Duben 2004

UDÁLOSTI (od 14. února do 13. března 2004)

Bohumil Doležal

Speciální rubrika pro zájemce o denní události z České republiky i ze světa. Ve dnech, kdy v České republice vycházejí běžné deníky, tedy mimo neděle a státní svátky, komentuje pro vás každodenní dění politolog Bohumil Doležal.

Sobota 14. února

ČSSD hlasovala jednotně a spořádaně pro tu verzi deregulace, na níž se posléze mezi sebou a s koaličními partnery sociální demokraté dohodli. Disidenti v ČSSD tak demonstrovali, že jim jde o prvotně zásady, ne o politické změny ve straně, že jsou schopni držet slovo a připsali si další bod. Špidla to bude mít těžké.

KSČM si zřejmě od levého bloku v ČSSD leccos slibuje. Grebeníček se vyjádřil s velkodušnou tolerancí, Ransdorf a Dolejš se špatně zakrývanými nadějemi. Nepochybně by zvětšilo pořádek na české politické scéně, kdyby se ČSSD rozdělila a levé křídlo fúzovalo s KSČM. Především by měli ale v ČSSD přestat dělat, jako že se nic neděje a že jde o technické věci („špatná komunikace“) a ne o zásadní ideové rozdíly. Jediný, kdo se v této věci vyslovil jasněji, byl předseda PS Zaorálek. Prohlásil, že ČSSD není strana pro chudé, potřebné a vyděděné, a v Právu to s velkou chutí ocitovali. To je sice slovo do pranice, ale je se obávat, že s takovouhle škrholovskou přímočarostí nejspíš u „přátel“ velkou díru do světa neudělá.

Vláda teď myje hlavu Karlu Kühnlovi za to, že coby ministr Tošovského vlády uzavřel nevýhodnou smlouvu s americkou firmou Boeing. Boeing při svém vstupu do Aera Vodochody zvýšil jeho jmění o 900 milionů, teď mu bude muset Česká republika zaplatit 9 miliard penále za nedodržení smlouvy. Zvláštní forma jistoty desetinásobku.

Václav Klaus v dopise ministru Svobodovi, který záhadně pronikl na veřejnost, ostře kritizuje smlouvu s Vatikánem a dává najevo, že i kdyby ji parlament schválil, což je prakticky vyloučené, on ji nepodepíše. Problém stojí za podrobnější rozbor, zde v krátkosti jen dvě jeho stránky. Za prvé: Klaus i ministerstvo zahraničí se navzájem obviňují, že indiskrecí druhé strany pronikl dopis na veřejnost. Vzhledem k mohutnému populistickému náboji Klausova protikatolického jánošíkovství je zjevné, že zveřejnění prospělo Hradu, kdežto Svobodovi uškodilo. A za druhé: Klaus se nechal slyšet, že Svobodovi nabízí své konzultace (při vztazích které mezi nimi panují, se velkorysost prezidentovy nabídky poněkud relativizuje), ale zároveň pohrozil, že pokud ministerstvo zahraničí nezahájí o smlouvě s Vatikánem nová jednání, bude zvažovat možnost převést pravomoc vyjednávání na jinou instituci (nepochybně na Dostálovo ministerstvo kultury). Tím se znovu do široka otevřel spor mezi prezidentem a vládou o kompetence v zahraniční politice. ČSSD a vláda je momentálně v úzkých a Klaus nepochybně cítí, že je na to vhodná chvíle.

Vladimír Bystrov píše v Lidových novinách vášnivou filipiku proti chystanému zákonu o zásluhách prezidenta Beneše, který prý má v těchto dnech projednávat Poslanecká sněmovna. Je pozoruhodné, že do široké palety Benešových hříchů vůbec nezařadil projekt i provedení „odsunu“ sudetských Němců. Přitom tato relativizace lidských a občanských práv otevřela cestu poúnorovému teroru: když je něco možné proti národnímu nepříteli, proč by to nebylo možné proti nepříteli třídnímu. A Pich-Tůma a jemu podobní to, co se na Němcích naučili, pak uplatňovali na svých politických odpůrcích, kteří jim předtím svým souhlasem nebo nicneděláním urovnali cestu.

V týchž Lidových novinách bouří Václav Klaus proti evropeismu a „humanrightismu“, proti nadřazenosti mezinárodního práva nad národním. Jeho kritika může mít tu a tam jakési racionální jádro, nemohu se však zbavit dojmu, že to všechno dělá, aby v budoucnu mohli on a jeho následníci bez problému prohánět a případně i zavírat své ideové oponenty. A pokud se to nějakému „byrokratovi z Bruselu“ nebude líbit, křičet přitom, jak u nás bylo před časem obvyklé, o „vměšování do vnitřních záležitostí suverénního státu“.

Pondělí 16. února

Ústřední výkonný výbor ČSSD uložil svým členům a funkcionářům, aby veškeré úsilí podřídili potřebám letošních voleb a při veřejných vystoupeních se zdrželi „výroků zpochybňujících kvalitu kandidátů a kandidátek a mediálních polemik oslabujících volební úsilí strany“. Takové podporování vnitřní jednoty strany zákazem veřejných diskusí a polemik není úplně šťastné a nesvědčí o velké sebejistotě současného vedení. Veřejnost má právo vědět, co se v ČSSD děje, mimo jiné i proto, aby se mohla rozhodnout, jak ve volbách naloží se svými hlasy. Vede se spor v ČSSD opravdu o zásadní věci, a které to jsou? Nebo jde jen a výlučně o mocenské třenice? Ani jedna z nesvářených stran se nemůže vyhnout odpovědi na tyto otázky. Tutlání krizi oddálí a možná prohloubí. Předseda PS Zaorálek měl zřejmě problémy s tím, co řekl o víkendu Právu a co jsme tu ocitovali. Chtěl prý říci, tvrdí teď, že je sice správné chtít pomoci potřebným, ale "pokud nevybudujeme moderní demokratickou společnost, která bude přitažlivá a jejíž růst bude založen na vzdělání a kvalitě pracovní síly, tak prostě se nám může stát, že nebudeme mít schopnost pomoci těm potřebným, protože země nebude přitažlivá ani pro investice, ani pro mladé, kteří tady žijí". Je zjevné, že chtěl říci něco jiného, než co řekl.

Šéf volebního štábu ODS Říman řeší otázku, v jakém postoji je třeba vstoupit do Evropské unie. ODS to prý hodlá učinit s hlavou vztyčenou, kdežto ostatní strany v předklonu. Římanovo vyjádření připomíná televizní reklamy na čistící a prací prostředky. Na jedné straně ODS, na druhé „běžná strana“, která už zjevně, jak se dnes moderně říká, „nestíhá“. Chce-li pan Říman a ODS namlouvat voličům, že do Bruselu můžeme vstoupit jako kdysi maršál Žukov do Berlína, dělá si z nich legraci. A hlavně: zásadní věc není zda „s národní hrdostí“ nebo bez ní, ale s jakým programem, s jakými konkrétními politickými představami a projekty. Hrdost není žádný program, a hrdost používaná v předvolební kampani je populistický žvást.

Turnovský zastupitel a předseda Petičního výboru Walderode Kunetka (jeho jméno mi, nevím proč, připomíná jakousi šelmičku z rodu lasičkovitých, tato zvířátka se, jak známo, živí krví) chce v kauze Walderode předvolat k soudu Pavla Bratinku, Jana Rumla a Tomáše Ježka. Zatím jako svědky. Účelem výslechu má být mnohoslibné „podání vysvětlení“ (tuto formulaci si pamatuji z mých četných předvolání na StB, vida jaký pokrok, dnes se to řeší u soudu). Ve skutečnosti jsou všichni tři, jak z kontextu vyplývá, podezřelí z vlastizrady: Ruml křivopřísežně potvrdil Walderodovi české občanství, Bratinka žádal na ministerstvu zahraničí, aby bralo některé restituenty jako občany hodné zvláštního zřetele. Nejohavnějšího zločinu se ovšem dopustil Tomáš Ježek, který označil Benešovy dekrety za komunistický výmysl (Tomáš Ježek se mýlí, dekrety jen vypadají „z dnešního hlediska“ jako komunistický výmysl, vymysleli si je tenkrát svorně všichni dohromady) a patřil k iniciátorům zákona prolamující restituční hranici 25. února 1948. Je zjevné, že tady soud se stávajícími směšnými tresty nevystačí a Tomáše Ježka bude třeba za živa upálit v peci strašnického krematoria.

V Lidových novinách se píše, že se posláním Kužvarta Špidla zbavil nepříjemného kritika. Stinnou stránkou věci je, že ČR bude v Bruselu zastupovat člověk mdlého politického rozumu: pan Kužvart v rámci vzbouření v ČSSD navrhl, aby strana zrušila vládní koalici a vládla menšinově. Pan Kužvart se zachoval jako neinformovaný hráč v dětské hře na krále opic. Bez nejmenšího ohledu na situaci plácl od boku nejradikálnější návrh, o němž se pak už ani nemluvilo. Bude-li tuto hru provozovat i v Bruselu, pozdrav pánbůh.

Úterý 17. února

Nizozemský ministerský předseda sdělil během své pražské návštěvy, že jeho země neotevře ihned svůj pracovní trh zájemcům z České republiky. Znamená to změnu původně vstřícného stanoviska, holandský premiér ji zdůvodňuje nárůstem migrace a hospodářskými potížemi. Obavy Holanďanů z návalu českých zájemců jsou zjevně přehnané, jelo by tam pracovat jen pár lidí, urazí se ovšem pokud možno všichni. Na strunu národní hrdosti udeřil nejen prezident Klaus, u něhož to každý očekává (holandská politika je podle něho „neobhajitelná“), ale i premiér Špidla: „Uděláme vždy, co je nejúčelnější“, přičemž „platí zásada: jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá“. To je ovšem pro ty statisíce Nizozemců, kteří si už balili kufry a chystali se na dobrodružnou výpravu do českého pralesa, z něhož teď hlaholí nevlídná premiérská ozvěna, skutečná pohroma. Místo abychom kvalifikované lidi z civilizovaných zemí, pokud jich vůbec několik bude ochotno přijet, přivítali, uplatníme své mindráky v jakési směšné odvetě. Na rozdíl od lesního muže Špidly se ministr Svoboda vyjádřil rozumně: „Bylo by to nesmyslné vyvolávání nových sporů… My musíme předvést, že Češi nejsou potíží v zahraničí a žádným ohrožením pracovního trhu. Je lepší si pozitivně naklonit parlamenty zemí patnáctky, než vést válku těsně před vstupem do EU, kdy se některé země uměle straší… v době, kdy bude k EU přistupovat Rumunsko a Bulharsko, budeme i my rozhodovat, zda jim přiznáme naše sociální dávky. Ti, co si dnes stěžují, by si na své stížnosti měli vzpomenout, až se znovu bude rozšiřovat EU. Potom budou také velmi opatrní.“

Situace ministra Svobody ve vládě a v politickém establishmentu vůbec není ovšem příliš silná. Teď udělal to, co udělat musel, tj. rezignoval na svou účast v jednáních o smlouvě s Vatikánem. Smlouvu už dojednanou (pod ochrannými křídly exministra Kavana!) prosadit proti společné vůli prezidenta a Poslanecké sněmovny nelze, a znovu otevřít vyjednávání znamená prezentovat se jako nedůvěryhodný nebo bezmocný subjekt. Podle české ústavy prezident sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy; sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy. Toto ustanovení sice nesmyslně nafukuje pravomoci prezidenta a staví ministra zahraničí do pozice bezmocného prezidentova poskoka, ale platí. Svoboda věcně a správně podotkl, že smlouva je otázkou velkorysosti k menšině a že malá vůle k vypořádání se s katolickou církví ukazuje na nedostatek sebevědomí společnosti, která se cítí ohrožena.

Martin Hekrdla mluví v Právu (v souvislosti s Klausovým postojem k zmíněné smlouvě) o České republice jako o zemi „se silnou ateistickou a protestantskou tradicí“. Za prvé, protestantská tradice tu není dvakrát moc silná, protestantské církve jsou ještě nesrovnatelně slabší než katolíci. A za druhé, jakým právem různí intelektuální komunisté a postkomunisté dělají z protestantismu něco jako mezistupeň mezi náboženstvím a ateismem, který lze do určité míry a dočasně snad i s jakýmsi lehkým opovržením tolerovat? Protestantismus je, nebo by aspoň měl být k hekrdlovskému ateismu podstatně méně tolerantní než katolicismus! Bohužel, české protestantské církve, postižené dlouholetou kolaborací svých špiček s komunisty, často dobrovolně přejímají hekrdlovskou roli.

Miloš Zeman se prý čas od času sejde se svými věrnými (naposled před nedávnem na narozeninách Karla Srpa) a všichni dohromady sní o návratu ve stylu Charlese de Gaulla nebo Winstona Churchilla. Tento návrat je nepravděpodobný: oba zmínění se vrátili, protože k tomu dostali mandát od voličů. Na Zemana už není nikdo zvědavý, a podobně působivou pohádku jako tu o spálené zemi si už nevymyslí. Navíc pokud jde o přepínání, vždycky ho trumfnou komunisté. Zeman by se teoreticky mohl vrátit jen na zbytek volebního období této vlády, pokud by Špidla padl a drtivou většinu poslaneckého klubu ČSSD by se podařilo přesvědčit o blahodárnosti Zemanova nástupnictví. Pak by se stal hrobařem ČSSD místo Špidly on.

Válečný pilot RAF Jan Horal nebyl, jak se ukázalo, válečným pilotem. Jeho údajní kolegové z RAF to o něm asi věděli, ale tolerovali mu to, protože jim v minulosti hodně pomáhal. Polehčující okolností pro stařičkého Prášila ovšem je, že za druhé světové války opravdu bojoval, ale v tanku. Co je na tom špatného, bojovat v tanku? Proč si musí po ruském způsobu vymýšlet, že byl ljotčik?

Středa 18. února

Václav Havel předstoupil v kavárně Louvre se svou suitou (Vondra, Dobrovský, Mathé a paní Dagmar) před spřátelené novináře a poprvé se podrobněji vyjádřil k současné politice. Chválil Špidlu, vyčítá mu ovšem nezvládnutou volbu prezidenta (jak by ne! To musela být pro Havla rána). Kritizoval spojence za chybné zdůvodnění války v Iráku tím, že Saddám Husajn údajně vlastní zbraně hromadného ničení. To je jistě pravda, jenže to dnes vidí každý. Problém je v tom, že důvody mocenského charakteru (ohrožení zájmů USA a Západu v geopoliticky citlivé oblasti) by byly považovány za nedostatečné, a to nepochybně především stoupenci všeobjímajícího dalajlamismu. Havel se rovněž pozastavil nad výrokem Václava Klause z předloňského listopadu: „mně jde o tuto zemi, Havlovi šlo celých třináct let jen a jen o něho samého“. To je samozřejmě neprokazatelné a tedy taky sprosté psychologizování. Ovšem, že Havlovi šlo o něho samého, úplně stejně, jako Václavu Klausovi jde o něho samého (to mají společného se všemi smrtelníky). Ale ačkoli mne politika ani jednoho z pánů neuváděla a neuvádí ve vytržení, netroufl bych si nikdy říci, že jim šlo a jde jen o to. Ostatně to ani nemá smysl říkat. Kritika má být konkrétní.

Poslanecká sněmovna i vládní koalice se pře o televizní poplatky. Vláda teď navrhuje postupné zvýšení koncesionářského poplatku na 155 Kč a úplné odbourání reklamy. ODS chce jen zpřísnit výběr poplatků a neměnit nic, komunisté převést financování ČT do státního rozpočtu a koncesionářské poplatky zrušit úplně. Poslankyně Fischerová navrhuje zvýšit poplatek na 100 Kč a zachovat reklamu na 0,8% vysílacího času. Ve hře je ovšem ještě původní vládní návrh – zvýšení poplatku na 95 Kč a reklamy na 3%. Je zjevné, že je nutné zvýšit poplatky a zachovat nebo zvýšit procento reklamy, protože bez ní bude ČT za současné situace bezmocnou loutkou v rukou praktické politiky. Řeči o zpřísnění poplatků jsou komický verbalismus, při každém zpřísnění v téhle zemi nula od nuly pojde. Měli by se tedy poslanci rozhodovat mezi původním vládním návrhem a návrhem poslankyně Fischerové. Rozhodnout, který z nich je lepší, si netroufám.

Jaroslav Jíra se v Právu obul do indolentů, kteří se mu pletou do jeho francouzského hájemství, a kritizuje v té souvislosti i mne. Panu Jírovi nedošlo, že elementární slušnost je uvést přímo článek, s nímž polemizuje. Mohu se tedy jen dohadovat, že jde o můj text Náboženská tolerance po francouzsku z Mladé fronty Dnes 18. prosince. Nechť si čtenář srovná, zda tam líčím Francii „v nejodpudivějším světle jako zemi náboženské nesnášenlivosti, rasismu a pokrytectví“, nebo jen kritizuji jedno problematické rozhodnutí francouzské vlády a parlamentu.

V Poslanecké sněmovně vrcholí boj o potraty! Šiky svíčkových bab i rozvášněných feministek jsou seřazeny k poslední bitvě, v níž jde o všechno. Poslanec Karas volá pateticky: Krev nenarozených dětí je stejná, jako byla ta v Osvětimi! Výroky tohoto druhu jsou stejné jako ty, které se ozývají v pavilonech psychiatrické léčebny v Bohnicích. Česká společnost i publicistika vyniká schopností povýšit nějaký ne zrovna nejdůležitější problém na špičkovou úroveň a pak o něj svádět zuřivý zápas, aby nebylo nutné se přít o věci jiné, rozumné a naléhavé. Dosavadní zákonná úprava v této záležitosti je samozřejmě kritizovatelná, ale je stokrát lepší než návrhy pana Karase a spol. Proti jisté neúctě k lidskému životu, která v příliš benevolentním přístupu lidí k potratům je, se nemůže bojovat zákazy a klackem.

Čtyři ruští diplomaté, údajně důkladně posilnění vodkou, se vydali lovit ryby po ruském způsobu k díře v ledu na zamrzlém rybníce někde u Pardubic. Když se jeden z nich už neudržel na židli a spadl, ukázalo se, že náš český mráz se s tím ruským, největším na světě, nemůže srovnávat. Nešťastník se propadl a málem se utopil v ledové vodě. Jeho i jeho zkárované kolegy, kteří ho vzápětí do vody následovali, nakonec zachránil místní občan. Doufám, že za to bude vyznamenán řádem Rudého praporu.

Jakýsi Belgičan balkánského původu otestoval propustnost visegrádských hranic. Jeho atak přišel z nečekané strany, totiž ze západu. Nejprve na česko-slovenské hranici u Lanžhota zmlátil dva české policisty, pak bez potíží profičel slovensko-maďarskou hranicí u Rusovců, načež u dálniční pumpy poblíž města Tatabánya natankoval a bez placení ujel. Visegrádské země mají hodně společného. Maďaři mají ještě pár hodin šanci se částečně rehabilitovat, dříve něž zběsilý jezdec prorazí stejným způsobem maďarsko-jugoslávskou hranici. (Jak se právě dozvídám, k rehabilitaci došlo, našeho slovanského bratra dopadli v jednom budapešťském hotelu, kde zjevně nabíral síly k dalšímu řádění).

Čtvrtek 19. února

Schröder, Chirac a Blair se v Berlíně radili, jak učinit Unii efektivnější. Shodli se na potřebě ekonomických reforem a na vytvoření funkce místopředsedy Evropské komise, který by byl za provádění reforem odpovědný. Zároveň si vycházejí vstříc v konkrétních záležitostech (Schröder souhlasí s Chirakovým požadavkem na snížení DPH v službách restaurací). Pokud se v EU vytvoří takovéhle mohutné centrum, prosazující společnou politiku a poskytující si vzájemné ústupky a výhody, nebudou mít ostatní (menší) státy snadnou pozici. Posílí to ještě přirozenou nerovnost velkých a malých. Menší státy – taky ČR – by měly uvažovat, jak tomu čelit. Např. využít toho, že zmínění tři politici fakticky legalizovali existenci zájmových bloků uvnitř Unie.

ČSSD přichází s návrhem, aby občané museli v budoucnu prokazovat původ svého majetku, pokud je vyšší než 1,5 milion Kč. Právníci právem namítají, že se na lidech chce, aby úředníkům prokazovali svou poctivost, zatímco normální by bylo, aby úředníci prokazovali jednotlivcům jejich nepoctivost. Vlastnit majetek je něco apriori podezřelého a hranice stanovená ČSSD je směšně nízká. Spadne do ní každý majitel rodinného domku nebo rekreační chalupy.

Ministr zahraničí Svoboda oznámil oficiálně prezidentu Klausovi, že po konzultaci s premiérem nehodlá pokračovat v procesu ratifikace smlouvy s Vatikánem. Je to logický krok, při odporu prezidenta i většiny poslanců by neměl šanci na úspěch. Klaus teď může zahájit jednání sám – pokud bude ovšem druhá strana svolná. Smlouvu s Vatikánem nemá v Evropě kromě ČR už jen Bělorusko.

Pátek 20. února

Někdejší šéf H-Systému Smetka dostal za vytunelování stavební firmy, do níž vložila své peníze řada důvěřivých lidí, dvanáct let. To je maximální sazba a o půl roku víc, než co žádal státní zástupce. Trestat přísně zločiny tohoto typu je správné (některým Smetkovým klientům to ovšem nestačí: co by ještě chtěli? Mají ho napíchnout na kůl?), ale mám pocit (možná, že se mýlím) že stejný trest může dostat i pachatel úkladné vraždy – není tu jakási neúměrnost?

Poslanecký klub ČSSD se ve čtvrtek sešel za přítomnosti premiéra a ministrů, aby projednal nespokojenost „víc než dvaceti“ poslanců, signatářů pověstného dopisu. Účastníci se dohodli, že jednou za šest týdnů se sejdou, aby prodiskutovali aktuální otázky. Zdá se, že všichni až na Kavana a Laštůvku jsou spokojeni. Že by se vzpoura zhroutila? Vzbouřenců se mezitím zastal Miloš Zeman, má prý pro ně pochopení, protože zachraňují čest ČSSD a žádají návrat k volebnímu programu. Zemanova morální podpora ovšem v tuto chvíli mnoho neváží.

Jiří Hanák píše v Právu o tom, že Rakušani po roce 1945 dřeli bídu s nouzí, ale dostali pomoc v rámci Marshallova plánu a to je postavilo na nohy. Češi museli Marshalův plán odmítnout a pak se u nás budovat „komunistický socialismus“. Nebudoval se u nás jen tak sám od sebe, budovali ho komunističtí socialisté, k nimž svého času patřil i Jiří Hanák. Zdá se, že na tenhle detail zapomněl. A měl se taky zmínit o tom, že zatímco v prvních relativně svobodných volbách v ČSR po roce 1945 získali komunisté skoro čtyřicet procent hlasů (v českých zemích, pokud se nemýlím, dokonce 42%) v Rakousku v prvních relativně svobodných volbách dostali asi 2%. Takže: ke své svobodě Rakušané taky něco sami udělali, stejně jako Češi ke své nesvobodě.

Další český Titanic! Tentokrát se malá tragédie odehrála na našem svrchovaném území (je to praktičtější, přijde to levněji). Výletní loď Praha, sotva opustila dok v Chvaleticích, kde se podrobila opravě, šla ke dnu. Dno je u Chvaletic naštěstí pouze v hloubce 180 cm, takže třicet centimetrů plavidla z vody čouhá. V okamžiku nehody nebyla posádka na palubě (???!!!) Na místě pracují čety záchranářů.

A nakonec aktualita: Miloš Kužvart abdikoval na post českého eurokomisaře. Když svůj úmysl dnes ráno v klubu ČSSD oznámil, nešťastný premiér zkolaboval. Miloš Kužvart ovšem zůstane zapsán vedle exministra financí Svobody zlatým písmem v černé knize ostud, jež mají na kontě socialistické vlády. Prvenství má nepochybně v neserióznosti: podtrhl zároveň vlastní stranu, koaliční partnery i ČR jako celek. „Bruselští byrokraté“ reagují s rozhořčeným překvapením: něco takového ještě nezažili.

Sobota 21. února

Tématem dne je odstoupení skoroeurokomisaře Kužvarta (naštěstí jeho nominaci dosud nepožehnal Evropský parlament) a kolaps premiéra Špidly. Souvislost obou událostí nemusí být tak těsná, jak se na první pohled zdá, ale jedna druhou přitahuje a podtrhuje. Špidlovi se zjevně vymstilo, že jmenování komisaře podcenil a pokusil se zbavit jednoho z oponentů v ČSSD exportem do Bruselu. Většina oponentů pana Špidly se však k vývozu do Bruselu absolutně nehodí a zdá se, že najít ve straně vůbec někoho, kdo by byl exportuschopný a nebyl to přitom exministr Kavan, bude docela problém.

Záležitosti se okamžitě ujal prezident. (Snad je čas zakotvit do ústavy odstavec o tom, že prezident je v ČR hlavou opozice). Podle Klausova mluvčího Hájka jde o selhání nominačního procesu ve vládě i o selhání vládního kandidáta. Kdyby nám to pan prezident neřekl, asi bychom na to nepřišli.

Ve stínu aféry Kužvart se ztrácejí další události. Železniční odborový boss Dušek napřed rozhlásil, že objevil několik odposlouchávacích zařízení, a pak, když policie chtěla ohledat místo činu, ji nepustil dál se zdůvodněním, že nemá čas a že přišli neohlášeně. Zároveň policisty upozornil, že je o nic nežádal ani nemíní žádat, že nepodal trestní oznámení ani je nemíní podat, že nikoho neobvinil ani nehodlá obvinit. Záhadou zůstává, proč o tom tedy mluvil. Logické vysvětlení např. je, že jak dodatečně zjistil, zařízení dala nainstalovat jeho žárlivá manželka.

Exministr Kavan v rozhovoru pro Právo uvedl, že v sociální demokracii není žádná organizovaná opozice. Soudě podle vývoje v posledních týdnech by bylo přesnější říci, že v sociální demokracii opozice je, ale rozhodně není organizovaná. Buď zatím není organizovaná, nebo organizovaná je, ale neuvěřitelně špatně, nebo konečně – a to je nejpravděpodobnější – je prostě neorganizovatelná.

Pondělí 23. února

V hodnocení Kužvartova extempore se v ČSSD liší premiérovi stoupenci a oponenti (Foldyna). Pan Kužvart se sice po všech stránkách znemožnil, ale zůstává ve hře coby poslanec: mandát mu vzít nemohou a vyloučit ho taky ne, vláda by ztratila by většinu ve Sněmovně. Špidla si netroufl Kužvarta k demisi ani vyzvat, dal najevo, že jeho rozhodnutí prostě respektuje. Co mu taky zbývá. Nejde o tento jeden případ, ale o to, že vláda je čím dál tím méně schopna generovat rozumná rozhodnutí a parlamentní většina visí na čím dál tím tenčím vlásku. Vláda připomíná vozidlo, které se řítí stočtyřicetikilometrovou rychlostí slepou uličkou. Opozice to s pobavením sleduje, na neúspěších ČSSD mohou komunisté a ODS jen vydělat. Přitom jsou ovšem taky pasažéry v tom vozidle. Pokud by vláda v tuto chvíli padla, vystřídalo by jí nejspíš něco ještě nepříjemnějšího. Ale myslit si, že při tomto způsobu vládnutí to za dva roky může být lepší, je velká iluze.

Romům na Slovensku snížili sociální dávky. Důsledkem jsou frontální útoky na obchody s potravinami. Podobné nepokoje jsou ve Francii nebo v Británii dosti časté (tam ovšem nejde o Romy, ale o Asijce a Afričany). Slovensko se evropeizuje a je otázka, kdy se podobné sociální nepokoje přenesou i k nám.

Úterý 24. února

Kauza Kužvart vyvolala jakousi politickou smršť. Ministr zahraničí se před obrazovkami v Bruselu poplácával po plecích s Prodim a Verheugenem a vyzařovala z něho dětinská radost nad Kužvartovým neúspěchem. Kužvart podle něho pochopil, že funkce je za hranicemi jeho možností. Takové indiánské křepčení na politické mrtvole nepovedeného exkandidáta je poněkud v rozporu s křesťanskými zásadami, které by ministr zahraničí měl ctít. Přivezl ovšem z Bruselu vzkaz: budoucí komisař má být silná osobnost a má být jmenován neprodleně, nejlépe do středy. Padala prý nějaká jména. Zároveň zasedlo nejdříve vedení ČSSD, pak vedení koalice. Zprvu se zdálo, že navrhnou exministryni Štěpovou (tu podpořili kromě ČSSD i lidovci), nakonec však volba padla na Pavla Teličku. Na něm se zase s ČSSD shodli unionisté. Ze sledu událostí je zjevné, že nominační vítr fouká z Bruselu a má sílu orkánu. Není sice jasné, zda je kandidát Telička opravdu hotovou a silnou osobností: ale v každém případě je osobností se silnými lokty a kachním žaludkem, o čemž vypovídá jak někdejší členství v KSČ, tak diplomatická činnost před Listopadem. Ostatně proč ne, když mohli být Čalfa a Tošovský premiéry, proč by nemohl být Telička eurokomisařem. Bude pana Prodiho nepochybně poslouchat stejně oddaně, jako kdysi Husáka a Jakeše. A základní věc: pan Prodi dal už předem jasně najevo, že proti jeho nominaci rozhodně protestovat nebude.

Na koni není jen ministr Svoboda, ale též Otec národa na pražském Hradě. Svolává na kobereček Špidlu, Zaorálka a Pitharta. Škoda, že z jednání není možný přímý přenos. Prezident se zároveň chystá do Belgie, kde se má setkat mj. s Romanem Prodim. Donutí ho až k pláči?

Jásir Arafat prohlásil, že bezpečnostní plot, který buduje Izrael, je totéž co kdysi berlínská zeď. Jásir Arafat se mýlí: berlínská zeď měla zabránit obyvatelům NDR, aby prchali na svobodu, plot má bránit arabským teroristům, aby vraždili izraelské civilisty.

Starosta Orlové (nominován za Levý blok, to je něco jako KSČM s lidskou tváří?) po návštěvě Saúdskoarabského velvyslanectví prohlásil, že mešita v Orlové stát nebude. Stála by tam jen tehdy, kdyby projekt měl podporu Saúdské Arábie. S podporou Saúdské Arábie je zjevně pan starosta ochoten vybudovat v Orlové i zikkurat. Možná, že je Levý blok frustrován ztrátou sovětského spojence a hledá si náhradu na Blízkém východě.

Úterý 24. února – aktualita

Poslanecká sněmovna dnes odhlasovala 118 hlasy zákon o tom, že se prezident Edvard Beneš zasloužil o stát. Výhrady lze mít k formě: zákony tohoto typu znamenají, že ve společnosti by mohly vzniknout pochyby, a proto je třeba je přebít zákonem. Ocenění zásluhy politika o stát je přitom věcí kritické diskuse a ne hlasování v parlamentě. Uzákoňování věcí jako je pojetí činnosti toho či onoho politika dává najevo, že diskuse je buď zbytečná, nebo nepřípustná, a navíc snižuje vážnost zákona obecně (v pluralitní společnosti pojetí činnosti politika uzákonit nelze a dotyčný zákon dřív či později, v tomto případě dřív, bude pro srandu králíkům). A výhrady lze mít i k obsahu. Beneš má zásluhy o vznik samostatné ČSR, ale „zasloužil se“ – a to velmi výrazně - i o demontáž československé demokracie v letech 1945-8. Prozatím odkazuji na své dva články v Událostech, které se „Lex Beneš“ zabývaly (Na toho nám nesahejte, Na okraj státního svátku) a na hodnocení české politiky za války a po válce v textu o interpretacích druhé světové války.

Středa 25. února

Čeští politici už neoslavují Vítězný únor okázalými manifestačními akcemi, ale drobnou všední prací. To se týká především dvou hlavních událostí dne. Poslanecká sněmovna přijala většinou 118 hlasů zákon o tom, že se někdejší prezident Beneš zasloužil o stát. Pro zákon hlasovali skoro všichni komunisti (poslanec Vymětal se zdržel, považuje zjevně Beneše přece jen pořád za buržoazního skunka), skoro všichni sociální demokraté (dva se zdrželi, poslanec Kala byl proti), nemalá část klubu ODS (kdyby zákon neměl tuto podporu ODS, neprošel by). Lidovci a KDU se buď zdrželi, nebo byli proti. Ve skutečnosti nejde tolik o Beneše, ale, jak zdůraznili v rozpravě komunista Ransdorf a sociální demokrat Šulák, postavit hráz zpochybňovačům naší státnosti. Má to být zjevně lekce Německu a Rakousku (připletlo se tam ovšem taky Maďarsko, má jako obvykle smůlu), že poslanci jsou tvrdě odhodláni hájit „národní zájmy“. Ve srovnání s hlasováním o Benešových dekretech nebylo však dosaženo jednomyslnosti, to je určitá vada na kráse. Možná proto se Právo snaží schválení zákona trapně zamluvit (přineslo malou zprávičku o tom, že v Benešově vile v Sezimově Ústí má být zřízeno muzeum, což poslanci k zákonu přičinili, a jen v té souvislosti taky o samotném zákoně). Něco podobného udělala už včera Česká televize. Jediný hlas proti je bohužel fanatický výlev Petra Placáka v Mladé frontě Dnes, z něhož vyplývá, jako by hlavní chybou zákona bylo, že ho spolunavrhli komunisté. Česká republika se díky svým voleným představitelům opět předvedla jako křovácká rezervace v srdci Evropy.

A za druhé, vláda hodlá nominovat do funkce eurokomisaře Pavla Teličku. Předseda KDU-ČSL Kalousek na toto rozhodnutí tvrdě zaútočil. Označil Teličku za snaživého normalizačního kariéristu, který příležitost k získání své odbornosti získal především proto, že byl vysokým funkcionářem SSM a aktivním členem KSČ. Jeho jmenování je podle Kalouska výzvou všem kariéristům a převlékačům kabátů, že ohebná páteř je to, co se vyplatí, a zároveň morální fackou statisícům přinejmenším stejně talentovaných občanů, kterým byla podobná příležitost odepřena, protože si nechtěli zadat s totalitním režimem. Potud Kalousek. Na to se zvedla vlna odporu a každý útočí na KDU-ČSL, že i ona kolaborovala s komunistickým režimem. K tomu je třeba podotknout: za prvé, kolaborace sem, kolaborace tam, pan Kalousek má úplně pravdu; i kdyby on osobně byl kolaborant (což bych si netroufl tvrdit, ačkoli k jeho politické činnosti mám velké výhrady), pořád ještě může mít pravdu, protože i kolaborant může mít pravdu. Za druhé: jak je tomu s kolaborací s komunisty: aby ČSL začala s komunisty kolaborovat, bylo třeba ji napřed zničit, politicky zlikvidovat a pozavírat vedení a provést v ní obrovskou čistku. Problém lze vidět jen v tom, že po roce 1989 pokračovala v činnosti a vděčně a vyčuraně převzala struktury a často i osobnosti pastrany, která pod jejím jménem existovala v době bolševismu. To ale neznamená, že by se její představitelé museli do budoucna krčit před každým problematickým individuem. V debatách kolem lidovců (i v rozpravě o Lex Beneš) zazněly nejneuvěřitelnější argumenty: podle pseudovzdělance Ransdorfa ČSL ještě v roce 1918 vystupovala proti vzniku samostatného Československa, což není možné prostě proto, že tehdy ještě neexistovala. Taky nijak neodpovídá za tzv. integrální katolíky, nebyli součástí stranických struktur a v době jejich největšího vyvádění po Mnichově ostatně zase už neexistovala. Posuzovat, zda jejich útoky na Beneše byly horší či lepší než ty komunistické je jako rozhodovat, zda je chutnější kočičí či psí výkal: takové rozlišování je třeba přenechat pojídačům výkalů. Opravdové problémy jsou tu dva: jeden je domácí. To, co říká pan Kalousek o Teličkovi, by mohl říkat o Čalfovi, Tošovském a dalších. Pan Telička by nebyl čelnou figurou na seznamu těch, kteří, ač nepřijatelní, dělali po převratu vesele kariéru. A za druhé: při pohledu na tyto veletoče se nelze divit, že byrokrati z EU propadli zmatku a tvrdí, že není na nich soudit kandidáty dle politického členství (to je trochu pokrytecké: vadilo by jim u Němce někdejší členství v NSDAP?). Členství v komunistických stranách nepatří mezi hlediska, podle nichž komise posuzuje kandidáty, prohlásil Prodiho tiskový mluvčí Kemppinen. Nemůže vlastně jinak, nemohla by se vůbec bavit s polskou a maďarskou vládou a i s některými Slováky by měla potíže. Postkomunistické země sice vyexportovaly své problémy s minulostí do EU, ale nemohou teď čekat, že je EU za ně bude řešit. Mimořádně vyčuraně se zachovala ODS: Telička jim zásadně vadí, avšak ne proto, že je bývalý komunista, ale že je „eurooptimista“ a vyjednal v Bruselu špatné podmínky.

Václav Klaus moderoval včera v Národním domě na Vinohradech diskusi o vztahu státu a církve. Pan prezident se zřejmě ve své funkci otravuje, má málo práce, a proto musí ještě exhibovat jako moderátor. Navíc diskuse by měla smysl, kdyby debatovali představitelé státu a představitelé církve a moderoval to někdo neutrální. Klaus tam v rámci moderování mj. kritizoval smlouvu s Vatikánem. To je dobré: současně kope za jednu stranu a píská utkání. Typické. Chce nás ten člověk nakonec moderovat všechny?

Viliam Buchert píše v MFD, že slovenští Romové potřebují především práci a vzdělání. Ivan Veselý v Lidových novinách zase tvrdí, že Slovensko potřebuje svého F. D. Roosevelta, který povede tuto zemi i Romy v ní k lepší budoucnosti a prosperitě. To je jistě pravda, ale ještě předtím, v tuto chvíli, potřebuje Slovensko svého Ronalda Reagana, který dá slovenským Romům jasně a tvrdě najevo, že cesta, kterou zvolili (drancování) nikam nevede. Je to i náš zájem, pokud se cesta nepokojů tohoto druhu osvědčí na Slovensku, přenese se i k nám, stejně jako před časem vlna romské emigrace.

Čtvrtek 26. února

Romano Prodi si pochvaluje volbu Pavla Teličky eurokomisařem. Přijal ho půlhodinu po jmenování a dal se slyšet, že je to „výborný kandidát“. Je nepochybné, že Brusel hrál v Teličkově jmenování aktivní roli: prostor mu vytvořili Špidla s Kužvartem. Pokračuje debata o Teličkově členství v KSČ. Podle premiéra nelze odborníka trestat kvůli členství v KSČ. Tato úvaha vychází z předpokladu, že základním lidským právem Pavla Teličky je být eurokomisařem, a odepřít mu ten post by byl akt perzekuce. Pan premiér ovšem velkoryse dodává, že členství v KSČ není ani „kvalifikační výhoda“. Zaplať Pánbůh za to, zatím ještě není. Komisař Verheugen zase prohlásil: „Pokud bychom vyloučili všechny bývalé nebo současné členy komunistických stran z volených úřadů v EU, museli bychom vyhnat miliony lidí.“ S těmi miliony to trochu přehnal, nicméně má pravdu aspoň v jednom smyslu: problémem pana Teličky není, že byl komunista, ale že byl komunista v husákovské ČSSR v době normalizace. Pokračuje obviňování lidovců z kolaborace.

Poslanecká sněmovna odsouhlasila vyslání českých vojáků do Afghánistánu. Třináct sociálně demokratických poslanců bylo buď proti nebo se zdrželo, a to ještě chyběl kryptokomunistický matador Laštůvka. ČSSD čím dál tím jasněji dokazuje, že už není jedna, ale dvě strany. Bylo by projevem politické odvahy, kdyby se v ní našli lidé ochotni tuto mesalianci socialistů s kryptokomunisty ukončit a postavit se na vlastní nohy. Jenže ve vedení strany jsou samí přemosťovači propastí. Mají velkou šanci, že v té propasti, co ji přemosťují, nakonec skončí.

Právo se vzmužilo a přineslo podrobnější zprávu o přijetí Lex Beneš v Poslanecké sněmovně. Zároveň ale otisklo poměrně odmítavý článek Jiřího Hanáka (zřejmě jsou mezi jeho spolupracovníky z kategorie „užiteční pomocníci“ lidé, kteří mají se zákonem problém). Zajímavé je, že stanovisko vlády k zákonu bylo víceméně odmítavé a vláda ho přijala jednomyslně. Teď bude dosti záležet na tom, co se zákonem udělá Senát. Bylo by legrační, kdyby ho vrátil zpátky PS. Není to nepředstavitelné, protože v Senátu má pořád velmi silné pozice Pravda a Láska, které Lex Beneš nepůjde dvakrát pod fousy.

Ministerstvo odňalo Františku Oldřichu Kinskému české občanství. Nepoužilo tentokrát ústavní dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., ale rozhodlo, že Obvodní úřad v Praze 1 nebyl k udělení občanství příslušný. O věci bude teď rozhodovat úřad ústecký a hádejte, jak rozhodne? Občanství prý bude hrát roli, pokud bude Kinský nucen ucházet se o majetek podle restitučních zákonů, což zatím nečiní. Může ho k tomu donutit Nejvyšší soud výnosem, který ovšem dosud neučinil. (Nejvyšší soud je v mnoha ohledech jakousi poslední baštou nezávislosti v českém soudnictvím, ale tady zjevně nemá šanci.) Kromě toho pro platnost konfiskací v roce 1945 není rozhodující občanství, ale pouze národnost. Z případu Kinský se stává samovolně se rozmazávající ostuda.

Pátek 27. února

Nepokoje mezi Romy na Slovensku zjevně díky razantnímu zásahu slovenské policie utichly. Od středy se nerabuje, Romové začali udávat lichváře, kteří je vydírali. Jistě jde o vážný sociální problém, přiměřenost opatření slovenské vlády, pokud jde o snížení sociálních dávek, si netroufám posoudit, ale základní podmínkou jakéhokoli jednání je důrazné potlačení všech projevů násilí. Což se zřejmě povedlo.

Vláda hodlá omezit možnosti překročit slovenské hranice na hraniční přechody a vymezená místa (jinak bude člověk potřebovat zvláštní povolení). Opozice (poslanec Říman) mluví o železné oponě. Slovensko je standardní suverénní stát jako každý jiný a je to standardní cizí stát jako každý jiný cizí stát (s tím, že nyní jako my vstupuje do EU). Chyba se stala v roce 1992, kdy se do smluv o rozdělení federace tu a tam vloudily zbytky čechoslovakismu – v tomto případě z jasně populistických důvodů. Já jsem to nechtěl.

Strhla se velká hádanice kolem jakéhosi filmu o Ježíšově ukřižování. Židé v něm shledávají prvky antisemitismu. Já jsem film neviděl a nehodlám ho shlédnout. Považuji filmování Evangelií za ohavnost před Hospodinem. Měla by se přenechat komunistům (Passolini). Neotvírá žádnou cestu k víře, naopak ji uzavírá. Je to jenom taková vymyšlená pohádková story jako Pán prstenů a podobné hovadiny.

Sobota 28. února

Podle agentury STEM důvěřuje dnes českému prezidentovi přes 79% lidí. Většina si také přeje, aby víc mluvil do politiky a jeho častou kritiku vlády schvaluje přes 64%. Klaus si svou popularitu cílevědomě buduje a prostředky si nijak zvlášť nevybírá. Za nějakou dobu přesáhne jeho autorita a faktická politická moc daleko tu, kterou měl Havel a také tu, která je zakotvena v ústavě. Teď napsal list rakouskému prezidentu Klestilovi, v němž se, řečeno slovy jeho tiskového mluvčího, „pozastavuje nad nepřijatelnými výroky, které zazněly na rakouské politické scéně v souvislosti s přijetím zákona o prezidentu Benešovi“. Přesněji řečeno jde o výroky šéfa rakouského Sudetoněmeckého krajanského sdružení Zeihsela a mluvčí Hájek Klausovo „pozastavení se“ charakterizoval jako „velké zdvižení očí“. Dopisy tohoto typu psával Brežněv Dubčekovi v roce 1968. Poskytneme Rakousku bratrskou pomoc? Ondřej Neff, který sám má populismus velmi dobře zažitý, tvrdí v Lidových novinách, že se Klaus, pokud jde o názory na Evropskou unii, „drží svého bez ohledu na okolnosti“, které prý jeho nauce v současné době nepřejí, protože 64% lidí podporuje vznik Evropské ústavy a 46% si myslí, že bychom se měli Evropě přiblížit ještě více. Populistu by prý takové cifry vyděsily. Klaus je ovšem ve věci Evropské unie populista na druhou, velmi dobře ví, že obrana ohrožené národní suverenity je u malého, poněkud zamindrákovaného národa první věc, na níž veřejnost slyší, zejména v době, kdy ta suverenita není příliš ohrožena, takže bojovat za ní je populární, ale nikoli nebezpečné.

V Praze byl německý ministr zahraničí Fischer. Otvíral tu německou školu. Okrajově se zmínil o Lex Beneš (nemůže narušit česko-německé vztahy, jejichž základem je společná deklarace; pokud jde o minulost, „éto váše dělo“). Svoboda a Fischer uvažují o prodloužení činnosti Česko-německého fondu budoucnosti, který by měl podle Deklarace skončit v roce 2007, ovšem „za poněkud upravených podmínek“. To je myslím jasné: tentokrát ho budou platit výlučně Němci.

Ve Sněmovně se včera rozhořela prudká debata o tom, zda smí být v bývalém kostele erotická diskotéka. Poslanci ODS útočili na ministra Dostála. Dostál poukazoval na to, že kostel byl před 200 lety odsvěcen a od té doby neslouží svému účelu. V této věci má ministr Dostál ovšem pravdu. Něco jiného by bylo, kdyby poté, co bude konečně Svatovítská katedrála vyrvána z pařátů nevěstky babylonské a předána všemu pracujícímu lidu, tam Zdeněk Mahler v návalu stařecké erotiky uspořádal mediální erotické show, něco na způsob karnevalu v Rio de Janeiro.

Předseda KDU Kalousek dal Právu a Lidovým novinám velké rozhovory a vyrazil do boje proti drogám. Zdá se, že je o hodně energičtější než jeho předchůdce ve funkci a v populismu si nezadá s prezidentem. To, co říkal o Pavlu Teličkovi, však sedí a laciné hauzírování minulostí KDU-ČSL by bylo třeba přinejmenším upřesnit.

Poslanec Talíř žádá vysvětlení ministerstva kultury k novele církevního zákona. Novela byla nutná, protože zákon napadl Ústavní soud. Nyní se podle ní stávají církevní instituce právnickými osobami evidencí na ministerstvu kultury. Talíř protestuje, ministr Dostál mluví, že jinak by bylo povýšeno kanonické právo na úroveň právního řádu ČR. Nejsem právník a musím se přiznat, že tomu nerozumím. Jaké mají kanonické právo protestantské církve?

Pondělí 1. března

Do romských nepokojů na Slovensku se vmísil slovenský prezident Schuster. Slovenský prezident je zjevně v tuto chvíli už taky hlavou opozice, Slováci by si neměli brát až takový příklad z Čehúnů. Prosil Romy, aby byli hodní a upustili od násilí, a důrazně vyzval vládu, aby stáhla armádu. To je podraz první třídy. Vláda nemůže dělat ústupky, dokud se romská komunita nepřesvědčila, že brutální nátlak nikam nevede. Plánované blokády přechodů a dálnic se od rabování liší jen tak, jako Arsen Lupin od pokoutního kapsáře. U nás mají všichni plnou hubu nadstandardních česko-slovenských vztahů, ale v téhle věci, do níž už se montují různé indolentní nadnárodní organizace, by si slovenská vláda zasloužila jakousi českou solidaritu už jen proto, že pokud podlehne, máme to co by dup tady. Jenže co lze čekat od Špidly a spol.! Zdůrazňuji, že mi nejde o to tvrdit, že Romové nemají v tom či onom pravdu a že není prostor pro jednání, natolik slovenskou situaci ani neznám. Nýbrž jen to, že dřív, než si sednou s vládou za stůl, musí zapomenout na vyděračství. (Při tom musím s jistým zahanbením uznat, že např. pánové Dušek a Rath se od východoslovenských Romů liší jen volbou prostředků nátlaku). Pro zajímavost odkazuji na pěkný komentář v dnešním Sme a doplním ještě do obsahu zajímavou pasáž z internetové diskuse v týchž novinách.

Prezidentu Klausovi vadí, že nezná Teličkovy názory (nevadí mu tedy někdejší kandidátovo členství v normalizační KSČ). Pan prezident se možná obává, že by Telička mohl mít také některé jiné názory než on. Strach je zbytečný, pokud bude Klaus dost důrazný a prosadí se v zahraniční politice, pan Telička se rád jeho názory nakazí, je na to z minula cvičený. Připomíná bytosti z vesmíru, které byly v jednom americkém filmu vyslány na pomoc zeměkouli, ohrožené malými žravými potvorami zvanými critters. Ti pomocníci měli v zásadě zcela amorfní obličeje, ale dokázali na sebe vzít podobu toho, kdo jim právě stál tváří v tvář, a zachovat si ji až do chvíle, když se jim hodilo ji změnit. Problém pana Teličky není, že by si nedokázal přisvojit názory Václava Klause lépe než Ladislav Jakl, nýbrž jen v tom, že je pohotově změní, jakmile se setká s někým sugestivnějším.

Grebeníček míří do čela KSČM a nejmenovaný nekomunistický politik sdělil reportérovi z Mladé fronty Dnes: čím větší obluda v čele komunistů bude, tím lépe pro nás. Čili: čím hůř, tím líp. Měl by říci: čím menší preference budou komunisté mít, tím lépe pro nás. Pochybuji o reformovatelnosti KSČM. Ale pochybuji také o potenciální užitečnosti oblud v politice.

Klaus se chystá na cestu do Číny. Při té příležitosti prohlásil, že při setkání s čínskými představiteli velmi urputně hájí své pojetí občanských práv a svobod a otázku liberalismu či neoliberalismu. V rozhovoru, který poskytl MfD v sobotu, prohlásil: „Ale já si troufám říci, že vývoj Číny za poslední čtvrtstoletí je největším liberalizačně demokratickým krokem v lidských dějinách za tak krátkou dobu. Vyvstává otázka, nakolik a v čem se Klausovo pojetí občanských práv a svobod, liberalismu a neoliberalismu liší od toho čínského.

Úterý 2. března

Dnešní den je ve znamení zábavných maličkostí. Paní senátorka Rögnerová, takto jednička na kandidátce US-DEU pro volby do Evropského parlamentu, se ve Štrasburku hodlá zasadit o zřízení funkce evropského prezidenta a do této funkce prosadit Václava Havla. Představa je to zábavná (Klaus by měl o důvod víc chápat Evropskou unii jako nutné zlo), ale naštěstí málo reálná. Paní senátorka zřejmě vychází z předpokladu, že poslance Evropského parlamentu volí v ČR jen Václav Havel. V případě US-DEU by to tak při podobně rozvržené volební kampani nakonec mohlo dopadnout.

ODS a KSČM chtějí prosadit změnu ústavy: poslancům – ožralům by mělo být napříště možné odejmout mandát. Nebude tedy nutno páchat na nepohodlné zástupce lidu atentáty: stačí, když si na někoho, kdo dělá potíže, počíhají čtyři silní chlapi a nalijí do něho láhev whisky (v případě poslanců KSČM vodky). Je to o hodně humánnější. Komunisté chtějí dosáhnout toho, aby mandát za opilství směla delikventovi sebrat jeho strana. I tady vítězí lidskost: nebude třeba poslance krajně bolestivými postupy nutit, aby se na zasedání klubu vyznal z toho, že se spiknul s americkými imperialisty, sionisty a (západo)německými revanšisty, stačí ho pořádně opít.

Lidovec Karas se svým nevěřícím kolegům krutě pomstil za nedostatečnou horlivost, jakou projevili ve věci zákazu potratů, registrovaného partnerství apod. A v jejich nepřítomnosti dal kompetentní osobou (knězem) požehnat poslanecké lavice. Nevšimli si poslanci KSČM a ODS v posledních dnech, že je při delším sezení v jednacím sále pálí zadnice? Také bylo od pana Karase ohleduplné, že tak učinil v nepřítomnosti poslanců: jinak by po panu Zahradilovi nebo Exnerovi zbyla jen díra v podlaze a trochu sirného puchu.

V Národním divadle budou rehabilitovat Verdiho. Zjistili totiž, že jeho Rekviem není vlastně žádné rekviem, ale opera, a proto ji jako operu nastudují. Ve prospěch skladby hovoří i to, že ji církev odmítla, protože se striktně nedrží předepsaného textu. Provedení bude zajímavé, zádušní mše přece nemá žádný děj!

A konečně: Českou republiku a všechny, kteří z profesionálního nezbytí musí denně číst noviny a sledovat televizi, potkalo veliké štěstí: český film Želary (jak pitomé jméno!) nezískal Oskara. Odpadnou několikadenní demonstrace národní hrdosti, veřejné exhibice zúčastněných i nezúčastněných, a hasiči nabudou muset sundávat rozjařené filmové fanoušky z kopí svatého Václava.

Středa 3. března

Státní zástupkyně na Praze 8 předala policii případ „Major Zeman“. Policie má zjistit, zda se TV Prima jeho vysíláním nedopustila trestného činu (propagace komunistické ideologie). Opět se objevují výtky, že jednotlivé díly seriálu neprovází vysvětlovací kampaň. Česká postkomunistická společnost se chytila do pasti. Divákům se seriál zjevně líbí a s radostí ho sledují. Vůbec jim nevadí, že je to svinstvo, prolhané od a až do z. Problém je v nich a těžko se dá vyřešit nějakou policejní represí vůči těm, co využívají záliby veřejnosti ke komerčním účelům. Takové opatření je dvojsečné a může být později zneužito k potlačení svobody slova. Naučné komentáře taky mnoho nespraví. Je třeba spravit veřejnost, jenže to jde ztuha a trvá to léta. Na pokažení veřejnosti mají podíl ti, co se hned po převratu, ne-li ještě během něho, začali paktovat s normalizačními komunistickými špičkami.

Část bojovníků za svobodu (totiž těch, co bojovali v 2. světové válce v zahraniční čs. armádě nebo ve spojeneckých armádách) nebude odškodněna. Odškodnění přísluší jen těm, co bojovali aspoň tři měsíce. To je neuvěřitelné: proč a za co mají být odškodňováni? To po každé válce je třeba odškodnit všechny, co byli na frontě? Spravedlivý boj proti nepříteli se chápe jako újma, za níž náleží vyplatit náhradu. Normální je totiž sedět doma na prdeli. Pochopil bych, kdyby ti lidé dostali vyšší penze, třeba podstatně vyšší, chápu, že dostávají vyznamenání a jsou povyšováni, nepochybuji, že si zaslouží úctu, ale proč proboha odškodnění?

Vladimír Železný převádí svůj 60% podíl ve společnosti CET 21, který mu znovu přiřkl pražský Městský soud, na záhadnou společnost Astrapia. PPF, která před časem k Nově přišla mj. tak, že za Železného zaplatila horentní miliardový dluh, se pochopitelně brání. Tyto nepřehledné a nechutné tahanice rozhodně neposílí důvěru v právo, ale zato mohou úplně zničit velmi úspěšnou soukromou, a tedy na politicích v zásadě nezávislou televizi. Není náhodou někde v pozadí takový záměr?

Pokud US-DEU neuspěje ve volbách do Evropského parlamentu, hodlá část významných osobností strany (strana už zjevně zahrnuje jen významné osobnosti, všichni ostatní stačili utéci) vyměnit předsedu Mareše za Němce nebo Kühnla. Stranu už ale zachránit nelze. Čeká ji buď rozpad nebo fúze s ODS, nejspíš oba scénáře najednou.

Čtvrtek 4. března

Poslanec Vrbík vystoupil z Unie svobody, protože strana neplní svůj program. Chce napříště prosazovat ve Sněmovně politiku, za niž byl zvolen. Členem poslaneckého klubu (prozatím) zůstává. Kdyby z klubu vystoupil, klub zanikne, protože nebude mít minimální předepsaný počet členů. Proslýchá se, že další poslanec US-DEU Marian Bielesz hodlá vystoupit ze strany příští týden. K Vrbíkovu rozhodnutí zřejmě přispěla situace v jeho domovské pražské organizaci, jíž předsedá. Kritizují jej tam za to, že poškozuje stranu v médiích. Vládní většina je opět ve vzduchu. Vrbík důstojně navázal na Marvanovou a Hojdara. Je to dosti průhledné: výhrady, které teď ventiluje, měl nepochybně už v době, kdy se mu rezignací Marvanové otevřela cesta k poslaneckému mandátu. Měl vlastně všechny důvody mandát odmítnout. Mandát je ovšem cenina. Postupoval pragmaticky: nejprve jej přijal a teď stojí před otázkou, co s ním. Má jen jednu jistotu: v příštích volbách, ať budou teď nebo za dva roky, už za Unii svobody zvolen nebude, protože za Unii svobody už nebude zvolen nikdo. Vyvstává otázka, jak mandát zhodnotit. Pánové Topolánek s Nečasem už vysílají cukrbliky. Problém Vrbík je ovšem problém dílčí. Podstatné je, že tato vládní koalice generuje jen polovičatosti, krize a maléry. Maléry nedělá jen v době živelné katastrofy (povodně). Živelná katastrofa, doufejme, hned tak nebude. Existence koalice je neustálý rozklad. Osvojila si ho jako způsob politického přežívání. Důsledky jsou zničující: roste agresivita ODS a síla komunistů. Když vláda odejde teď, bude to jenom špatné. Když odejde za dva roky – a to odejde, nic jiného jí nezbude - , bude to pohroma. Ona ovšem neumí ani odejít. Ostatně, který politický subjekt u nás to kdy uměl?

Českou mediální scénou cloumá aféra s billboardy rádia Kiss, na nichž je vyobrazen nájemný vrah Jiří Kajínek („Rádio na doživotí“). Rada pro reklamu označila billboard ze neetický a požaduje jeho stažení. Její zásah má ryze škrholovský charakter: reklama nepropaguje Kajínka, ale rádio Kiss. Rada přispěla k její účinnosti. Plýtvat energií na zásahy tam, kde to není třeba, je „kontraproduktivní“. Mravní rozhořčení je lépe si šetřit na případy, kde je opravdu na místě.

Podle CVVM se vláda se těší poměrně malé popularitě (26%). Ještě hůř je na tom Poslanecká sněmovna, která se dotáhla na Senát (shodně 20%). Prezident má ovšem 71%. Z toho se dá odvodit, jaké politické uspořádání je u nás považováno za ideální: je velmi podobné tomu, které jsme měli před listopadem 1989: hlavní je soudruh generální, vládu je třeba z nutnosti trpět (a svést na ni všechny neúspěchy), parlament může být kašírovaný.

Poslanec ČSSD Robert Kopecký si pochvaluje výchovný význam veřejně prospěšných prácí pro nezaměstnané: „Jsem přesvědčen, že veřejně prospěšné práce by měly vzrůst o sto procent. Heslo „kdo nepracuje, ať nejí“ by mělo být dál heslem levice. Je to způsob, jak lidi neodnaučit dělat.“ Arbeit macht frei.

V Právu polemizuje Jan Kasal s názorem publicisty Jiřího Fraňka. Hned vedle je Fraňkova odpověď. To je zcela zásadně neslušné, sugestivní, a staví to polemizujícího do nevýhodné situace. Fraňkovu odpověď měli otisknout nejdříve následující den. Právo to dělá zcela pravidelně.

Euroskeptik Klaus jede do Bruselu… z článku v Mladé frontě Dnes přímo je cítit, jak se autorka těší na to, až se Klaus v Bruselu zase znemožní. Dokonce ví, co udělá: bude arogantní, pokusí se zasáhnout do debat o společné obranné politice a o rozpočtu EU. I kdyby to nakrásně udělal, tohle není objektivní žurnalistika. I když Klause nemáme rádi, měli bychom k němu být korektní.

Vláda hodlá rozšiřovat těžbu uhlí na Mostecku na další území. Městečku Jiřetín hrozí demolice a jedna z obyvatelek si stěžuje: „To nejsou jen nějaké domy. Jsou to naše domovy. Místa, kam se můžete vrátit.“ Jakkoli autorku výroku chápu, bylo by dobré využít příležitost a vžít se do kůže těch, kteří odtud byli vyhnáni sviňským krokem před šedesáti lety: i pro ně to nebyly jen tak nějaké domy.

Václav Havel byl po deváté nominován na Nobelovu cenu míru. Zdá se, že se rodí událost hodná zápisu do Guinessovy knihy rekordů: devítinásobný neúspěšný kandidát.

Pátek 5. března

Vystoupivší poslanec Vrbík chce dále používat servis, který poskytuje klub US-DEU. Přitom ví už o třech zákonech, pro něž nezvedne ruku. Jeden z nich je veledůležitá regulace nájemného. To by nejspíš bylo porušení dodatku ke koaliční smlouvě (koalice by ovšem napřed musela zákon formálně prohlásit za zásadní, což si možná nedovolí). Pak by měla US-DEU všechny dobré důvody pro to, Vrbíka z klubu vyrazit. Tím by ovšem klub přestal existovat, takže to neudělá. Členové US-DEU sní o opuštění koalice (ne všichni; stejně už by jim to nepomohlo), ČSSD sní o menšinové vládě (odváží se k ní teprve tehdy, až už jí nic jiného nezbude). Podle posledních zpráv vystoupil už z US-DEU už i poslanec Bielesz, který se už dříve netajil zaječími úmysly. Klub se nyní skládá ze čtyř nestraníků a šesti straníků a mohl by se jmenovat Klub otevřených dveří. Zdá se, že vstup do EU oslavíme definitivním rozpadem vlády.

Václav Klaus opět překvapil své nepřátele (viz Mladá fronta Včera). V Bruselu se zubil na všechny strany a oplýval konsensuálností. Své výhrady si ponechal, ale zabalené v hedvábném papíru. Kde mohl, souhlasil (asi ve dvou věcech). Dokonce i pro Pavla Teličku našel slovo uznání: je to sice zatím jen úředník, ale vynikající. Václav Klaus je lasička v českém politickém kurníku. Zbavit se ho bude velmi, velmi obtížné.

Po rozhovoru s předsedou Národní rady Slovenské republiky odvolali slovenští romští předáci hrozbu blokádami. Je otázka, zda by je vůbec byli dokázali uskutečnit. Zdá se, že slovenská vláda obstála. Romský problém na Slovensku tím samozřejmě vyřešen není. Ale českému pozorovateli se naskýtá pohled na vládu akceschopnou – což je u nás už dva roky exotikum.

Poslanec Vrbík a exposlankyně Hana Marvanová uvažují o založení nové strany. měla by být liberální a vzniknout sloučením ODA, Cesty změny, Evropských demokratů apod. Plány tohoto typu jsou založeny na zásadním omylu. Předpokládají, že základním krokem k vytvoření strany je dát dohromady co nejambicióznější vedení. To není pravda. Základním krokem je sehnat dost členů a voličů. Sloučením zmíněných tří subjektů a oplodněním tohoto celku přeběhlíky z Unie svobody se dá dohromady několikanásobně větší ambiciózní vedení, než jakého je třeba. Jeho představitelé si ve vzniklé tlačenici půjdou vzájemně po krku, což odpudí i těch několik málo potenciálních voličů, které byli schopni jako svůj vklad přivést pod společný prapor. Neexistuje v Česku legračnější podívaná než integrace pravice.

Dolly Buster zahájí svou volební kampaň před eurovolbami tím, že sfárá do dolu Paskov na Ostravsku. Tamější havíři s dali slyšet: čeho se neodvážil ministr Škromach, toho se odváží Dolly Buster. Ministr Škromach má ovšem vůči Dolly Buster dvě nevýhody: jednak jsou jeho vnady o dost skrovnější, a jednak má jako vládní činitel odpovědnost, takže může být popotahován.

Sobota 6. března

Pomalý rozpad US-DEU pokračuje: o něco dříve, než se očekávalo (proces vypařování strany se předpovídá stejně obtížně jako počasí) ji opouští Marian Bielesz (díky tomu se také větší část české populace dozvěděla o jeho existenci). Jeho odhodlání prý urychlil způsob, jak se vedení strany postavilo k Vrbíkově odchodu. Zůstane v klubu (poskytuje mu servis, to je trochu podobné vysvětlení, jako když se jedna jeho kolegyně kdysi přiznala, že usilovala o členství v KSČ, ovšem vůbec ne z přesvědčení, nýbrž čistě jen kvůli kariéře). Chce podporovat tuto vládu, protože ji považuje za nejlepší, jakou lze v současné době sestavit. Pouze pro ni v některých důležitých okamžicích nehodlá hlasovat. Vedení strany svolalo na víkend republikový výbor, ke položí otázku důvěry. Pokud ji nedostane, bude ještě před volbami do Evropského parlamentu zvoleno vedení nové. Jaké, to se neví. Na výsledku voleb to sotva co změní. Podle Špidly se odchodem Vrbíka nemění na situaci vládní koalice nic: to je do jisté míry pravda, horší už být nemůže. Poradíme si s čímkoli, co přijde, prohlašuje český premiér po vzoru Ferdy Mravence. A dodává ještě hrozivěji: „Jsme připraveni naplnit svou úlohu v jakémkoli uspořádání“. Oslaví vláda vstup ČR do EU svým samovolným zhroucením? To by byl ještě relativně optimistický scénář. Lze se obávat, že se bude hroutit ještě rok.

Petr Pithart poskytl pozoruhodný rozhovor Alexandru Kramerovi z Práva. Výkon předsedy Senátu si zaslouží nejvyššího ocenění, jaké jsou Události schopny významné osobnosti udělit (viz Bobřík vyčuranosti za měsíc březen 2004).

Odborářský předák Dušek byl předevčírem zadržen policií kvůli incidentu na parkovišti před ministerstvem dopravy.

Předseda Poslanecké sněmovny Zaorálek si na rozdíl od svého senátního protějšku zaslouží jisté uznání. Kritizoval Klause za jeho výroky v Bruselu. Jistě, Zaorálek nemusí mít ve všem pravdu, ale jde o to, že měl odvahu nahlas se postavit proti prezidentovým mocenským ambicím. A v tom pravdu má. Klaus nepochybně usiluje odsunout vládu i parlament tak trochu na vedlejší kolej. Veřejné mínění je tomu příznivě naladěno (popularita prezidenta je vysoká, popularita obou zmíněných institucí mizivá). Špidla se, jak je jeho zvykem, tváří, jako by se nic nedělo. Jakékoli faktické zvětšení váhy prezidentské funkce na úkor vlády a legislativy by znamenalo velké omezení demokracie v ČR. Pokud se to stane, budou za to odpovědni nejen ti, co to prosazovali, ale i ti, kteří si to nechali líbit. Zaorálek se aspoň snaží. Budiž mu to připsáno k dobru.

Jiří Hanák píše v Právu: „I komunisté čtyřicet let vládli „koaličně“, ochotnou stafáž jim dělali lidovečtí a národně socialističtí kolaboranti…“ Vypadá to, jako by lidovci a (národní) socialisté byli ještě horší než komunisté. Z hlediska pana Hanáka, který byl taky komunista (i pro padesátá a šedesátá léta platí: myslel to dobře, lépe se s tím dělala kariéra, a má alibi - nakonec se dopracoval k lidské tváři, za což ho vyhodili) je takový pohled „lidsky pochopitelný“, a právě proto nestydatě mylný. Znovu opakuji, jakkoli jsou mi národní socialisté z duše odporní: členství v obou stranách nelze s členstvím v KSČ srovnávat. Neznamenalo žádnou výhodu, naopak, spíš nepříjemnosti. Obě strany byly v únoru 1948 fakticky zničeny, do vedení nastrkali komunisté své lidi. Na nízké úrovni setrvávaly zbytky původního členstva v jakési naději, že se snad časem poměry změní. Kdykoli došlo k uvolnění, probouzelo se toto podhoubí k životu a tlačilo na své špičky, aby se chovaly důstojněji. Nechci obhajovat kolaborantské vedení těchto stran, jen upozornit, že je velký rozdíl mezi členstvím v KSČ na jedné straně a ČSL či ČSS na straně druhé. A klade-li je na stejnou rovinu bývalý komunista, je to prostě drzost.

Pondělí 8. března

Sociální demokracie upadla ve zmatek a nejistotu v souvislosti s další etapou samovolného rozkladu US-DEU. Podle Grosse lze v současné koalici pokračovat, pokud se ukáže, že aspoň v základních věcech je klub US-DEU spolehlivý. To ovšem nevědí ani v Unii svobody. Další možnosti jsou menšinová koalice jen s KDU či menšinová vláda ČSSD, v obou případech by museli hledat podporu napříč politickým spektrem. Využili by prý i komunistických hlasů, ale nešli by cestou nějakých písemných dohod (pekli by to pokoutně) a nehodlají dělat nic na úkor svého programu: jenže komunistům nejde o program, nýbrž o pozice. Škromach hovoří o „červeném, modrém či duhovém řešení“ – modré ihned dementoval Nečas, v ODS by museli zešílet, kdyby na něco takového přistoupili. Sami by se zkompromitovali a ničemu a nikomu by nepomohli. Špidlova vláda by měla odstoupit, jenže je velmi nepravděpodobné, že by ji k tomu někdo chtěl nutit. Současný stav opozici vyhovuje. Jakousi státnickou zodpovědnost by musel prokázat Špidla. Podle něho ovšem není čas na dramatické akce a hlasování napříč sněmovnou bylo i v minulosti běžné. Typické. Budou na této politice napříč ochotny menší strany participovat?

Republikový výbor US-DEU se po pětihodinovém jednání velkou většinou rozhodl, že Unie setrvá ve vládě a po volbách do Evropského parlamentu svolá mimořádné celorepublikové shromáždění, kde bude vedení obhajovat své funkce. Mareš prohlásil, že v případě neúspěchu dá svůj post k dispozici. Pokud se rozpadne poslanecký klub, nedokážou zajistit podporu pro vládní návrhy nebo pokud je bude ČSSD obcházet a hlasovat s komunisty, z vlády odejdou, nenechají se potupně vyhodit. Lpění na účasti ve vládě před vstupem do EU a volbami do EP je pochopitelné, ale vláda je v kómatu a kdo ji zasadí ránu z milosti, udělá záslužný čin. Argumentovat tím, že jejich odchod otevře pole komunistům, je pokrytecké. Jejich setrvání je otevře taky. Unie svobody, jak se zdá ovšem už svou chvíli zmeškala.

Pan prezident sdělil v České televizi, že se situace vlády dramaticky nezhoršila (opravdu je těžké v tomto stavu konstatovat zhoršení, chybějí na to dostatečně jemné přístroje) a on nechce organizovat její pád. Nebude zvát na Hrad emisary různých stran jako jeho předchůdce na podzim roku 1997. Není důvod mu nevěřit, on to je schopen udělat daleko elegantněji. Image svatouška mu kazí „úplně prázdný a falešný Topol“, který Lidovým novinám bez obalu sdělil, že Špidla je zralý na demisi a že by z iniciativy prezidenta měla vzniknout nová vláda. Snad by se oba braši měli domluvit.

Podle Práva dostanou prostitutky k MDŽ čtyři tisíce eur na zdravotní péči. Tento druh charity jsme si za totality neužili. Není jasné, zda čtyři tisíce dostane každá, nebo všechny dohromady. Účast prodejných děv činí obnovený MDŽ atraktivnějším. Např. za totality nemohly bujaré oslavy svátku skončit v bordelu.

Úterý 9. března

Unie svobody mužně přiznala to, co je každému jasné, totiž že nemůže zákonu o nájemném zaručit stoprocentní podporu. Podle lidovců (místopředseda Kasal) neschválení zákona neuznamená konec vládní sestavy, ale jen vážný koaliční problém. Podle US-DEU (místopředseda Hadrava) nemusí strana, pokud zákon neprojde, opustit vládu. Odchod by prý byl nutný jen tehdy, kdyby potíže trvaly déle a unionisté by nebyli schopni zajistit podporu „složitějších“ (?!) zákonů. ČSSD, respektive jejímu levému křídlu (Ibl, Křeček, Martínek) nevadí, když zákon neprojde, protože jeho nynější tvar byl ústupkem ze strany ČSSD (poslanec Vrbík tedy svým vzdorem pomáhá ČSSD, aby jednala důsledně a nedělala zbytečné kompromisy). A premiér Špidla, jako obvykle, není znepokojen stavem v US-DEU, naopak: je potěšen, že svou situaci zřejmě zvládá. Všichni jsou spokojeni. A koalice není schopna se dohodnout vůbec na ničem, jen na tom, že to nesmí vzdát. Vlivem toho je zároveň mrtvá i nesmrtelná.

Pravým viníkem chronické vládní krize je podle senátora US-DEU Schovánka předseda KDU-ČSL Kalousek: chce prý rozložit koalici a využívá k tomu problémů uvnitř klubu US-DEU. To by si snad nevymyslil ani Miloš Jakeš a jeho družina v závěru svého smutného vládnutí.

Rozvášněné feministky se sápou na ČT kvůli pořadu o „MDŽ“. Jde jednak o společnost s velebným názvem „Gender Studies“ (má zajistit úplnou rovnost mužů a žen, bude nutné provést řadu genetických úprav) a „sociálně demokratické ženy“ vedené poslankyní Čurdovou (ty sepsaly dokonce petici). Intelektuální munici dodává dívčí válce, zahájené proti České televizi, paní Marksová-Tominová. Její jméno připomíná zakladatele marx-leninismu, a to nikoli náhodou: žádá po bolševicku odhalení a potrestání viníků: „Nevím, kdo schválil konečnou podobu výše popsaného pořadu. Vím ale naprosto jistě, že je to osoba zcela nekompetentní, která nemá nejmenší tušení, co znamená přinášet občanům a občankám ČR vyvážené a objektivní informace. Ani v nejmenším nepochybuji, že tato osoba nemá ve veřejnoprávní televizi co dělat. Ženské organizace připravují oficiální stížnost řediteli a Radě ČT. Budeme požadovat veřejnou omluvu za neobjektivnost a nevyváženost tohoto komponovaného večera a postih pro toho, kdo za něj zodpovídal.“ Výlevy tohoto typu patří do Práva, a i tam by si to dnes možná rozmysleli, takže spíš do Rudého práva. Řediteli Janečkovi hrozí, že bude podobně jako kdysi Ctirad rozsápán rozzuřenými Amazonkami, pokud se, jak je jeho zvykem, včas nedá na panický ústup. Myslím, že obhajovatelky MDŽ dávají pěkný příklad milovníkům majora Zemana. I o tomto seriálu se psalo krajně neobjektivně, prostor dostávali především jeho kritici a měl by se za to někdo zodpovídat. Kauza MDŽ není žádná směšná záležitost, ale dost zásadní věc, pokud jde o svobodu projevu. Podělají-li se televizní šéfové tváří v tvář běsnícím emancipátorkám, dostane další ránu.

Lidovci ukazují ve své předvolební kampani do EU lidskou tvář. Archanděla Gabriela, vyhánějícího z evropského ráje plamenným mečem homosexuály, přívržence potratů a legalizace lehkých drog, nahradil anděl míru – lidovecká jednička paní Roithová, která servíruje zájemcům buchty, utopence, olomoucké syrečky a dokonce slivovici (alkohol je taky droga!) a slibuje podporu vzdělávání, vědy, nových technologií, posílení rozvoje regionů a venkova. KDU-ČSL je ovšem dnes reakční (nikoli konzervativní) strana a reakční stranou zůstane i přes buchty a slivovici. Vlk si jen posypal tlapy moukou tlapy a napil se smetany, aby se co nejvíc podobal kozí mamince: teď promlouvá ke kůzlátkům jemným hláskem.

Nová pravicová strana vznikne prý až po volbách do Evropského parlamentu. Podle optimistických prognóz by měla zahrnout ED, US-DEU, Cestu změny, Naději, ODA, LirA a „některé nezávislé“ (nezávislí jsou prostě nezávislí a proto není možné je dostat všechny pod jednu střechu). V této souvislosti znovu připomínám dva základní zákony, podle nichž probíhá integrace pravice: za prvé – sloučením dvou malých pravicových stran vzniká strana ještě menší než obě slučované, a za druhé – výsledkem sloučení dvou malých pravicových stran jsou tři malé pravicové strany.

Středa 10. března

Vláda utrpěla potupnou porážku v hlasování o deregulacích nájmů. Nejprve složitě dohadovali kompromis, pak dva poslanci US-DEU vytvořili krizovou situaci, sociální demokraté (aspoň někteří) využili jejich iniciativy jako kouřové clony pro sabotování zákona svou nepřítomností a ODS naopak odmítla párování a mobilizovala (do jednací síně byl dokonce přivezen z nemocnice těžce nemocný poslanec Patočka). Výsledný efekt: nadvakrát slepovaná stavba spadla koalici na hlavu. Spokojeni jsou kupodivu všichni: k ČSSD (nemusí dělat kompromis s pravicí) je třeba přiřadit majitele domů a ODS (je to dobré, zákon byl polovičatý), KSČM (je to dobré, zákon byl asociální) a nakonec i prezident, který dostal příležitost zalamentovat nad stavem vlády a poslanecké sněmovny (jen velmi těžko se mi daří uvěřit tomu, že úžasná mobilizace ODS a prezidentovo následné decentní roztrpčení nevznikly v družné spolupráci). Spokojeni jsou nájemníci (regulované činže hned tak neporostou). Spokojen je i premiér Špidla, kanonýr Jabůrek současné české politiky: nejde prý o krizi koalice, ale jen o provozní nehodu. I kdyby neprošly zákony čelící šedé ekonomice, tj. majetková přiznání a registrační pokladny, nic se neděje, s nimi koalice nestojí a nepadá (v tom je zrnko realismu, jsou to neužitečné spektakulární blbiny), problém by nastal jedině v rozpočtu. Až dojde na rozpočet, nejspíš se ukáže, že ani jeho neschválení netřeba dramatizovat. Přes všeobecnou spokojenost je situace katastrofální, máme úplně bezmocnou vládu, která sama neodstoupí a nikdo není ochoten ji svrhnout. Premiér Špidla se domnívá, že bohumínské usnesení nezakazuje případné menšinové vládě ČSSD hledat spolupráci napříč sněmovnou. Spolupracovat napříč znamená spolupracovat s KSČM, která chce sociální demokraty sežrat, a s ODS, která je chce zničit.

Prezidentu Klausovi vadí, že budoucí český eurokomisař Telička je bývalý komunista: „Udělal v jednu chvíli rozhodnutí, které já jsem nikdy neudělal, a myslím, že bylo možné se rozhodnutím tohoto typu vyhnout…“ Podle Klause nikdo nemá nárok říkat, že do KSČ vstoupit musel, protože každý, kdo vstoupil, musel chtít. Klaus má úplně pravdu.

Unii svobody svitla naděje: vstoupil do ní doposud nezařazený poslanec Svatopluk Karásek. Je to humánní čin, asi jako když se někdo ujme starého, opelichaného opuštěného pejska. Karásek ukázal lidskou tvář: nepomůže mu to, ale taky mu to neublíží. Nepomůže to ani Unii svobody, potřebovala by v tuto chvíli asi čtyři sta tisíc Karásků, aby ji volili v nadcházejících trojích volbách. Zvláštní pojetí poslance, případně poslaneckého mandátu prokázal předseda KDU-ČSL Kalousek. Je Karáskovým krokem poněkud roztrpčen, protože byl lidovci do klubu unionistů pouze zapůjčen. Zapůjčený poslanec, to je něco jako Prodaná nevěsta. Možná, že by se na to téma dala napsat opera, přesněji řečeno opereta.

Několik ruských zajatců z amerického tábora na Guantánamu se vrací domů. Zatímco naši domácí i zahraniční bojovníci za práva teroristů líčí útrapy guantánamského pekla, uvěznění Rusové to berou realisticky, vědí totiž dobře, co takové peklo obnáší: „Bití a ponižování se tady nepěstuje. Dokonce ani hlas na nás nezvyšují. Myslím, že v Rusku nemáme ani sanatorium takové úrovně, jako je tohle vězení…“ Komentáře netřeba.

Čtvrtek 11. března

Dnes dominuje zprávám hospodářská agenda. Aniž bych se do těch věcí chtěl příliš plést, nemohu si odpustit několik neodborných poznámek. Průměrná mzda v ČR vzrostla za poslední rok o 1083 Kč. Přitom ovšem dvě třetiny lidí berou mzdu podprůměrnou (na tom snad ještě nemusí být nic alarmujícího). Ekonomika vzrostla o 2,9%, čímž jsme mezi postkomunistickými státy na předposledním místě. Na hospodářském růstu se ovšem podílí nejvíc růst mezd (lidé více utrácejí) a zadluženosti domácností (na utrácení si lidé půjčují). Míra hrubých úspor domácností klesla z 6,1% na 5,9%. To odporuje mým skrblickým představám o zacházení s penězi. Dovedu si představit, že všechno je daleko složitější, ale nedovedu si představit, že v tak vyžrané zemi, jako je Česká republika, by soustavné hospodaření tohoto typu mohlo dopadnout dobře. Připadá mi to situaci, kdy se dětská třída zmocnila cukrárny, vyhnala personál a majitele a dává si do nosu: jakási postkomunistická varianta Orwellovy Farmy zvířat.

S tím úzce souvisí zpráva, že aspoň v obezitě (tj. v procentu tlusťochů a tlusťošek z celkového počtu obyvatelstva) zaujímáme čestné třetí místo na starém kontinentě. Problémy však mají i ve vyspělých státech, například ve Švýcarsku, kde se rozhodli zdanit tuky a cukry v potravinách a omezit tak žravost populace. To je postup nespravedlivý, protože omezuje tlusté i hubené zároveň a působí hubeným určité příkoří. Nejlepší a sociálně nejspravedlivější by zavést místo nepřímé daně daň přímou a zdanit tuk v těle fyzických osob – jeho množství je nepochybně moderními lékařskými postupy poměrně přesně změřitelné. Daň by samozřejmě měla být progresivní. Bude snadné získat pro tuto myšlenku sociálně demokratické jádro naší vlády. Problém bude, jako obvykle, jen s Vrbíkem a Bieleszem. Opozici získat nepůjde - ODS bude zásadně proti (nelze omezovat právo občana na vypasené panděro, to je sociální inženýrství) a KSČM bude nepochybně chtít zdanit i maso.

Ministr Sobotka slíbil na Žofínském fóru, že daně už neporostou. Zároveň prohlásil, že vláda nehodlá odbourat sociální stát. Je otázka, zda to, čemu sociální demokraté říkají „sociální stát“, nejsou jen rezidua ruského samoděržavého systému, které se jen náhodou „sociálnímu státu“ v západním pojetí podobají. Karel Havlíček kdysi ve chvíli snížené příčetnosti (měl jich jen velmi málo, ale tohle byla jedna velmi výrazná) mluvil o socialismu, rozvíjejícím se pod křídly ruského orla. Socialismus ovšem spočíval v tom, že když (carský) stát a jeho šlechtičtí činovníci mužiky oddřeli o to, co potřebovali k vlastnímu bujarému životu, mohli se mužici mezi sebou demokraticky podělit o ty slupky, co jim zbyly. Načalstvo se do toho nepletlo, bylo věcí mužiků, jak si zařídí, aby nechcípli hlady. Elementární forma sociální demokracie na ruský způsob.

Jen se koalice vzpamatovala z jednoho karambolu a blíží se další: zákon o majetkových přiznáních. Zatímco optimistický premiér mluvil předevčírem o tom, že jeho neschválení koalici neohrozí, říká dnes zlý muž sociální demokracie Škromach pravý opak. Vrbík i Bilelesz dali už jasně najevo, že zákon nepodpoří. V tomto případě (a v případě registračních pokladen) jde o populistická potěmkinská opatření a neschválení je na místě. Pokud jde o padlý kompromis ohledně nájemného, nejsem si tak jistý a hlavně nechápu nadšení majitelů domů. Vypadá to trochu tak, že by snad měli ještě větší radost, kdyby parlament nájemné snížil. Myslí si opravdu, že populisté z ODS, až se dostanou k moci, regulaci úplně odstraní? Vždyť měli příležitost udělat to už v prvních čtyřech letech po rozdělení federace!

V Evropském parlamentu přišla na přetřes Česká republika a Lex Beneš. Ozvali se Jürgen Schröder (CDU/CSU) a Ursula Stenzelová (ÖVP). Schröder nechce sedět v jedné parlamentní frakci s ODS, která pro zákon hlasovala (pro spravedlnost je třeba podotknout, že pro zákon hlasovala jen asi třetina klubu, ovšem včetně volební jedničky do EP Zahradila). Jenže naši politici to nepochybně znovu okecají a ustojí. Kdyby drzost kvetla, hrála by česká politická scéna všemi barvami.

Pátek 12. března

V centru pozornosti jsou přirozeně atentáty v Madridu. Španělské úřady – a nejen ony – se zabývají otázkou, kdo je pachatelem. Vládní straně by ve volbách pomohlo, kdyby to byla ETA, ale spousta indicií nasvědčuje, že tomu tak není. Především rozsah a organizace masakru. Způsobilo ho deset náloží, které vybuchly na třech místech v pětiminutových intervalech. Tři další selhaly, dvě se podařilo policistům odpálit, třetí rozebrali a zjistili, že použitá výbušnina ani roznětka neodpovídají tomu, co doposud používala ETA. ETA se obvyklými kanály (přes baskická regionální média) od atentátů rozhodně distancovala. Zatím vždycky pumové atentáty nikdy nezapřela, ohlásila je předem, a v jediném případě, kdy se tak nestalo (a který má vzdálenou podobnost s tím, k čemu došlo včera, až na to, že při něm zahynulo „jen“ 21 lidí), se za to dodatečně omluvila. Šéf zakázaného politického křídla baskických teroristů dokonce zašel tak daleko, že vzdal úctu obětem (to je vůbec poprvé). Že jde spíš o arabské teroristy, se domnívá i šéf české zahraniční rozvědky František Bublan. Až skončí španělské volby, dozvíme se asi podstatně více.

Mediální komise Poslanecké sněmovny se pře o televizní poplatky. Poslankyně Fischerová navrhuje poplatek mírně zvýšit a příjem z reklamy jen mírně snížit. Ten návrh je o hodně rozumnější než to, s čím přišla její sociálně demokratická kolegyně Nováková, totiž postupně snížit příjem z reklamy až na nulu a postupně zvýšit příspěvek víc, než navrhuje Fischerová. Podle tohoto návrhu by veřejnoprávní televizi ovládala Poslanecká sněmovna přímo i prostřednictvím jejích volených zástupců (RRTV, rada České televize). Příjmy z reklamy zajišťují jistou nezávislost na politické sféře. ODS chce odstranit reklamu a příspěvky zvýšit jen mírně (veřejnoprávní instituce musí trpět, pardon, šetřit), komunisté by zrušili poplatky i reklamu a televizi by platili ze státního rozpočtu, to je nejjednodušší způsob manipulace (Sněmovna by ČT držela pod krkem každý rok).

Václav Klaus vetoval zákon o registrech pacientů, poněvadž podle jeho názoru zasahuje do jejich soukromí (evidují se i jejich rodná čísla). To je najednou útlocitnosti! Řekl bych spíš, že pan prezident coby zkušený pouštní šakal vycítil šanci a pokusí se s koalicí znovu pořádně zatřepat. Premiér Špidla je, jako obvykle, zcela klidný: „To, že prezident vrací zákon, je normální. Možná že usoudil, že právě tento zákon má vady. Neviděl bych to jako test síly vládní koalice.“ Flegmatičnost je silnou stránkou našeho ministerského předsedy.

Petr Mareš konečně připustil, že situace v Unii svobody je kritická. Strana je na samé hraně respektovatelné politické existence, veřejnost ji vnímá jako nespolehlivý, nepředvídatelný a vnitřně rozvrácený spolek, který neví, co chce. To vše stojí v dopise adresovaném členům strany. Nemám žádnou chuť předsedu US-DEU kritizovat, bude to za chvíli dělat každý, nemohu mu upřít, že v řadě konkrétních věcí projevil na rozdíl od všech ostatních z naší politické špičky dobrou vůli i zdravý rozum, ale co dělat, toto jsou přece zcela jasné a srozumitelné důvody k demisi!

Vladimír Železný coby vlastník majoritního podílu v CET21 odvolal z funkce ředitele Novy Dvořáka. Zdá se, že vplul ze světa reálného do virtuálního, pokud totéž provede i v politice, může být za chvíli virtuálním prezidentem zeměkoule. Případ Nova ztratil v poslední době všechny obrysy, nedá se nijak pojmout, možná, že by měl parlament odhlasovat, že nic takového neexistuje (byl by to jakýsi pozitivní pendant k Lex Beneš).

Dolly Buster rezignovala a nebude se ucházet o kandidaturu v EP za Nezávislou (erotickou) iniciativu. Obvinila vedení pastrany, že ji chtělo zneužít (předseda na ní žádal, aby se, bude li zvolena, vzdala mandátu a předala ho jemu). To se mne osobně dotýká. Byl jsem připraven paní Bochníčkové (tak se ve skutečnosti jmenuje, je to jméno dosti výstižné, takže vypadá spíš jako pseudonym) dát svůj hlas: mezi dnešními stranami si vybrat nedokážu, ideový rozdíl mezi paní senátorkou Roithovou, paní senátorkou Rögnerovou a paní Bochníčkovou nevnímám, ale paní Bochníčková má ve srovnání s oběma dámami přece jen ještě něco navíc. Teď se dozvídám, že jsem měl být podveden a že krásku, byť už poněkud ovadlou, měl nakonec podloudně vystřídat šeredný chlap. To je prosím pohádka o královně žabce převrácená naruby. Princezna se v závěru náhle změní v ropuchu.

Pátek 12. března (aktualita)

Sérii krvavých atentátů v Madridu připisuje zatím španělská policie baskické teroristické organizaci ETA (možná, že před nadcházejícími volbami je to pro Španělsko politicky výhodnější). Někteří američtí specialisté ovšem pochybují a mně se jejich pochybnosti zdají být podložené. ETA zatím nikdy nezpůsobila takový masakr, v drtivé většině případů útočila po evropsku na představitele „establishmentu“ a ne na náhodně vybrané davy civilistů. Své atentáty většinou předem oznamovala. Nepoužívala sebevražedných atentátníků (to taky odporuje evropskému teroristickému stylu). Al Kaida se prostřednictvím jedné přidružené teroristické buňky k atentátu přihlásila (tento důvod, připouštím, nemá zrovna velkou váhu, přihlásili by se i k zemětřesení). Jde-li o zásah islámských teroristů, je to další připomenutí skutečnosti, že jsme ve válce. Jednou (asi ne hned) dojde i na nás. Máme rozloženou vládu, hlavní vládní strana je prolezena pacifisty mnichovanského typu. Když to potrvá delší dobu, všimne si jistě někdo z teroristického ústředí, že tak destabilizovaná země představuje vítaný cíl. Jsou dvě možnosti: a) Foldyna přestoupí na islám, prohlásí se diktátorem, zahájí islamizaci ČR a poskytne základny Al Kajdě. To by nás aspoň na čas uchránilo, b) Česká politika se začne chovat tak, jak to odpovídá vážné situaci.

Sobota 13. března

Ve Španělsku proběhly masové demonstrace proti teroru. Pokud atentáty spáchala ETA, mohou ji zastrašit. Proti islámským teroristům valný smysl nemají. Rada Bezpečnosti přijala na naléhavou žádost Španělska rezoluci odsuzující ETA. Výhrady měli Němci (Schröder by byl raději, kdyby španělské volby vyhráli socialisté, získal by ve Španělsku podporu pro svou nemravnou politiku ve věci Iráku, a socialisté budou možná posíleni, bude-li ještě před volbami prokázáno, že útočili islámští teroristé, aby se pomstili za španělskou účast v iráckém tažení; ETA se mu do krámu nehodí) a Rusové (kdyby se prokázalo, že jde o útok al-Kajdy, měli by zase o něco volnější ruce v Čečensku). Svou polívčičku si přihřála i KDU-ČSL: bojovat proti terorismu prý znamená bojovat proti drogám, protože z prodeje drog se financuje terorismus, prohlásil předseda Kalousek. Španělské atentáty zjevně přišly lidovcům vhod. Mladá fronta Dnes cituje českého velvyslance ve Španělsku, ten tvrdí, že baskičtí teroristé už nedisponují dobře vyškolenými kádry, a dorost prý zvládá spíš velké masakry než cílené atentáty na představitele režimu. O takto pojaté „baskické stopě“ si dovoluji velmi pochybovat, příprava atentátů a jejich časová synchronizace musela být organizačně dost pracnou záležitostí a vyžadovala jistou profesionalitu. Mezitím ve španělském tisku proskočily zprávy, že španělská tajná služba už sleduje z 98% jen islámskou stopu. Také se ukázalo, že atentátníci použili měděných rozbušek, které ETA nepoužívá, a typ výbušniny, který použila naposled před mnoha lety. Pokud jde o nás, tvrdí ministr Gross, je v případě, že útok provedla ETA, nebezpečí nulové, v případě, že to byli islamisté o něco větší, ale taky se nemáme čeho bát. Teroristé nás zatím nevnímají jako nejbližšího a bezprostředního spojence USA a Velké Británie. Nevnímají nás tak právem, a když se budeme i nadále alibisticky krčit za bukem, třeba na nás přijde řada dost pozdě. Ale přijde, na to vemte jed.

Premiér Špidla v souvislosti s atentáty v Madridu prohlásil, že jsme v globalizované válce, zdůraznil, že transatlantická spolupráce musí být zachována a vyslovil se proti budování evropské obrany bez vazeb na USA. Také řekl, že budeme muset v zájmu vlastní bezpečnosti přistoupit na věci jako je shromažďování biometrických dat (aby bylo možno snadněji identifikovat teroristy). Premiér měl zjevně jednu ze svých světlých chvilek. Zato exceloval komunistický poslanec Černý: podle něho by se stát měl zaměřit hlavně na řešení příčin, kterými jsou především sociální bída a útlak v zemích, kde mají teroristické sítě podhoubí. Hlavním viníkem jsou tedy podle soudruha poslance, jak nás ostatně učili ve škole, sociální poměry. Je velkým štěstím, že islámští teroristé by považovali Miroslava Grebeníčka, pokud by se o jeho existenci náhodou dozvěděli, za pohanského psa stejně jako prezidenta Bushe, jen milionkrát bezvýznamnějšího. Čeští komunisté poté, co byli sedmdesát let pátou kolonou ruského imperialismu, nemají momentálně žádné pevné angažmá (Putin o ně zjevně příliš nestojí a má asi jiné starosti), a kdyby byli islamisté jen trochu společenštější, našla by se jistě spousta společných zájmů a programových průniků.

Na domácí scéně ovšem komunisté osamoceni nezůstanou. Premiér Špidla dal najevo, že ve třech zákonech, namířených údajně proti „šedé ekonomice“ (registrační pokladny, majetková přiznání, kolkování lihovin) chtějí sociální demokraté hledat podporu „napříč sněmovnou“. To znamená u komunistů, ODS tyto zákony nepodpoří ani náhodou. Zato Špidla a Gross, jehož úloha ve straně roste a je prý už fakticky spolupředsedou, je považují za klíčové pro vládní koalici. Ministr Němec se zase zaklíná, že budou-li koaliční partneři (tj. ČSSD) obcházet US-DEU, bude účast US-DEU ve vládě postavena do otázky. Protože poslanec Vrbík pro tyto zákony hlasovat nebude (a aspoň v případě pokladen a majetkových přiznání nezbývá než uznat, že k tomu má dobrý důvod), měl by být osud vlády v tuto chvíli již vlastně zpečetěn. Nepodceňujme však její mnohokrát prokázanou schopnost přežít vlastní smrt.

(www.bohumildolezal.cz)

Zpátky