Duben 2004

Homosexualita je u zvířat běžná.

Eva Hauserová

Vědecké studie: Kontakt s partnerem stejného pohlaví je u živočichů přirozené chování

V současných debatách o přirozenosti či nepřirozenosti homosexuality se často objevuje argument, že v přírodě nic takového nepozorujeme. Podle vědců je to ale velký omyl. U šimpanzů zaznamenali odborníci homosexuální praktiky naprosto běžně. Totéž platí pro stovky dalších druhů zvířat.

Deset let shromažďoval americký vědec Bruce Bagemihl údaje z odborné literatury. Souhrn poznatků uveřejnil v knize Biologická rozmařilost: zvířecí homosexualita a přírodní diverzita. Badatel uvádí informace z pozorování 470 druhů obratlovců, kteří pravidelně udržují pohlavní styky homosexuálního charakteru. U některých druhů občas - v jednom až deseti procentech všech případů páření. Ale u jiných, jako jsou šimpanzi bonobo, což je živočich vůbec nejbližší člověku, dochází k homosexuálním stykům stejně často jako k heterosexuálním. Zmíněné příklady z živočišné říše jsou velice různorodé - od "lesbických" dvojic samiček racka, které společně vyvádějí mláďata, až k homosexuálním "orgiím" samečků kapustňáků. U některých druhů pozorovali vědci homosexuální chování pouze u samic, někdy jenom u samců a jindy u obou pohlaví. Homosexuální chování občas kopíruje heterosexuální obřady dvoření, jindy získává novou podobu. Například samečci pštrosů spolu předvádějí zvláštní tanec, zatímco samičky makaků si místo předehry hrají na honěnou a schovávanou s jinými samicemi. Zvířatům také nejsou cizí orální praktiky, například samečci orangutana si provádějí navzájem felaci.

Tabu i ve vědeckých kruzích

Nabízí se otázka, proč se téma homosexuality u zvířat nedostalo do učebnic už dávno a běžně se o něm nehovořilo. Zřejmě jde o typický příklad toho, jak může do vědeckých pozorování proniknout neobjektivita. Vědci prostě odmítali uvěřit pozorovaným jevům, protože byly v rozporu s jejich očekáváním a vštípenou morálkou. Homosexuální vztahy ignorovali jako něco netypického, náhodného, čím se nestojí za to zabývat a co nejvýš slouží jen k potvrzení dominance a podřízenosti mezi členy skupiny. Linda Wolfeová, dnes vedoucí katedry antropologie na East Carolina University, studovala jako začínající výzkumnice v sedmdesátých letech japonské makaky a zjistila, že samice mezi sebou udržují homosexuální styky. Vytvářely páry, které to spolu "táhly" i několik týdnů, vzájemně o sebe pečovaly, čistily si srst a jednoznačně sexuálními praktikami se navzájem přiváděly k orgasmu. Když chtěla badatelka svá pozorování zveřejnit, starší kolegové jí nevěřili a tvrdili, že samice si jen náhodou spletly partnerku se samcem. Podle Wolfeové ještě dnes odmítají někteří vědci uznat, že homosexuální styky jsou u primátů běžnou součástí normálního chování.

Proč to zvířata dělají?

Samice šimpanze bonobo se chovají podle lidských měřítek "lesbicky". Třou se o sebe genitáliemi až k orgasmu a vytvářejí si tak přátelské vazby. Zřejmě se tím zvyšuje pravděpodobnost, že získají ochranu ostatních a také svůj podíl potravy, potřebný k úspěšnému odchování mláďat. Homosexuální praktiky tedy jedinci zajišťují místo v určité skupině a upevňují vztahy důležité pro jeho přežití. Totéž platí pro samce. Když vědci pozorovali tlupu bonobů, často zahlédli dvojice samců pohroužené do polibků s otevřenými ústy, jak se vzájemně stimulují jazyky. Je celkem jasné, jaké evoluční výhody má bisexualita u zvířat žijících v tlupách. S vyhraněnou homosexualitou je to složitější; kdyby byla daná geneticky, pak by se tyto geny rychle z populace vyředily. Anebo přece jenom ne?

Když v roce 1993 objevil Dean Hamer gen podmiňující mužskou homosexualitu, netvrdil, že tento gen homosexualitu přímo působí, spíše jen zvyšuje pravděpodobnost jejího vzniku v určitém prostředí. Hamer a další vědci si představovali, že tyto geny v populaci přežívají, neboť poskytují části nositelů nějakou evoluční výhodu. Tak například gen vyvolávající u mužů sklon k homosexualitě nějakým způsobem zvyšuje u žen počet potomků. Nebo u jiných mužů - u těch, u kterých nevede k homosexualitě - působí naopak větší plodnost. Třeba proto, že jsou jemnější, empatičtější, a pro ženy tudíž přitažlivější.

Také je možné, že skupina příbuzných, ve které jsou homosexuální jedinci, přežívá lépe než jiné skupiny. Tato úvaha je podobná jako zdůvodnění vzniku menopauzy u žen. Rodinná tlupa, kde jsou "babičky" ochotné obětovat veškerý čas péči o mláďata, je na tom lépe než rodina bez babiček. A s homosexuál ními strýčky a tetičkami to může být stejné. Ověřit podobné evoluční hypotézy je ovšem mimořádně obtížné.

Jsme všichni bisexuálové?

Homosexuálních lidí je v populaci tak velký podíl, že nemůže jít jen o nějakou genetickou "chybu". Patrně jde spíše o způsob, jak se původní přirozená bisexualita transformuje v závislosti na daném prostředí, na určité lidské kultuře. Konečně i sám obsah pojmu "homosexuál" se v průběhu historie mění. V minulosti se homoerotická přitažlivost nijak nevylučovala s heterosexuální reprodukcí. Typické to bylo v antice, kde si běžný spořádaný muž užíval s mladíky a zároveň plodil děti s manželkou. V případě mladíků přitom nešlo pouze o fyzickou lásku, ale také o lásku duchovní, protože vztah mezi dvěma muži se pokládal za něco vyššího a ušlechtilejšího než vztah mezi mužem a ženou. V jiných kulturách, třeba u amerických indiánů, se nerozeznávala dvě pohlaví, ale hned několik. Ale to bychom už zabíhali příliš daleko. Jisté je, že trvat rigidně na tom, že jediný přirozený a přírodou posvěcený sexuální styk se může odehrát mezi mužem a ženou, je absurdita.

Homosexuálních lidí je v populaci tak velký podíl, že nemůže jít jen o nějakou genetickou "chybu"

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)