Duben 2004

Dva zmařené pokusy o český totalitní stát. - polemiky

Doležal - Moc - Krystlík

Polemiky Bohumila Doležala a Stanislava Moce s článkem Dva zmařené pokusy o český totalitní stát.

Dvakrát česká totalita?

Bohumil Doležal

S článkem Tomáše Krystlíka „Dva zmařené pokusy o český totalitní stát“ (CS-magazín 3/2004) z minulého čísla Událostí mám problém. Je to jedna z variací na téma české hříchy. Téma vděčné: zdá se totiž, že je jich ještě víc, než ve skutečnosti, protože je už skoro sto let systematicky zametáme pod koberec. Přitom hřích pojmenovaný je hřích uklizený. Zato hřích okecaný je hřích neodklizený, součást veřejného nepořádku. Na okecávání českých hříchů pracuje po převratu řada institucí placených ze státního rozpočtu. Tento alibismus podněcuje k přehánění na druhou stranu a nevěcnou démonizaci české společnosti. Což se podle mého názoru stalo právě Tomáši Krystlíkovi. Teze jeho článku se dá shrnout takto: v roce 1939 a v roce 1948 nám jen německá okupace a komunistický puč zabránily v tom, abychom si z vlastního rozhodnutí vybudovali sami totalitní stát.

Nejsem odborník na druhou republiku, ale přepjatost Krystlíkových závěrů je zjevná: v druhé republice zůstala jakási omezená politická pluralita, což je v totalitním státě nepředstavitelné (zakázána byla ovšem KSČ). Řada opatření, o nichž Krystlík mluví, zůstala na papíře. Pronásledování židů ze strany státu se po středoevropském způsobu omezilo na zákaz povolání, který navíc nebyl nijak energicky prosazován. Řádění integrálních katolíků nadělalo sice hodně hluku, ale provozovala je jen skupina frustrovaných intelektuálů bez hmatatelné veřejné podpory. Žádné čistky v kultuře, které by dovolovaly hovořit o totalitě, se nekonaly. Přejmenování ulic, nazvaných po Benešovi a bourání jeho pomníků je hloupou reakcí na hloupý zvyk poskytování poct, které se v civilizovaném světě udělují pouze posmrtně, živým osobám. Oportunismus Ferdinanda Peroutky (projevil ho ostatně v obráceném gardu i po roce 1945) je osobní věc Ferdinanda Peroutky a nikoli národní vina. Druhá republika byl jakýsi pokus o autoritativní stát podobného typu jako Horthyho Maďarsko (včetně toho antisemitismu). Mluvit o totalitarismu je v obou případech nevěcné.

Stejně nevěcné je ono „z vlastního rozhodnutí“. Z rozhodnutí západních spojenců byla ČSR vydána na pospas Hitlerovi. Společnost vydaná všanc se obyčejně chová málo racionálně a ke slovu přicházejí ti, kteří se ve svobodné zemi ve vlastním zájmu pohybují jen kanály. Míra veřejné podpory jednotlivým rozhodnutím státních i nestátních orgánů a korporací za těch pět a půl měsíců, které byly druhé republice vymezeny, je nezměřitelná.

Pokud jde o léta 1945-8, byla míra veřejné podpory nedemokratických opatření větší. Je však krajně nespravedlivé obviňovat Beneše z toho, že mu šlo – stejně jako komunistům – o totalitní stát. On a jeho stoupenci chtěli vybudovat autoritativní „lidovou demokracii“ odtud až potud. Zároveň nevědomky pomáhali komunistům, kteří připravovali základy skutečně totalitního státu. Při vší zasloužené kritice Beneše je třeba vidět, že mezi tím, oč usilovali komunisté, a tím, oč usiloval on, byl jakýsi rozdíl.

Za zcela zásadní věc však považuji následující pasáž z Krystlíkova článku: „Po takových názorových obratech a vyvření negativních vlastností na povrch bychom se asi měli přece jen zabývat otázkou, zda některé výroky z tehdejší (německé) typologie Čechů nejsou alespoň zčásti pravdivé (k témuž opravňují i zkušenosti z obcování zahraničních Čechů s domácími po roce 1989). Jako české charakterové vlastnosti se tehdy zdůrazňovaly: pokrytectví, sžírající závist, otrocká mysl, špehování, zrada, nevěrnost, obrovská lačnost po cizím majetku, lživost.“ Zatímco o míře totality za druhé a třetí republiky lze věcně debatovat, tyto řádky mne urážejí. Jsem taky Čech, vždycky mi šlo o to, aby se česká společnost měnila k lepšímu. Tady se cítím bezmocným. Strkají mne do pytle kolektivní viny, ušité podle míry Hitlerových ideologických poskoků. Navíc do něho zjevně nepatří všichni Češi, ale jen ti domácí – na zahraniční, co s nimi mají špatné zkušenosti, se to nejspíš nevztahuje (já mám z doby, kdy jsem byl činný v LDS, zase špatné zkušenosti z obcování s emigranty – až na jednu výjimku to byla otřesná svoloč; nikdy bych si ale nedovolil generalizovat a přenášet ten obraz na zahraniční Čechy jako celek). Stali se zahraniční Češi svou emigraci lepšími a vyvinili se z všeobecné české špatnosti? A dá se z jejich zkušenosti usuzovat na stav celého národa, na jakousi mystickou vinu? A co může být smyslem takovéhle kritiky? Co jiného, než donutit předmět obviňování až k pláči? Paušální nespravedlivá kritika je jen zrcadlový obraz nestydatého alibismu, který produkují oficiózní vládou placení čeští historici. Je úplně stejně k ničemu.

(www.bohumildolezal.cz, 7. března 2004)

***

Milý pane Doležale,

čím podle Vás existence „omezené pluralitní demokracie“ za 2. republiky protiřečí českému směřování k totalitnímu státu? Když si vzdělanostní výkvět českého státu, Universita Karlova odhlasovala, že nebude ke studiu přijímat židovské studenty, naprosto jasně ukazuje, kam Češi spěli. Skutečnost, že z dalších ryze českých protižidovských opatření zůstalo mnohé jen na papíře, je irelevantní, protože plné realizaci zabránil vznikl protektorátu.

Tvrdíte-li, že „stejně nevěcné je ono ,z vlastního rozhodnutí´“, když „z rozhodnutí západních spojenců byla ČSR vydána na pospas Hitlerovi.“ Pak ovšem musíte čtenářům vysvětlit, proč první ryze vlastní protižidovská opatření vstoupila v platnost pouhé dva týdny po mnichovské konferenci! To nebylo tím, jak píšete, že „ke slovu přišli ti, kteří se ve svobodné zemi ve vlastním zájmu pohybují jen kanály“ - ti se přece nemohli tak rychle prodrat do popředí! To už muselo v Češích vězet mnohem dříve. Opravdu jste si nevšiml projevů české povahy popisovaných na mnoha místech v díle Antonína Klimka Boj o Hrad (1918-1935), které onomu zavrženíhodnému typu chování za II. republiky poskytují kontinuitu? Škoda!

Netvrdil jsem, že II. republika a republika z období 1945-48 byly totalitními státy - pouze k němu péčí vlastního obyvatelstva, stran, spolků a mocenských složek směřovaly. Po válce Beneš přistoupil k likvidaci demokracie zákazem politických stran, jemu před válkou nepříjemných, nechal vyhnat německy hovořící obyvatelstvo, dopustil znárodnění podniků. Veřejně prohlašoval, že cílem je „vylikvidování“ Němců a „lidová demokracie“ - stát s průmyslem podřízeným hospodářským plánům SSSR. Jak jinak se dá definovat postupná cesta k totalitě než značným omezením demokracie, zákazem politických stran, omezením vlastnických práv, nuceným transferem maďarských spoluobčanů v rámci státu, okradením a vyhozením jiných spoluobčanů za hranice?

K tomu, co považujete v závěru za „zcela zásadní věc“. Kdybych tvrdil, že Němec pracuje, i když nadřízený není v dohledu, kdežto Čech mnohdy ne, že Čech je při práci stejně pečlivý jako Němec, ale je kreativnější než Němec, budete se mnou asi souhlasit. Pokud se však zmiňuji o negativních českých vlastnostech, uráží Vás to. Vezměme závist. Znáte to přece: soused má kozu a já ji nemám, tedy ať mu chcípne! Závistiví lidé jsou všude na světě, ale ne v takové míře jako Češi. Jste oním výrokem „strkán do pytle kolektivní viny“, jak si stěžujete? Zmiňujete se o emigrantech bez toho, že vlastnosti Čechů platí nejen pro tuzemské obyvatelstvo, nýbrž i pro ně. Oni si své vlastnosti vzali do ciziny s sebou. Lze však nalézt vlastnosti dnes typické pouze pro Čechy žijící v české kotlině, které emigrovavší Češi postrádají. Namátkově: snoubení se komplexu národní méněnnosti („na to nemáme“) s neméně mohutným pocitem převahy nad ostatními etniky v jiných oblastech - syndrom „nad nás nikdo nemá“ - v jednom jediném člověku ve stejnou dobu, aniž je jej třeba hospitalizovat na psychiatrickém oddělení, vlastnost „co nelze ukrást, zničím“ (dá se lehce odvodit ze zásady: „když má soused kozu a já ji nemám...“), malý smysl pro čistotu a hygienu (znečištěné chodníky a společné prostory domů, špinavé záchody nejen veřejné, snížená tolerance k nedostatku hygieny a ke špíně, lidé smrdí potem).

Některé typické české národní vlastnosti jsou jen zřídka zdokumentovány sociologickými studiemi, mně je známa pouze jedna a to od Ladislava Holého Malý český člověk a skvělý český národ. Dost toho lze vyčíst i z výše jmenovaného díla Klimkova. Pokud přistupujete k tématu non-národovecky, nemůže Vás cokoli týkajícího se hodnocení Čechů urazit, jen vzbudit potřebu tvrzení po tvrzení vyvracet. A vice versa.

S pozdravem

Tomáš Krystlík

10. března 2004

***

Polemika Stanislava Moce

(Tomáš Krystlík: E-mailem mi bez jediného slova vysvětlení přišel v příloze následující text. Tentokrát do něj budu vpisovat, odstavce svého textu budu uvozovat iniciálami (TK), původní text Stanislava Moce (SM). Tak jsem zamýšlel udělat, pak přišel rozhořčený e-mail pana Moce, kde píše: „...jak jsi mi ho rozdrobil, aby to nemělo jako celek šanci zabrat a zapůsobit na čtenáře, bylo pod pás! To se ve slušné společnosti nedělá.“ Domnívám se, že ve „slušné společnosti“ se nepíše polemika tak, jak doznává nepřímo Stanislav Moc, aby účinně zapůsobila na čtenářovy podprahové národní pudy, k čemuž je potřeba souvislého působení na čtenáře po celou dobu četby. Navzdory tomu uvádí CS-magazín nejdříve text vcelku, aby mohl „vyznít“ a potěšit srdce národovců, pak následuje text s vloženými mými protiargumenty.)

(Text Stanislava Moce vcelku): Tomáš Krystlík napsal článek „Dva zmařené pokusy o český totalitní stát“. Jelikož Tomáše a jeho psaní trochu znám, nedělal jsem si iluze, že mu jde snad o éru za Novotného, Jakeše, Husáka ba ani za éru dávnou, kdy český stát byl totalitní a feudální zároveň, ale hned jsem věděl, že to bude o Němcích a o zlých Češích, kteří jim strašně ublížili. Tomáš je tím totiž posedlý. Tak posedlý, že nejen nepíše o ničem jiném, ale nedokáže už psát ani v rovnováze, kdy nejen uvádíme fakta, která podporují naší teorii, ale nevyhýbáme se ani faktům, která jí odporují. Jinak, obávám se, dojde opět ke zkreslení. Při tom bych hádal, že Tomáš je erudovaný dost na to, aby historii s fakty nenabízel jen jednostranně. Nevím, proč tak nečiní, jestli je mu milé jen vířit vlny našeho českého rybníčku a vyvolávat protesty, nebo má jiné úmysly. Nerad bych mu je přisuzoval, ale po přečtení „Dvou zmařených pokusů...“ jsem na vážkách. Je posedlý čechobijstvím? Historickým masochismem nebo jen zlovolným úmyslem?

On si totiž jako ty dva pokusy o českou totalitu vybral tato údobí: 1938 {po Mnichovu [sic!!!]} až do 15 března 1939 a pak po válce od konce až po komunistický puč 1948 přičemž do toho míchá české akce a návštěvy Moskvy /Benešem/ i za války. Proč tedy nepočítat za celé období českého pokusu o totalitu všechna válečná léta? Inu, to by bylo moc i pro něj. Jaksi by bylo blbé vinit ty české hajzly z toho, že když byli pod německou nadvládou, která jim totalitu VNUTILA, že by ji chtěli ještě budovat sami od sebe.

Takže tohle období se mu do krámu nehodí a proto jej vyjme a vytvoří si dvě „samostatná“ období, z nichž jedno má pouhých 6 a půl měsíce. Nebudu mu teď rozebírat fakta která uvádí. Rád ten úkol přenechám nějakému historikovi, který je určitě erudovanější než já a také nehodlám polemikou, že někde nějací Češi /a to i vzdělaní/ byli antisemité ještě než k nám němečtí okupanti dorazili, mu dát satisfakci, že ten blábol beru vážně. Myslím ten o tom, že vlastně oni ti Češi si s Němci v antisemitismu skoro ani nezadali. Že jako jsme byli vlastně stejní. NEBYLI! Těch šest a půl měsíců bylo hrozných! Byli jsme zlomený, zoufalý národ, který věděl, co se na něj valí. V té době jako jediný v Evropě! A Němci, především ti „naši“, sudetští Němci, nám to se škodolibostí jim vlastní dávali najevo. Nám šlo o přežití, jim o prostor. Náš prostor! Po válce jsme měli být buď poněmčeni nebo odsunuti.

Je ironií osudu, že to potkalo ty, kteří to připravovali pro nás. Neříkám, že to bylo spravedlivé, jen osudově ironické. Jestli si sudetští Němci myslí, že jejich osud byl strašný, měli by se o tom dohadovat se zbytky Židů, ne s námi, třeba by vystřízlivěli. Že před zabráním zbytku Čech a Moravy lidi blbli a v zoufalství zaměstnali i tu svou českou vychcanost a hloupě se domnívali, že Němce obalamutí přijmutím podobných zákonů jako měla tenkrát německá Říše, je fakt. Že však jsme žádné neuzákonili, nám budiž ke cti. Vydávali jsme nařízení, omezující nařízení pro Židy, nehezká nařízení, ale ta nařízení byla též varováním : blíží se to, nemůžeme vám pomoci, sbalte to a zmizte dokud je čas! Jistě, našli se lidé, kteří novou dobu vítali jako šanci vybudovat si kariéru. Nebylo jich tolik však! Vznikaly buňky fašismu a stát se je bál potírat jako až do nedávna, aby nepopudil zlou velmoc. Přibylo drzých udavačů, zaprodanců, ale zatímco Tomáš Krystlík z toho viní všechny Čechy, ani ho nenapadne aby šel trochu do hloubky a zjistil, kolik z nich mělo německé konexe, kolik z nich byli „naši“ Němci! Především ti vítali nadcházející dobu a protože uměli výborně česky stávali se prodlouženou a ostražitou pospolitostí, která budovala kariéru. Však, kam to dotáhl K. H. Frank! Ti, co se tak vysoko nedostali, jsou dnes neznámí, nepřičítá se jim vypálení synagog v Hradci, v Plzni a jinde... kdepak, Češi to byli, vždyť se to stalo v Čechách.

Nehraji si zde na obhájce Čechů, bylo mnoho advokátů, právníků a jiných, kteří se nemohli dočkat, až Židé odejdou a uvolní svá dobře placená místa. Byla to doba zmatku, zoufalství, nejistoty a chytrých i méně chytrých pokusů, jak udržet národ pohromadě a odvrátit nadcházející pohromu. Jestliže Jan Stránský napsal do Lidových novin: „Nemůžeme li zpívat s anděly, budeme výti s vlky !“, pak jen trouba může tento výrok vyložit jako pokus o nastolení české totality. Proboha! Vždyť v tom je úplně všechno! Je to výkřik zoufalství, že nás demokracie nechala na holičkách i výzva, abychom za každou cenu zůstali pohromadě, přežili, byť i vytím.

V tom jsme vždy byli dobří. Však i do toho konce 20. století jsme se „pročestprácovali“ a vyli rudě, až se nám z nozder kouřilo. Zazlívej nám to, kdo chceš, ale Češi se zachránili. Lužičtí Srbové jsou na vymření a Berlín je hlavním městem Německa. To, co v té době napsal Peroutka o Židech, se mu dnes má za zlé. Nebylo to zas tak strašné, i když napsáno hloupě, pravda, což u tohoto statečného a talentovaného novináře překvapuje. Rozebráno do své podstaty, všechno co Peroutka tvrdil bylo, že se Židé v Německu rozlezli a to tak, že vzbuzují odpor domácího obyvatelstva. Však jen v předválečném Berlíně bylo ze 4000 právníků 3600 Židů a ti při sobě drželi s židovskou příslovečností, že dostat se do cechu bylo težší pro Němce než pro Židy. Tohle jsem někde četl, neberte mě hned za slovo, já zde Peroutku neobhajuji, ani Čechy, jen se snažím vysvětlit dobu, v čem tehdy lidé žili a jak byli ovlivňováni. Také bychom neměli zapomenout, že tehdy se ještě nevědělo, co se již děje nebo brzo bude dít, v koncentračních táborech. Budiž to Peroutkovi omluvou, jakož i fakt, že i on v té nejisté době zpanikařil a snažit se najít cestu, jak se vemluvit, proboha sžít/!/ s totalitou, která přicházela. Byl to pokus o tohle? Nevím... ale jedno je jisté, Peroutka žádnou českou totalitu nechtěl, jako ji nechtěla většina národa. Psát, že se Češi v té době pokoušeli nastolit svou vlastní totalitu a charakterizovat tu dobu jako český pokus o ni je nejen pomýlené, ale přímo nespravedlivé!

Dobu po válce, kdy došlo k odsunu, sice charakterizovat jako pokus o nastolení totality můžeme, ale zase, nebyla to totalita česká, nýbrž Čechům vnucená! Že její provedení zorganizovali především Češi sami, je nabíledni, ale že když zjistili, oč opravdu jde, už nemohli couvnout je také pravda. Však si to v osmašedesátém vyzkoušeli a se zlou se potázali.

Posovětštěnec horší Sověta, dalo by se tvrdit. U nás jich po válce bylo jako máku. Nemá cenu se vymlouvat. Naletěli jsme jako národ, jako lidi. Na řeči o dělnické třídě, o slovanské vzájemnosti, o proradnosti Západu, o zářných zítřcích, ale hlavně o pomoci proti německé rozpínavosti. Kdyby nás zase chtěli vymazat z mapy Evropy po nějaké vítězné válce budoucnosti. Vsadili jsme na špatného koně, ale nebyla to jen naše vina.

Naše vina spočívala spíše v tom, že když už jsme věděli, zač je moskevský perník, nebyli jsme ochotni se vzepřít. Ne snad se zbraní v ruce, ale vůbec. Přijali jsme sovětismus a zvykli si. Sice jsme na něj nadávali, ale jinak jsme se báli a budovali kariéry. Zrovna tak jako sudetští Němci, když k nám vtrhli říští Němci. Ani my, ani oni, si nemáme co vyčítat! Jsme stejně vypočítaví, vychcaní a vůbec - jsme stejní! Oni nenáviděli nás a my je. Snad proto, že jsme si byli charakterově tak podobní. Vždy v tom druhém člověk nejvíc odsuzuje to, co mu připomíná sama sebe. Nám byl osud příznivější, byli jsme na straně vítězů. Provedli jsme našim poraženým soukmenovcům to, co chystali oni nám. A nevadilo nám to, tehdy. Věděli jsme, že vyháníme lidi, kteří nás vždy nenáviděli a kdyby bylo po jejich, tak jsme šli my a možná komínem...

Tomáš Krystlík poukazuje na osud francouzských Němců kolem Štrasburku. Srovnává nesrovnatelné ba i nepodobné. Francouzským Němcům bylo Hitlerem dáno sice občanství a po válce Francouzi obnoveno francouzské, jenže... francouzští Němci se o německé občanství moc nehlásili, protože se vždy považovali za německy mluvící Francouze. Německou okupaci ve své většině odmítali! Čeští Němci se o německé občanství brali dobrovolně. Za německy mluvící Čechy se z nich nepovažoval nikdo. Pohrdali námi. Byli jsme pro ně vždy podomci, služky a pacholkové. Češi byli dobří tak na práci a k vysmání. Říšská armáda i policie byly při záboru vítány nejen jako osvoboditelky, ale též bratři, naši, vlastní, my sami! Teprve po válce zmizely hákové kříže a v německých obcích zavlály československé vlajky. Bylo to stejné gesto, jako když si Češi chtěli hrát těsně před svým záborem v roce 1939 na totalitní stát. Na fašisty a výt s nimi. Nikoho to neoklamalo. Sudetské vytí po válce přišlo pozdě a bylo zrovna tak falešné. Je to smutné, že jsme se tak rozešli, ale stalo se. Démonizovat jen Čechy za všechna poválečná bezpráví, které válka nadrobila a Němci rozpoutáním války začali je nejen hloupé, ale hlavně nebezpečné.

Tomáš Krystlík svým šikovným vytahováním jen určitých skutečností se může vymlouvat, že „budí“ Čechy aby se podívali, co jejich předkové po válce udělali zlého. Aby se neschovávali před skutečnostmi, ale je to od něj medvědí politika. Budí totiž zdání, že vlastně oni ti Němci nedělali nic tak hrozného, to bylo vlastní všem národům tehdejší Evropy, Němci to jen dovedli k dokonalosti. Však se jen podívejte, co provedli Češi, jakmile měli příležitost! Krystlíkovo hanění Čechů je rajská hudba pro uši německé a sudetoněmecké obzvláště. Dobře se to poslouchá. Na, ja, tak vidíte... vždyť my Němci jsme byli také obětmi! Byli, Tomáši, ale své vlastní nafoukanosti a velikášství. Zaplatili za to strašnou daň, toť pravda. Tvoje verze, byť i pravdivá, nahrává však všem těm, kteří se nespokojili s výsledky druhé světové války a nechtějí přijmout skutečnosti současnosti za konečné. Je to v tom, jak to podáváš, ale hlavně v tom, co vynecháváš. Kdysi jsem se tě drze zeptal, zda jsi na výplatní listině landsmanšaftu. Řekl jsi, že ne. V tom případě tě, doprdele, mají lacino!

Předchozí text doplněný o protiargumenty:

(Stanislav Moc): Tomáš Krystlík napsal článek „Dva zmařené pokusy o český totalitní stát“. Jelikož Tomáše a jeho psaní trochu znám, nedělal jsem si iluze, že mu jde snad o éru za Novotného, Jakeše, Husáka ba ani za éru dávnou, kdy český stát byl totalitní a feudální zároveň, ale hned jsem věděl, že to bude o Němcích a o zlých Češích, kteří jim strašně ublížili. Tomáš je tím totiž posedlý. Tak posedlý, že nejen nepíše o ničem jiném, ale nedokáže už psát ani v rovnováze, kdy nejen uvádíme fakta, která podporují naší teorii, ale nevyhýbáme se ani faktům, která jí odporují.

(TK): Nemáš pravdu, píši i o jiných věcech (viz minulá čísla CS-magazínu). Nevyhýbám se „odporujícím“ faktům, jak tvrdíš, nepíši ovšem tak, abych uvedl ke každé historické události vyznívající pro Čechy záporně, jednu nebo více kladných - pak by to byla politická korektnost. Široký záběr ze všech možných úhlů pohledu musím, nejsa k tomu vybaven prostředky, přenechat historikům. Pouze opisuji - a až na výjimky - z českých pramenů. Svoje výhrady bys vlastně měl adresovat autorům publikací uvedených pod mým článkem. Vycházím z toho, že pro Čechy pozitivně vyznívající, nebo za tím účelem dezinterpretované události posledních dvou století byly dostatečně popsány a čtenáři si je v paměti podrželi, negativní byly podány buď zkresleně, nebo většinou vůbec ne. Zde za české historiky „zaskakuji“, protože se až na zcela zanedbatelné výjimky dali do služeb národního státu vytvářením lživých, mýtických českých dějin. A psaní článků pochvalných, typu „jací jsme to bývali junáci“, ponechávám zásadně jiným.

(SM): Jinak, obávám se, dojde opět ke zkreslení. Při tom bych hádal, že Tomáš je erudovaný dost na to, aby historii s fakty nenabízel jen jednostranně. Nevím, proč tak nečiní, jestli je mu milé jen vířit vlny našeho českého rybníčku a vyvolávat protesty, nebo má jiné úmysly. Nerad bych mu je přisuzoval, ale po přečtení „Dvou zmařených pokusů...“ jsem na vážkách. Je posedlý čechobijstvím? Historickým masochismem nebo jen zlovolným úmyslem?

(TK): Ničím takovým, jen tím, že se blížilo výročí Vítězného února a konce II. republiky a skutečností, že se mi příčí nic neříkající nebo zkreslující dějepisné popisy událostí 1945-48 a že se o II. republice záměrně mlčí (světlou výjimkou je článek Erika Taberyho v nejnovějším Respektu č. 12, též v tomto čísle CS-magazínu).

(SM): On si totiž jako ty dva pokusy o českou totalitu vybral tato údobí: 1938 {po Mnichovu [sic!!!]}

(TK): Proč to “hle“?

(SM): až do 15 března 1939 a pak po válce od konce až po komunistický puč 1948 přičemž do toho míchá české akce a návštěvy Moskvy /Benešem/ i za války.

(TK): Chtěl jsem ukázat zhoubnou roli Benešovy politiky, který táhnul Československo již během války do poválečného sovětského područí.

(SM): Proč tedy nepočítat za celé období českého pokusu o totalitu všechna válečná léta? Inu, to by bylo moc i pro něj. Jaksi by bylo blbé vinit ty české hajzly z toho, že když byli pod německou nadvládou, která jim totalitu VNUTILA, že by ji chtěli ještě budovat sami od sebe.

(TK): Obyvatelstvo protektorátu, s výjimkou obyvatelstva venkovského, chovalo velké sympatie k bolševismu. Téma je vymezené titulkem článku: Dva zmařené pokusy o č e s k ý totalitní stát“. Tedy na dobu, kdy Češi státu vládli.

(SM):Takže tohle období se mu do krámu nehodí a proto jej vyjme a vytvoří si dvě „samostatná“ období, z nichž jedno má pouhých 6 a půl měsíce. Nebudu mu teď rozebírat fakta která uvádí. Rád ten úkol přenechám nějakému historikovi, který je určitě erudovanější než já a také nehodlám polemikou, že někde nějací Češi /a to i vzdělaní/ byli antisemité ještě než k nám němečtí okupanti dorazili, mu dát satisfakci, že ten blábol beru vážně. Myslím ten o tom, že vlastně oni ti Češi si s Němci v antisemitismu skoro ani nezadali. Že jako jsme byli vlastně stejní. NEBYLI!

(TK): Odkazuji na literaturu. Jan Rataj: O autoritativní národní stát, Karolinum, Praha 1997 a nedávno vydané dílo Jan Gebharta a Jana Kuklíka: Druhá republika. Zde jsou antisemitské výlevy Čechů dostatečně popsány. Dovol, abych citoval ze shora zmíněného článku v Respektu odpověď historika Jana Kuklíka na otázku: „Překvapilo vás něco při studování té doby?“ (Kuklík): „Když jsme našli zápisy speciální komise Strany národní jednoty složené z nejprestižnějších profesorů medicíny, kteří nás proslavili i ve světě. V těch zápisech se vyjadřovali k židovské rase s tak primitivním antisemitismem, že nám to skutečně vyrazilo dech. Bylo to otřesné dokonce i na tehdejší dobu. To jsme tedy určitě nečekali.” Konec citace. Přidávám krátkou, ale vysvětlující poznámku. Češi jsou ve své naprosté většině národovci vzpírající se uvěřit jiným faktům než těm, které slyšeli a četli od svých soukmenovců - příbuzných, známých, historiků - nebo ve škole. To se stalo, bohužel, i Tobě. Nihil novi sub sole.

(SM): Těch šest a půl měsíců bylo hrozných! Byli jsme zlomený, zoufalý národ, který věděl, co se na něj valí. V té době jako jediný v Evropě! A Němci, především ti „naši“, sudetští Němci, nám to se škodolibostí jim vlastní dávali najevo. Nám šlo o přežití, jim o prostor. Náš prostor! Po válce jsme měli být buď poněmčeni nebo odsunuti.

(TK): Nepřesně: dílem poněmčeni, dílem přestěhováni, ale dílem také, to jsi zapomněl, vyvražděni.

(SM): Je ironií osudu, že to potkalo ty, kteří to připravovali pro nás. Neříkám, že to bylo spravedlivé, jen osudově ironické. Jestli si sudetští Němci myslí, že jejich osud byl strašný, měli by se o tom dohadovat se zbytky Židů, ne s námi, třeba by vystřízlivěli.

(TK): Oni se s oním zbytkem židů dohadují a dodnes si za to, co provedli jejich dědové a otcové, sypou popel na hlavu a stydí se. Češi ovšem v analogické situaci na něco podobného ani nepomyslí. Setrvávají ve vzdoru, protože byli přichyceni jako malí kluci při něčem nepravém (odsun a excesy při nich) a nyní se vymlouvají, až se hory zelenají, a jsou agresivní vůči tomu, kdo jim pochybení připomene. Obvykle si myslí, že mezi terorem nacionálně socialistického Německa vůči Čechům a pozdějším odsunem německy hovořících spoluobčanů z ČSR je příčinná souvislost. Ona ale neexistuje. Takže to čtenářům své polemiky, Stando, nesugeruj.

(SM): Že před zabráním zbytku Čech a Moravy lidi blbli a v zoufalství zaměstnali i tu svou českou vychcanost a hloupě se domnívali, že Němce obalamutí přijmutím podobných zákonů jako měla tenkrát německá Říše, je fakt. Že však jsme žádné neuzákonili, nám budiž ke cti. Vydávali jsme nařízení, omezující nařízení pro Židy, nehezká nařízení, ale ta nařízení byla též varováním : blíží se to, nemůžeme vám pomoci, sbalte to a zmizte dokud je čas!

(TK): Ano, takto se to dá také vyložit, ale to je vyčuranost interpretační - Tvoje, Stando. Nemůžeš tvrdit, že opatřeními připomínajícími norimberské zákony, jim Češi, „plni něhy vůči nim“, naznačovali, „odejděte, prosím, dokud je čas!“ To je tvrzení naprosto zvrhlé.

(SM): Jistě, našli se lidé, kteří novou dobu vítali jako šanci vybudovat si kariéru. Nebylo jich tolik však! Vznikaly buňky fašismu a stát se je bál potírat jako až do nedávna, aby nepopudil zlou velmoc.

(TK): Omezení demokracie za II. republiky bylo vítáno napříč celým spektrem obyvatelstva jako kýžené východisko. Fašismus a národní socialismus jsou ale něco jiného, víme? S českými fašisty zatočili později, za protektorátu, jako s organizací nepřátelskou říši, němečtí nacionální socialisté. Takže nevím, proč by se měl stát za II. republiky bát je potírat. Nebylo to snad tím, že některé jejich myšlenky byly vládě a lidu sympatické?

(SM): Přibylo drzých udavačů, zaprodanců, ale zatímco Tomáš Krystlík z toho viní všechny Čechy, ani ho nenapadne aby šel trochu do hloubky a zjistil, kolik z nich mělo německé konexe, kolik z nich byli „naši“ Němci!

(TK): Komu měli ti „naši“ Němci, kteří byli v Česko-Slovensku již v podstatně menší menšině, „drze udávat a zaprodávat se“? Česko-slovenské policii, česko-slovenským úřadům?

(SM): Především ti vítali nadcházející dobu a protože uměli výborně česky stávali se prodlouženou a ostražitou pospolitostí, která budovala kariéru.

(TK): Většina nevládla státním jazykem československým. Zrovna ti, kteří jej znali perfektně, nebyli z valné části nadšeni příklonem Henleinovy SdP k hitlerovskému Německu.

(SM): Však, kam to dotáhl K. H. Frank! Ti, co se tak vysoko nedostali, jsou dnes neznámí, nepřičítá se jim vypálení synagog v Hradci, v Plzni a jinde... kdepak, Češi to byli, vždyť se to stalo v Čechách.

(TK): Jasně, „Češi jsou holubičích povah, ničeho takového by nebyli schopni. To Němci!“ Přečti si laskavě obě výše uvedené knihy a pak se přihlas o slovo.

(SM): Nehraji si zde na obhájce Čechů, bylo mnoho advokátů, právníků a jiných, kteří se nemohli dočkat, až Židé odejdou a uvolní svá dobře placená místa. Byla to doba zmatku, zoufalství, nejistoty a chytrých i méně chytrých pokusů, jak udržet národ pohromadě a odvrátit nadcházející pohromu. Jestliže Jan Stránský napsal do Lidových novin: „Nemůžeme li zpívat s anděly, budeme výti s vlky !“, pak jen trouba může tento výrok vyložit jako pokus o nastolení české totality.

(TK): „Udržet národ pohromadě“ pomocí protižidovských opatření? Ale fuj! Vše v kritizovaném článku se zajisté nemůže zabývat „pokusem o nastolení české totality“. V dobrém článku se mají nastínit i okolnosti doby - tedy uvést i výrok Stránského.

(SM): Proboha! Vždyť v tom je úplně všechno! Je to výkřik zoufalství, že nás demokracie nechala na holičkách i výzva, abychom za každou cenu zůstali pohromadě, přežili, byť i vytím.

(TK): Zapomněl jsi na odbenešení - to byl také výkřik zoufalství?

(SM): V tom jsme vždy byli dobří. Však i do toho konce 20. století jsme se „pročestprácovali“ a vyli rudě, až se nám z nozder kouřilo. Zazlívej nám to, kdo chceš, ale Češi se zachránili. Lužičtí Srbové jsou na vymření a Berlín je hlavním městem Německa. To, co v té době napsal Peroutka o Židech, se mu dnes má za zlé.

(TK): V Česku o tom ví málokdo, žurnalisté i Peroutkovi životopisci to, zajisté zcela neúmyslně, vynechávají.

(SM): Nebylo to zas tak strašné, i když napsáno hloupě, pravda, což u tohoto statečného a talentovaného novináře překvapuje. Rozebráno do své podstaty, všechno co Peroutka tvrdil bylo, že se Židé v Německu rozlezli a to tak, že vzbuzují odpor domácího obyvatelstva. Však jen v předválečném Berlíně bylo ze 4000 právníků 3600 Židů a ti při sobě drželi s židovskou příslovečností, že dostat se do cechu bylo težší pro Němce než pro Židy. Tohle jsem někde četl, neberte mě hned za slovo, já zde Peroutku neobhajuji, ani Čechy, jen se snažím vysvětlit dobu, v čem tehdy lidé žili a jak byli ovlivňováni. Také bychom neměli zapomenout, že tehdy se ještě nevědělo, co se již děje nebo brzo bude dít, v koncentračních táborech. Budiž to Peroutkovi omluvou, jakož i fakt, že i on v té nejisté době zpanikařil a snažit se najít cestu, jak se vemluvit, proboha sžít/!/ s totalitou, která přicházela. Byl to pokus o tohle? Nevím... ale jedno je jisté, Peroutka žádnou českou totalitu nechtěl, jako ji nechtěla většina národa. Psát, že se Češi v té době pokoušeli nastolit svou vlastní totalitu a charakterizovat tu dobu jako český pokus o ni je nejen pomýlené, ale přímo nespravedlivé!

(TK): Na Peroutkově článcích dokumentováno, jak hluboce asi musela klesnout česká společnost, když on dokázal toto napsat. Většina z Čechů souhlasila s omezením demokracie i s antisemitskými opatřeními a přípravou antisemitských zákonů. Češi stačili, sami o své (z)vůli, vybudovat za II. republiky koncentrák pro cikány v Letech u Milevska. V čem pak spočívá rozdíl mezi konáním Čechů a německého národního socialismu? Že to nedotáhli do konce a nevybudovali koncentráky i pro židy a nepohodlné politické protivníky, protože to zkazil vznik protektorátu? Češi měli štěstí, že za ně Němci odvezli židy a cikány do vyhlazovacích táborů. Jinak se vsadím, že by za jejich odvoz platili Němcům jako Slováci.

(SM): Dobu po válce, kdy došlo k odsunu, sice charakterizovat jako pokus o nastolení totality můžeme, ale zase, nebyla to totalita česká, nýbrž Čechům vnucená! Že její provedení zorganizovali především Češi sami, je nabíledni, ale že když zjistili, oč opravdu jde, už nemohli couvnout, je také pravda. Však si to v osmašedesátém vyzkoušeli a se zlou se potázali.

(TK): Beneš nemusel v roce 1943 jet do Moskvy a uzavírat spojeneckou smlouvu se SSSR, nemusel jet do Košic přes SSSR, nemusel se ještě předtím zbavit Wenzela Jaksche a ke konci války i Sergeje Ingra a Františka Moravce, nemusel zakázat sobě nepohodlné předválečné strany pod záminkou jejich vymyšlené kolaborace s nacismem. Odstoupili jsme Podkarpatskou Rus, nesměli převzít Marshallův plán - ostatní bylo v podstatě v režii českého národně socialistického státu. Výchozí podmínky k situaci v roce 1968 nelze s dobou 1945-48 srovnávat. V roce 1968 to byl pokus o kvadraturu kruhu.

(SM): Posovětštěnec horší Sověta, dalo by se tvrdit. U nás jich po válce bylo jako máku. Nemá cenu se vymlouvat. Naletěli jsme jako národ, jako lidi. Na řeči o dělnické třídě, o slovanské vzájemnosti, o proradnosti Západu, o zářných zítřcích, ale hlavně o pomoci proti německé rozpínavosti. Kdyby nás zase chtěli vymazat z mapy Evropy po nějaké vítězné válce budoucnosti. Vsadili jsme na špatného koně, ale nebyla to jen naše vina.

(TK): Před válkou Češi chovali velké sympatie k bolševismu, pěstovali si národní nesnášenlivost, antisemitismus, procvičovali si udávání, za války též a po válce jakbysmet. Stačí si přečíst příslušnou literaturu. Takže, jak je to s českou vinou? Česká společnost je dodnes antisemitská (bez židů!) a nacionalistická. Sympatie k bolševismu jsou omezeny, udavačství přetrvalo. Jak jinak lze docílit, když nemám kozu, aby sousedova chcípla?

(SM): Naše vina spočívala spíše v tom, že když už jsme věděli, zač je moskevský perník, nebyli jsme ochotni se vzepřít. Ne snad se zbraní v ruce, ale vůbec. Přijali jsme sovětismus a zvykli si. Sice jsme na něj nadávali, ale jinak jsme se báli a budovali kariéry. Zrovna tak jako sudetští Němci, když k nám vtrhli říští Němci. Ani my, ani oni, si nemáme co vyčítat! Jsme stejně vypočítaví, vychcaní a vůbec - jsme stejní!

(TK): Jsi vůbec první, který československým Němcům připisuje vychcanost jako vlastnost. Jinak máš pravdu, Češi s čeští Němci stejní v podstatě jsou, s výjimkou vychcanosti a pracovitosti, když se šéf nekouká. I další rozdíly by se našly.

(SM): Oni nenáviděli nás a my je.

(TK): Tak jednoduché to není - za I. republiky požadovali chybějící skupinová práva, skupinovou demokracii, které jim Češi, stejně jako ostatním národnostem ve státě nehodlali poskytnout.

(SM): Snad proto, že jsme si byli charakterově tak podobní. Vždy v tom druhém člověk nejvíc odsuzuje to, co mu připomíná sama sebe.

(TK): Příčinou je, že český a německý nacionalismus měl stejného otce - Herdera.

(SM): Nám byl osud příznivější, byli jsme na straně vítězů. Provedli jsme našim poraženým soukmenovcům to, co chystali oni nám. A nevadilo nám to, tehdy. Věděli jsme, že vyháníme lidi, kteří nás vždy nenáviděli a kdyby bylo po jejich, tak jsme šli my a možná komínem...

(TK): To má být ospravedlnění odsunu? Hanba! Když tvrdíš, že „nás vždy nenáviděli“, je to demagogie nejhoršího zrna a lež.

(SM): Tomáš Krystlík poukazuje na osud francouzských Němců kolem Štrasburku. Srovnává nesrovnatelné ba i nepodobné. Francouzským Němcům bylo Hitlerem dáno sice občanství a po válce Francouzi obnoveno francouzské, jenže... francouzští Němci se o německé občanství moc nehlásili, protože se vždy považovali za německy mluvící Francouze. Německou okupaci ve své většině odmítali! Čeští Němci se o německé občanství brali dobrovolně.

(TK): Neodpovídá to pravdě. Podle roku narození, místa narození a místa pobytu dostávali říšskou státní příslušnost automaticky, leda, že by do určitého termínu optovali pro českou národnost.

(SM): Za německy mluvící Čechy se z nich nepovažoval nikdo. Pohrdali námi. Byli jsme pro ně vždy podomci, služky a pacholkové. Češi byli dobří tak na práci a k vysmání.

(TK): Samozřejmě, že se nepovažovali za německy mluvící Čechy. Kvůli jazykové diskriminaci ve státní správě a podnicích, kvůli personální politice státu, kvůli trvalé přehlasovatelnosti většinovým národem na vyšší úrovni než obce nebo okresu. Obzvláště v době překonávání následků světové hospodářské krize, se Češi vůči nim zachovali vyloženě diskriminačně. Nábožensky založení a realističtí čeští Němci se obávali zatahování státu do koalice se SSSR (smlouva v roce 1935), že se ČSR stane předsunutým územím pro pronikání bolševismu do Evropy. O „synech služek a kočích“ píše i velký přítel Čechů, Brit Bruce Lockhart. Česká inteligence v roce 1918 byla v naprosté většině vzdělaná ve školách s německým vyučovacím jazykem. Tito lidé byli často národnostně vlažní. Národnostně militantní byla ulice, tedy „služky, kočí“ a jejich děti. Na tom všem není nic špatného, je to jen klišé, které za generaci, až se vzdělá nová generace, přestává platit. Češi také považovali Slováky za méněcenné - za drotáry, bači a sedláky. Když vyšla ze škol první slovenská inteligence, odmítli jim přepustit svá místa ve státní správě na Slovensku s poukazem na státní jazyk československý. Na Poláky se Češi dodnes dívají skrz prsty. Není v tom rozdíl.

(SM): Říšská armáda i policie byly při záboru vítány nejen jako osvoboditelky, ale též bratři, naši, vlastní, my sami!

(TK): Byli vítáni jako bratři, protože Češi nedokázali probudit svou politikou u německy mluvících spoluobčanů ztotožnění se se státem. Ostatně jsme to nedokázali u polsky hovořících obyvatel Těšínska a u Slováků v roce 1939 a 1993. Spíše se nutno ptát, proč se to podařilo Francii v případě Alsasanů.

(SM):Teprve po válce zmizely hákové kříže a v německých obcích zavlály československé vlajky. Bylo to stejné gesto, jako když si Češi chtěli hrát těsně před svým záborem v roce 1939 na totalitní stát.

(TK): Co je tohle za nesmysl?

(SM): Na fašisty a výt s nimi. Nikoho to neoklamalo. Sudetské vytí po válce přišlo pozdě a bylo zrovna tak falešné. Je to smutné, že jsme se tak rozešli, ale stalo se. Démonizovat jen Čechy za všechna poválečná bezpráví, které válka nadrobila a Němci rozpoutáním války začali je nejen hloupé, ale hlavně nebezpečné.

(TK): Příčinná souvislost mezi oběma terory - nacionálně socialistickým za protektorátu a při poválečném vyhnání - neexistuje.

(SM): Tomáš Krystlík svým šikovným vytahováním jen určitých skutečností se může vymlouvat, že „budí“ Čechy aby se podívali, co jejich předkové po válce udělali zlého. Aby se neschovávali před skutečnostmi, ale je to od něj medvědí politika. Budí totiž zdání, že vlastně oni ti Němci nedělali nic tak hrozného, to bylo vlastní všem národům tehdejší Evropy, Němci to jen dovedli k dokonalosti.

(TK): Němci páchali zlo po celé Evropě. Ale toho si je každý v dostatečné míře vědom, jak Češi, tak Němci (tedy Němci v bývalých spolkových zemích). Češi si ovšem pochybení a zlo spáchané odsunem dodnes nepřipouštějí.

(SM): Však se jen podívejte, co provedli Češi, jakmile měli příležitost! Krystlíkovo hanění Čechů je rajská hudba pro uši německé a sudetoněmecké obzvláště. Dobře se to poslouchá. Na, ja, tak vidíte... vždyť my Němci jsme byli také obětmi! Byli, Tomáši, ale své vlastní nafoukanosti a velikášství. Zaplatili za to strašnou daň, toť pravda. Tvoje verze, byť i pravdivá, nahrává však všem těm, kteří se nespokojili s výsledky druhé světové války a nechtějí přijmout skutečnosti současnosti za konečné. Je to v tom, jak to podáváš, ale hlavně v tom, co vynecháváš. Kdysi jsem se tě drze zeptal, zda jsi na výplatní listině landsmanšaftu. Řekl jsi, že ne. V tom případě tě, doprdele, mají lacino!

(TK): Pravda má vycházet najevo, padni, komu padni. Učinil jsem to. Nemělo cenu přemílat fakta všem dostatečně známá, soustředil jsem se na ta neznámá a - nepsal jsem učebnici dějepisu. Pokud něco „někomu nahrává“, neznamená to, že se o tom má mlčet. Toť vše. Jsi, Stando, typickou ukázkou, jak národovectví dokáže vězet pod kůží i exulantům po desetiletích pobytu na Západě. Nejen, že se nepoučili, ač mohli, ale oni nechtějí poznat fakta. Článek nebyl míněn jako služba Sudetoněmeckému krajanskému sdružení, nýbrž jako osvěta pro Čechy. Že se mnozí vzpírají uvěřit historickým faktům, to lze ovlivnit jen větším počtem článků uvádějících historické mýty na pravou míru. Do doby, než i ty dnes zcela zatvrzelé napadne, že na tvrzení v tom či onom článku asi něco bude. A pro klid Tvé duše: s Landsmannschaftem jsem neměl a nemám nic společného.

***

K polemice Stanislava Moce přišel zajímavý ohlas. Zde je:

Milý Tomáši,

právě jsem dočetla Vaši polemiku se Stanislavem Mocem. Vaše argumenty v polemice jsou věcné a pádné, odporovat jim by znamenalo vědět - či nedej Bože, přiznat, že je možné věc vidět i tak, jako ji vidíte Vy. Reagovat hulvátstvím a hrubými výrazy je typické pro člověka zahnaného do úzkých, pan Moc je toho důkazem. Lze s úspěchem pochybovat o tom, že vůbec četl tituly, o kterých se zmiňujete. Což by nebyla taková ostuda, kdyby to přiznal a pak si je prostě šel přečíst a polemizoval dál. Antisemitismus byl v Československu vždy běžný a masivněji se začal projevovat právě na základě vlivu z Německa a to ještě dlouho předtím, než byl protektorát. Vím z vyprávění našeho přítele Jiřího D., jak se k němu chovali lidé, když se (zcela nevhodně) vrátil z koncentráku jako jediný z rodiny a chtěl věci, které si u různých českých dobráků jeho rodiče schovali. Bylo mu 15 let a oni s ním prostě vyrazili dveře. Dalších takových svědectví jsou plné knihy, které napsali lidé s podobným osudem. A v časech předtím je dostatečným důkazem třeba hilsneriáda. Máte-li zvláštní talent lidi naštvat, či nasrat, jak praví pan Moc, to nevím. Mně to nepřipadá. Mějte se hezky a nebuďte smutný. Takovou blbost, jako že Vás platí Landsmannschaft, to si opravdu může vymyslet jen zpozdilý, zapšklý zarputilec typu Stanislava Moce. Vím, že byste to nevzal.

Zdraví Vás V.