Duben 2004

Offset za gripeny je tady.

Miroslav Zajíček

Větrná elektrárna na Chomutovsku bude stát miliardy navíc a uhlí se bude pálit dál

V krušnohorských kopcích nad Chomutovem by měl být ještě letos položen základní kámen největší větrné elektrárny v Česku. Projekt za 13,3 miliardy obnáší výstavbu bezmála 200 větrníků s celkovým výkonem 325 megawattů. Jedna zajímavost hned na začátku: investorem jsou společnosti Proventi a Virtual Utility, za nimiž nestojí nikdo jiný než BAE Systems, tedy dodavatel supersoniků Gripen pro českou armádu. Chomutovská větrná farma bude využita jako jeden z offsetových programů, které mají kompenzovat pronájem britsko-švédských stíhaček zdejším daňovým poplatníkům. Srdce ekologů a vládních úředníků na tomto místě možná zaplesají, ale vyplatí se podívat se na celý projekt ekonomickýma očima.

Fouká málo, fouká hodně

Hned prvním úskalím je obecně nízká využitelnost větrných elektráren. Sami investoři chomutovské farmy předpokládají, že tamní větrníky dosáhnou využitelnosti okolo 32 % – je to stejné, jako kdyby jeden ze tří dnů v roce fungovaly na plný výkon a další dva dny stály – ačkoli Krušné hory patří v českých podmínkách k největrnějším místům. I tento odhad se však zdá příliš optimistický. Využitelnost první moderní větrné farmy v Česku, elektrárny Mravenečník v Jeseníkách, zřídkakdy překročí 10 %. Zkušenosti z Německa jsou obdobné: hovoří o 10–15% využitelnosti tamních větrných elektráren. Komplikací není jen nedostatek či stejně nežádoucí přebytek větru: i námraza na lopatkách může větrníky vyřadit z provozu na dlouhou dobu.

Dalším problémem je regulace ceny elektřiny, kterou vyrobí větrné elektrárny postavené počínaje letošním rokem. Energetický regulační úřad ji stanovil na 2,70 korun za jednu kilowatthodinu. Tržní cena elektřiny přitom v současné době činí zhruba 85 haléřů, tedy třikrát méně. Regionální energetické společnosti, v tomto případě Severočeská energetika, nicméně musí podle zákona dražší zelenou elektřinu odebírat. Dodatečné náklady – u Severočeské energetiky by šlo zhruba o 1,82 miliardy ročně – se pak promítnou do ceny za distribuci elektřiny pro spotřebitele. Mimochodem: v parlamentu nyní leží zákon o podpoře výroby elektřiny a tepla z obnovitelných zdrojů, který stanoví, že regulované ceny mají investorům do ekologické energie zajistit návratnost vložených peněz do patnácti let včetně přiměřeného zisku. Zainteresovaným firmám tak může být jedno, zda dodávají proud do sítě jeden den ze tří anebo ze šesti, peníze tak jako tak dostanou zpět.

Environmentalisté mohou namítnout, že ekonomické hledisko nemusí být nejdůležitější a že může převážit hledisko ekologické, tedy úspora fosilních paliv. Na chomutovské větrné farmě se ale ukazuje, že ani s proklamovanými úsporami uhlí to nemusí být tak jednoznačné. Jak je to možné?

Ne tak docela zelená

Podívejme se na už zmíněný aspekt větrné energetiky – její nespolehlivost. Aby bylo v každém okamžiku do sítě dodáno přesně tolik elektřiny, kolik je z ní odebráno, musí se v provozu neustále udržovat záložní zdroje energie. Zatímco u konvenčních elektráren nejsou výpadky proudu nijak časté, u těch větrných platí přesný opak: stabilní dodávka je víceméně mimořádnou věcí. Soustava českých podpůrných služeb je schopna už existující malé větrníky bez problémů zastoupit, otázkou ale je, jak by bylo nutné podpořit nestabilní větrnou farmu o velikosti středně velké elektrárny. Držené zálohy by musely umět zaskakovat za větrníky v řádech vteřin a minut a musely by být vyčleněny jen pro chomutovský park.

Z existujících typů záloh se elektrárny o velikosti této krušnohorské dotknou dva: rychle startující zálohy a dispečerské zálohy. Pokud budeme velmi střízliví v odhadech velikosti záloh, pak existence větrné farmy o výkonu 325 megawatt vyvolá nutnost držet dodatečně 162 megawatt rychle startující zálohy a 56 megawatt dispečerské zálohy. Držba takových záloh přirozeně není zadarmo. Když použijeme současné ceny pro odhad nákladů a nebudeme brát v úvahu vliv růstu poptávky na cenu, zjistíme, že dodatečné výdaje činí pro rychle startující zálohu přibližně 256 milionů ročně a pro dispečerskou zálohu okolo 207 milionů, dohromady tedy 463 milionů. Ty, opět, zaplatí koncový zákazník ve formě poplatku za systémové služby. Aby mohl konvenční uhelný zdroj snadno zaskakovat na místo větrníků, rychle – tedy do 10 minut – startující záloha musí být nahřátá a připravená k napojení do soustavy. A kvůli tomu se stejně musí pálit levné uhlí. Kolik? I kdybychom počítali optimistickou třetinovou využitelnost chomutovské farmy, ze zmíněných čísel vychází, že se kvůli tomuto větrnému parku spálí zhruba 0,2 milionu tun uhlí ročně. Představuje to přibližně čtvrtinu hnědého uhlí, jež by bylo potřeba na výrobu stejného množství proudu v uhelné elektrárně. Jedná se opět o minimální odhad spotřeby fosilních paliv, protože při častém vyrovnávání výpadků větrného zdroje se ve skutečnosti spálí mnohem větší množství uhlí, než by se spálilo konvenční produkcí elektřiny.

Shrňme si to tedy: oproti výrobě totožného množství proudu v uhelné elektrárně dosáhnou minimální dodatečné náklady na zelenou elektřinu z chomutovského parku přibližně 2,3 miliardy ročně – 1,83 miliardy navíc si naúčtuje Severočeská energetika za povinný výkup a 0,46 miliardy budou stát záložní zdroje. A ještě se kvůli samotné existenci větrníků spálí nejméně 0,2 milionu tun uhlí. Čeští daňoví poplatníci a spotřebitelé tak zaplatí britsko-švédskému konsorciu nejen za stíhačky, ale také za investici, která má oficiálně nákup gripenů za desítky miliard kompenzovat. No nekupte to.

(Respekt)