Duben 2004

Co je skutečnou příčinou kauzy eurokomisař

Jiří Pehe

Většina komentářů k rezignaci Miloše Kužvarta na post eurokomisaře se zaměřila, jak je v Čechách obvyklé, na politický mikrokosmos a populární psychologii. Tedy na to, kteří politici se mají navzájem rádi a kteří se naopak rádi nemají. K tomu přispěl sám Kužvart, když jako důvod své rezignace uvedl, že mu ministr zahraničí Cyril Svoboda „házel klacky pod nohy.“ Dozvěděli jsme se také, že premiér Vladimír Špidla neumí dělat personální politiku, nebo že Kužvart přecenil své síly i svou znalost jazyků a zalekl se úkolu, který ho v Bruselu čekal. Opozice pro změnu tvrdila, že vinna je celá vládní koalice, která se nedokáže na ničem kloudném dohodnout.

V každém z těchto argumentů je kousek pravdy, jenomže ponechávají stranou systémové problémy mladé české demokracie. Ty spočívají v tom, že česká politika je zcela v zajetí početně malých, ale o to mocensky zbytnělejších politických stran, které upřednostňují téměř za každých okolností své vlastní zájmy před zájmy státu. Řečeno jinak, politika - tedy činnost údajně vykonávaná ve veřejném zájmu - byla v českých poměrech „zprivatizována“ několika subjekty, které hledí na veřejné zájmy téměř vždy z hledisek vlastních politických zisků. Strany fungují jako uzavřené klany, které se za každých okolností snaží maximalizovat své výnosy i za cenu tunelování veřejných zájmů a (někdy i) demokratických procesů.

V tomto uzavřeném pojetí stranické politiky fungují politické strany jako mafie, které mají především za úkol se postarat o své členy. „Náš“ člověk je v takovém systému vždy lepší než „jejich člověk“ nebo nestraník. Nejjasněji se to projeví právě v otázkách personálního výběru pro nejrůznější funkce. Pro české stranické myšlení je nepředstavitelné, že by strana v zájmu státu jako celku měla přenechat některou „lukrativní“ pozici někomu, kdo není „náš člověk.“ Myšlení většiny českých politiků je prostě takové, že o své straně uvažují jako o jakémsi soukromém podniku, jehož úkolem je si na politickém trhu urvat pro sebe co nejvíce vlivu, který pak lze přeměnit do ekonomických výnosů, nebo do prebend pro zasloužilé členy strany.

V „kádrových“ věcech české politické strany tedy téměř vždy jednají z pozice síly. Například idea, že by se před jmenováním českého eurokomisaře sešly všechny politické strany a snažily se, vedeny vážným národním zájmem, najít nejvhodnější osobu, je téměř nemyslitelná. Pokud se čeští politici k něčemu takovému „sníží“, stane se tak vždy už jen pod tlakem nevyhnutelných okolností, jak tomu bylo pod tlakem Bruselu v případě nominace Pavla Teličky po odstoupení Kužvarta. I nominace Teličky byla ovšem vzápětí zpochybňována jednou z koaličních stran, o opozici nemluvě.

Toto klanové pojetí politiky má hluboké příčiny, které se váží k české historii. Skutečnost, že v době, kdy politické strany v Čechách začaly vznikat - tedy v době pozdního rakousko-uherského mocnářství - neměla česká politika skutečný vliv ve Vídni (tedy vliv na vládnutí), měla za následek, že české politické strany se už od počátku stravovaly mnohem více vlastními problémy, než veřejnými zájmy. „Zbytnělé partajnictví“, jak tento problém nazýval prezident Masaryk, bylo pak problémem i první republiky a je v české politice „geneticky“ zakódováno dodnes.

Václav Havel tento jev mnohokrát kritizoval a byl za to okamžitě ocejchován jako nepřítel politických stran. Ve skutečnosti je jejich největším nepřítelem český provincialismus a malost, které nejsou schopny se povznést nad partikulární zájmy. I Evropská unie tak byla od samotného počátku politickými stranami chápána nikoliv jako historická šance pro české země, ale jako šance, popřípadě nebezpečí, pro jednotlivé stranické sekretariáty. Je zcela typické, že před jmenováním eurokomisaře a nadcházejícími volbami do Evropského parlamentu se v Čechách popsalo zdaleka nejvíce papíru o tom, jaké budou platy eurokomisaře a europoslanců!

Ačkoliv se všechny strany ohánějí „národními zájmy“, žádná je není schopna definovat, nebo, lépe řečeno, českým národním zájmem je v podání jednotlivých stran vždy to, co vyhovuje právě těmto jednotlivým stranám. To, co dokáží v důležitých situacích Poláci nebo Maďaři - tedy povznést se nad partikulární zájmy a sjednotit se na tom, co je v zájmu země - Češi neumějí.

Fiasko s Kužvartem tedy není překvapivé. V Čechách není téměř nikdy možné v jednáních mezi politickými stranami - zvláště o obsazení postů - hledat nejvyššího společného jmenovatele. Výjimkou byly jenom volby Václava Havla prezidentem, což byl ovšem důsledek specifických historických okolností. Volba Václava Klause se už odehrávala zcela v rámci „zbytnělého stranictví“. Občanská demokratická strana může jen těžko nyní kritizovat ČSSD za volbu Kužvarta, když byla během volby prezidenta ochotna udělat cokoliv, včetně tří opakovaných voleb a dohody s komunisty, aby prosadila svého kandidáta - politika, kterého se chtěla především elegantně zbavit posunutím směrem „nahoru“.

I v případě Kužvarta šlo o to uhájit specifické stranické zájmy a vyřešit si zároveň skrze tuto volbu konkrétní stranické problémy v ČSSD, nikoliv reflektovat zájmy státu. Jinými slovy: Češi si neumějí vládnout a už z tohoto důvodu je dobře, že po 1. květnu 2004 přejde část národní suverenity a správy věcí veřejných z Prahy do Bruselu.

(www.pehe.cz)