Duben 2004

Moje dcera je mé neštěstí.

Hana Waisserová

Krutá selekce dětí má v Indii hlubší kořeny, než se zdálo

Ještě donedávna žila Sushma (38) v indickém Dillí spokojeným životem. Spolu s dobře zajištěným manželem vychovávala dvě dcery a před několika měsíci otěhotněla potřetí. Idyla skončila, když se ukázalo, že opět čeká holčičku. Během několika dnů jí tchyně a manžel toužící po synovi udělali ze života peklo a donutili ji k interrupci. Pokus zplodit „pokračovatele rodu“ nevyšel, jak by si přáli, a Sushmu teď nutí k jeho opakování. Příběh není žádnou okrajovou anomálií, selektivní potraty dívčích embryí dnes dosahují v Indii děsivých rozměrů.

Záhady kolem batolat

Podle dostupných statistik připadá v drtivé většině zemí světa dlouhodobě na 100 mužů 103 až 105 žen, v Indii se však v posledních deseti letech tento rovnovážný poměr začíná nebezpečně vychylovat a na sto chlapců už v průměru připadá jen 85 dívek. Důvody jsou nasnadě: v žádné jiné zemi dnes nedochází k tolika záměrným potratům děvčátek, jako právě v největší demokracii světa. Není to přitom způsobeno nějakou iracionální nenávistí k ženskému pohlaví, interrupce v drtivé většině případů diktují „existenční ohledy“.

Indická tradice vyžaduje, aby dívka při vdavkách přinesla rodině manžela nemalé věno. Navíc se očekává, že rodiče nevěsty uhradí i všechny náklady spojené se svatbou, jež mohou leckdy spolykat podstatnou část rodinných úspor. Pro nemálo chudých rodičů tak může narození jedné či dokonce několika dcer představovat skutečnou majetkovou pohromu, a často proto po zjištění pohlaví dítěte volí potrat. Veřejným tajemstvím tak je, že heslo dne v mnoha indických domácnostech zní „lepší je zaplatit nějakých tisíc rupií teď, než sto tisíc později“, tedy lépe zaplatit testy a pobyt na potratové klinice, než později svatbu a věno. Řada rodin však nemá ani na testy, a narodí-li se jim děvčátko, jednoduše je odloží. Kupříkladu ve státě Himachalpradéš tak každý rok záhadně „zmizí“ na 170 000 batolat ženského pohlaví.

Část sociologů však upozorňuje, že krutá selekce dívek má v Indii i hlubší kořeny než jen chudobu. Podle jejich názoru je jednou z příčin i velice nízký status, jež ženy v této zemi mají. Pokud se přitom stanou matkou syna, dochází okamžitě k jeho prudkému zvýšení. Právě tímto mechanismem si pak někteří sociologové vysvětlují fakt, že potraty embryí ženského pohlaví jsou silně rozšířené i v bohatých a vysoce postavených rodinách, kde věno nehraje rozhodující roli.

Kdo zapálí mou hranici

Ve snaze čelit hrozivému trendu a prohlubující se populační nerovnosti vydala indická vláda loni nařízení, v němž ukládá příslušným orgánům bedlivé dohlížení na dodržování zákona, který zakazuje určování pohlaví zárodků. Ačkoli ten platí již od roku 1994, začínají se o jeho naplňování úřady zajímat až teď. Čerstvě přijatými dodatky k této normě pak zpřísnily i trest za její překročení. Lékařům, kteří by určovali pohlaví před narozením a na základě výsledku provedli potrat, nyní hrozí vězení od dvou až do sedmi let. Podobné hrozbě jsou vystaveny i nastávající matky.

Zaběhaná praxe však zatím nerušeně běží dál a úředníci přiznávají, že se jim jen zřídkakdy podaří shromáždit dostatek důkazů, aby někoho mohli obvinit. Situaci totiž komplikuje fakt, že samotné prenatální testy jsou legální a za účelem zjištění zdraví embrya se běžně provádějí. Například v nejbohatším indickém státě Paňdžáb se tak doposud podařilo obvinit pouze 14 lidí a trest zatím nepadl vůbec.

Spolu s represí se indická vláda snaží nastartovat i motivační programy. Krom jiného uvažuje například o zavedení porodného v případě narození děvčátka. Času na hledání řešení nemá nezbyt. Dlouhodobý trend upřednostňování jednoho pohlaví totiž začíná nést své neblahé ovoce. Řada mladých, dobře situovaných mužů touží po partnerkách, těch se však začíná kvapem nedostávat. Pomalu, ale jistě tak začíná rozkvétat nebezpečný obchod s dívkami, jež organizované skupiny začínají z vesnic chudého jihu pašovat na bohatý sever. Když muži v Indii dosáhnou zralého věku, obvykle se řečnicky ptají, kdo zapálí jejich pohřební hranici, a myslí přitom na syna. Otázka ovšem je, jestli jim ho v příštích desetiletích bude ještě mít kdo porodit.

RÁMEČEK

Věno, nebo život

Formálně je vymáhání věna v Indii nelegální, praxe je však jiná. Existuje dokonce jakýsi nepsaný zákon o jeho výši, která se zpravidla odvíjí od společenského postavení manžela. Nejvíce se platí rodině lékaře, inženýra či počítačového experta. Pokud nevěstini rodiče věno nedodají, začne obvykle nová rodina v čele s tchyní dívku tyranizovat. Výjimkou bohužel nejsou ani případy, kdy nevěsta tlak nevydrží a spáchá sebevraždu, případně je manželovou rodinou utýrána k smrti.

Populární anglicky psaný týdeník India Today nedávno například publikoval příběh vysokoškolské učitelky Nilakshi z města Bangalore, jež se provdala za počítačového inženýra. Vzhledem k dobrému společenskému postavení a lukrativnímu vzdělání manžela požadovali jeho rodiče od Nilakshiny rodiny jako věno auto. Nevěstini rodiče se však dostali do nečekaných potíží a slib se jim nepodařilo v dohodnutém termínu splnit. Tchýně pak za to během jedné z manželových zahraničních služebních cest utýrala Nilakshi k smrti.

Administrativa se takovým excesům snaží čelit, a parlament proto přijal nedávno zákon, podle něhož musí být nevyjasněná úmrtí novomanželek či jejich „kuchyňské nehody“ (polití vařícím olejem či kyselinou) v prvé řadě vyšetřovány jako tzv. vraždy pro věno.

(Respekt)