Duben 2004

Revoluce na Síti teprve začíná.

Petr Koubský

Internet zevšedněl, zásadní změny přicházejí

Internetová revoluce měla obrátit svět vzhůru nohama. Kdyby měli její propagátoři pravdu, už bychom dnes všichni nakupovali výhradně přes počítač, pracovali jen z domova, namísto parlamentního systému bychom měli přímou demokracii ovládanou tlačítky. Nic z toho se nestalo – a zřejmě ani nikdy nestane. Internet a příbuzné technologie přesto mění náš život. Změna je pomalejší a méně přímočará, než se předpokládalo v devadesátých letech. To neznamená, že je také méně zásadní. Spíš naopak.

Křivka humbuku

V americké analytické firmě Gartner Group vymysleli před několika lety žertovně vyhlížející model nazvaný „hype curve“ – křivka humbuku. Její průběh zachycuje závislost „senzačnosti“ technologie na její zralosti a užitečnosti. Zpočátku letí křivka strmě vzhůru: technické novinky budí euforii, píše se o nich a mluví s nadšením, nekriticky, a to bez ohledu na skutečnost, že vlastně vůbec neexistují v použitelné podobě – zpravidla jde jen o prototyp, nedotaženou vývojovou variantu. Tím se vytvoří naprosto nereálná očekávání, která pak v konfrontaci s realitou nevyhnutelně zklamou. Hype curve se náhle zlomí a padá dolů ještě strměji, než předtím vyskočila vzhůru: kritika, výsměch a zapomenutí. Tím v podstatě pro novinku končí jejích patnáct minut slávy a ona pak – už v klidu a bez zájmu veřejnosti – pokračuje ve svém rozvoji. Její faktický význam roste – nebo taky ne. Může se stát samozřejmě i to, že zapadne a nikdo o ní už neuslyší. Stejně tak je však možné, že začne velmi významně ovlivňovat svět. O tom se však už nemluví a nepíše, protože veřejnost a většina médií už mají novou senzaci, nový humbuk.

Křivka humbuku se netýká jen technologií, třebaže byla původně navržena právě pro ně. Stejně dobře se jí však dají popsat fenomény jako SARS, Evropská unie či al-Kaidá – v podstatě všechny výrazné novinky dnešního světa. Podobá se starému dobrému cyklu, v jehož první fázi je novinka předmětem výsměchu a opovržení, v druhé je pak přijímána jako samozřejmost, nic mezi tím. Liší se od něj však úvodní fází, oním absurdním překmitem zájmu a pozornosti. Ten má za následek, že na skutečné změny světa kolem nás jsme dnes zpravidla méně než nepřipraveni – jsme jaksi připraveni se záporným znaménkem.

Jsou dobré důvody domnívat se, že digitální technologie právě nyní vstupují do onoho nebezpečného období, kdy důvěra v jejich význam je velmi nízko – a ony přesto začínají, nerozpoznány, velmi podstatně ovlivňovat naše životy. Díky médiím máme pocit, že jsme internetovou revoluci dávno prožili, že je za námi, že už nastal digitální věk a nic se vlastně nestalo. Jenže to není pravda a hned nadvakrát. Ještě to nenastalo; a bude to velká změna. Větší, než zatím dokážeme pochopit.

Jejím hnacím motorem je a zůstává známý Moorův zákon. Ten říká, že výkon polovodičových součástek se zdvojnásobí při konstantních nákladech vždy jednou za 18 měsíců. Dá se tedy říci, že stejně pravidelně se zdvojnásobuje i výkon celých počítačů – čipy jsou stavebními kameny počítačů. Dvojnásobek za půldruhého roku znamená čtyřnásobek po třech letech, osminásobek po čtyřech a půl… Skrytá energie takového vzestupu se někde projevit musí. Vede k tomu, že počítače dovedou stále víc, dají se použít i tam, kde to bylo ještě před několika lety buď technicky nemožné, nebo ekonomicky neúnosné. Na druhou stranu se potenciál moderních technologií prosazuje pomaleji, než se všeobecně soudí. Většina dnešních vymožeností výpočetní techniky vychází z výzkumu starého dvacet i více let. Schopnost společnosti a ekonomiky absorbovat změny je očividně omezená. To poněkud zvyšuje naše šance předvídat budoucnost digitálních technologií a také jejich bezprostřední společenské důsledky.

Konec soukromí

Pohodlí digitálního světa – komunikace e-mailem s přáteli po celém glóbu, nakupování a snadný přístup k informacím přes internet – je vykoupeno riziky. Na prvním místě mezi nimi stojí ohrožení soukromí. Ať chceme nebo ne, zanecháváme za sebou každý den čitelnou digitální stopu: každý telefonní hovor, každé připojení k internetu, každá platba kartou, bankovní transakce, návštěva u lékaře, žádost adresovaná úřadu – to vše se ukládá v databázích příslušných bank, telefonních operátorů, zdravotních pojišťoven. Toto obrovské množství dat je potenciálně vyhledatelné, použitelné i zneužitelné. Podobná data se samozřejmě ukládala i dříve, před nástupem počítačů. Jenže rozdíl je v tom, že papíry v pořadačích se nedají tak snadno prohledávat. Co by podvodník či vyděrač zjišťoval před padesáti lety celé roky, to jeho moderní protějšek vyzbrojený běžným osobním počítačem může zvládnout za několik vteřin, pokud není ochrana příslušných systémů kvalitní. Což často nebývá, navíc je ve hře i lidský faktor: spíše než hackerů je třeba se bát podplacených zaměstnanců příslušných institucí. Zneužití osobních dat se špatně dokazuje, často se na ně prostě nepřijde: nedozví se o něm ani sama oběť, dokud není pozdě. Máte například rádi trochu zvrácenější porno a díváte se na ně občas na webu? Rozhodně riskujete, že se o tom někdo na dálku dozví a pokusí se vás znemožnit nebo vydírat. Totéž se týká obsahu e-mailové korespondence a v podstatě všeho, co není šifrované. Špatně zabezpečený počítač, a takových je dnes na internetu většina, je pro středně šikovného hackera pozvánkou ke vstupu. A riziko je samozřejmě i opačné: do cizího počítače lze podstrčit „důkaz“ něčeho, co se nikdy nestalo.

Kromě kriminálního zneužití je třeba brát v úvahu, že všechna uvedená data jsou, alespoň potenciálně, k dispozici také policii a úřadům. Současné zákony demokratických zemí včetně Česka jasně vymezují, co v tomto ohledu který úřad smí a co ne. Tato pravidla – například soudní povolení odposlechu, domovní prohlídky apod. – se nástupem moderních technologií sice nezměnila, je však třeba si uvědomit, že sledovat elektronické aktivity občanů je pro úřady snazší, aniž máte šanci na takové nezákonné jednání přijít. Zda se podobného postupu bojíme nebo ne, to je otázka důvěry v právní řád jako celek. Dalším aspektem problému je možnost nastolení nějakého tvrdšího, autoritativního režimu (který by se legitimizoval např. opět bojem proti terorismu a zločinnosti): našel by pro svou činnost dobře připravenou infrastrukturu, jen ji začít pořádně využívat.

Digitální věk lze do značné míry nazvat věkem ztráty soukromí. Netýká se to jen práce s daty a dokumenty. Stejně závažné je obrovské množství bezpečnostních kamer, které ve vyspělých zemích monitorují prakticky každý krok – například na 500 metrů dlouhé pražské ulici Na Příkopě je jich jedenadvacet. Veřejnost obvykle nic nenamítá, protože politici i soukromé subjekty mají v rukou pádný argument: bez dohledu nelze zaručit bezpečnost, ochranu majetků a životů. Ale problém zneužití existuje a nelze před ním zavírat oči: Mladá fronta před časem upozornila například na aféru, při níž pracovníci jednoho supermarketu Tesco tajně natáčeli ženy v převlékací kabině, či skandál, kdy indiskrecí unikl od šternberských strážníků klip s mileneckou dvojicí na jedné z městských křižovatek. Policie ani v jednom případě nedospěla k obvinění. Zdejší předpisy pro nakládání s kamerovými daty jsou zatím velmi mlhavé a maximální pokuta za „zneužití“ pro jednotlivce nízká – 50 tisíc korun.

Mnohé z občanských svobod jsou dnes velmi úzce vázány na moderní technologie a na internet. Od osmdesátých let minulého století je uživatelům internetu k dispozici tzv. kryptografie s veřejným klíčem. To je šifrovací systém, který je prakticky nerozluštitelný, a dovede tedy zaručit plné soukromí mailové korespondence, bankovních transakcí apod. V USA se však stále diskutuje o návrzích zákonů, jež by takovou důvěrnou šifrovanou komunikaci v podstatě znemožnily: měla by se odehrávat jen pomocí systémů, jež jsou zcela otevřené vůči odposlechu ze strany úřadů. Debata o zákonnosti šifrované komunikace z přelomu 80. a 90. let se tak vrací do hry a znovu tak platí klasický argument aktivisty Philippa Zimmermanna: „Stane-li se šifrovaná komunikace zločinem, budou ji používat jen zločinci.“ Zimmermann dal v roce 1991 volně k dispozici na internet program PGP (Pretty Good Privacy, Docela dobré soukromí), což byl první nástroj pro kryptografii s veřejným klíčem prakticky použitelný i na jednoduchých PC. Navždy tak změnil rovnováhu sil mezi úřady a občany v oblasti šifrované komunikace: PGP se rozšířilo jako lavina, žádným úředním opatřením se už z internetu smazat nedá, je v soukromých rukou po celém světě.

Obecně se zdá, že čím více pohodlí díky moderním technologiím máme, tím větším dílem svobody – či alespoň hrozbou ztráty svobody – za něj platíme. V nedigitálním světě je technicky a především ekonomicky nemožné odposlouchávat všechny telefony, číst veškerou poštu apod. V digitálním světě tyto překážky padají: data vyhodnocují počítače a ty jsou mnohem výkonnější než lidé. Jak bylo řečeno, zvládnou během několika vteřin to, čím by se v dobách papírové korespondence musely zabývat pluky cenzorů.

S politickou diskusí o soukromí v digitálním věku je mimo jiné ten problém, že nesleduje tradiční dělicí čáru levice/pravice, či liberální/konzervativní přístup. Konzervativci bývají nedůvěřiví k silné vládě, ale také k aktivitám, které se jim nelíbí a mohou se skrýt pod ochranu digitálního soukromí – od homosexuality po mafii. Liberálové se tradičně zastávají práva na soukromí jednotlivce, zároveň jsou však pro maximální svobodu obchodu a nelíbí se jim omezení kladená na práci s osobními daty v byznysu. To znamená, že dosáhnout v otázkách legislativy týkající se ochrany soukromí jakékoli politické dohody, která by měla rozumnou většinu, je všude na světě těžké.

Spíše jako kuriozitu lze uvést názor amerického fyzika Davida Brina. Ten ve své knize Průhledná společnost (The Transparent Society) zavedl hypotetický pojem „mutually assured surveillance“, tedy vzájemně zaručený dozor (parafráze výrazu „mutually assured destruction“, patový stav mezi supervelmocemi za studené války). Brin navrhuje sledovat a monitorovat úplně všechno. Údaje o všech našich nákupech, účtech, pracovních aktivitách, naše zdravotní záznamy, videopásky ze všech bezpečnostních kamer a tak dále by ve světě podle Brina byly volně přístupné naprosto každému, například přes internet. Tím by se zrušila dnešní privilegia, kdy data patří těm, kdo je pořizují a shromažďují, tedy soukromým podnikům a státním institucím. Jde o zábavnou, politicky neobhajitelnou konstrukci, která nicméně dobře ilustruje, jak nová je situace, v níž se společnost ocitá.

Soumrak copyrightu

Když si chcete pořídit hudební nahrávku, můžete na to jít různě. Buď zajdete do obchodu a koupíte si CD za pět set, nebo si necháte tentýž disk vypálit od kamaráda – s náklady kolem třiceti korun – nebo si konečně příslušné skladby najdete na internetu ve formátu MP3 a nahrajete si je do počítače zcela zdarma, nepočítáme-li náklady na připojení. Jen první možnost je však v souladu se zákonem. Další dvě zakládají skutkovou podstatu trestného činu porušení autorských práv, a to nejen u nás, ale ve většině zemí světa.

Hudební vydavatelství se rozčilují nad tím, že pirátství se rozmohlo jako nikdy předtím, dělat s tím však mohou pramálo. Těžiště tohoto pirátství už totiž není v tržištích a stáncích s padělanými nahrávkami, kde šlo alespoň občas udělat nějakou výstražnou razii. Dnes se přesunuje na síť a tam je postih viníků mnohem těžší. Právní kroky jsou obtížné už jen pro mezinárodní charakter internetu a také proto, že založit e-mailovou adresu pod falešným jménem a pracovat anonymně z kavárny není žádný problém. I takového člověka může sice policie s trochou štěstí a velkým úsilím vyhledat, ale zpravidla na to není ani technicky vybavena, ani jí to nestojí za námahu – nedostává se jí sil na závažnější trestnou činnost. Snad každý týden vznikne nová a dokonalejší pomůcka pro ty, kdo chtějí on-line vyhledávat a stahovat hudbu. Autoři takových programů se občas octnou před soudem, ale šíření jejich produkce to nezastaví. A nejde jen o hudbu. Týž problém se týká i literatury, filmu, fotografie – všeho, co lze uložit a kopírovat digitálně. Jediným skutečným řešením nakonec asi bude radikální změna celého pojetí copyrightu.

Software i hudba se kopírují načerno hlavně proto, že to je kvalitní, snadné a levné. Bránit kopírování je naopak velmi obtížné a drahé. Všechny pokusy o technickou ochranu proti kopírování zatím selhávají. Komplikují život legálním uživatelům, zatímco pro hackery představují vítanou intelektuální výzvu.

Copyright v dnešním slova smyslu nespadl z nebe. Villon, Dante a Shakespeare o něm nikdy neslyšeli. Museli spoléhat na jiné zdroje příjmů než tantiémy. Smyslem copyrightu nebyla historicky jen ochrana tvůrců, ale rovnováha mezi ní a mezi právem veřejnosti na přístup k jejich dílům. Dnešní evropské autorské právo a anglosaský copyright však neslouží ani tak tvůrcům – programátorům, hudebníkům, spisovatelům – ale dodavatelům: softwarovým společnostem, hudebním a literárním vydavatelstvím. Proto stojí CD s hudbou přes pět stovek. A proto se také přestávají prodávat. Výrobci tvrdě bojují, ale ekonomická realita je proti nim. Klíč je v následující větě: jakmile budou náklady na vymáhání autorského práva trvale a dlouhodobě vyšší než prospěch, který jeho držitelům z tohoto vymáhání plyne, pak autorské právo v dnešní podobě zanikne.

V USA, kde je ekonomický problém spojený s copyrightem největší, pracují právní teoretici na několika možných inovacích. William Fisher z Harvardu navrhuje zavést daň z přístupu k internetu a z ní financovat poskytovatele obsahu. Háček spočívá v tom, že kontrola takového schématu by byla obtížná, jeho režie velká, bylo by též nutno odlišit různý obsah různou cenou. Jiné řešení navrhuje Jessica Litmanová z Wayne State University v Detroitu: povolit veškeré kopírování pro neobchodní účely, zato tvrdě stíhat komerční zneužití kopií. Hranice mezi oběma způsoby využití díla je však mlhavá, nepostihuje například dnes nejběžnější zneužití copyrightu: někdo si legálně koupí hudební nahrávku a dá ji pak zdarma, zcela volně k dispozici na internet. Lawrence Lessig ze Stanfordu zase doporučuje neudělovat copyright automaticky, jako je tomu dnes: tvůrce by musel žádat o registraci, na prodej děl chráněných copyrightem by se vztahovala cenová regulace. I toto schéma vyžaduje značnou státní intervenci a dozor. Všechny tyto návrhy jsou zatím ryze akademické, politická praxe se teď snaží zpřísňovat tradiční zákony. Americký Digital Millenium Copyright Act zakazuje výrobu a prodej softwarových nástrojů, jež by mohly usnadňovat digitální kopírování. Je zcela běžně porušován, protože zábavnímu i počítačovému průmyslu stejně jako policii a soudům chybí síla vymáhat jeho platnost. Soudní cestou byl zlikvidován systém pro sdílení a výměnu hudebních nahrávek Napster, když jej úspěšně zažalovala americká asociace hudebního průmyslu RIAA. Na jeho troskách však rychle vzniklo několik dalších. Slabým místem Napsteru byla jednoznačná identita: působil jako americká firma. Ti, kdo jej následují, podobnou chybu nezopakovali. Například dnes nejpopulárnější systém výměny souborů Kazaa nesídlí v USA, ale oficiálně je registrován na tichomořském souostroví Vanuatu. Manažeři firmy pracují v Austrálii, servery s daty jsou v Dánsku, zdrojový kód je uložen v Estonsku. Celý systém je pečlivě navržen tak, že zákon neporušuje žádná jeho složka sama o sobě, ale pouze jejich kombinace. Právníci ve službách RIAA už řadu měsíců hledají, kde má Kazaa slabé místo, o něž by se dala opřít potenciálně úspěšná žaloba, zatím však na nic nepřišli.

Veškerá moc patří připojenému lidu

Demokracie, jak známo, je vláda lidu, a to buď přímo, nebo prostřednictvím volených zástupců. Mezi oběma možnostmi obvykle rozhoduje měřítko. Zatímco v malém – v rámci skupiny či menší obce – se dá zařídit, aby se při rozhodování sešli a hlasovali všichni, ve velkém to nejde. Proto vznikly volby, parlamenty a zastupitelstva.

I v nečetných zemích se silnou tradicí všelidového hlasování, jako je Švýcarsko, je referendum doplňkem zastupitelského systému. Ten má celou řadu vad: je manipulovatelný, vede většinu lidí k pasivitě, často je volbou mezi dvěma zly, dává vzniknout politickým výměnným obchodům. Poslanci se zpravidla neřídí svědomím a svou představou o zájmu celku, ale snahou o znovuzvolení a získání politických výhod. To však kupodivu nemusí být v rozporu s veřejným prospěchem – a často opravdu nebývá, jinak by systém už dávno nefungoval. Přesto je pro mnoho lidí lákavá představa radikální změny celého mechanismu.

V USA a Velké Británii již proběhly elektronické volby na místní úrovni, přesněji řečeno volby, kde použití e-mailu nebo mobilního telefonu bylo jednou z možností, jak hlasovat. Hlavní motivací byla snaha zvýšit volební účast, zapojit zejména mladší voliče. To se do určité míry povedlo, účast ve volbách zpravidla o několik procent stoupla, systém se však prodražil kvůli dodatečné ruční kontrole, zda jsou všechny hlasy včetně elektronických platné. Zda lze tímto způsobem zvýšit i kvalitu volby, to je sporné. Jednotlivé politické strany znají sociální složení svých fanoušků. Podle toho a ničeho jiného budou elektronické hlasování podporovat nebo odmítat: u nás by takové myšlence byly určitě víc nakloněny ODS a ČSSD než KDU-ČSL a KSČM.

Nejde však jen o mechanismus voleb. Důležitým jevem digitálního věku je vzestup aktivismu. Díky technologiím od mobilního telefonu po web se lidé mohou levněji a snáze organizovat, komunikovat mezi sebou. To se projevuje všude od organizace volebních kampaní přes činnost nevládních organizací až po „smart mobs“ – chytré davy, neboli elektronicky organizované demonstrace, u nichž lze docílit jednoduchými prostředky dosud nebývalý stupeň koordinace a ovládání mas.

Často se má za to, že digitální technologie pomáhají rozkládat autoritativní a represivní režimy. I u nás byl důležitým nástrojem sametové revoluce osobní počítač s tiskárnou a kancelářská kopírka. Podle aktuálních analýz situace v Číně, Saúdské Arábii, na Kubě atd. to však takhle jednoduše nefunguje. Naopak, technologie mohou za určitých okolností posilovat vládnoucí moc. Dnešní technické prostředky totiž dovolují autoritativním a totalitním režimům využívat elektronického obchodu a tím ekonomicky posilovat, a zároveň blokovat občanům přístup ke všem „závadným“ informacím. To je nový prvek; donedávna experti soudili, že oba cíle jsou neslučitelné. Zdá se, že nejsou. Ví to koneckonců každá západní firma, která chce od svých zaměstnanců maximální využití internetu pro pracovní účely, ale zároveň žádné nežádoucí rozptylování. Zpravidla si to dnes už dovede zařídit: existují jednoduché softwarové nástroje umožňující monitorovat, co kdo s internetem dělá, automaticky evidovat hříšníky, kteří si v pracovní době čtou noviny nebo prohlížejí porno, nežádoucí webové stránky lze také rovnou zablokovat. Když to jde v rámci firmy, není to nemožné ani v rozsahu celého státu. Kuba, Čína i některé arabské země takové systémy mají. Jedinou podmínkou jejich fungování je státní telekomunikační monopol, přes který jde všechna datová komunikace.

Mít a nemít

Jednou z otázek, jež si dnes často kladou sociologové, je role internetu a informačních technologií v dalším vývoji společnosti. Působí jako emancipační faktor, anebo naopak prohlubuje stávající rozdíly a rozpory – mezi vzdělanými a nevzdělanými, mezi generacemi, mezi bohatými a chudými, Severem a Jihem? Donedávna byly k dispozici pouze spekulativní odpovědi vyjadřující především názory a přání svých autorů. Dnes se dostáváme k prvním objektivně podloženým závěrům. Jsou překvapivé a více otázek otvírají než zodpovídají.

Podle studií prováděných v USA od roku 1995 agenturou NTIA (National Telecommunications and Information Administration) financovanou z rozpočtu federální vlády zaostávají v přístupu k internetu obecně chudší lidé, dále pak především Afroameričané, Hispánci a obyvatelé venkova. To není nic, co by člověk nečekal. Překvapivá je však tendence vývoje. Podíl sociálně slabších na celkovém počtu připojených klesá rychlostí kolem pěti procentních bodů ročně. Jde o rychlou a zneklidňující změnu. Samozřejmě není dobré přehnaně zobecňovat. Může být, že se americké zkušenosti v jiných částech světa nepotvrdí. Může být, že i v USA budou zpochybněny dalšími studiemi na podobné téma. Může být, že popsaná tendence není trvalá, že po několika dalších letech se rozdíly začnou naopak zmenšovat.

Jisté je, že dosavadní empirická data potvrzují pocit, o němž pesimisté a skeptici mluvili již delší dobu: internet a moderní technologie obecně působí spíše ve směru otvírání sociálních nůžek, i když mechanismus tohoto působení není jednoduchý ani jednoznačný – pracuje zároveň i opačným směrem. Pomáhají bohatým, aby byli ještě bohatší, a tím je dále vzdalují od chudých. Což patrně platí nejen pro jednotlivce, ale i pro sociální skupiny, státy a národy. V Americe již vznikl termín popisující tento stav: „digital divide“, tedy digitální rozhraní. Zeď dělící úspěšné od neúspěšných, rozdělující společnost na dvě nestejné části. Informace lze díky internetu měnit na bohatství rychleji a účinněji než kdykoli dříve. A naopak: kde chybí infrastruktura, nemá jednotlivec mnoho šancí.

Na druhou stranu je vidět, že tam, kde infrastruktura vznikne, mohou být technologie nástrojem rychlého ekonomického vzestupu. Markantním příkladem jsou nová centra počítačového průmyslu v Indii, dnes už nejen v Bangalore a Hajdarabádu, ale na mnoha jiných místech. Jejich levná pracovní síla úspěšně konkuruje Evropě a Americe. Indické počítačové firmy, velké i malé, dávají velkou šanci mladým: prosadit se, zbohatnout, změnit životní styl. Podmínkou jejich existence je však přístup ke vzdělání, dostupné počítače a telekomunikace. Kombinace všech tří faktorů je v rozvojových zemích spíše výjimkou než pravidlem.

Co s tím? Odpověď není jednoznačná, protože závisí na obecných politických názorech toho, kdo je tázán. Liberál řekne: Nechte to být, srovná se to nějak samo. V praxi dnes převažuje spíše opačný přístup: snaha překonat digitální rozhraní cílenou iniciativou, ať už ze strany státu či soukromého sektoru. V USA se masivně investuje hlavně do počítačů a internetu ve školách a veřejných knihovnách, aby děti dostaly šanci, jež zůstala odepřena jejich rodičům. Západní Evropa vidí problém komplexněji a kromě klasického školství se věnuje i vzdělávání dospělých. Britský program sponzorovaný pivovary, v jehož rámci se veřejné internetové přípojky budují v hospodách, vypadá až legračně, ale dá se snad předem říci, že nemůže přinést dobré výsledky? Nejen škola, i rekvalifikace může být hrou. Rozdíly uvnitř bohatých zemí se tak patrně podaří zmírnit na únosnou mez, problém třetího světa je však samozřejmě mnohem hlubší, nejde v něm zdaleka jen o internet a jeho řešení je, jak známo, v nedohlednu.

Přestože si to zatím málokdo připouští, všechny klíčové otázky dalšího rozvoje internetu jsou otázkami politickými. Z technického hlediska je dnes možné téměř cokoli. Jenže počítače přestaly být nástrojem specialistů a staly se pro mnohé z nás – výhledově prakticky pro každého – základní životní pomůckou. Děláme na nich svou práci, komunikujeme s přáteli i úřady, nakupujeme, bavíme se. Práva, svobody a povinnosti, jež máme v reálném světě, je zapotřebí přenést i do kyberprostoru.

ROZHOVOR

Je to jako v realitě, říká o elektronické „stopě“ nezávislý konzultant z oblasti telekomunikací a internetu Michal Krsek

Nakolik ohrožují naše soukromí stopy, které po sobě zanecháváme používáním elektronických médií?

Stejně jako v reálném světě, i ve světě virtuálním závisí míra ohrožení soukromí na aktivitách, které konáme, a případně na míře zneužitelnosti takových dat. Pokud aktivně diskutujeme v diskusních fórech na téma výroba špinavé bomby nebo vyměňujeme dětské porno, budeme se obávat sledování více než v případě návštěv serverů o počítačových hrách. Příkladem, jak důležitá je návaznost na reálný svět, může být fakt, že jsem-li politik a volám známé, která provozuje nevěstinec, dělám tak z anonymního místa (předplacená karta, telefonní budka) – v případě, že jsem svobodná a veřejně nečinná osoba, mohu tak činit i ze své domácí telefonní linky.

Jak dlouho uchovávají internetové firmy údaje o tom, co jejich klienti na síti sledují? Jak dlouho uchovávají mobilní operátoři údaje o našem telefonování? Jak dlouho se uchovávají záznamy z veřejně umístěných bezpečnostních kamer? V jakých případech se údaje neničí?

Je třeba si uvědomit, že správa (nejen uložení, ale i uchování dat ve vyhledávatelné formě) těchto dat je extrémně náročná na finanční prostředky, takže se je instituce snaží uchovávat pouze nezbytně potřebnou dobu a v maximálně zhuštěné (a tudíž anonymizované) formě. Například telekomunikační operátoři uchovávají data o uskutečněných telefonních hovorech v takové formě, aby byla použitelná pro případnou reklamaci. Uchovávají volající a volané číslo a dobu hovoru, ale ne vlastní hovor. U poskytovatelů internetu se uchovává celkový objem dat přenesených za měsíc, ale už nikoli jednotlivá spojení. Provozovatelé internetových serverů uchovávají data pro účely sledování návštěvnosti.

Maximální doba, po kterou se data uchovávají, souvisí s účelem jejich uchovávání. V případě dat pro reklamaci je to několik let, záznamy z bezpečnostních kamer mají obvyklou životnost několik týdnů až měsíců. Pokud vás sleduje soukromé očko, záznamy uchová až do vystavení faktury a investigativní novinář si je ponechá nejen do zveřejnění článku, ale až do jejich předložení u případného soudu na ochranu vaší osobnosti.

Kdy se dočkáme toho, že by bylo možné například bezpečně hlasovat po internetu ve volbách?

Troufám si tvrdit, že je to technicky možné už dnes. Aby ten stav fakticky nastal, potřebujeme dvě věci. Jednak musí být většina politiků informačně gramotná (nejen aby dokázali ovládat počítač nebo mobilní telefon, ale rozuměli možnostem, které jim technologie odkrývají) a jednak musí mít zájem, aby lidé k volbám přišli. Tak si zkuste na základě těchto dvou předpokladů tipnout nějaké datum.

(Respekt)