Duben 2004

Jak se perou peníze. Špinavé zisky zločinu tísní Česko

Jaroslav Spurný

Pět set miliard korun zisku – skoro stejně jako státní rozpočet – tady podle policejních odhadů “vyrobí” ročně zločinecké organizace. Něco peněz spolknou zpět provozní náklady a příprava dalších zločinů, drtivou část se ale podsvětí snaží legalizovat – a pak si za ně koupit politickou přízeň či vstup do normálního byznysu. Jak se v tom mafii daří, nelze statisticky zachytit; situaci mapují jen nepřímá čísla. Například to, že za praní špinavých peněz je tady dnes stíháno všehovšudy šest lidí a suma, kterou mají údajně na svědomí, nepředstavuje dohromady víc než sto milionů korun. Nicméně úřady jsou optimistické: oproti ještě nedávné minulosti jsme na tom prý mnohem líp, máme nové zákony a citlivější veřejnost a zahraniční spolupráci, takže zločinci to s nákupem vlivu a úspěchu budou mít čím dál těžší. Možná je to i pravda. Ale zkušenost a různá pozorování zatím velí k opatrnosti.

Zastavte průnik korupce

Kabinet Vladimíra Špidly se tváří, že bere hrozbu špinavých peněz naprosto vážně. “Pokud se nepodaří zlikvidovat vliv šedé i kriminální ekonomiky na tento stát, bude úplně jedno, kdo bude vládnout,” řekl loni na podzim médiím premiér. Je to logické: za pět set miliard se dá koupit zásadní vliv na opravdu jakoukoli vládu.

Na jaře loňského roku vznikl vládní dokument o jedné ze zdejších nejvážnějších hrozeb: korupci. “Z policejních informací plyne, že dochází k průniku korupce a praní špinavých peněz. Jednak je korupce prostředkem legalizace špinavých peněz, jednak jsou legalizovány výnosy z korupce jako trestné činnosti,” říká vládní zpráva vypracovaná experty ministerstev vnitra a financí. Důkazy samozřejmě nejsou přímé, zpráva to vyvozuje z druhotných statistických dat, např. z rostoucího počtu prostředníků při uzavírání obchodních smluv se státem a samosprávami, z podílu provizí na sjednaných obchodech či rostoucího počtu bezvýznamných (ale dobře zaplacených) znaleckých a jiných posudků. Ze zprávy vyplývá, že kabinetu opravdu došlo nebezpečí skrývající se v uplacených a zmanipulovaných státních zakázkách. Už to je úspěch, vezmeme-li v úvahu, že ještě předchozí Zemanova vláda šla úplně opačným směrem: pod nedůvěryhodnými záminkami vynechala veřejnou soutěž u řady svých zakázek, v nichž šlo o stamiliardy korun.

Citovaný dokument z loňského jara není samozřejmě jedinou zdejší aktivitou boje proti praní špinavých peněz. Už osm let tady při ministerstvu financí pracuje Finančně analytický útvar, který na základě zpráv od bank a dalších institucí prověřuje zprávy o podezřelých transakcích. Od roku 2002 je také praní špinavých peněz trestným činem (předtím je bylo možné trestat za podílnictví). Po teroristických útocích al-Káidy na Spojené státy v roce 2001 bylo ve světě podepsáno několik důležitých smluv, které umožňují lepší kontrolu bankovních kont, Česká republika patří mezi signatáře těchto dohod. Evropská unie považuje praní špinavých peněz za natolik závažný problém, že tento trestný čin bude patřit mezi první, v jehož potírání chce Unie sjednotit národní zákony.

S Junkem na tenis

Fakt, že česká vláda se začíná celkem aktivně zařazovat do boje proti špinavým penězům, by neměl překvapit: o hrozivosti tohoto fenoménu ví tuzemská společnost své. Koneckonců bylo to právě zločinecké drancování a zcela nezakryté nákupy vlivu, co ve druhé půli 90. let velmi poškodilo českou ekonomiku a vážně narušilo zdejší politický systém. Jedna, do té doby vládnoucí strana zaplatila za svou slabost pro špinavé peníze rozpadem, druhá existencí.

V prvních letech svobody vzniklo přes padesát nových bank a privatizace státního majetku uvedla do pohybu kolosální částky. “Peníze prostě ležely na ulici, stačilo je jen zvednout,” vzpomínal později František Chobot, šéf jednoho z dnes už zapomenutých symbolů těch divokých dob – firmy Iceberg. Měl pravdu: během několika let byla více než polovina bank vytunelována (jen lidé z okolí Icebergu mají na kontě tři zářezy), řada privatizovaných podniků ožebračena a rozkutálené peníze vyčíslili ekonomové na více než pět set miliard korun. Část té sumy šla zřejmě na úkor nepovedených poctivých záměrů, nicméně velký díl byl s určitostí ukraden a změnil se ve špinavé zločinecké peníze. Ty se samozřejmě nevypařily, ale usilovně hledaly zhodnocení.

Dobře to dodnes ilustruje příběh jednoho ze svého času nejznámějších “kapitánů” zdejšího průmyslu – Václava Junka a jeho chemického konglomerátu Chemapol. Dnes už to zní neuvěřitelně, ale tehdy to vypadalo jako běžná věc. Šedovlasý fešák se zkušenostmi agenta StB privatizoval a přikupoval na dluh jednu chemičku za druhou, díky úvěrům měl plné kapsy stovek milionů a politici všech barev usilovali o jeho přátelství. Prezident mu za čtvrt miliardy prodal část rodinného paláce. Premiér s ním hrál tenis a chodil na fotbal. Ministr financí mu vycházel vstříc odporem proti předpisům komplikujícím kšefty s topnými oleji – velkou doménou Chemapolu a současně hlavním mafiánským výdělkem tehdejších dob. A šéf opozice od něj tajně bral karty na benzin zdarma pro stranická auta. Pak všechno najednou prasklo, Chemapol v roce 1999 zbankrotoval a zůstalo po něm šestnáct miliard korun dluhů. Kam peníze zmizely? Nikdo neví. Konkurzní správce Alexandr Vacek se je snažil dohledat, ale v houštině naprosto neprůhledného účetnictví neměl úspěch. Podal proto několik trestních oznámení, kterými se policie dodnes zabývá. Že by tato aktivita nakonec skončila nějakým obviněním, se už zřejmě neobává ani sám Junek, který dnes zcela neznepokojován a napůl zapomenut žije ve čtvrtém pražském obvodě.

“Junkovské” principy v ekonomice měly svůj protějšek i na politické scéně, jak o tom svědčí dodnes slavná historie mrtvých sponzorů a “černého konta” ODS. Poprask kolem této aféry také rozhodujícím způsobem přispěl ke konci nejdivočejších, bezstarostných časů. Za pokus uplácet stranu přes smyšlené sponzory totiž padl na odhaleného viníka – podnikatele Milana Šrejbera – přísný pětiletý trest, a podezření, že si nelegálně ukrývá do zahraničí peníze z úplatků za zmanipulovanou privatizaci, málem vládnoucí ODS zlomilo vaz. Policie sice černé švýcarské konto s údajnými dvěma sty korupčními miliony hledala jen liknavě a bez výsledku, ničivé dopady skandálu ale k politikům mluvily jasnou řečí: tudy cesta nevede. Pobídkou k větší opatrnosti byly jistě i postupně rostoucí pravomoci nových institucí. Při pátrání po tajném kontu v 90. letech nechtělo Švýcarsko spolupracovat, protože česká strana nedokázala doložit, že jde o peníze ze zločinu. Dnes už by to bylo jinak. Mezitím totiž vznikl Finančně analytický útvar, se kterým švýcarské úřady podle nové smlouvy spolupracují i v případě, že jde “jen” o podezřelou transakci.

Evropa zatím nevěří

Finančně analytický útvar (FAU) sídlí v šedivém domě v pražské Washingtonově ulici, kousek od Václavského náměstí. Masivní dveře chráněné mříží a několika kamerami ukrývají pár kanceláří a dvacítku zaměstnanců. Ti se zabývají hlavně kontrolou podezřelých transakcí, které úřadu nahlásí banky, pojišťovny a další finanční instituce, včetně účetních a auditorů. “Ročně jich prověříme na dvě tisícovky a zhruba ve sto případech to končí trestním oznámením,” říká šéf FAU Karel Korynta.

Většina obviněných je dnes stíhána za daňové podvody. Pokud jde o paragraf proti praní špinavých peněz, policie zatím obvinila šest malých ryb. Například cizinec, který poslal z Komerční banky do Hongkongu dva a půl milionu dolarů, a když banka na podezřelou transakci upozornila FAU, vyšlo najevo, že muž nemůže původ svých peněz doložit. Dalším úlovkem je bývalý policista, který převedl nezákonně necelý milion korun ze své zkrachovalé firmy na své soukromé konto. Z praní špinavých peněz policie možná obviní i někdejšího ministerského úředníka a objednatele nájemné vraždy Karla Srbu a jeho společníky Evu Tomšovicovou a Michala Novotného: koupili totiž levně několik zadlužených firem a policie je přesvědčena, že přes ně chtěli vyčistit miliony korun, které předtím dostali na úplatcích.

Podle lidí z FAU existuje mnoho typů “prádelen”. Například restaurace, kam sice nikdo nechodí, ale ony stále vykazují úctyhodný obrat. Zločinec taky může využívat své legální firmy, jejichž zisky zasílá na řadu účtů a mezi ně schová špinavé peníze. V kasinech se dají proprat peníze fingovanými prohrami, nebo se špinavé finance pošlou na konta nastrčených osob či firem do zemí, které nemají příslušné zákony. Praní peněz nahrává také globalizace bankovního systému, kdy zadání převodu peněz přes několik účtů trvá několik minut. Takovou rychlost pak vyšetřovatelé nejsou schopni napodobit. Finančně analytické útvary jsou sice spojeny v tzv. egmontské skupině (pracovní skupina složená se zástupců úřadů, které se zabývají odhalováním špinavých peněz), ale rozdílnost národních zákonů spolupráci komplikuje natolik, že vyhledání těchto minutových transakcí trvá pak často i několik let. Dokument egmontské skupiny uvádí jako hlavní zdroje špinavých peněz podvody vůči státní správě (korupce při získávání státních zakázek), prodej drog, pašování uprchlíků, prodej padělaného zboží, ilegální prodej zbraní, platby za fingované poradenské a expertní služby. To vše u nás bez pochyby existuje a v některých případech dokonce kvete. Takže je jasné, že špinavých peněz se tady musí hromadit spousta – jak ostatně říká i policejní odhad zmíněný v úvodu. Evropská unie je proto zneklidněna neadekvátně nízkým počtem lidí stíhaných tady v souvislosti s praním zločinných financí a kritizuje Česko za liknavost.

Vyslýchat mocné? Vyloučeno

Evropské výhrady mají své opodstatnění. Časy se v Česku změnily: dnes by už nikoho nenapadlo skrývat politický sponzoring pod falešného dárce z Afriky, banky v rukou nových zahraničních majitelů také už nerozdávají stamiliony na počkání, policie a úřady se leccos naučily. Doba ale není jiná natolik, aby zmizelo podezření, že politikům a stranám dál chodí do pokladen nemalé částky za přihrávání výhodných a často předražených státních nebo obecních zakázek, za dárek různých dotací z rozpočtu nebo třeba za souhlas se zákonem, který vyhovuje určité skupině podnikatelů. Jen se přitom už tolik nemlaská jako v nezkušených 90. letech a transakce mají lepší kamufláž. Nakonec – termín “praní špinavých peněz” vznikl v politice, jako jméno pro způsob sponzorování kampaně prezidenta Richarda Nixona (viz rámeček Jak se Nixon ušpinil).

Příkladem moderní fazóny “junkovských” časů by mohl být nekonečný případ Internetu do škol – zakázky v hodnotě čtyři a půl miliardy korun. Prakticky od počátku tohoto obchodu upozorňují média a nezávislí experti, že jde o podezřelou transakci, v níž za podezřelých podmínek dostalo pár podezřele vybraných firem podezřele mnoho peněz za podezřele nejasné služby. Malý příklad: ministerstvo školství Zemanovy vlády vyplatilo například generálnímu dodavateli, firmě Autocont, sto padesát milionů korun za sestavení dotazníku o připojení škol na internet. Podle zprávy Nejvyššího kontrolního úřadu šlo o “mnohonásobně předraženou zakázku”. A nejen to, podle NKÚ mělo ministerstvo zadat podobný průzkum (de facto banální anketu s otázkami typu “kolik počítačů bude mít vaše škola připojeno”) svým vlastním úředníkům, kteří mají podobné úkoly v náplni práce. Takže se automaticky nabízí podezření, že autoři příslušné smlouvy s Autocontem byli uplaceni, zneužili svou pravomoc a vyplatili ze státních zdrojů neoprávněnou odměnu – tedy špinavé peníze. FAU by v tomto případě měl právo zjistit, co se dělo dál – kam šlo vyplacených 150 milionů a zda část peněz neskončila na kontech lidí, kteří zakázku zadali, nebo na kontech jejich politických stran. “Ano, takovou možnost máme,” říká šéf FAU Korynta. A prověřili tedy cestu peněz? “Na to vám nesmím odpovědět, i slovo ne by bylo porušením mlčenlivosti, kterou jsem vázán. Ale případem se zabývá policie, takže se zeptejte tam,” říká Korynta. “Policie už několik měsíců pečlivě vyhodnocuje všechny smlouvy a o tom, zda bude někdo obviněn, zatím není rozhodnuto,” říká Jiří Pálka, šéf protikorupční jednotky, která na školním Internetu pracuje. Pálkův tým ovšem pohyb peněz na kontech prověřovat nemůže, požádala tedy protikorupční jednotka o pomoc FAU? “Takové podrobnosti nemůžu sdělit,” říká Pálka, ale kuloárové informace naznačují, že nikoli.

Proč ne, toho se nejde dopátrat, úředníci i policisté jen krčí rameny. A právě v této neochotě využívat v boji proti eventuálnímu praní špinavých peněz veškeré dostupné prostředky leží nejhlubší příčina přetrvávající skepse. Ona také může za největší díl zmíněných evropských výhrad i za to, že Česká republika má na mezinárodním fóru stále pověst země, kde mají špinavé peníze a jejich majitelé velký vliv. Stačí ještě připomenout třeba prodej stamiliardového státního dluhu Ruska neznámé firmičce Falkon Capital za dvacet miliard korun. Dva roky starý obchod byl natolik utajen, že není jasné, kdo nákup dluhu v Rusku zaplatil a jestli náhodou nedostala česká vláda na své konto špinavé peníze z ruského organizovaného zločinu, zda část peněz neodešla jako úplatek na účty hlavních politických protagonistů obchodu či vládní politické strany. “FAU věc prověřoval, posvětil původ peněz a o úplatcích se nedá mluvit,” tvrdil tehdy náměstek ministerstva financí Ladislav Zelinka. FAU se ale nikdy původem peněz nezabýval, nebo přesněji, řečeno slovy jeho šéfa Korynty, “zabýval se tím jen velmi povrchně”. Policie podle Pálky obchod vůbec nevyšetřovala a tajné služby? “Měli jsme výhrady, ale vláda je neakceptovala. Je to její právo,” říká ředitel rozvědky František Bublan.

V kuloárech policie, tajných služeb i FAU se běžně mluví o tom, že přes všechny vládní deklarace zatím neexistuje politická vůle podobné případy řešit a policisté si nechtějí zbytečně pálit prsty. Případy jsou často velmi složité a náročné na čas. Většina policistů se vyhýbá případům, ve kterých by měli vyslechnout vysoké politické činitele, a raději celou věc zametou pod koberec. Takže každým rokem se na žebříčku “nezkorumpovatelnosti” sestavovaném organizací Transparency International propadáme níž a níž, loni jsme se umístili na padesátém druhém místě z devadesáti prozkoumávaných zemí. Před námi jsou nejen všechny země Evropské unie, ale i všichni její kandidáti kromě Slovenska (má stejné hodnocení jako my) a Bulharska.

Směnárník pro bin Ládina

Podle odhadů Mezinárodního měnového fondu nebo Světové banky se na zeměkouli ročně propere až jeden a půl bilionu dolarů. Podle údajů fondu se ani ve světě nijak výrazně nedaří zachytit a dostat zpět proprané špinavé peníze, podobně jako v Česku jde o zlomek procenta. V západních zemích se ale daří dopadnout mnohem více pachatelů, například v USA jsou v souvislosti s praním špinavých peněz obviněny ročně dvě tisícovky lidí, v Rakousku loni obvinili přes pět set pachatelů.

Úřady podobné českému FAU začaly vznikat teprve v devadesátých letech, specializovaly se především na zločiny bílých límečků. Dnes fungují v šedesáti devíti zemích. Například v Torontu odhalil finančně analytický úřad skupinu policejních důstojníků, kteří jsou dnes obviněni z krádeží, distribuce drog, placení fingovaných informátorů a praní špinavých peněz. Na celou akci se přišlo při rutinní kontrole bankovního hlášení o pohybu na účtu jedné firmy. Úřad zjistil, že část peněz prochází přes konto policisty, postupně prověřil transakce až do půli devadesátých let a skupinu sedmnácti policistů odhalil. Nebo britský úřad dopadl koncem minulého roku jednoho z manažerů firmy Merrill Lynch, který připravil firmu o čtyřicet tři milionů dolarů a zfalšoval doklady o prodeji části firmy. I tady se podařilo vystopovat pachatele podle pohybu na účtech a Daniel Gordon se nakonec přiznal. V Německu zase dopadli muže, který se snažil nákupem nemovitostí proprat peníze z prodeje kradených ruských starožitností. Ročně je odsouzeno za praní špinavých peněz několik tisíc lidí.

Další impuls pro boj s legalizací zločineckých peněz byly teroristické útoky ze září 2001. Demokratické země se snažily vypátrat, kdo a jak financuje teroristy, a vznikly desítky zákonů a předpisů, které umožňují lepší kontrolu bankovních transakcí a původu peněz. Například v USA teprve poté začali rušit anonymní klienty bank. V celém systému jde hlavně o to, aby úřady měly co největší informace o pohybu peněz na řetězci kont, což je ovšem problematické, když peníze projdou zeměmi, které praní špinavých peněz za zločin nepovažují a odmítají o účtu sdělit jakoukoli informaci. Při Světové bance vznikla mezinárodní Operační skupina pro finanční opatření proti špinavým penězům, která koordinuje opatření v bankách. Také vydává seznam zemí, které nevyhovují normám boje proti špinavým penězům. Kromě Kypru, Lucemburska, Baham či Ruska patřilo do loňského roku do skupiny Maďarsko – banky tam odmítaly poskytovat potřebné informace; dnes už fungují na evropské úrovni. Pro Unii jsou problém Lucembursko a Kypr, kde je těžké sehnat informace o bankovních transakcích, ale Unie trvá na sjednocení legislativy – pokud tyto dva státy zákonům nevyhoví, budou postiženy tvrdými sankcemi – například obrovskými finančními pokutami.

Odkud to máte, pane

Zopakujme potřetí a naposledy: pět set miliard korun zdejšího zločineckého zisku ročně je hodně peněz. Jak k takovému číslu policie došla? “Prostě se sledují všechny podezřelé obchody, transakce, trestné činy,” říká Pavel Činčár z policejní jednotky, která se špinavými penězi zabývá. Jde ale skutečně jen o odhad. Jiné tipy jsou podstatně nižší: prokázané a vyšetřované ekonomické zločiny představují sumu šedesáti miliard ročně. Šéf FAU Korynta se neodvažuje sumu ročně propranou v Česku vůbec odhadnout. “Nevím. Od desítek po stovky miliard,” říká. Ať už je to jakkoli, faktem je, že policii či jiným úřadům se ročně podaří vypátrat maximálně miliardu korun. Většina peněz se prostě ztratí. Proč? “Stačí připomenout Františka Chvalovského, obviněného z dvoumiliardového podvodu. Prostě majetek převedl na příbuzné a je za vodou,” říká policista Činčár. “V případě bankovních úvěrů se využívá ke zmizení peněz síť nastrčených firem, přes které se peníze proženou.” Podle Činčára i Korynty je hlavním důvodem neschopnosti dopadnout víc “pradláků” neexistence zákona, který by lidi podezřelé z praní špinavých peněz nutil přiznat původ majetku. To se ale má brzy změnit: ministerstvo financí už připravuje příslušný zákon a letos by se jím měla zabývat sněmovna. Pokud člověk obviněný z hospodářského deliktu nebude schopen prokázat původ svého jmění, bude mu zabaveno. Podobně jako tomu už dnes je v řadě západních zemí. Existuje i přísnější varianta zákona, že by majetek museli od určité sumy (devět set tisíc, v jiné verzi dvojnásobek) prokazovat automaticky všichni.

Rámeček 1

Na pomoc lidu Nikaraguy

Pokud jde o zjištění, zda Českou republikou prošly špinavé peníze, které byly použity na sponzorování terorismu, nemají tuzemské instituce absolutně žádný důkaz. Samozřejmě se ví, že v sedmdesátých letech sponzorovala komunistická moc některé světové teroristické organizace, jako třeba Rudé brigády nebo nikaragujské sandinisty či palestinskou OOP (PLO, pozn. red. CS-magazínu), ale neexistuje důkaz, že by přes česká konta prošly peníze nějaké současné teroristické organizace. “Ne, žádný účet teroristů jsme dosud nezajistili,” řekl ministr vnitra Stanislav Gross před čtyřmi měsíci týdeníku Ekonom. Tajná služba měla jedinou informaci o tom, že se mohly v Česku prát peníze pro teror. Nedávno proběhl v Německu soud s mužem podezřelým ze styků s al-Káidou. Jeden z jeho přátel žil před pěti lety v Česku a měl tu směnárnu – tedy ideální kamufláž pro pračku špinavých peněz. Ale o tom, že by se tím údajný společník bin Ládina v Praze zabýval, neexistuje žádná informace.

Rámeček 2

Jak se Nixon ušpinil

V roce 1972 ustanovil prezident USA Richard Nixon Výbor pro znovuzvolení prezidenta. Pokladníkem výboru byl Maurice Stans, v čele organizace stál generální prokurátor Nixonovy exekutivy John Mitchell. Stans a Mitchell tajně jednali s několika americkými firmami o finanční podpoře prezidentské kampaně. Úspěšně vyinkasovali na kampaň několik set tisíc dolarů. Chtěli ušetřit na daních jak svému výboru, tak především dárcům, a tak peníze proprali přes několik účtů. Podstatné pro odhalení celého podvodu byly čtyři šeky vystavené dohromady na skoro sto tisíc dolarů, které prošly konty mexického právníka Manuela Daguerra. Ten peníze převedl na svá konta do USA, vyzvedl a předal Nixonovým mužům. O této transakci se dozvěděli Nixonovi političtí protivníci z demokratické strany. Prezident znejistěl a pokusil se zjistit, co na něj odpůrci opravdu vědí. V červnu 1972 se do ústředí výboru Demokratické strany v kancelářské budově nazvané Watergate vloupalo pět mužů, akci organizovala CIA. Po prozrazení tohoto vloupání se FBI začala zabývat podstatou aféry a zjistila, že Nixon propral na svou kampaň tři čtvrtě milionu dolarů. Aféru objevil tisk. Ale ten se pouze soustředil na zneužití CIA prezidentem Nixonem a sponzorské dary. Teprve účinné vyšetřování a spolupráce Nixona, jeho poradců a tajných služeb s vyšetřovateli osvětlilo, že se Nixon pokusil krýt praní špinavých peněz.

Rozhovor

Konkrétní být nemohu. Rozhovor s šéfem FAU Karlem Koryntou

Hlavní náplní práce vašeho úřadu jsou kontroly bankovních hlášení o podezřelých transakcích. Které byly nejzávažnější?

Koncem roku například chodí hlášení, která souvisí s daněmi, firmy mezi sebou různě přehazují finanční prostředky, často jdou do zahraničí, pak se vracejí. Má to jediný důvod, vyhnout se placení daní.

O jaké sumy jde? Jsou to statisíce, miliony, desítky milionů?

Pokud jde o jednotlivý obchod, samozřejmě nerozhoduje, jaká suma to je. Může to být v řádu tisíců. Tam pak rozhoduje stupeň podezřelosti. Jsou to ale i desítky milionů korun.

Můžete prověřovat praní špinavých peněz i jinak než prověrkami bankovních oznámení?

Těch možností je více, i když jsou omezeny. Získáváme poznatky od orgánů činných v trestním řízení. A pak jsou to samozřejmě informace, které nám může sdělit kdokoli, zaslat na naše webové stránky formou nějakého podnětu, žádosti. Pak jsou to i věci, které můžeme například vysledovat ze sdělovacích prostředků.

Jaká hlášení dostáváte od policie?

Typické jsou tzv. nigerijské dopisy, v nichž se zloději snaží vylákat z důvěřivých lidí nějaké peníze. Nebo případy, kdy přijde klient do banky a tvrdí, že má vystavenu bankovní záruku jiným domem, a dožaduje se poskytnutí úvěru. Předkládá různé garance, které jsou třeba falešné nebo dávno neplatné. Nebo jsou dokonce i lidé, kteří nabízejí vládě úvěr na různé akce.

Kdo nabízí vládě peníze?

Tam žádné peníze nejsou. Jim jde o to, aby dostali od vlády nějaký dopis, který je zviditelní jako možné investory, a pak odjedou někam na Východ a tím dopisem se zviditelňují, vypadají důvěryhodněji. I když vláda nabídku odmítne.

Prověřovali jste nějaké podezřelé státní nebo obecní zakázky?

Pokud se setkáme s nějakými prostředky, které indikují legalizaci výnosů ze zločinu, a nastane tam podezření na jakoukoli trestnou činnost, v tom případě podáváme trestní oznámení orgánům činným v trestním řízení. Ale konkrétní být nemohu.

(Respekt)