Duben 2004

Nekonečný nářek romské duše.

Eduard Freisler

Romové na východě Slovenska jen čekají ve svých chýších, až jim někdo pomůže

Kde se máme my, chudáci cikáni zdržovat? Kde jinde máme o kousek chleba žádat než v zemi, kde jsme se narodili? Kde máme žádat o milosrdenství? Kam se máme podít? Tato slova podle archivních záznamů patřila čtrnáctileté romské dívce, která v Čechách stanula před hrdelním soudem. Psal se rok 1725. Podobné věty jsem slyšel minulý týden od Romů ve slovenských osadách.

Zkrotit neposlušné

Nářek romské duše trvá již staletí. Slabost, vypočítavost? V některých případech určitě ano, ale v mnoha jiných je označení jejich bezmoci za sebelítost a furiantství ubohým a nadutým soudem. Je si třeba přiznat, že za úpadek a bídu cikánů může i většinová společnost. Stačí si jen pročíst historii našeho soužití s Romy. S tímto etnikem se po staletí jednoduše nakládalo zločinně. Namátkou, v roce 1548 Augsburská rada vydala zákon, podle něhož nebylo zabití cikána zločinem. Marie Terezie v roce 1758 uzákonila, že cikáni nesměli bez písemného svolení opustit vesnici, nesměli používat označení "cikán". Od roku 1783 se romským rodinám odebíraly děti k převýchově v rodinách "bílých" rolníků.

Za druhé světové války v době holocaustu byli Romové téměř vyhlazeni, v roce 1965 byl zřízen Vládní výbor pro otázky cikánských obyvatel, který přijal "Zásady pro organizování rozptylu a přesunu cikánského obyvatelstva za účelem likvidace nežádoucích cikánských prostředí"

Majoritní společnost bílých vždycky chtěla Cikány násilně přeměnit k obrazu svému, zkrotit jejich temperament, sešněrovat jejich nespoutaného ducha. Jednou přišel panovník s utkvělou představou, že z toho podivného a nebezpečného Cikána udělá poslušného křesťana, podruhé strana, které z něj zas chtěla mít poslušného socialistického člověka.

Docházelo k násilnému usidlování (za Marie Terezie se cikánům zabíjeli koně či uřezávala kola u vozů) či přemisťování do průmyslových zón (viz zaměstnávání Romů v hutnictví či ocelárnách za komunismu). Co se z takového ubíjeného, předělávaného a ponižovaného Roma stalo? Na jedné straně zcela závislý člověk bez kuráže a motivace, na straně druhé se v něm hluboce zakořenila nenávist k výše postaveným bělochům a jejich praktikám.

Běžnou politikou po revoluci v roce 1989 byla snaha udržovat Romy na sociálních dávkách tak, "aby od nich byl pokoj". Rom, kdysi tak milující volnost, nyní ani po patnácti letech svobody neumí svobodně žít, nemá žádnou kvalifikaci (ta v dělnických profesích v těžkém průmyslu za socialismu nebyla nutná). Ekonomicky zadlužená země se po sametové revoluci musela léčit realitou. Rom se dostal na druhou kolej, neuměl se do dynamicky se rozvíjejí společnosti zařadit (vinou svou i nás bílých).

Jako děti

Majoritní společnost by si ale svou vinu už měla přiznat. Napětí, které nyní na východním Slovensku vládne, k tomu dokonce burcuje. Jednoho dne se zoufalství Romů spojené s pekelným hladem může změnit v zuřivý odpor, který bude ve srovnání s nepokoji z minulého týdne skutečným uragánem. Ale abych nehrál slepě na jednu stranu. Romové musejí respektovat řád a pravidla dané společnosti. Ukázat snahu, najít v sobě odvahu, spolehnout se na své síly. Představa, že by si dnes Rom žil podle svého, jako před staletími, je nemyslitelná. Kočovat po městech a živit se řemesly jako kováři či šperkaři je v 21. století představa až směšná (ať už se to třeba romantikům může zdát smutné). Rom v těchto časech ale až na výjimky zůstal vězet, je stále nezodpovědný, nepraktický, není cílevědomý, vyznává rodové hodnoty, kde se příliš nenosí vzdělání a disciplína, řádem a pravidly majoritní společnosti pohrdá. Chtě nechtě se musí přizpůsobit.

V každé osadě, do které jsme minulý týden přijeli, se odehrávalo vždy to samé. Za všechno může vláda, ta nám musí pomoci, nebo Evropská unie, nebo Česká republika... Nikdo z Romů nemluvil o svých plánech, o svých pokusech, o své snaze se svým stavem něco udělat. O bojovnosti a vitalitě nemluvě. Všude jsem byl svědkem jen notorického, užíravého stěžování a nadávání. Dospělí Romové ve slovenských osadách jen čekají ve svých chýších, jako čekávají malé děti na to, až rodiče přijdou domů s plnou nákupní taškou. Podívejte se, jak žijeme, jak mi fouká do baráku. Přitom do škvíry stačilo nacpat kus hadru, který se jim válel přede dveřmi. Ten hadr musí Rom zvednout sám.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)