Duben 2004

Káva za korunu, rum za šest.

Eliška Bártová

Ve školicím středisku ministerstva financí se hoduje jako v parlamentu - na cizí účet

Ve vzdělávacím středisku ministerstva financí u Slapské přehrady se žije skvěle a levně – káva stojí korunu a oběd necelou dvacku. Běžný smrtelník se sice dovnitř nedostane, ale i přede dveřmi ho může hřát, že celý ten luxus nakonec zaplatí ze své peněženky.

Vstup zakázán

Blíží se doba oběda a novinářům vracejícím se z reportáže začíná kručet v břiše. Najít nějakou otevřenou restauraci uprostřed lesů kolem Slapské přehrady je ale v tuhle roční dobu nemožné. Na jedné z lesních odboček naštěstí postává skupinka dělníků vyměřujících novou cestu, kteří nám ochotně dávají tip: právě tady ta asfaltka vede na ideální místo. “Je tam hospoda, jako když se vrátíte do socialistického ráje – řízek za dvacku, kafe za korunu a panák vodky za šest korun,” říká jeden z dělníků. “A po obědě sauna za pár drobných. Ale musíte tam vklouznout nenápadně, je to jen pro úředníky – my sami jsme se tam dostali jen náhodou.”

To stojí za prozkoumání. Silnice proběhne lesem a kolem značky zákazu vjezdu míří na parkoviště u mohutné betonové stavby – vzdělávacího střediska ministerstva financí Vltava. Zrovna přijela nová várka. V mumraji se dostáváme bez problémů přes recepci do sálu s nápisem Restaurace. Je to tak: smažený řízek s bramborem za 21,50, smažený sýr za 18, cola za 2,60, dvě deci frankovky 3 koruny. Fotograf vytahuje aparát a chce si udělat snímek – a jsme prozrazeni. Přibíhá muž v obleku, představuje se jako “ředitel zařízení” a rázně nás vykazuje ven. “Tady nemáte co dělat,” říká na dotaz, proč musíme ven, když nikde není žádný zákaz vstupu. “Dovnitř mohou jen ti, co se školí. A já nemám oprávnění vám podávat žádné informace. Obraťte se na tiskového mluvčího,” dodává přes zavřené dveře a mizí v budově.

“Ředitel jednal zcela správně – nesmí tam nikoho vpustit,” říká tiskový mluvčí ministerstva financí Marek Zeman. “Proč? Prostě jsme přijali opatření, která ten vstup omezila. Já vám vstup povolit nemůžu, obraťte se na ústředního finančního ředitele.” Ředitel Robert Šurman však odmítá rozhovor na téma, jak ráj u Slapské přehrady může fungovat a z čí kapsy do něj tečou peníze.

K čemu zisk

“Dřív nám to celé patřilo a naše rodina na těch pozemcích hospodařila,” ukazuje postarší pán na prostranství, na kterém se dnes budova školicího střediska rozprostírá. Václav Kubišta tu žije už více než šedesát let a deset let má za sousedy jen ministerské úředníky. “Pozemky nám zabrali v sedmdesátých letech a postavili tam tuhle obludnost. Tehdy to ale ještě patřilo Poldi Kladno, a mohli jsme tam normálně chodit do restaurace, ale teď už tam nesmíme.” Kromě uzavření areálu a nízkých cen začalo ministerstvo na konci roku velkolepě upravovat i příjezdovou cestu. Standardní silnice třetí třídy se letos nákladem 15 milionů korun rozšíří a přibudou svodidla. Podle mluvčího nelze jinak: díry sice na cestě nejsou, ale úřad musí vyhovět “platným předpisům pro místní obslužné komunikace”.

Stejně tak – v přísné snaze “vyhovět platným předpisům” – je podle e-mailové odpovědi mluvčího veden provoz školicího střediska. “Vzdělávací zařízení zřízené jako nezisková organizace poskytuje potraviny a nápoje za ceny bez ziskové marže.” V praxi to znamená, že jídlo je prodáváno za cenu nakoupených surovin. Práci a platy kuchařů a číšníků stejně jako energii a různé přísady dotuje ministerstvo z veřejné kasy. Ročně to jen tady u Slap spolyká pět a půl milionu korun.

Podobných rekreačních “středisek” si české vládní úřady vydržují celou řadu – například ministerstvo školství hned tři v celkové roční dotaci třináct milionů korun. Ale jsou rozdíly. Resort zemědělství svá tři zařízení pronajímá každé za zhruba půl milionu ročně. Soukromý správce provozuje objekt jako běžný hotel, ale školícím se zaměstnancům resortu musí pobyt počítat za poloviční ceny. Takže například v “zemědělském” penzionu Amor v Peci pod Sněžkou stojí řízek běžného hosta 80 korun a ministerští úředníci ho mají za polovic.

Po zrušení zažité praxe dotovaných cen a úlev pro různé státní úředníky volala už před rokem ve sněmovně poslankyně Hana Marvanová. Znala tu praxi z vlastní zkušenosti: ve zdejších parlamentních restauracích totiž ústavní činitelé nakupují jídlo a pití rovněž za nezvykle nízké ceny. Návrh Marvanové ale neuspěl. “Nejsme žádná obyčejná hospoda. Nám nezáleží na zisku,” reaguje podrážděně Jiřina Procházková z Kanceláře sněmovny. “Kuchaře a číšníky máme normálně jako zaměstnance sněmovny, a tak žádné zisky k tomu, abychom je platili, nepotřebujeme.”

Například v Německu nemají ministerstva ani vláda žádná školicí ani rekreační střediska. Žádné výhody nečekají ani poslance v Bundestagu. Restauraci a bistro tam provozuje soukromá firma, která vyhrála výběrové řízení, a ceny jsou vyšší než v běžných restauracích.

(Respekt)