Duben 2004

Komisař Rudá knížka.

Adam Drda

Pavel Telička ostudu neudělá, ale je to špatná volba

Prvním evropským komisařem z českých zemí bude diplomat a dosavadní velvyslanec při EU Pavel Telička. V Bruselu to zjevně skoro nikomu nevadí, čemuž se nelze tolik divit: Romanovi Prodimu a jeho kolegům musel přinést úlevu už jen fakt, že nevyzpytatelní Češi dokázali po blamáži s Milošem Kužvartem rychle najít náhradníka, který se nejen orientuje ve změti europředpisů, ale dokonce dovede hned v několika jazycích říci víc než jen „jsem velmi optimistický“. Premiér Vladimír Špidla se s mohutnou pomocí ČSSD vmanipuloval do situace, kdy mu nezbývalo než vsadit na jistotu a nabídnout do komise někoho, kdo nezpůsobí ostudu. Takový požadavek Telička splňuje. Jeho nominace má však zároveň výrazné negativum, totiž členství v KSČ.

Lidé zvláštního ražení

Pavel Telička má ukázkový životopis příslušníka normalizační „zlaté mládeže“. V roce 1986 absolvoval jako svazák právnickou fakultu, poté ihned nastoupil na ministerstvo zahraničí a vlezl i do KSČ. Bylo mu přes dvacet, byl tedy ve věku, kdy už lidská bytost velice dobře chápe, co dělá, a nemůže se vymlouvat třeba na rodinné prostředí. Zemi v tu dobu okupovala ruská vojska, husákovsko-jakešovský režim patřil v sovětském bloku k těm rigidnějším, opoziční aktivisté zažívali stálé perzekuce, protestní demonstrace se rozháněly vodními děly, obušky a slzným plynem, celý národ buzerovali kádrováci a další rudí poskoci.

Vstupem do partaje Telička jako by řekl: Ano, s tímto stavem a s touto praxí souhlasím, protože práce ve státní službě, kariérní růst a osobní prospěch jsou pro mne důležitější. Zatímco například spousta agentů StB začala udávat proto, že k tomu byli donuceni systematickým tlakem tajné policie, ke vstupu do KSČ nikdo nucen nebyl. Pokud si socialistický občan moc nevyskakoval, mohl v klidu žít bez rudé knížky, pouze s vědomím, že jisté kanceláře pro něj nejspíš zůstanou uzavřeny.

Kdyby byl formát

Premiér na tyto výhrady odpovídá, že mu Teličkova minulost nevadí, že jej za členství v KSČ nelze trestat a že poslanec ODS Vlastimil Tlustý byl ve straně taky. To je tedy logika, jaká se politikovi Špidlovy inteligence nedá prominout. O „trestu“ by se dalo mluvit jen v případě, kdy by měl každý nezadatelné právo stát se eurokomisařem – a poslance Tlustého přece nikdo neposílá na významný nadnárodní politický post. Namítá se také, že dokud Telička působil v diplomacii a jako náměstek ministra zahraničí, jeho minulost nebyla na překážku. Ono je to ale jinak: komunistická minulost je vždycky na překážku, jenže po roce 1989 jednak nepanovala příliš silná vůle zbavit ministerstvo zahraničí exkomunistů a jednak se prosadila ne zcela nerozumná myšlenka, že někteří z nich jsou schopní, inteligentní, a když se jim dá šance, budou snaživí a loajální, jako by byli kdykoli ke komukoli. Telička přesně spadá do této kategorie – jako diplomat spolehlivě plnil, co se po něm chtělo.

Od špičkového evropského politika, nota bene symbolicky prvního z Česka, je však třeba žádat něco navíc, konkrétně mravní integritu, prokazující schopnost rozhodovat politické otázky s elementární úctou k lidské svobodě. Kdyby byl Telička formát, tak by Špidlovu nabídku odmítl a zůstal na dosavadním (velmi vysokém) postu nebo by aspoň svolal tiskovou konferenci a prohlásil na ní: V mládí jsem se choval špatně, podporoval jsem hnusný režim, velice toho lituji a svého selhání jsem si plně vědom. Místo toho mlží, říká, že si selhání už odpracoval (!) a že se o něm jakýsi darebák chystá ještě něco z minulosti zveřejnit. Přitom odmítá říci, co by to mohlo být (to je propána těch věcí víc?), lituje se a odkazuje na podporu v Bruselu. I v tom je rozdíl mezi úředníkem a politikem – mlčení a uhýbání, jimiž si málokdy někdo ublíží, versus odvaha k činu, která může být pro kariéru riskantní.

Západní patent na rozum

Komisař Günter Verheugen prohlašuje, že jestli někdo předhazuje Teličkovi jeho členství v KSČ, je to opravdu velmi chabý argument. Domácí stoupenci totalitního kariérismu okamžitě zajásali: když takové věci říkají v Bruselu, je to doklad, že nejde o problém, to jenom zneuznaní škarohlídi pořád ty nesmysly tahají na světlo. Jenomže ono to spíš dokládá, že Západoevropané nemají patent na rozum a že Verheugen neví, o čem mluví. Mohl by to potvrzovat i zoufalý výrok poslance Evropského parlamentu Michaela Gahlera z německé CDU: „Že někdo jako Telička byl ve straně před řekněme šestnácti lety, mi připadá docela přirozené – choval se tak každý, kdo chtěl dělat kvalifikovanou práci.“ Vadilo by těmto lidem, kdyby někdo navrhl do funkce komisaře bývalého člena NSDAP? Zároveň je ale třeba konstatovat, že politici z postkomunistických států se jako už několikrát pokoušejí do Evropské unie exportovat potíže, které si musí vyřešit sami. Zůstaneme-li v Česku, nejde jen o Teličku, ale o celou polistopadovou politickou a mentální linii, za niž nese ostatně velký díl odpovědnosti Václav Havel: nekritickou podporou komunistického funkcionáře Mariána Čalfy či exkomunisty Josefa Tošovského do jisté míry připravil půdu Václavu Klausovi a jeho řečem o „laciném antikomunismu“.

(Respekt)