Duben 2004

Běsi druhé republiky.

Erik Tabery

Jak se stalo, že Masarykovu zem ovládl zástup démonů

Přesně před pětašedesáti lety ukončil vstup nacistické armády do okleštěného Československa druhou republiku. Trvala pět měsíců, o kterých se tady spíš mlčí – což je škoda. Čas od 30. září do 15. března totiž skrývá mnohá poučení. Jako v laboratoři tam můžeme sledovat, jak a proč zemi, považovanou jejími obyvateli dosud za vzor moderního demokratického státu, ovládla náhle probuzená armáda rasistů, udavačů a lidí nenávidějících svobodu. Je to důležité studium. Podobně to probíhalo i při nástupu normalizace na přelomu 70. let – a zatím není důvod se domnívat, že by to v příští vážné krizi mělo být jinak.

Život na Měsíci

Z perspektivy současného luxusu a bezpečí si lze ty tragické časy jen těžko představit. Tu dobu kolem Mnichova, kdy během několika dnů upadla celá společnost ze snu o svobodné, úspěšné a hrdé zemi do pocitu naprosté beznaděje, hysterie a strachu. Ještě včera se v parlamentu zpívala hymna a padaly výkřiky „Raději smrt než otroctví“. Ještě předevčírem ministerský předseda prohlašoval: „Budeme vítězně bojovat děj se co děj,“ a prezident republiky vzkazoval obyvatelstvu: „Nebojte se, mám plán.“ A najednou se lidé ocitli ve státě, který přišel o třetinu území, o spojence, o čtyřicet procent průmyslu. Zdroje energie, dopravní tepny a dokonce nádrže pitné vody pro mnohá místa skončily za hranicí – v hrozivé třetí říši. Na 250 tisíc běženců ze zabraného území putuje do nitra republiky (podle spolehlivých zdrojů jich bylo mezi 122 až 170 tisíci, přičemž u vyššího údaje není jasné, zda se jednalo jen o čs. občany nebo i jiné osoby, pozn. red. CS-magazínu), ale nemají kde bydlet, nemají jak si opatřit prostředky k životu. A to už jsou v té době v Československu tisíce německých uprchlíků. Nastává chaos, šok, sílí strach, co bude dál. K obraně je stále připraven milion mužů, ale nikdo neví, co s nimi. Německá hranice je čtyřicet kilometrů od hlavního města, takže pokud se Hitler rozhodne zaútočit, není šance na obranu. Ani jeden ze sousedních států není přátelský, naopak. Poláci využívají krize k záboru Těšínska (které jim zase Češi zabrali počátkem 20. let během bojů polské armády s bolševiky u Varšavy) a Maďaři části Slovenska. Na západě stojí Hitler, na východě Stalin. A bývalí klíčoví spojenci Velká Británie a Francie (spojeneckou smlouvu měla ČSR podepsánu jen z Francií a SSSR, Francie pak s Velkou Británií, pozn. red. CS-magazínu) dávají najevo, že už je politická situace v Československu nezajímá. Většina novin jen v různých podobách převrací zklamané, zoufalé zvolání: „Jsme sami!“

A vše rychle nabírá obrátky. Během jednoho měsíce se vystřídají dvě centrální vlády, Slovensko a Podkarpatská Rus získávají autonomii, ze scény mizí jeden z klíčových tvůrců teď tonoucího státu Edvard Beneš a na prezidentské křeslo usedá šéf Nejvyššího správního soudu Emil Hácha. Během pár týdnů jsou zrušeny všechny politické strany, na jejichž troskách vznikají dva úředně povolení dědicové – vládnoucí Strana národní jednoty a „opoziční“ Národní strana práce. Zavádí se cenzura a zmocňovacím zákonem je zrušena parlamentní demokracie – o všem rozhoduje svými nařízeními vláda. Během pětasedmdesáti dní je zničen celý systém budovaný po dvacet let masarykovského státu. „Těch pět měsíců druhé republiky, chvíle v našem životě nejneuvěřitelnější, fantastickému snu podobná: jako bychom žili na Měsíci, jako bychom měli každou chvíli procitnout anebo sletět do prázdna!“ charakterizoval to ve svých Pamětech profesor Václav Černý. „Plavba vytřeštěných zavrženců, napěchovaných na rozbitý člunek bez plachet a spuštěných bez cíle na moře. Nebylo možné uvěřit, že tak lze natrvalo žít.“

Kdo za to může

Proměnu institucí provázel i nástup dříve nemyslitelné krutosti rozbíjející běžné lidské osudy. Na hranicích nového státního útvaru se odehrávají srdceryvné scény. Přes čáru proudí zástupy uprchlíků, donedávna plnoprávných občanů Československa. Do vnitrozemí ovšem bez potíží mohou jen etničtí Češi; Židy a sudetoněmecké antifašisty vracejí úřady zpět – do náruče mučení a tušené smrti. Tak například kontrolní stanice v Milostíně hlásí do Prahy, že odeslala zpět na území zabrané třetí říší „všechny dosud přišlé židy, i když se vypovězení všemi prostředky návratu brání, prohlašujíce, že jim tam jde o životy, následkem čehož dochází na nádraží k pohnutým scénám“. Z různých koutů země přicházejí podobné zvěsti. Skupiny židovských a německých občanů takhle na řadě míst uvíznou v beznadějném patu „země nikoho“ – ať už se pohnou tam nebo tam, střílejí po nich němečtí nebo čeští vojáci. „Jaké to je, zůstane-li skupina tří set lidí v noci a v zimě na poli? Takové: táta vyhrabe holýma rukama do tvrdé hlíny tři díry, do každé položí jedno děcko, z kukuřičné suché nati splete stříšku nad nimi a sám se posadí na hroudu vedle nich,“ popisovala Milena Jesenská v Přítomnosti jednu takovou událost z prosince 1938. Ženy na louce rodí, nemocní lidé umírají a všichni čekají na pomoc. Ta přišla až po neuvěřitelných třech týdnech. Velká Británie totiž slíbila finanční pomoc pro židovské a německé antifašistické uprchlíky, takže jsou někteří vpuštěni do země.

Hrozivou změnu životních podmínek a krach institucí doprovázelo ještě jedno kouzlo. Do spořádané společnosti pyšnící se svými „demokratickými tradicemi“ a vlasteneckou láskou k republice „tatíčka“ Masaryka jako by vjel najednou běs. Především se okamžitě začali hledat viníci. A většina dobového tisku je brzy našla v širokém společenství: T. G. Masaryk, Edvard Beneš, hradní novináři, politické strany, liberalismus, „falešný humanismus“, „proradný internacionalismus“, židé, zednáři, bezbožníci. Noviny se jen hemžily vykřičníky typu „Odbenešit!“ či „Nepouštějte zrádců za hranice!“. Představitele první republiky „je třeba přinutit k tomu, aby se báli. Buď učiní pokání, nebo musí být vyříznuti z tohoto národa,“ napsal například spisovatel Karel Schulz v Národní obnově v polovině listopadu. A pokračoval: „Kdo je zločinec, patří do kriminálu nebo do koncentračního tábora.“ Hlavním terčem se stal už nepřítomný Edvard Beneš. Plakáty na ulicích českých měst hlásaly, že tento „největší vlastizrádce a zločinec“ uletěl s „nakradenými miliony“ pryč ze země. Sochy, busty a portréty bývalého prezidenta byly strženy. Ano, Beneš dělal chyby – komentoval výbuch všeobecné nenávisti novinář Ferdinand Peroutka v říjnu 1938 – například nevycítil včas rezervovaný postoj spojenců a nesnažil se řešit sudetoněmeckou otázku v klidu, dokud byl čas. „Jenže,“ dodává Peroutka, „se tak dělo za naprostého souhlasu většiny. Celý národ, ne jeden muž, dělal s plným přesvědčením, z celého srdce a se všemi nadějemi francouzskou politiku.“

Proti mravnímu rozkladu

Ohrožení se celkem pochopitelně projevilo rozbujelou nechutí k „cizímu“, jinému, v agresivní touze po jednotě. Pražský magistrát například nařídil, aby byly odstraněny „všechny cizojazyčné nápisy a všechny nápisy utvořené ze zkomolených jmen českých či složené ze slov jinojazyčných“. V tisku, knihovnách či novinách se dělaly seznamy literatury, která se měla číst – na prvních místech stáli básníci a literáti 19. století. „Není žádné tajemství, že náš knižní trh zaplavovaly překlady; mnohá nakladatelství vůbec žila jen z nich a v nich viděla svou pravou vydavatelskou činnost a patřilo k dobrému tónu číst kdejaký překlad. Nuže, je na čase, abychom likvidovali i tuto minulost,“ napsal v časopise Brázda spisovatel František Křelina. Právě on a jiní katoličtí literáti kolem listů Večer, Řád, Národní obnova a Znova ohlušili intelektuální scénu. Mottem se jim stala vize spisovatele Jaroslava Durycha z dvacátých let: „Jen katolictví musí vládnouti, poroučeti, určovati, vésti, mluviti a tvořiti a všecko ostatní musí býti velmi uctivě a pokorně zticha, chce-li, aby vůči tomu byla zachována tolerance. Stát se musí dostati pod protektorát katolictví.“ I pro druhorepublikové vítěze je jedinou záchranou z hrozivé situace návrat ke „křesťanským kořenům“. Rétorika zejména Národní obrody si ale při tom už nijak nezadala s tou fašistickou: „Nikdy už naše země nesmí býti hadí slují studených ďáblů, nikdy už z ní nesmí beztrestně syčeti smích rouhání, nikdy už nebude bezpečným pelechem kuplířů a travičů.“ Mnichov byl – jak píše list Znova v listopadu 1938 – Božím trestem za to, že Československé republice vládla „židozednářská vláda chránící všechny možné minority, nikoli však vládnoucí národ Čechů, Slováků a Rusínů“.

Tato skupina literátů také založila Národní kulturní radu – profesní společnost, která se prohlašovala za reprezentanta české kultury, a proto apelovala na vládu, aby například z pultů knihkupectví a knihoven „byly vyloučeny všechny knihy rozvratné“, čímž byly míněny ty, které „zasévají mravní rozklad, lež a bezbožnictví“, a především požadovala „nekompromisní řešení židovské otázky“.

První koncentráky

Je pravda, že vystoupení katolických intelektuálů vlastně nepřekvapilo: jejich antisemitismus a rozčarování z Masarykovy „husitské republiky“ byly léta známou věcí a teď jen dostaly možnost se mocensky projevit. Navíc dodejme, že když většina z nich – sice pozdě, ale přece jen – konečně poznala, čemu jejich štvanice napomáhá, skoncovali s ní. Nicméně druhorepublikoví běsové nevylezli do ulic jenom z písmenek několika extremistických žurnálů. „Žádáme, aby pro budoucnost vůbec nebylo přípustno v zájmu nejdůležitějších statků národa, aby povolání lékařská, právnická a technická byla vykonávána Židy.“ Dopis s tímto požadavkem vznikl ani ne dva týdny po Mnichovu: ministrovi vnitra jej „k laskavému posouzení“ poslaly profesní komory českých právníků, lékařů a techniků. A kdyby si vláda nebyla jistá, koho z jejich kolegů se má likvidace týkat, poslali zástupci českých elit raději i „svou vlastní“ definici: „Za Žida budiž pokládána osoba, jejíž oba rodičové nebo jeden z nich jest původu židovského.“

Vládní Stranu národní jednoty to rozhodné stanovisko inspirovalo, stejně jako postoj katolických intelektuálů. V Zásadách kulturní politiky se tak objevila připomínka nutnosti „odstranit rozkladný židovský vliv, jenž by mohl připravit národ o jeho duši“. Mládežnická organizace SNJ se otevřela pouze „árijcům“ a její stanovy vymezovaly jasně: „Národ je útvar přirozený, daný krví, jazykem a půdou, k němuž nelze přistoupiti pouhým projevem vůle.“ Z takto vymezeného „útvaru“ samozřejmě ihned vypadlo i další etnikum, na které později čekal nacistický holocaust: ještě před příchodem Němců stihla Beranova vláda zřídit koncentrační tábor pro Romy v Letech u Písku. Lágr, v němž oběti českých úřadů za lhostejného přihlížení většinové společnosti ztratily veškerá práva a byli posíláni k okolním sedlákům a podnikatelům na nucenou práci, pak nacisté využili jako přestupní stanici na cestě do Osvětimi. Hlídání a správu ovšem dál nechali Čechům, kteří řídili i další romské koncentráky postavené už za protektorátu.

Kde se najednou ta rasistická nenávist a antisemitismus vzaly? Na to je lehká odpověď: byly tu stále, v hlavách milionů svých vyznavačů, jen neměly možnost se plně projevit. „Židů, těch jsem se bál; věřil jsem, že potřebují křesťanské krve, a proto jsem si raději zašel o pár ulic, než abych šel podle jejich stavení…“ popsal kdysi v rozhovoru s Karlem Čapkem vznik úporných předsudků sám na svém dětství T. G. Masaryk, celoživotní bojovník proti zhoubné antisemitské vášni. „A kdy že jsem v sobě překonal ten lidový antisemitism? Panáčku, citem snad nikdy, jen rozumem; vždyť vlastní matka mě udržovala v krevní pověře.“ Právě poznání, že řada lidí z nejbližšího okolí v sobě pod přátelským povrchem nosí dřímající, nevykořenitelnou nenávist, způsobila některým českým Židům ten nejbolestnější šok. Snad nejlépe ho později vypověděl spisovatel Egon Hostovský: „Ačkoli občas mívám politická tušení – řekl bych tomu spíš tušení nebezpečí – nechtěl jsem v osmatřicátém roce vidět ani slyšet a ještě po obsazení Sudet jsem věřil, že nás nic horšího nepotká. Moje rozhodnutí uspíšil dávný kamarád, katolický básník. Přišel mi domluvit, abych odjel. Jsem prý jeden z mála židů, které stojí za to zachránit. Jinak židy nenávidí, zavinili všechno neštěstí. Přítel od dětství. Byl jsem z toho tak příšerně smutný, že jsem prostě musel pryč.“

Nevzdávejme se

Samozřejmě ne všichni Češi propadli nenávistné vášni. Našli se jak zastánci štvané menšiny, tak i demokracie. „Je nutno, aby včasným opatřením positivního rázu byla co nejdříve obnovena právní jistota, pokud se týče židovského podnikání a židů samých,“ prohlásil například v prosinci v parlamentu poslanec Ladislav Rašín. „Opoziční“ Národní strana práce, která sdružovala levicové partaje, se snažila být také méně antižidovská. Významný člen tohoto uskupení Josef Macek na ustavujícím sjezdu v prosinci 1938 prohlásil: „Pro nás otázka židovská není otázkou rasovou… Byl-li občan židovský vždy věrným členem našeho národa, zůstává pro nás Čechem.“ NSP ale zůstala po celých pět měsíců druhé republiky spíše trpěnou silou a neměla na vládu téměř žádný vliv. Historici Jan Gebhart a Jan Kuklík v nedávno vydané knize Druhá republika dokonce píší, že se NSP tak „otevřeně a nekompromisně postavila na pozice demokracie“, že její představitelé museli na kobereček k zástupcům vlády, kteří jim prý řekli: „Jestliže neobrátíte, pak musíme nakoupit pár vagónů ostnatých drátů pro koncentrační tábory.“

Spisovatel Jaroslav Kvapil protestoval proti podbízení se Německu a totalitářským poměrům. Dokonce sepsal protestní dopis, který spolu s dalšími dvanácti spisovateli zaslal prezidentu Háchovi. Žádali i osobní schůzku, ale Hácha jim ani neodpověděl. Časopis Nová svoboda dokonce ještě v únoru 1939 psal, že je nutné „neopouštět ověřené národní hodnoty a trvat na existenční spjatosti s demokratismem a humanismem“. Deníky jako Národní osvobození či Lidové noviny i nadále vybízely k setrvání u demokratické tradice: „Nevzdávejme se svého ideálu svobody, svého pojetí lidskosti, své cesty k spravedlnosti. Zmítáni nečasem zůstávejme aspoň vnitřně sví,“ psal například v říjnu v LN Jaroslav Stránský. „Nepomůže pobíhat splašeně od jednoho konce k druhému, bez důstojnosti plivat na to, co jsme včera uctívali, upadat z jednoho extrému do druhého,“ varoval Peroutka 12. října 1938. Šlo však už jen o výjimečné projevy demokratického a svobodomyslného ducha.

Těžké je vládnout

Nicméně je dobré mít na paměti, že šlo o nadmíru tragickou a nelítostnou dobu, v níž rozhodně nebylo jednoduché vládnout. Jak už bylo řečeno, veškeré hospodářství se zhroutilo, od hranic se valily tisíce uprchlíků a závratnou rychlostí rostla nezaměstnanost. „Naším úkolem bylo udržet pohromadě to, co zbylo po Mnichově. Nemohli jsme dělat jinou politiku než z ruky do úst,“ poznamenal o vládě, v níž byl ministrem zemědělství a krátký čas i spravedlnosti, Karel Feierabend.

Nemluvě ani o starostech se Slovenskem, které sice po získání autonomie oficiálně hlásilo věrnost Československu, ale propouštělo české zaměstnance, hlásalo otevřený antisemitismus a navíc už vyjednávalo s Hitlerem o plné nezávislosti. V polovině února roku 1939 dokonce slovenský nacionalista Vojtech Tuka navštívil Hitlera a sdělil mu, že „vkládá osud svého národa do rukou vůdce, od něhož očekává plné osvobození“. Třináctého března pak slovenští představitelé kývli na návrh německého diktátora a druhý den vyhlásili samostatnost, čímž republiku definitivně srazili na kolena. Nejdříve kabinet Jana Syrového a pak od 1. prosince i vláda Rudolfa Berana dělaly značné ústupky veřejnému mínění i Německu, ale přesto nevyslyšely volání po zatýkání prvorepublikových osobností, židů, rušení demokratických listů či zavádění fašistické totality. Když například dostaly z Berlína ultimativní příkaz k zákazu komunistické strany, tak sice poslechly, ale předem o tom tajně bolševiky informovaly, aby stihli odnést či zničit dokumenty, které by někomu mohly ublížit.

Na druhé straně, jak už bylo řečeno, vláda stavěla romské koncentrační tábory, odmítla pomoci těm nejohroženějším československým občanům – antifašistům a židům německé národnosti – a pro „české“ židy chystala vlastní verzi rasových zákonů a krádež jejich majetku. Kromě těchto obludností bylo další zásadní chybou Beranova kabinetu to, že naprosto podceňoval chuť Hitlera vstoupit do Československa. Kdyby politici poslechli informace svých vlastních zpravodajců, mohli se na tento krok připravit. Lidé kolem šéfa tajné služby Františka Moravce navrhovali, aby se na Západ přesunula armádní letadla, zničila se strategická místa a všechny dokumenty, které mohly Němcům nějak posloužit. Podle historiků Gebharta a Kuklíka se ale politici Moravcovi vysmáli a ministr obrany Syrový mu řekl: „Děláme vše, co si německá vláda přeje, tak nemá důvody pro okupaci.“ Díky tomu nacisté po okupaci posílili vyzbrojení své armády – ostatně ještě před protektorátem prodala československá vláda Německu výbavu pro dělostřelectvo. Historik Jan Tesař uvádí, že na počátku války bylo deset procent německých tanků z Československa, pět pancéřových divizí z celkových dvaceti bylo vybaveno československými výrobky a patnáct pěších divizí z padesáti vytvořených v roce 1939 mělo zbraně od nás. Němci se ale také velice jednoduše dostali k německým uprchlíkům, kteří byli stále zavřeni v utečeneckých táborech. Navíc fakt, že prezident i vláda oficiálně přijali německý návrh protektorátu, posvětil intervenci údajným „souladem s vůlí veřejnosti“, což zkomplikovalo život exilové vládě Edvarda Beneše.

Národní katastrofa

Sestup k ryze české verzi totalitního a antisemitského režimu přerušil patnáctého března vstupem do Československa Adolf Hitler, který tak vzal veškerou iniciativu do svých rukou. Příchod nacistů a následná doba také překryla chování druhorepublikových Čechů svým temným závojem, který jako by se nezvedl dodnes. Například středoškolská učebnice Dějiny zemí koruny české nemá o této době ani řádku. Z Mnichova se jde rovnou do protektorátu. A to je chyba, znemožňující studentům uvědomit si a promyslet něco velice podstatného. Protože jak o tehdejším propadu charakteru výstižně napsal Josef Čapek v knize Psáno do mraků: „Ne ztracené území, ale toto je národní katastrofa.“

Rámeček

Promarněné roky

Ačkoli druhorepublikoví i pozdější kritikové rádi přesouvají odpovědnost za Mnichov pouze na Edvarda Beneše, skutečnost je jiná. Jak upozorňuje vojenský historik Jan Tesař ve své mimořádné knize Mnichovský komplex – byl to právě Beneš, kdo už v roce 1932 po návratu z odzbrojovací konference, kde Německo prosadilo rovnoprávnost ve zbrojení, prohlásil k armádním špičkám: „Dávám vám čtyři léta. Krize přijde asi v letech 1936 nebo 1937. Republika musí být do té doby vojensky plně připravena.“ Armáda a politici se mu tehdy ale vysmáli a z klidu je neprobudil ani nástup Hitlera. Teprve březen 1936, kdy nacisté obsadili Porýní, přinesl obrat. „To znamená, že práce začaly právě v té době, kdy by se byly měly chýlit ke konci; ztraceny byly čtyři roky,“ konstatuje Tesař. Armáda se nestačila dostatečně připravit a podzim 1938 ji zastihl na půli cesty. Tesař odhaluje, že halasně proklamovaná ochota tehdejších politiků bránit zemi byla jen fikce, která měla zakrýt fakt, že země není na útok připravena. Dokládá to na postupu tehdejších vlád. Kabinet Milana Hodži nejdříve návrh Francie a Británie na odstoupení Sudet odmítl, ale druhý den, jedenadvacátého září, přijal. Jeho členové pak podali demisi a Beneš jmenoval do čela nové vlády bývalého legionáře Jana Syrového, což u veřejnosti mělo vyvolat – a taky vyvolalo – dojem odhodlání bojovat. Ale Syrového tým rozhodnutí svých předchůdců o kapitulaci nezrušil.

Zajímavý příspěvek pro pochopení Mnichova a postupu zahraničí přináší i Antonín Klimek ve svých dějinách první republiky. Píše totiž o dosud neanalyzovaném faktu, že Čechoslováci byli v třicátých letech po Evropě značně nepopulární. „Nevlídná, ledová přijetí, kterých se dostávalo českým sportovcům i ve státech přátelských jako Francie či neutrálních jako Švýcarsko a jež v jistém smyslu kulminovala počátkem roku 1931 na mistrovství světa hokejistů v polské Krynici, kde se prý k čs. reprezentantům urážlivě nepřátelsky chovali nejen diváci, ale i další mužstva, volalo se ,fuj!‘, ,české svině!‘ a zněl jásot, když byl některý český sportovec sražen, vyvolala debatu, proč tomu tak je.“ Hledaly se důvody, ale málokteré přinášejí jasnou odpověď. J. Schlieszl například napsal, že příčinou může být, že Češi tvrdí, „že jsou prvními, že kráčejí v čele pokroku světa… Snad je tedy příčinou naší neoblíbenosti… naše prázdná ideologičnost a z té vyplývající zestraničtění veřejného života.“ Klimek přináší i citaci z švédského Nya Dagligt Allehanda z roku 1931, kde se píše: „Češi jsou, bez nejmenší pochyby, nejméně populárním národem ve střední Evropě a není vlastně nikoho, kdo by chápal, proč… Ale i daleko za hranicemi střední Evropy je nepopulárnost Čechů faktem… Češi jsou ti ve střední Evropě, co vždy odejdou s výpraskem.“ Je tedy evidentní, že Československo za první republiky zásadně opomnělo lepší komunikaci s jinými státy. „I v nedalekých zemích toho o nás mnoho nevěděli a skutečně se domnívali, že sudetští Němci jsou u nás terorizováni. Vysvětlovací politika byla naší slabinou,“ říká historik Klimek.

Rozhovor

Když to šlo, prostě to udělali. S Janem Gebhartem a Janem Kuklíkem, autory knihy Druhá republika

Jak je možné, že až nyní vychází první ucelená kniha o druhé republice?

Kuklík: Toto téma před lety z politických důvodů vlastně neexistovalo. Navíc přináší trauma a kontroverzní témata českého nacionalismu, antisemitismu – o tom se tu stále nerado hovoří.

Gebhart: Je to černá skvrna na české mentalitě. A přeci jenom stále nejsme příliš ochotní se dívat do toho nepříjemného zrcadla.

O čem tedy ta doba vypovídá?

Kuklík: Především o tom, že řadu problematických věcí dělala česká společnost, aniž k tomu byla někým nucena jako později za protektorátu. Týká se to například židovské otázky. Neplatily tady sice ještě norimberské zákony, ale byla tu obdobná iniciativa.

Kde se tu najednou antisemitismus vzal?

Gebhart: Má to dvě roviny. Za prvé v Československu byl vždy určitý ekonomický antisemitismus – takže když teď najednou třeba advokáti či doktoři mohli využít situace k odstranění konkurentů, prostě tak učinili. Prvotní příčinou však bylo to, že se zhroutila právní kultura, která odstartovala právní nihilismus. Z první republiky jsme měli ukázkově demokratickou ústavu, která ale po Mnichovu přestala prakticky platit. Rozpustil se parlament, společnost se stala zoufale pragmatickou. I v Berlíně si dělali legraci z toho, jak si český ministr zahraničí při návštěvách Německa ochotně zapisoval, co má jeho vláda udělat. Česká společnost má bohužel v sobě zakódováno, že se takto chová v krizových momentech. Něco podobného se stalo v roce 1969.

Pavel Tigrid napsal, že tato doba zničila český charakter a otevřela i cestu k únoru 1948. Souhlasíte?

Kuklík: V té těžké době skutečně dochází k jakémusi zlomení charakteru, sílí jen snaha přežít a tento stav se pak táhne de facto celou druhou polovinou 20. století.

Gebhart: Tento pragmatismus vítězí i u politiků. I Beneš po Mnichovu prohlásil: Já nebudu hnát lidi do války na jatka, a to je vlastně něco, co se ozývá i v jeho rozhodnutí z února 1948. Čili já se také domnívám, že pokud jde o vývoj národa, tak druhá republika je skutečně určitý zlom.

Překvapilo vás něco při studování té doby?

Kuklík: Když jsme našli zápisy speciální komise Strany národní jednoty složené z nejprestižnějších profesorů medicíny, kteří nás proslavili i ve světě. V těch zápisech se vyjadřovali k židovské rase s tak primitivním antisemitismem, že nám to skutečně vyrazilo dech. Bylo to otřesné dokonce i na tehdejší dobu. To jsme tedy určitě nečekali.

(Respekt)