Duben 2004

Chceš byt? Nesmíš být z Východu!

Roman Pekař

Sehnat v Praze nebo v Plzni byt je pro lidi z východní Evropy takřka neřešitelný problém

"Sháním byt. Je mi 30 let. Mám slušnou práci v počítačové firmě. Mám manželku a můžeme platit tak 10 000 korun měsíčně." Zdá se, že to není žádný problém. Nebyl by, kdybych se nenarodil jako Ukrajinec, Bělorus nebo Moldavan.

Pátek

V českých krajích existuje řada skrytých forem diskriminace. Jednou z nich je i neochota českých nájemců pronajímat své byty cizincům. Rozhodl jsem se udělat malou sondu do tohoto problému. S pomocí kolegy Ilji z Běloruska bude naše provokace vypadat velmi věrohodně. Se seznamem deseti inzerátů v ruce sedáme k telefonu a vytáčíme první číslo. Cíl je jasný: sehnat byt. Abychom ulehčili realitním kancelářím i majitelům bytů rozhodování, představuje se Ilja jako pracovník firmy zabývající se výpočetní technikou. Byt shání pro sebe a svou ženu.

V telefonu se ozývá první "oběť" - pražská realitní kancelář. Následuje to, co jsme pak slyšeli od všech šesti z našeho seznamu: "Nechte nám své číslo, zavoláme vám později, protože tu není člověk, který se o tento objekt stará." Ilja po předchozí domluvě diktuje číslo mého telefonu a zkoušíme štěstí dál.

Přicházejí na řadu soukromé osoby. Tam je situace pestřejší. Jedna paní Iljovi říká: "A co vy jste? Ukrajinec. No, to asi nejde, to by nedělalo dobrotu." Nepomáhá ani Iljův argument, že jeho pobyt zde je legální a má pracovní povolení. Ještě předtím, než zavěsila, poděkovala za zavolání. Jako posledního voláme pána, který nabízí bydlení nedaleko Prahy. Už ani nedoufáme, že budeme mít úspěch, ale jak tomu většinou bývá, naděje umírá poslední. K našemu překvapení pan, říkejme mu třeba Novák, ochotně nabízí svůj vybavený byt a o Iljovu národnost se nezajímá. Na konci rozhovoru se ho Ilja ptá, jestli mu nevadí, že je z Běloruska. Jako jediný ze všech deseti dotázaných dává jasnou odpověď: "Ne, nevadí."

Úterý

V pondělí jsem dal realitním kancelářím čas na splnění slibu a těším se na nabídky. Marně. Nikdo se neozval. Rozhoduji se tedy zahájit druhou část našeho zjišťování. Budu volat já jako Čech. V původním plánu jsem měl shánět byt sám za sebe, ale nedalo mi to a začal jsem se ptát, proč nezavolali Iljovi. Většina reakcí je někde v oblasti: "My o ničem nevíme, nepředali mi vzkaz," apod. A tak znova vysvětluji situaci a měním Iljovo pracovní zařazení. Je to stavební dělník z Ukrajiny pracující v mé firmě. Sháním pro něj a pro jeho kolegu ubytování. Většina dotázaných však odpověděla, že si jejich klient nepřeje, aby v jeho bytě bydleli cizinci. Jmenovitě jsem se dozvěděl o Slovácích a Ukrajincích. Majitelé bytů prý s nimi měli špatné zkušenosti. Jaké, to pochopitelně nikdo nevěděl. Zoufalá situace. Z deseti telefonátů jsme neuspěli nikde a moji ukrajinští kolegové či zaměstnanci stále ještě nemají pořádné ubytování.

Středa

Poslední den, kdy chci vyzkoušet, jestli je pro cizince skutečně tak těžké sehnat v Česku bydlení. Protože jsem neuspěl v Praze, zkouším Plzeň. Na zdejším trhu s byty je však situace obdobná: pět telefonátů, ani jeden úspěch. Majitelé si zkrátka nepřejí mít ve svém bytě Ukrajince "nebo něco podobného".

Ilja tedy nemá šanci. Ani jako pracovník v odborné počítačové firmě, ani jako dělník na stavbě. I když je ochoten platit 10 000 měsíčně. Stále ještě bydlí na ulici, na nádraží nebo v ubytovně a jeho snaha zařadit se do naší "společnosti" byla neúspěšná. Je na tom stejně jako tisíce jiných Ukrajinců, Moldavanů nebo Bělorusů. Někteří se po podobných zkušenostech již ani nepokoušejí byt sehnat a zlepšit své životní podmínky, i když zájem by o to měli. Jedinou naději pro cizince shánějícího byt v Česku totiž představují výjimky, jako je pan Novák.

(MFDNES)