době byl zahrnován čestnými členstvími v různých spolcích nebo čestnými občanstvími. Autor jeho životopisu, historik Jiří Kořalka, napsal, že během jediného dne si Palacký zaznamenal zprávy o udělení čestného měšťanství v Rokycanech, Roudnici, Sobotce a Nové Pace. Kdekoli se počínaje rokem 1861 objevil na veřejnosti, vítaly ho a provolávaly mu slávu zástupy lidí. Když vlak, který ho vezl do Vídně k audienci u císaře, zastavil ve tři hodiny ráno v Brně na nádraží, Palacký zjistil, že tam na něj čeká kromě skupiny moravských poslanců ještě sto dalších osob. Při návratu do Prahy ho čekalo provolávání slávy v České Třebové, Ústí nad Orlicí, Pardubicích, Přelouči, Kolíně a Českém Brodě; množství lidu shromážděného v Praze Palacký odhadl na deset tisíc, velká část z nich ho doprovodila nejdřív domů a pak do Měšťanské besedy, kde Palacký těm, kdo se vešli, povyprávěl, co ve Vídni zažil.

Celebrita 19. století

Bylo logické, že Palackým se začali zabývat různí literáti, kteří vesměs dospívali k závěru, že v historikovi se koncentrují nejlepší z národních vlastností, o nichž sám psal. Podle publicisty Jana Erazima Sojky v knize medailonů Naši mužové byla česká i Palackého tělesná schránka. "Palacký jest postavy vysoké. Veškeré držení těla je souměrné, v plné harmonii s jeho myšlenkami v hlavě. Když jde, má hlavu svěšenou a viděti na něm, žeť milejší jemu ty těkající myšlenky v hlavě, než zevnější lesk a mimojdoucí usměvavá tvář. Jeho krok je vážný, volný, abych tak řekl rytmický. A jak veškeré držení těla, tak i tvář jeho zjevuje mysl mírnou, povahu státnickou... Co dějepisec a co politický vůdce národu jest Palacký vždy spravedlivý ke všem, i k nepřátelům našim; avšak spravedlnost jeho není spravedlností soudce, jenž k uhájení práva žádá ztrestání viníka. Palacký hájí právo naše, aby zjednal úctu jemu i v táboru protivníků."

Národ si do Palackého promítl touhu "mít nahoře svého člověka". Císař František I. ji nemohl uspokojit nejen proto, že byl Němec a Habsburk, ale především z toho důvodu, že se nikdy nedal korunovat za českého krále. Sedmdesáté narozeniny "otce" Palackého tedy v roce 1868 slavila skoro celá země: na slavnostní hostině ve Stromovce se sešel výkvět české Prahy, ale pochodňové průvody se uskutečnily v desítkách měst a obcí, jubilant v tisku děkoval za stovky blahopřání a vysvětloval, jak naloží s výtěžkem veřejné sbírky uspořádané na jeho počest (vynesla víc než padesát tisíc zlatých). "Kamkoli Palacký po svých sedmdesátinách přijel, byl všude okázale vítán a oslavován," napsal Jiří Kořalka. Na historikův pohřeb v květnu 1876 přišlo podle německého tisk u šestnáct tisíc, podle českého na padesát tisíc lidí. "Život veřejně činného národního pracovníka - ‚vlastence` - byl v 19. věku z velké části pod kontrolou veřejnosti," uvedl ve studii Pohřeb jako národní manifestace historik Jiří Rak. "Svou národní příslušnost byl nucen projevovat chováním, oblékáním, návštěvou určitých hostinců, kam se na něho ostatní národovci chodili dívat apod., a národní společnost tato svá práva dávala znát mnohdy i drsnou formou... Skutečně veřejným majetkem se pak vlastenec stával okamžikem své smrti - pohřeb, nápis na hrobě, pomník - to vše bylo zaměřeno k jedinému cíli: v osobě zesnulého symbolizovat ideální vlastenecké i národní ctnosti."

Totéž se stalo Palackému; jeho busty a sochy se začaly odhalovat ještě za jeho života, rodný dům v Hodslavicích byl proměněn v muzeum, v Praze byl vybudován monumentální pomník od Stanislava Suchardy a podobně. Celonárodní Palackého oslavy, z nichž největší se uskutečnily v letech 1912 a 1926, však podle historika Jiřího Štaifa ukázaly nejen zlidovění Palackého popularity v národě, ale také rozmělnění jeho odkazu, dané například hesly typu: "Každý dobrý Čech má a zná Fr. Palackého Dějiny národu českého ."

První poslanec

Palackého zeť František Ladislav Rieger se ve vrcholné české politice pohyboval od šedesátých do devadesátých let devatenáctého století. Za těchto třicet let urazil kus cesty od respektovaného vůdce národa přes vůdce nejsilnější (staročeské) strany až po muže stiženého obecným opovržením, spoluautora takzvaných punktací (dohody o rozdělení českých zemí na oblast českou a německou z roku 1890) a "bídného zrádce", aby se nakonec, v samém závěru života, stačil ještě dočkat podobného výbuchu celonárodní úcty, kterou byl před ním vyznamenán Palacký. Podobně jako Palacký vstoupil i Rieger do politiky už v revoluci roku 1848. Na rozdíl od předchůdce, který se jako řečník příliš necítil, byl Rieger považován za nejlepšího rétora národa.

Jeho životopisec Robert Sak vyjmenoval, jakými vlastnostmi si Rieger získal obdiv ve vídeňském říšském sněmu: "Plynulostí a přehledností myšlenek, věcnou a pádnou argumentací, jasným a srozumitelným vyjadřováním, bohatým jazykem, který nepostrádal obraznosti ani vtipu, a zvláštní citovou naléhavostí, která jen v mimořádně vypjatých okamžicích nesla stopy demagogie... Byl-li Palacký prvním českým politikem moderního věku, pak Rieger založil tradici českého parlamentarismu: byl vpravdě prvním českým poslancem." Že je Rieger řečníkem, jakých je doma málo, uznávali i jeho největší odpůrci, například Karel Sabina. Měl však další kvality: dokázal vysvětlit českou problematiku v zahraničí, třeba ve Francii, ale uměl o českých nárocích komunikovat i s císařem ve Vídni.

Za Palackého nástupce začal být Rieger pokládán ještě za historikova života. Doma ho znal každý. Spisovatel Antal Stašek vzpomínal: "Kdekoliv se zpívalo, ať ve zpěváckých spolcích, ať soukromě, všude bylo slyšet ‚Není muže nad kováře`, píseň, k níž slova složil Rieger. Ať se zavadilo o jakoukoliv otázku, pokaždé vyplaval Rieger na povrch." První osobní setkání s ním si někdejší student Stašek zapamatoval takto: "Spatřil jsem statného, impozantního člověka, z jehož každého slova, z každého posunu se ozývalo heslo: ‚Nedejme se!` Vanula z něho sugestivní síla a odvaha, jež se čeřila i na ty, kdož s ním besedovali... Je-li pravda, co jsem kdesi četl, že vrcholem životního umění je spojovat v zevnějších projevech hrdé sebevědomí s vlídnou zdvořilostí, byl Rieger takovým umělcem." Zdál se dokonce ještě sympatičtějším vůdcem než Palacký, z jehož intelektuálního založení byli mnozí Češi nesví. Rieger, mlynářův syn, který se dokázal vypracovat k zámožnosti (stal se majitelem bohatého statku), byl prostému lidu srozumitelnější, a navíc vypadal mužně. "Není náhoda, že největšího rozšíření dosáhly v devatenáctém věku podobizny Havlíčka a Riegera, dvou mužů neobyčejně přitažlivé tváře," napsal Robert Sak. "Muzikálním Čechům už chyběla jen oslavná píseň na svého prvního mluvčího." Žertovný popěvek o muži, "který má oči jako tygr a jmenuje se pan doktor Rieger", však za ně nakonec složili potměšilí Němci.

František Ladislav Rieger je mezi českými politickými vůdci patrně první, kdo by mohl být v duchu současné terminologie označen jako "charismatický" politik. Získával si veřejnost kouzlem osobnosti, nikoli privilegovaným postavením jako většina politických reprezentantů před ním. Podle spisovatele Josefa Holečka to byl "krásný a představitelný muž, který už pouhým zjevem svým uchvacoval". Historik Hugo Traub, pořadatel Riegrových projevů a autor jeho životopisu, na něm kromě jiného oceňoval mohutnou postavu s lepou tváří, zvonivý, jasný a silný hlas, bezvadnou výslovnost a gestikulaci. Ignát Herrmann psal: "Mluvil - ne, hlaholil jako zvon, až se v nás rozechvívala každá žilka, každá čiva a jeho zjev nám vyrůstal v obrovské rozměry." Také B. Schönborn mluvil o "podivuhodně lahodně znějícím" Riegrově hlase, Karel Kramář vzpomínal na "teplý zvuk jeho nesrovnatelného hlasu" a Riegrův zeť Červinka měl dokonce dojem, že tchánův hlas zní "jako varhany", tím prý se pronikavě lišil od Mirabeaua, prvního řečníka francouzské revoluce, jehož hlas byl dutý a v jednom kuse přerušovaný dusivým kašlem. Historik umění K. B. Mádl s obdivem psal o Riegrově hlavě: "Zdá se, jako by se byl Rieger sám na ní celým svým životem a konáním formoval, tak mohutná je její lebka, tak myslivé je její vyklenuté čelo, tak důmyslné a nyní vlídností životního mudrce prozářené oko, tak rázovitý a širokohřbetý nos, tak i dnes rozhodná ústa a rozložitá energie brady." Hugo Traub vzal Riegrův vzhled pod ochranu před německými pomluvami, že jeho tvář nemá slovanské, ale maďarské rysy: "Byl Čech každým coulem," tvrdil Němcům Traub.

Český Démosthenés

Rieger ostatně na německé straně neplatil za nesmiřitelného nepřítele, ale daleko spíš za konciliantního politika, s kterým je možné jednat. Němci ho uznávali už od roku 1848, aspoň jak uvádí historka, podle níž měl tehdejší rakouský ministr zahraničí kníže Felix Schwarzenberg říci v rozhovoru s jakýmsi vysoce postaveným podřízeným: "Tento parlament, to je sběř, ti lidé jsou všichni na prodej, jedni za peníze, druzí aspoň za úřady a pocty." Úředník prý si dovolil oponovat: "Jen takového Palackého neb Riegera by Vaše Osvícenost sotva koupila." Na což prý odvětil Schwarzenberg: "Ano, ti dva, to je jiná sorta, ti jsou fanatikové své víry." (Takto scénu vypravoval Rieger ve svých vzpomínkách.) Obecně se uznávalo, že lahodný hlas je jenom služebníkem tomu hlavnímu, oč jde, a to byla vyhlášená vycizelovanost Riegrových projevů. Traub měl pocit, že obsažnost Riegrových slovních sdělení s časem snad ještě roste. "Kterýsi dějepisec napsal, že mu mluvené slovo v poměru k tištěnému připadá jako kráska, do které byl svého času zamilován a již potká (ku svému zklamání) po letech jako usedlý muž." Nic takového podle něj pro Riegrovy projevy neplatí, ty jsou i v knižním vydání stejně čerstvé jako v den, kdy byly prosloveny (čtenářský ohlas však tuto Traubovu teorii nepotvrdil).

Vědělo se také o múzických zálibách vůdce národa, třeba o tom, že Rieger tu a tam veršuje; z jeho pera pocházel třeba text árie Na podzim v ořeší z Dvořákova Jakobína. Byl milovaným a ctěným vůdcem, který střeží zájmy národa v nenáviděné Vídni, a byl milován dokonce ve chvílích neúspěchu, jako třeba na podzim 1871, kdy selhala jeho jednání s vládou a panovnickým dvorem o "trializaci" říše (české země měly být postaveny na roveň Rakouska a Uher). V Praze ho přivítali jako sice poraženého, ale hrdinu; studenti mu vypřáhli koně a sami pak táhli jeho kočár po Příkopech a Václavském náměstí za povykování tisícihlavých davů. V sedmdesátých letech devatenáctého století byl Rieger vlastně na vrcholu slávy. Podle svědectví Antala Staška byl vůdce národa v této době přesvědčen, že žádný český panovník se před ním netěšil takové oblibě jako on. Sympatií začalo ubývat v osmdesátých letech. Rieger si to nejdřív vysvětloval tím, že jeho čtyři desítky let v politice jsou pro lidi možná příliš. "Snad to trvá lidem dlouho, co tu jsem. Pořád vidí jednu osobu v popředí, mnozí snad by si přáli změnu - jako když se dívají na obrázky. Mám se lidem vnucovat?"

Zřejmě si zavčas neuvědomil, jak mnohé Čechy traumatizují stále nové a nové neúspěchy v jednáních o české autonomii. Když punktace (rozdělení Čech na německou a českou oblast) v roce 1890 Riegrovu politiku znemožnily, následoval ve volbách příštího roku propad staročeské strany a především vůdcův pád. Mnozí, jako třeba spisovatelka Karolína Světlá, ho začali pokládat za zrádce české věci: "S proudem vřelých slz Vás zapřísahám v této kruté pro mne hodině, abyste se k nám vrátil, abyste chtěl svoje jméno zachovati svému národu v tom starém krásném šlechetném lesk u, jímž druhdy nám zářilo, vždyť jediné rozhodné slovo z Vaší strany k tomu dostačí. Ó, přetrhejte všecky svazky, které Vás váží k našim nepřátelům..." Rieger se na několik let stáhl do politického ústraní, odkud se opět vynořil až v roce 1898, při příležitosti svých osmdesátin. Národ, zklamaný pokrokářskými vůdci, kteří se Riegera nepříliš úspěšně pokusili nahradit, mu naposledy v jeho životě připravil ovace. Zopakovala se dokonce stará scéna s vypřáhnutím koní z kočáru a triumfální jízda centrem Prahy. Zástupci českých politických stran předali Riegrovi pamětní list se sto tisíci českými podpisy, vydavatel Emanuel Tonner ho nazval Františkem Zlatoústým, v tisk u se z něj stal český Démosthenés. Vůdcovo dojetí kalila jen myšlenka, že už nemá dost sil, aby svým ctitelům odpověděl tak, jak byl celý život zvyklý, tedy jako prvotřídní řečník. Jeho pohřeb v roce 1903 prý byl množstvím lidí srovnatelný jen s poslední cestou Karla IV.; podle mínění účastníků se tím český národ chtěl aspoň dodatečně a symbolicky svému vůdci omluvit za to, jak se k němu v posledních víc než deseti letech jeho života choval.

Třeba proti všem

Když ve volbách v roce 1891 staročeši padli, objevila se znovu otázka, kdo se postaví do čela české politiky. Nějakou dobu se zdálo, že toto místo bude schopen zaujmout vydavatel Národních listů Julius Grégr, podporovaný mladočeskou stranou. Ten si však jako kandidát počínal poněkud netakticky a nejspíš ani o postavení vůdce moc nestál. Nový národní vůdce se objevil až v letech před první světovou válkou: byl to mladočeský politik Karel Kramář. Platil za muže, jenž ukazuje směr nejen doma, ale i v zahraničí, hlavně ve Francii, k níž se oči českých kulturních a politických pracovníků v oné době často upíraly. Byl mužem mimořádného politického talentu, i když podle mnohých ne vždy dokázal odlišit vlastní zájmy od veřejných. Novinář Karel Horký o něm v satiře s názvem Kramářova sonáta psal: "Mohl být ministrem, mohl mít nejvyšší řády, ale zamítl vše, neboť jeho tužby a sny nesou se jiným směrem. Prahne v úkrytu duše své, aby bez zaklepání mohl vcházet k císaři."

Kramář byl energický, emotivní člověk, vyznačující se ráznými gesty a smyslem pro teatrálnost politiky. Byl pokládán za politického idealistu a zřejmě jím i byl. Na svou vilu, kterou si postavil nad Prahou, dal napsat heslo "Pravdou třeba proti všem". Jeho jazykové schopnosti a zahraniční kontakty do Francie a Ruska vzbuzovaly v českém prostředí obdiv. Od roku 1891 byl za mladočechy poslancem říšského sněmu ve Vídni (netajil se tím, že jako řečník chce kráčet v Riegrových stopách) a získal si respekt mezi německými poslanci. Žurnalista Josef Penížek na Kramářovi obdivoval, jak při plném pracovním zapřažení "zůstal jun, ohnivý, mladistvě svěží, pružný, jiskrný, vznětlivý a jak hoří za pravdu", a připomněl, že má s předchůdcem Riegrem opravdu hodně společného. "Oba jsou důvěřiví, oba jsou věřící. Pro to že oba jsou poctivci, neschopní nepravdy a klamu, protože sami jsou upřímní, předpokládají totéž u všech ostatních lidí. Kolikráte byli oba zklamáni muži, nehodnými přízně jim prokázané." Oba, Rieger i Kramář, jsou zároveň prodchnuti vírou, že bojují za spravedlivou věc: "Žádný z nich nikdy nezápasil kyjem a palcátem, oba však byli nezranitelní. Byli chráněni vědomím, že jsou boží bojovníci za spravedlnost a právo."

Skutečnou slávu a pozici národního hrdiny Kramářovi přineslo jeho zatčení za první světové války a trest smrti za velezradu: nebýt amnestie císaře Karla, přišli by Češi o svého národního vůdce už v roce 1917. Takhle ztratili jen mučedníka. Kramář potom slávy odpůrce Rakouska dokonale propagačně využil. "Stojedenadvacet dní stál před tribunálem," chválil ho mezi mnohými Josef Penížek. "Nic neodvolal, nic neoslaboval, nic neomlouval. Zastával, co hlásal a co konal 55 let života svého, neochvějně a neustrašeně." Kramářovo propuštění a návrat do Prahy v říjnu 1917 znamenaly pro mnoho Čechů první signál, že se přiblížil nejen konec války, ale i národní samostatnost. "Tisíce lidí všech stavů a vrstev, i jeho bývalí odpůrci jej vítali, když jeho kočár, obklopen a řízen studenty, jel Sadovou třídou a Václavským náměstím," napsal František Polák. "Kramář tehdy řekl před nádražím k nadšeným tisícům: ‚Vím, že nevítáte jenom mne! Vítáte něco většího, daleko většího, vítáte blížící se svobodu.`" O den později se na Žofíně shromáždili zástupci českých politických stran, aby dorazivšího vůdce pozdravili. Leitmotivem jejich projevů byla myšlenka, že "Kramář patří celému národu". Stal se skutečně jeho faktickou, uznávanou hlavou na dobu jednoho roku, než ho v této čestné funkci vystřídal prezident Masaryk, který se vracel do osvobozené republiky.

V roce 1908 byli čtenáři Lidových novin, v té době nepříliš významného moravského deníku se sídlem v Brně, překvapeni povídkou, kterou v listě na pokračování tiskl jeho redaktor Hugo Vavris, vlastním jménem Hugo Vavrečka. Pod názvem Ženský kabinet v ní líčil, jak bude v českých zemích vypadat život v daleké budoucnosti, v roce 1930. Všechno bude jinak. Češi konečně povstanou proti Rakousku, bez krve získají zpět samostatnost a profesor Masaryk, v té době už věkem schýlený stařec, vyhlásí českou republiku, přesněji Spojené země československé, a navrhne základní zákony.

Nejosamělejší muž

Vavrečka se jak známo trefil jen v celkovém odhadu, ve skutečnosti se jím popisované události přihodily o dvanáct let dřív a Masaryka zastihly v plné životní síle. Přesto se nabízí otázka, proč to byl právě on, Masaryk, a nikoli některý z charismatičtějších, národem uctívaných vůdců (jako byl například Kramář), kdo se mohl stát hrdinou politické utopie o vyplnění českého snu. Vavrečka přirozeně pojal text jako ironii: v době, kdy jej psal, nebylo v českém národě víc nenáviděného politika, než byl Masaryk. Přesto se však tento člověk jevil i nepřátelům, což byla druhá rovina Vavrečkovy satiry, jako otcovská, charismatická a "vůdčí" osobnost. Pro Jaroslava Doležala, jednoho z prvních prezidentových popřevratových životopisců, tedy odpověď na otázku, proč brněnský novinář zvolil právě Masaryka, nebyla záhadná: "Poněvadž vycítil vnitřní sílu, skrytou v profesoru Masarykovi, poněvadž pronikavým zrakem svého ducha si už v roce 1908 doplnil linii vzestupu života Masarykova až na ten vrcholný bod, k němuž od mládí směřoval hoch, mladík a zralý muž Masaryk." Pravda je, že Masaryk už od mládí věřil, že nežije život běžného smrtelníka, ale že ho pohání vpřed prozřetelnost, která nad ním při všech jeho činech drží ochrannou ruku. Toto přesvědčení spolu s nečesky vyvinutým smyslem pro pravdu ho poměrně často vhánělo do situací, kdy se ocital v opozici vůči většině národa.

Příkladem může být rukopisný spor a ještě spíš Hilsnerova aféra: když se Masaryk v roce 1899 zastal Žida Hilsnera před obviněním z rituální vraždy, učinil tak spíš instinktivně než po chladné rozumové úvaze, kdy by dopředu kalkuloval veškerá možná budoucí pro a proti. Kampaň, kterou proti němu spustili jeho studenti na univerzitě a velká část tisku, se po všem, co v oblasti skandalizování jednotlivce přineslo dvacáté století, zdá mimořádná. Masaryk sice později tvrdil, že se ho nenávist Čechů nedotkla, pravda však je, že rodina na přelomu století vážně uvažovala o odstěhování do Spojených států, vlasti Masarykovy manželky. Kampaně, jako byla tato, měly snad jedinou výhodu: vědomí, že je přečkal, Masaryka posílilo pro další a těžší zápasy, které měly přijít. Jejich hlavním výsledkem však bylo to, že z Masaryka učinily nejosamělejšího muže v českém veřejném životě. Masarykových příznivců před první světovou válkou nebylo mnoho, ale byli; většinou se sdružovali v okruhu "jeho" realistické strany.

Pastýř se bije

Spisovatelka Oldra Sedlmayerová, která se později, mezi válkami, stala prezidentovou blízkou přítelkyní, vzpomínala na první setkání s Masarykem (zatím na dálku) v Borové v roce 1906, kde měl promluvit k padesátému výročí Havlíčkovy smrti. "Spěchalo nás tam tisíce. Všechny vedla touha uvidět statečného a vřelého zastánce pravdy - neboť krátce předtím, na jaře 1906, vyhrál profesor Masaryk zase jeden veliký boj za pravdu, spor s 308 katechety." Stál prý tam pak, vysoký a štíhlý, nad tisícovými zástupy a tisíce párů očí mu visely na rtech. Projevem strhl posluchače do té míry, že se hned mnozí šli přihlásit za členy do německobrodské organizace Masarykovy strany, sama Sedlmayerová se tam stala předsedkyní. Později vzpomínala na to, jak coby matka čtyřletého syna sedávala u jeho kolébky, pod Masarykovým portrétem od Mistra Švabinského, a čítala si v jeho spisech. Jednou zase chlapec nechtěl spát a navíc odmítal, aby mu matka četla pohádky, žádal prý "pravdu, něco, co se doopravdy stalo". Sedlmayerová se tedy dala do vyprávění o stranickém vůdci a uspěla. "Přinesla jsem mu také obrázek profesora Masaryka. Hošík obrázek přivinul k srdci a šťastně usínal." Když se později Masarykovi obdivovatelé snažili seřadit podle důležitosti příčiny jeho tak velké vůdcovské obliby, napadala je různá vysvětlení. Většinou však při tom stavěli Masaryka do opozice vůči národu, vysoko nad něj, nad bezhlavé a nesamostatné stádo, jehož jediným vědoucím "pastýřem" (což byla jeho dobová přezdívka mezi příznivci strany) měl být. Jaromír Doležal psal: "Bil se za pravdu neústupně až vášnivě, nepovolil, ani když se třeba celý národ zaslepený, nevědoucí, nevidoucí stavěl proti němu, proti svaté pravdě... Není v celých tisíciletých dějinách našich podobného případu, aby některý muž do čtyřiašedesátého roku života svého šel proti valné většině národa, z něhož vzešel, kolikrát téměř proti celému národu, proti proudu."

Tatíček má všechny rád

Proč to vše Masaryk dělal? Podle Doležala a jiných proto, že český národ miloval otcovskou láskou, chtěl mu pomoci v jeho dějinném zápasu s německým živlem. "Národ se vzpíral, jako nerozumné dítě se kroutí pod kárající rukou otcovou, pak spílal, proklínal svého otce jako nezvedený syn. Ale dobrotivý otec odpouštěl a miloval své dítě, svůj národ v nitru srdce stejně, vždycky a pokračoval ve své výchovné práci za vyšším cílem, jenž krátkozrakým unikal, až konečně všichni prohlédli, že byl nám nejlepším lékařem, učitelem, vůdcem, jest a kéž ještě dlouho a dlouho bude!" Na spolupracovníky a studenty působil Masaryk "otcovským" dojmem dávno předtím, než dosáhl padesátého roku života, což vyplývalo z jeho očividné schopnosti nést odpovědnost kombinovanou s darem silné vůle. Sentimentální oslovení "tatíček", které mu přiřkli legionáři za světové války, bylo zpočátku upřímným pokusem o vyjádření recipročních "synovských" citů; to až později se z něj zrodila kýčovitá fantazie o tom, že národ může klidně bloudit, neboť má v čele otce, jenž mu ve tmě ukazuje světlo. Oslovení "tatíčku" nakonec od legionářů převzaly děti, které při Masarykových početných cestách republikou tvořívaly součást jeho uvítacích výborů. Noviny pak mohly líčit scény jako tu, jež se odehrála při prezidentově návštěvě Hlučína v roce 1924; místní chlapec tam hlavu státu přivítal slovy: "Předrahý tatíčku! Nejmenší žáček mateřské školy tě prosí, abys pohlédl do jeho očí, abys viděl, jak září radostí, že tě vidí a může přivítat v hlučínském kraji." Prezident mu odpověděl: "Nazdar."

K rétorice první republiky patřilo hledání tradic všude, kde to bylo možné, a tak dobové noviny psaly, že vášeň pro pravdu Masaryk zdědil po Husovi, statečnost po Žižkovi, mírnost a dobrotu po Chelčickém, lásku k národu doma i v cizině po Komenském, nesmlouvavost vyjadřování po Havlíčkovi a schopnost propojit národní minulost s přítomností po Palackém. Také osobní vlastnosti byly podle dobových představ v Masarykovi namíchány v pozoruhodném poměru. "První prezident náš spojuje ve své úloze vůdce národa vše, čím pravý vůdce národa býti má: důstojnost, moudrost, rozvahu, dobrotivost, prozřetelnost a především mnoho lásky." Důraz na "lásku" u hlavy státu nebyl zcela obvyklý (trochu připomíná Havlovo heslo z počátků sametové revoluce "Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí"), ale na druhé straně logicky vyplýval z představy prezidenta jako otce národa.

Rytíř-spisovatel

Kromě toho, že byl Masaryk vnímán jako otec, byl přijímán i jako král: v Československé republice to mohlo připadat divné jen tomu, kdo nevěděl nic o tom, jak chabé republikánské tradice stát má. "V den svatého Tomáše, 21. prosince 1918, vjíždí do Prahy tak slavnostně, jako snad nikdy žádný král ani vladař z pohádky nevjížděl," popisoval dobový pozorovatel prezidentův návrat do vlasti po vyhrané válce. Jeden z vítajících, valašský rolník, se ve svém projevu nechal inspirovat Novým zákonem: "Jednou prý Valaši putovali o Vánocích k božskému děťátku, aby vítali vykupitele; my dnes o Vánocích jdeme k tobě, druhému otci národa, po prvním Palackém, který též se narodil v našem kraji, abychom v tobě uvítali našeho osvoboditele." Jiní psali o Masarykově "královské velkomyslnosti", s níž bude odpouštět nepřátelům, skladatel Vítězslav Novák zase zhudebnil Macharovy verše "Jako psanec šel jsi v dál pochopy všech mocných štvaný,/ vrátil jsi se jako král národem svých milovaný".

Prezidentův majestát jako by byl schopen ovlivňovat i chování nebeských těles; další divačka slavného prezidentova příjezdu Irena Malínská mínila: "Když prezident Masaryk uviděl Hradčany, začalo svítit slunce do šedi dne." Pro jiné, především na venkově, byl zase hlavně hospodářem; spisovatel Vojtěch Martínek například v roce 1937, když Masaryk zemřel, psal: "Hospodář odešel, osiřely děti, osiřelo pole i lán." Byl také kapitánem na velitelském můstku lodi, která pluje po neklidném moři. A jak se viděl on sám? Jednou si poznamenal, že být prezidentem znamená být stále před lidmi, na očích lidí, což se mu jevilo jako analogie poměru kněze a věřících. Nejkurióznější však byl patrně názor novináře Jana Herbena, který se domníval, že Masaryk je vůdčím typem kromě jiného i proto, že je literátem. V návaznosti na starou představu skotského filozofa Thomase Carlyla i Herben věřil, že vlivnými osobami světové politiky se v budoucnu stanou "rytíři-spisovatelé". "Prostě spisovatel bude a již je nejvlivnější člověk, vlastní vladař naší doby. Spisovatel vykonává poslání, které v dobách dřívějších konávali proroci a kněží. Spisovatel je ten, jenž vede nebo zavádí současníky." Ze všech snů spojených s osobností Masaryka byl tento asi nejutopičtějším.

Stejně jako Masarykův životopis byl za první republiky čten jako pohádka o "chudém chlapci, který se proslavil" (tento termín v českém prostředí razil novinář Jan Herben), i u jeho následovníka ve funkci hlavy státu Edvarda Beneše se od chvíle, kdy ho národ vzal jakožto politika na vědomí, zdůrazňoval prostý původ. Masaryk byl synem slováckého kočího, Benešovým otcem byl chalupník z Kožlan na Rakovnicku. Benešovi životopisci v dobách jeho slávy často zdůrazňovali, že jako chlapec míval doma k snídani česnečku a k obědu vodovou polévku. Původně měl být ševcem. Určitá symbolika byla spatřována i v tom, že jak Masaryk, tak Beneš pocházeli z česko-německého národnostního pomezí.

Nepromarnil ani chvilku

Od počátku byl však Beneš veřejnosti líčen hlavně jako politický dříč, pracant schopný zvládnout nejtěžší úkoly, mezi něž práce v meziválečné diplomacii, Beneš byl sedmnáct let československým ministrem zahraničí, určitě patřila. Spisovatelé jeho biografií, ať už jimi byli Češi (Benešův bratr Vojta, jeho celoživotní propagátor) nebo Anglosasové (Edward Hitchcock), se předháněli v líčení epizod z chudého chalupnického světa "za kožlanskými humny", kde podle nich Beneš pro tvrdý život v politice získal nutnou průpravu. Byl popisován jako hloubavý samotář už od kolébky. "Rád si zaskotačil, ale většinu času trávil v knihách." Zpětně se však v jeho biografii dohledávaly zejména scénky, jež měly ukázat záblesky příští geniality a vůdcovství. Jednou si tak prý "pětiletý Edouš" hrál na dvoře u otcova žebřiňáku a vytáhl u předních kol zákolníčky. Matka ho vyhubovala: kdyby to tak zůstalo, kola by se za jízdy uvolnila a tatínek by se zabil! Druhý den, když otec vyjel na cestu, se koně v bouři splašili a řítili se s vozem k prudkému srázu, když vtom náraz, prudký pád, obě přední kola ulétla a vůz se zabodl do země právě včas, na okraji srázu. Zákolníčky, které Edouš vyťukal, totiž matka vrátila na místo jen lehce, takže za divoké jízdy vypadly a zachránily životy tří lidí. "A tak první vědecký zájem malého Edy skončil víc než dobře... Tato snaha přijít věcem na kloub zůstala již Benešovi po celý život."

Beneše studenta později popisovali jako člověka, který se v jednom kuse horlivě učil, úzkostlivě hospodařil s časem. "Časně ráno studoval, pak šel na přednášky na univerzitu, po obědě malá procházka a odpoledne práce pro výdělek... Nepromarnil ani chvilky, i pro zábavu a osvěžení měl přesně stanovenou dobu." Zpětně vylíčen se i tento studentský život jevil jako složený ze signálů budoucí velikosti. "Každý cítil, že v něm vyrůstá osobnost, která jistě zůstaví znatelnou stopu ve veřejném životě. Nikdo však netušil, že to bude nikoli stopa, ale brázda hodně hluboká a zářivá, kterou vryje jeho obětavá práce do dějin československého národa." Do tohoto postavou drobného a chováním nenápadného muže by nikdo neřekl, že to bude právě on, kdo společně s Masarykem vyvrátí Rakousko do základů. Do povědomí veřejnosti se dostal během okamžiku, hned po 28. říjnu, když se zprávy o jeho exilové činnosti donesly do republiky. "Jeho práce byla známa, udivovala a oslňovala, on sám však jako osoba zůstával skryt a neznám," napsali o něm později, po jeho zvolení prezidentem v "magazínu osobní zdatnosti" Úspěch. "A však o jeho činnosti věděl celý národ a celý vzdělaný svět věděl, že byl nejvěrnějším a nejúspěšnějším spolupracovníkem Masarykovým." Pověst předbíhala svého nositele. Když se konečně v září 1919 vrátil do republiky, skoro rok po jejím vzniku, zjistil, že v novém státě zdaleka ne všichni mají chuť na revoluční mýty a že stát žije každodenní politikou.

"Nesmím lidi zklamat"

Byl pracant, plebejský politik a zároveň člověk označovaný jako pokračovatel a rozmnožitel Masarykova díla. "Bez Beneše bychom republiku neměli," napsal Masaryk ve Světové revoluci. Autoritativní výrok vymezil Benešovo zvláštní místo v domácí politice, zároveň mu však i zkomplikoval život. Hradní publicistika se snažila pomáhat - líčila Beneše jako žáka velkého učitele, syna velkého otce. "Poměr mezi oběma muži je ten, že starší dává ideu a mladší ji uskutečňuje," psal Ferdinand Peroutka. V představách mnohých lidí se tím posilovala vize politické kontinuity státu: zakladatel pracuje v plné shodě se svým pokračovatelem, s nímž je předem dohodnut, že mu nakonec řízení státu předá. Imitovaly se tím trochu poměry ve státech, kde vládnou dynastie. I mnohým z těch, kteří uznávali mimořádné zásluhy obou mužů, se takové nahrazování politiky rozhodnutím shora nelíbilo. V novém státě byl Beneš dál líčen hlavně jako neúnavný muž, jenž v podstatě nepotřebuje odpočinek. Hana Klenková to vysvětlovala celoživotním pocitem odpovědnosti. "Nejdříve k otci a k mamince: musím přinést nejlepší vysvědčení, protože to tatínka stojí peníze a maminku starost. A potom k národu a k státu: musím dát státu pevný politický základ, lidé mi věří. Nesmím je zklamat." Také ostatní lidé by měli být jako on: na počátku, v mládí, si vytknout nějaký životní cíl a za ním potom odhodlaně kráčet. F. X. Šalda s obdivem líčil Benešův denní rozvrh: "Přijede z týdenní cesty, na níž proslovil tucet politických řečí programových, celá jeho družina je rozklížena a touží po odpočinku, ale on jde rovnou z nádraží do Národního divadla a sleduje pozorně několikahodinové představení... Čtrnáct i šestnáct hodin práce denní není u něho nic neobyčejného." V čem je smysl takového nasazení? Kromě toho, že tím získá vlast, prý nabude na vnitřní ceně také sám horlivý služebník. "Aniž si toho byl (Beneš) vědom, sklízel za svou poctivou a neúnavnou práci ihned svou odměnu v rostoucím duševním bohatství, které člověku nikdo nemůže odcizit a které ho činí způsobilým vykonávat tím spolehlivější a účinnější práci."

Nakonec se pod Masarykovou ochranou skutečně stal živým ztělesněním první republiky. Všechny domácí bouře, jež ho měly smést, přežil. "Jediný byl členem všech vlád od převratu," psal Peroutka. "Pozoruhodný to jev v politice světové a zajisté nevysvětlitelný bez pevné vůle prezidentovy udržet ho v úřadě." Lidé si na tuto dvojici zvykli; názor, že tandem Masaryk-Beneš představuje pro stát nejlepší myslitelné vedení, se stal obecně platným. "Nemohli jsme si přát lepší přízně osudu, než byla ta, která nám dala Masaryka a Beneše," psaly noviny. Především za hranicemi přináší Beneš nenahraditelné služby. Rozšířený byl názor, že vzhledem ke své výkonnosti ministr své diplomatické souboje "vždycky vyhrává", dokonce i jeho zahanbení protivníci to tu a tam uznají a podřídí se mu. Z knihy do knihy se opisoval výrok připisovaný anglickému lordu Curzonovi, jenž měl v roce 1933 Beneše pochválit jako muže, "pro kterého posíláme, když nevíme, kudy kam". Klenková psala: "Přiznáváli mocný Angličan, že jim náš doktor Beneš pomáhá, když už nevědí, kudy kam, a že to dělá, řečeno po anglicku, ‚zatraceně` dobře, pak je na čase být hrdý." Na domácí politické scéně nepatřil k oblíbeným; vytrvalostí však nakonec udolal i největší odpůrce.

Chvála drobného muže

Když se stal v roce 1935 prezidentem, většina národa to považovala za přirozené vyústění nejenom Benešova, ale také státního života. V tisku byly znovu připomínány a analyzovány jeho staré ctnosti: kdo je pilný, smí počítat s tím, že nakonec bude třeba prezidentem. "Nikdy nepočítal na sebe, jak dělník v potu lopotil se dál, nezdržoval se pochvalou ani ponížením a jen dále spěl za svou prací a svými ideály... Nuže, taková práce musí, musí být korunována úspěchem. Chudý hoch, synek kožlanského chalupníka, došel nejvyšší pocty v národě, protože dovedl obětavě pracovat a ve prospěch velkého cíle dát v sázku sama sebe." F. X. Šalda šel ještě dál a v uvedených prezidentových povahových rysech rozpoznal kvintesenci češství. "Lid cítí velmi dobře, že Beneš je krev z krve jeho, kost z kostí jeho: že v sobě ztělesňuje nejlepší české ctnosti: pracovitost, houževnatost a předem lásku k lidství, lásku k životu v duchu a v pravdě." Podobně jako Masaryk před ním, byl i Beneš-prezident líčen jako asketa. Nepije, nekouří, dokáže využít v životě každou vteřinu. Protože se v podstatě stále vzdělává, je chytrý a dokáže hovořit skoro na jakékoli téma. Všemu rozumí. Někteří mínili, že na újmu Benešově "fysis" a snad i charakteru by mohla být jeho drobná postava, avšak byl to zase F. X. Šalda, který vzal Beneše pod ochranu: "Je malý postavou. To je po mém názoru výborná věc pro člověka. Sám jsem vyčouhlý, ale jistě, kdybych mohl své tělo předělat, odkrojil bych z něho alespoň čtvrtinu. Malí lidé mívají větší specifickou váhu než dlouháni, jsou víc nabiti elektřinou a energií, jsou parátnější (pohotovější) a pohyblivější, lidské koule a pumy, které dovedou vjet do zdi a rozházet to dokonale kolem sebe. Beneš je tedy malý muž, sporý, ale hutný a jadrný; proto se kolem něho točí jiní." Také mnozí protivníci v něm spatřovali muže nejlépe vybaveného pro funkci hlavy státu ze všech těch, kteří připadali v úvahu. Skutečnost, že je mužem konceptu, vždy si napřed vytvoří názor na určitou věc a potom podle něj jedná až do konce, se jevila spíš jako doporučení. "Vidí daleko dopředu, dovede předvídat," tvrdila Klenková. "To je něco, co mu dala léta usilovného studia života a všech světových otázek. Je to schopnost vidět dopředu a říkat: takhle a takhle to bude." Budoucnost se nakonec k velkému politickému dříči zachovala macešsky: postavila ho před tak obtížná rozhodnutí, že na jejich zvládnutí se svými koncepty nemohl stačit.

S Klementem Gottwaldem vstoupil do československé politiky nový typ vůdce: zatímco jeho předchůdci, kteří si osobovali právo vést národ, tento nárok většinou vysvětlovali tím, že navazují na ty, kdo kráčeli před nimi (ať už je napadala jakákoliv jména), Gottwald naopak hlásal, že v žádné tradici se do budoucna pokračovat nebude: dějiny začínají znovu od začátku a podle toho také jeho vůdcovství bude vypadat. Nový politický styl Gottwald slíbil hned v počátcích kariéry ve vysoké politice, v roce 1929 v nástupním parlamentním projevu: tehdy předpověděl československým demokratickým poslancům, že s nimi jeho strana jednou zatočí stejně, jako ruští bolševici zúčtovali s carem, buržoazií a Kerenským. Na poměry v KSČ nebylo vystoupení mimořádné; naopak uvést se v parlamentu skandálem patřilo k jakémusi zvláštnímu bontonu Gottwaldových spolustraníků (ještě hůř se uvedl třeba Václav Kopecký). Gottwald však stál v čele strany, proto vystoupením získal pozornost.

Lidé, neblázněte

Logické bylo, že pokud by Gottwald ve zveřejňování upřímných úmyslů, s kým vším hodlá zatočit, trval, politickým vůdcem v širším než stranickém smyslu by se nikdy nestal. Brzy poté co na V. sjezdu KSČ v roce 1929 nastínil vizi strany jako bolševické sekty, zjistil, že o něco podobného veřejnost, ani ta proletářská, příliš nestojí: v parlamentních volbách v témže roce strana přišla o 150 tisíc voličů a z pozice druhé nejsilnější klesla na čtvrté místo. Změnit taktiku Gottwalda přinutila hospodářská krize. Původně si myslel, že se nebude muset bavit ani s dělníky organizovanými v sociálnědemokratické a národněsocialistické straně a že jim prostě bude moci vynadat, kdykoli se mu zlíbí, do sociálfašistů: to byl ve dvacátých letech oblíbený komunistický termín, jenž spojoval nepřátele z politické pravice i levice. Když však uviděl, jak představitelé dělnických stran získávají body reálnou podporou lidem postiženým krizí, zavelel Gottwald k vstřícnějšímu postoji. V průběhu třicátých let se jeho strana, pyšná kdysi na politickou izolaci vyplývající logicky z toho, že je majitelkou historické pravdy, stala politickou silou vystupující státotvorně a vlastenecky. Lidé, neblázněte, musíme se domluvit, zhruba tvrdil v té době Gottwald. V letech a měsících před Mnichovem se mu tak podařilo přesvědčit významnou část národa, že jeho straně jde nikoli o vítězství revoluce, ale o udržení obranyschopnosti a suverenity země. Ještě dnes se mnozí současníci, kteří se učili dějepis z předlistopadových učebnic a matně vzpomínají na Vávrovy Dny zrady s masovými scénami demonstrací proti Mnichovu (většinou jim velel Gottwald), domnívají, že tomu bylo právě tak.

Tvrzení, že strana svou podstatou sektářská ve skutečnosti sleduje obecný zájem, bylo asi největším úspěchem Gottwaldovy politiky. Fatálních rozměrů nabylo po roce 1945, když se Gottwald vrátil z moskevského exilu posílený vítězstvím sovětské armády nad Hitlerem. Dějiny jako by mu dávaly zapravdu: SSSR chtěl pomoci před Mnichovem, má tedy nárok, aby byl naším hlavním spojencem. Mnozí lidé mínili, že Gottwald bude mít pravdu také v ostatních slibech: jen je třeba, aby se jeho strana dostala k moci a mohla to dokázat. Když se tak v roce 1948 stalo a z Gottwalda-premiéra se stal prezident, ukázalo se, že zakladatel sektářského proudu ve straně bude svými životopisci vykládán jako završitel národní tradice, mohutných proudů hýbajících staletími. Husité, čeští bratři, obrozenci a ostatní předbojovníci komunistů všeho druhu by podle této představy měli radost, kdyby uviděli, že na Pražském hradě sedí dělník.

Kde je spravedlnost?

Gottwald vstoupil do tradice hned prvními kroky v hradní funkci. Ve svatovítské katedrále dal sloužit Te Deum, nikoli ze sentimentu a už vůbec ne z přesvědčení, ale proto, aby tím posílil legitimitu své pozice. Bude vládnout z "hradu českých králů", jen mnohem lépe a prospěšněji než všichni předchůdci dohromady. První propagandistické texty, jež o něm začaly vznikat, slibovaly, že prezident zůstane na straně chudých. Nedopadne to s ním tedy jako s Masarykem nebo Benešem, kteří sice také přišli z nuzných poměrů, ale jakmile pronikli do měšťanských struktur, hned se zkazili. Gottwald zůstane proletářům věrný, protože potřeba zlepšit jejich postavení mu dávno přešla do krve. "Když utrmácen vybíral brambory," vciťoval se do jeho duše hradní životopisec František Nečásek, "na poli ořezával řípu nebo čistil chlév, drala se mu znovu a znovu na mysl otázka tak naléhavá právě na bohaté Hané: proč je život mnohých lidí, i jeho, tak těžký a neradostný, zatímco druzí žijí v hojnosti? Kde je tu boží spravedlnost?" Spravedlnosti je na světě třeba a Gottwald byl líčen jako muž, který o ni usiloval odjakživa, už od doby, kdy po první světové válce působil jako truhlář v Rousínově nebo když vydával komunistické noviny na Slovensku. Protože do konfliktních situací nastrkoval "zlé muže" své strany (ve vládě to třeba byli ministři Kopecký a Ďuriš), mohl si pak dopřát luxus být tím, kdo rozhádané a znesvářené strany "moudře" usmiřuje.

Mnoha zaslepeným lidem unikalo, že bez Gottwaldovy vůle přitom ve vedení strany nikdo neudělá krok, že jeho osobní názory jsou obratem vydávány za názory vedení a celé KSČ. Pokud se tedy obraz Gottwalda jako celonárodního vůdce nakonec nepovedlo vytvořit, zavinila to sama strana tím, jak razantně si při výkonu moci počínala. Během krátké doby se utvořily dvě kategorie lidí, komunisti a ti druzí, jejichž pozice byla nesrovnatelná. Gottwald zůstal vůdcem pouze pro první, pro většinu z nich však přesvědčení, že "Gottwald je strana a strana je Gottwald", přečkalo jeho smrt a některým vystačilo až do roku 1989. Význam Gottwalda jako lidského symbolu československého komunismu se projevil ve všech krizových obdobích, ale také třeba během politických rehabilitací padesátých a šedesátých let. Nakonec byl během nich alespoň politicky odsouzen či ztrestán leckdo, ústřední Gottwaldova vina za politické procesy se však úzkostlivě obcházela: z oprávněné obavy, že "padne-li" Gottwald v očích lidí, zhroutí se s ním poslední zbytky prestiže jeho strany.

Toníček

Gottwald zemřel už po pěti letech v čele státu, na veřejnosti se v oné době objevoval nerad a navíc vládl v nejhorších dobách, kdy podmínky sice přály rozvíjení takzvaného kultu osobnosti, avšak na nějaké velké manifestační plesání ve společnosti nebyla moc velká nálada. Úděl vděčného objektu adorace proto ze všech komunistických prezidentů nejvíc postihl až Gottwaldova nástupce Antonína Zápotockého; možná proto, že adorace bývá plodem mužů pera, mezi něž se Zápotocký počítal (myslel si, že je spisovatel). S některými literáty se stýkal či přátelil a za to od nich nakonec dostal svůj díl. Mnozí, jako prozaik Karel Konrád, vzpomínali třeba na první setkání s ním a zpětně se jim vybavovalo, že už tehdy, před mnoha lety, bylo například v řečnickém projevu soudruha Zápotockého něco zvláštního: "Já, častý posluchač oněch sociálnědemokratických řečnických vodotrysků, ovšemže sladkovodních, končících pokaždé vzdorným vykřikováním revolučních písní, krásných jako nach praporů - než marně se tehdy vzdouvajících v jarním povětří (tak jako tomu tenkrát bylo i se samotnými životy a nadějemi robotnického lidu) - byl jsem pojednou jakoby zasažen slovem, které, promiňte mi tohle označení: doutnalo předtuchou skutků... To bylo mé první seznámení s Antonínem Zápotockým." Do dějinné tradice Zápotockého spolu s Karlem IV., jenž prý v přestrojení kontroloval správnou váhu pražských prodejců, umístil českoněmecký prozaik Franz Carl Weiskopf: "V Praze nebo v jiném městě v Československu se může člověku, který brzy vstane a zajde se podívat na trh, velmi snadno stát, že potká vysokého štíhlého muže, který si s velkým zájmem prohlíží stánky s masem a zeleninou a dává se do řeči s prodavačkami, hospodyněmi a s nákupčími z hostinců a kantýn. A už je muž obklopen kruhem zvědavců, z nichž určitě některý poznamená: ‚Tak, tak, Toníček se zase jednou přišel na vlastní oči přesvědčit, jestli nám neprodávají shnilou zeleninu.`"

Adolf Hoffmeister pro změnu kráčel v Zápotockého stopách všude tam, kam si prezident vyšel za kulturou: "Někdy, když si vyrazil do ulic, prošel až čtyři výstavy za odpoledne. Ale žádná návštěva nebyla oficiální. Když někam přišel, tak nešel odtamtud, dokud nevěděl, co chtěl vědět. A hned šel věci na kloub. Říkal ostatně vždy zcela otevřeně, co se mu líbí a nelíbí. V době sucharských souchotí v umění byla jeho slova velkou posilou." Na Zápotockého také vzniklo víc básní než na Gottwalda, Marie Pujmanová třeba převyprávěla jeho život v básni Česká pohádka: "Co všechno zkusil, co on znal,/ pány a válku, kriminál;/ krev z krve proletářských žil,/ s dělníky Stranu založil,// Čech, který poznal Lenina;/ jak Sovětský svaz začínal/ a v Moskvě leckde chaos zel,/ v brigádách smetí uklízel." (Zápotocký skutečně v jedné vzpomínce tvrdil, že při subotniku vypomohl sovětským soudruhům se sběrem odpadků.) Ze všech komunistických vládců se Zápotocký nejvíc přiblížil pozici vůdce národa. Antonín Novotný, který ho nahradil, byl šedivý úředník stranického aparátu a za normalizace, kdy podrobení země Sovětskému svazu vyvrcholilo, se o "vůdcovství" v českém národě nedalo uvažovat ani hypoteticky.

(Týden)