Duben 2004

NATO končí, co dál?

Tomáš Klvaňa

Je na čase promyslet připojení Česka k tvrdému jádru EU

Irácká válka a otřes v evropsko-amerických vztazích dramaticky proměnily politiku Západu. Evropská unie se vzdálila Spojeným státům a na obou březích Atlantiku přestalo být NATO zásadní strategickou institucí. Pro Českou republiku to není dobrá zpráva. Dva pilíře naší zahraniční politiky – atlantická spolupráce a evropská integrace – budou zřejmě dříve či později stát ve dvou rozdílných budovách. Proto je nutné klást si následující otázky: Kdo bude za dvacet let garantovat naši bezpečnost – NATO, nebo armáda Evropské unie? Jaká míra unijní politické a hospodářské integrace je v našem zájmu? A kdo jsou naši přirození spojenci v EU? Následující text se pokouší hledat odpověď.

Od Suezu po Saint-Malo

Loňský rok byl pro vztahy západních států zřejmě nejdůležitější od suezských událostí na podzim 1956. Tehdejší krize mezi euroatlantickými mocnostmi vyústila v takové rozložení sil, jež na desetiletí určilo vztahy demokracií na obou březích Atlantiku.

Co se tehdy stalo? Když egyptský prezident Gamál Abdal Násir zestátnil Suezský průplav a blokoval přístup izraelských lodí do Indického oceánu, odpověděli Britové, Francouzi a Izraelci vojenskou intervencí vůči Káhiře. Americká vláda prezidenta Dwighta Eisenhowera se však proti invazi postavila, protože tah evropských mocností narušoval Washingtonu blízkovýchodní strategii vyvažování vlivu na Izrael a arabské státy. USA vyvinuly na Londýn a Paříž diplomatický a ekonomický tlak, pod nímž vojenská intervence v Egyptě zkolabovala. Spojené státy tak podaly důkaz, že jsou své zájmy ochotny prosazovat i na úkor spojenců v protikomunistické alianci (shodou okolností právě v té době dusily sovětské tanky oheň maďarské revoluce, ani to však na suezské aféře nic nezměnilo).

Od podzimu 1956 tak nebylo pochyb, kdo je v západní alianci opravdovou velmocí. Ze suezské krize, z bolestně obnažené skutečnosti svého podřadného postavení, vyvodili Britové a Francouzi rozdílná ponaučení. Zatímco nový britský premiér Harold Macmillan, vycházeje z Churchillovy teze, že Američany ovlivní jen spojenec zevnitř, položil důraz na zvláštní vztahy s Washingtonem, zájmy Paříže a Washingtonu se začaly ještě víc vzdalovat. V roce 1966 pak francouzská nespokojenost s určující rolí Spojených států vyústila v odchod Francouzů ze struktur vojenského velení NATO. A nechuť přetrvala beze změn celá desetiletí. Jak uvádí expert na americko-francouzské vztahy Charles Cogan z Harvardovy univerzity, ještě v roce 1990 před první válkou v Perském zálivu si socialistický prezident François Mitterrand v soukromí stěžoval, že Američané chtějí všechno kontrolovat a nemíní se o moc dělit. „Francie je ve skutečnosti ve válce s USA, v hospodářské a politické válce bez mrtvých,“ mručel prý nazlobený prezident před svými poradci.

Situace se nakrátko pozměnila v roce 1995, kdy pletichářského Mitterranda nahradil muž méně komplikovaných způsobů – Jacques Chirac. Nový prezident projevil zájem o návrat do vojenských struktur Aliance. Na sklonku roku oznámil zapojení své země do vojenského výboru a chystal se obnovit účast v ústředním vojenském velení. Zakrátko se ale musel o moc rozdělit se socialistickou vládou, která o „návrat do NATO“ nestála ani trochu. Chirac se místo toho začal věnovat myšlence na vznik evropské obranné identity mimo NATO. V prosinci 1998 na britsko-francouzském summitu v Saint-Malo dostal projekt evropské armády důležitý impuls: britský premiér Tony Blair svolil, že ve výsledném dokumentu bude slovo „autonomní“, a Chirac na oplátku připustil jistou úlohu NATO ve fungování vznikající instituce.

Ještě před druhou válkou v Perském zálivu tedy bylo jasné, že na evropském kontinentu se rodí obranná struktura do značné míry nezávislá na Severoatlantické alianci. Jejími tahouny byli Chirac, kancléř Gerhard Schröder, který na rozdíl od svých předchůdců začal Německo kormidlovat k nezávislosti na americkém vlivu, a s přestávkami také Blair. Podle oficiální linie všech tří lídrů neoslabí evropská armádu sílu NATO ani nezmění jeho poslání, geopolitická realita však směřuje jinam. A sice k oslabení atlantického partnerství. Proč? Především kvůli nové strategické politice Spojených států a příklonu nového, sebevědomého Německa na stranu Francie.

Válka bez porad

Loňský útok koalice ochotných na Irák přinesl do euroatlantického prostoru výrazné změny v rozložení důrazů a vazeb. Do značné míry je pozměněné strategické směřování Německa a v menší míře Francie a Velké Británie pokračováním evropské emancipace po studené válce. Zbytkově se pak jedná o reakci na proměnu metod, kterými Washington začal prosazovat zájmy USA po útoku teroristů ze září 2001. Prezident Bush dává při zajišťování národní bezpečnosti přednost jednání (acting) na úkor reagování (reacting), jímž se vyznačovala politika předchozí administrativy Billa Clintona. Konzervativní republikán Bush ztratil zbytek důvěry ve schopnost mezinárodních institucí pomoci zaručit bezpečnost Spojených států v době terorismu globálního dosahu umocněného médii globálního dosahu. Bushova Amerika se rozhodla spoléhat na sebe, a pokud se mezinárodní instituce nepřizpůsobí jejím představám, neváhá jednat samostatně.

Politolog Robert Kagan má sice pravdu, když ve své knize Labyrint síly a ráj slabosti píše, že ohledně užití vojenské síly se současná republikánská vláda málo liší od demokratických předchůdkyň, ale zásadní prvky Bushovy doktríny, především vývoz demokracie a možnost preventivní války, jsou v nové americké zahraniční politice kvalitativními odlišnostmi. Právě ony nejvíc dráždí tvůrce toho, co se optimisticky nazývá společná zahraniční politika Evropské unie.

První obětí Bushovy doktríny se po 11. září 2001 stala Severoatlantická aliance. Přesněji řečeno ta podoba Aliance, která pět desetiletí zajišťovala stabilitu a podílela se na vytváření politické identity našeho kontinentu. Ještě než totiž prezident stačil nový pohled na svět zformulovat, jeho ministr obrany Donald Rumsfeld v září 2001 odmítl alianční pomoc jako potenciální překážku americké akce. Válka v Afghánistánu na rozdíl od bombardování Srbska v roce 1999 už neměla být řízena shodou devatenácti států – kterou američtí neokonzervativci posměšně nazývají „war by committee“ (válka řízená poradami) – ale přímo vůlí Bílého domu a Pentagonu. Nastala paradoxní situace. Jedinkrát se NATO přihlásilo k závazku společné sebeobrany, napadený stát, iniciátor a hlavní sponzor organizace však pomoc odmítl.

Transatlantické vazby oslabuje také emancipace Spolkové republiky, která značnou část sebevědomí čerpá z negativního vymezení se vůči Americe a pozitivního vůči Francii. Ve volební kampani v roce 2002 to vypadalo, že Schröderovy útoky na Ameriku a její údajný „avanturismus“ jsou jen volebním populismem. Zpětně se s přihlédnutím k rostoucí angažovanosti německé zahraniční politiky ve světě zdá, že je Schröder mínil vážně. Když kontinent protínala železná opona, býval Bonn prostředníkem znesvářené Paříže a Washingtonu. Schröder, jenž se nebojí hovořit o samostatné německé cestě a sdílení odpovědnosti za bezpečnostní situaci ve světě nasazením vojáků Bundeswehru, tíhne k Francii. Stejně hlasitě jako Chirac staví proti Bushově doktríně multilateralismus, mezinárodní právo a klíčovou roli Rady bezpečnosti OSN.

NATO Holding

Za studené války spolutvořilo NATO identitu euroatlantického prostoru, což mělo politické důsledky. Vezměme si třeba jeho roli při demokratickém spojení Německa. Americká nabídka spojeneckého vztahu adresovaná západnímu Německu pomohla někdejšímu osudovému národu Evropy v epochálním přerodu a vytvořila model, podle nějž se o tři a půl desetiletí později Německo sjednotilo beze změn v zahraniční politice i vnitřním charakteru.

Po studené válce NATO hledalo poslání, zdá se však, že ani na jedné straně Atlantiku není vůle udržet Alianci jako určující politicko-vojenskou organizaci Západu, která by členským státům dodávala sebevědomí, kolektivní totožnost a pojila oba břehy oceánu. Ani Spojené státy, ani Německo s Francií nejsou ochotny dělat kvůli zachování silné transatlantické vazby kompromisy při sledování vlastních zájmů. Takovým kompromisem by mohla například být shoda všech klíčových mocností, že NATO je jedinou vojenskou organizací, kterou Západ využije ke své obraně před terorismem. Na jedné straně Spojené státy považující takovou tezi za příliš svazující řešení, které by mohlo ohrozit jejich bezpečnost. Na druhé straně Německo, Francie a další evropské země, které nevnímají hrozbu globálního terorismu stejně intenzivně jako USA. S trochou škodolibosti by se dalo tvrdit, že někteří Evropané se bojí víc Bushe než Usámy bin Ládina.

A tak Evropané vytvářejí zárodek své vlastní obranné organizace bez účasti Spojených států. NATO však existovalo proto, aby v Evropě žádná jiná obranná organizace existovat nemusela, a už vůbec ne žádná bez role Washingtonu. Spojené státy zase v zásadních otázkách své bezpečnosti NATO nepotřebují, ba nechtějí. Přitom NATO existovalo především pro řešení zásadních problémů bezpečnosti všech svých členů. Sečteno a podtrženo, NATO, jak jsme je znali – a především to NATO, do něhož Česká republika vstupovala – už neexistuje.

Podobně jako jiné mezinárodní organizace ani NATO nezanikne a bude ve vymezeném, technickém ohledu i dál užitečné. Je však rozdíl mezi instrumentální organizací typu obchodní komory a institucí, která vyvolává hrdost příslušníků a vyjadřuje civilizační ideu, jež je větší než součet zájmů a identit členů. Oběti, které jsou členové ochotni přinést v zájmu obchodní komory, jsou logicky limitované. Aliance se mění v jakousi obdobu holdingové společnosti, v níž mohou různé skupiny naplňovat svoje představy: Bush ji zprvu nevyužil ve válce v Afghánistánu. Po pádu Tálibánu a poté, co se zaměřil na Irák, je však rád, že se NATO pod vedením evropských států v Afghánistánu angažuje. Evropané v rámci NATO dnes garantují křehký poválečný status quo na Balkáně. Lze si představit další koalice několika států řešících pod vlajkou NATO bezpečnostní problém v jejich „sféře zájmu“.

Kromě toho je tu stále nepominutelná politická role Aliance při demokratické integraci Evropy. Ani ta však nemusí vydržet. Bushova vláda totiž nepodporuje evropskou integraci tak, jak to činily všechny předchozí americké kabinety. Naopak. Má-li dojem, že to poslouží jejím záměrům, neváhá tato administrativa – jako první v poválečných dějinách – rozfoukávat vnitroevropské spory. Zřetelně se to ukázalo v hádkách o Irák na Rumsfeldově dělení kontinentu na antiamerickou „starou“ (Francie, Německo, Belgie) a proamerickou „novou“ (Polsko, Rumunsko, baltské státy) Evropu. V konzervativním týdeníku Weekly Standard blízkém Bushově vládě se objevilo několik článků doporučujících rozdělit Evropu a komplikovat další politickou integraci v rámci Evropské unie.

Ani s extází

Pro českou zahraniční politiku jsou to špatné zprávy. Evropská integrace i euroatlantická pospolitost jsou v našem zájmu a je nešťastné, jsme-li stavěni do situace, kdy si musíme vybírat mezi svářícími se obry. Česko má sklon mlžit, případně se tvářit, že dilema neexistuje, takové pozice jsou ale v nejlepším případě prospěšné jen krátkodobě. Severoatlantická aliance, potažmo Spojené státy, stále garantují, a ještě nějaký čas budou garantovat, naši bezpečnost. Co je nám to ale ve střednědobém výhledu platné, opouštějí-li Spojené státy NATO jako nezbytnou organizaci a společně se svou Nemesis, Francií, ji mění v užitečný, ale méně podstatný spolek? Těžko se v takovém případě můžeme spoléhat, že Aliance tu bude jako záruka i v roce 2020. Změní-li se ze zásadní strategicko-integrační instituce v užitkovou organizaci, vyplývá z toho pro nás pobídka přihlásit se bez zábran k vytváření vojenských struktur Evropské unie.

Po prvním květnu dozná změny charakter našeho státu. Ústava EU sice na posledním summitu neprošla, nebylo to ale kvůli filozoficko-politickým názorům na tempo a podobu integrace, nýbrž pro nerozhodnutý spor o rozdělení moci. To bude dřív či později vyřešeno a Češi se stanou dvojími konstituenty nadnárodního společenství – prostřednictvím svého státu, a tedy jeho demokratického ustavení vzešlého z voleb, a přímo, jako občané Evropské unie. Jejich loajalita bude dvojí: k tradiční vlasti a k novému nadstátnímu celku, který by jednou mohl splynout v onen nenáviděný i vzývaný superstát (podle průzkumů veřejného mínění si většina dotazovaných občanů ve všech současných zemích EU přeje, aby se Unie stala supervelmocí). Jak úspěšná, jak trvalá bude nová, unijní loajalita, se dnes nedá předvídat.

V zájmu Čechů je, aby svůj stát začlenili do Unie se silnými, fungujícími a demokratickými institucemi. Je k tomu mnoho dílčích důvodů, ale ten hlavní je následující: ekonomická a kulturní globalizace je proces charakterizovaný protichůdnými a víceznačnými siločárami. Na jedné straně zvyšuje kvalitu života těch, kteří jsou pro ni dobře institučně vybaveni, má však sklon ochuzovat ty, kteří připraveni nejsou. A tvrdit, že Česko má fungující, silné (což není totéž co velké a přebujelé) instituce tvořící přehledné a předvídatelné prostředí, si dnes netroufne ani rozený optimista po dávce extáze.

Česko je na globalizační tendence připraveno podprůměrně. Má nedostatečně financované a reformované vysoké školství vzdělávající výrazně méně lidí, než je tomu zvykem na Západě. Dává zanedbatelné prostředky na vědu a výzkum. Jeho občané žijí v homogenní společnosti se sklonem k xenofobii, občanská společnost je v začátcích a žurnalistická média se zhoršují. Výběr elit, jejich pěstování, jsou žalostné, právní vědomí občanů podprůměrné, trh malý a slabý, justice pomalá a nespolehlivá a policie málo schopná a nedůvěryhodná. Právně-podnikatelské prostředí má mnoho rezerv.

Česko je prostě příliš slabé na to, aby samo o sobě čelilo negativním důsledkům globalizace, jako je kulturní zestejnění směrem k nenáročnému střednímu proudu (který ubíjí kreativitu a v dlouhodobém horizontu zabraňuje lidem rozvinout jejich různá nadání), nebo příliš velkému vlivu obřích korporací na úkor volených zástupců. Je zatím málo vzdělané a hodně zahleděné do sebe, a proto nedokáže využít výhod, které globalizace přináší. Jak bylo mnohokrát napsáno, Unie není charitativní spolek (viz množící se přechodná období pro pohyb pracovní síly) ani skautský tábor a její představitelé občas mluví „sprostě“ (Berlusconi o Němcích, Chirac o Východoevropanech). Příslušnost k rodícímu se nadstátnímu celku se silnými institucemi nám však pomůže se s některými problémy globalizace vyrovnat.

Navzdory zdejším rozšířeným mýtům u nás Unie nezavede socialismus. Trend je opačný, i když pomalejší, než by bylo zapotřebí. Podíl společné zemědělské politiky na unijním rozpočtu bude klesat, Německo i Francie reformují své asistenční státy a usilují o pružnější trh pracovní síly. Sice bojácně a pomalu, protože status quo má ještě politické svaly, ale přece jen se vývoj ubírá k větší ekonomické svobodě. V protimonopolní politice je na tom Unie lépe než Amerika a – koneckonců – proměnit se z pohádkové žabky v ekonomického draka Irsku také nezabránila.

Francouzská spojka

Po zablokování unijní ústavy se do diskuse vrátilo téma takzvaného tvrdého integračního jádra, jakési unie uvnitř Unie. Německu a Francii se tyto úvahy hodí jako způsob nátlaku na neposlušné státy ve věci rozdělení moci. Ať už však myslí své diplomaticky formulované hrozby vážně, nebo jen jako vyjednávací taktiku, připusťme možnost, že Unie 25–30 států časem takové jádro vytvoří, že Německo, Francie a Benelux fakticky své národní státy rozpustí. Má mít Česko ambici se co nejrychleji (což by dle jeho ekonomických dispozic nebylo příští pondělí) k onomu jádru přimknout? Vážit tuto otázku lze ještě nějaký čas. Naše rozhodnutí by mělo padnout na základě co možná nejlepších odhadů a analýz. Byla by taková integrace ve jménu ekonomické svobody? Začnou-li se zmíněné státy víc propojovat, bude to znamenat zachování otevřené povahy Unie, nebo uzavírání tohoto jádra vůči zbytku? Klíčové pro nás bude také chování Rakouska – za předpokladu, že Polsko se nějaký čas nebude chtít vzdát své americké orientace.

Základní parametry české zahraniční politiky jsou nastaveny správně – spolupráce s Německem, Visegrád a snaha o udržení atlantické vazby. V Unii k tomu přibude schopnost vytvářet koalice. Nebylo by však od věci zvážit přistavění ještě jednoho pilíře. Byla by jím užší vazba na Francii, než tomu bylo doposud. Ta se zatím na nás a další nové země dívá s nedůvěrou jako na agenty amerického vlivu. Možné posílení spolupráce mezi Černínským palácem a Quai d’Orsay by však mohlo být méně riskantní, než se na první pohled zdá. Francie už nebude mít v nové Unii tak vlivné postavení, jako měla v předchozích desetiletích, její vliv v institucích se však bude ředit pomalu. To znamená, že zůstane užitečná a bude méně arogantní. I nadále bude jedním z hlavních faktorů vyvažování německého vlivu. A dojde-li kdy k „usmíření“ mezi Francií a Spojenými státy – což nelze vyloučit kvůli slabšímu postavení Evropy v americké strategické hře – mohla by naše nová pozice v Paříži dostat zajímavý obsah.

Skutečnost, že se podobnými otázkami budeme muset zabývat v období, v němž jsme měli sklízet plody práce 90. let, je jak ilustrací převratných otřesů roku 2003, tak připomínkou, že přes všechen luxus a svobodu kolem žijeme v nejisté době. Plakat však nemá cenu. Rádi se chlubíme kreativitou a schopností improvizovat. V zahraniční politice se nám tedy v tomto ohledu otevírají velké možnosti.

Rámeček

Tři muži, tři Evropy

Giscard: Minulost

Je listopad 2003. Stojí uprostřed přeplněného atria Litauerovy budovy Kennedyho školy na Harvardu a srovnává tvorbu evropské ústavy se vznikem Ústavy Spojených států před více než dvěma sty lety. Obličej Valéryho Giscarda d’Estaing má podobu sochy a je vděčným námětem poťouchlých karikaturistů. Akcentem poznamenanou „euroangličtinou“ prodává sebe samého jako jednoho z otců-zakladatelů historického projektu. Protože však neopomene ve svém projevu použít ironii a vtip, jeho argumenty u studentů a profesorů zabírají. Ani stopy po autoritativních manýrách, z nichž jej obviňují ti evropští konventisté, jejichž koncepce bez milosti převálcoval. Hovoří o křesťanství (zdrženlivě), právech zvířat (nadšeně) a komplikovanosti úkolu vytvořit ústavu v etablovaném politickém prostoru obývaném několika sty miliony Evropanů (v době vzniku americké federace žily v koloniích asi čtyři miliony lidí). Kritici o něm říkají, že nepochopil změnu situace, že jsou dávno pryč sedmdesátá léta, kdy evropské záležitosti diktovali dva tři politici z velkých států. Několikasetstránkový návrh ústavy prozrazuje Giscardovo etatistické založení. Prostřednictvím Giscarda k nám promlouvá minulost, která má však stále vliv na utváření budoucí podoby sjednoceného kontinentu.

Chirac: Přítomnost

Do vznešeného Elysejského paláce se svým založením hodí snad ještě víc než jeho předchůdce Mitterrand. Prezident Jacques Chirac je šéf. Při jednání je připraven a nikdo na minutu nezapochybuje, kdo je v místnosti doma, kdo tuto debatu moderuje. Rezolutně, avšak jakoby letmo a nenuceně vede svůj protějšek v debatě od tématu k tématu. Jejich řazení – položek může být i o dost víc než deset – prozrazuje pečlivé aranžmá. Střídá velké věci s prostými, zdánlivě nedůstojnými nejvyšší úrovně: tu se zajímá o úspěšnost francouzské investice, tam zmíní zakázku, o niž se uchází francouzská firma. Každý bod nejdřív uvede a protější straně dá slovo teprve tehdy, až on vytvoří náležitý kontext. Je pánem celkového rámce. Chválí „po francouzsku“: nadneseně, vzletně a přitom formálně a přesně. Chirac je mistrem přítomnosti, pragmatikem, jehož při každodenní politice nezatěžují velké vize.

Schröder: Budoucnost

Centrum Berlína má náboj. Symbolem je nápaditě vybudované Sony-Center na Postupimském náměstí se sopku evokujícím fórem, luxusními byty, kancelářemi, obchody, restauracemi a kiny. Také nová budova Spolkového kancléřství ze skla a mramoru je znakem nově se utvářejícího Německa. Sedí s městem za zády před prosklenou stěnou. Spolkový kancléř Gerhard Schröder, podobně jako císař Karel IV. na Karlštejně, nechává dopadat světlo do tváří svým partnerům sedícím naproti přes stůl jen o něco kratší než tenisový dvorec. Když je venku jasno, Schröderovy rysy a výraz jsou obtížně čitelné. Je to záměr, nebo opomenutí? Při jednání kancléř zdvořile, trpělivě vysvětluje vlastní pozici a nenechává se vyprovokovat. Je přátelský a zároveň profesionálně odtažitý. Trvá na svém, aniž by cokoli potřeboval vnucovat. První muž politiky osmdesátimilionové mocnosti s těžkým úkolem rozhýbat ekonomického slona to ostatně nemá zapotřebí. Člověk sedící proti němu pochopí jeho mediální zdatnost spočívající v kombinaci klidného sebevědomí a péče o detail, zejména, týká-li se jeho image (zažaloval přece i noviny, které špatně popsaly barvu jeho vlasů). /Šlo o tvrzení, že si barví vlasy. Schröder si vymohl pomocí předběžného opatření zákaz šíření tohoto výroku - pozn. red. CS-magazínu./ Je to muž informačního věku. Jako sociální demokrat si lépe než jeho pravicoví oponenti může dovolit asertivní zahraniční politiku. Těžko si lze představit konzervativního Edmunda Stoibera, jak hovoří o německé politické cestě. Schröder je sice oslaben, ale nikdo mu neupře, že v německé politice potlačil svazující, dnešku neadekvátní vliv viny minulosti. V tomto smyslu se stal kancléřem budoucnosti. Odbočka: srovnáte-li sterilní pařížskou čtvrť La Défense s komplexem postmoderní invence na Postupimském náměstí, vkrade se vám myšlenka, že Němci umějí budoucnost lépe než Francouzi.

(Respekt)