Český a slovenský zahraniční časopis  
     
 

Duben 2004


Tajnosti českých úředníků.

Jaroslav Spurný

Vzniká nový zákon na to, co všechno nesmíme vědět

Chcete se během výletu s přáteli vyfotit na zapadlém nádraží kdesi v jižních Čechách? Vyloučeno! Fotografování je zakázáno, protože tudy jezdí vlak s jaderným palivem pro Temelín. Zajímá vás, proč firma staví pro město třikrát dráž, než by to dokázala konkurence? Nemáte nárok, smlouva je součástí utajovaných skutečností. To může přinést právě připravovaný zákon o utajovaných skutečnostech ve spojení s letitým zvykem tuzemských úředníků skrývat před občanem i jeho vlastní chorobopis. Obavy z dopadu nové normy už projevili někteří ústavní soudci, ombudsman a občanské a nevládní organizace.

Pozor, Češi

Bolševici tajili všechno. Tajný byl radioaktivní spad po Černobylu i jednání vlády o nedostatku toaletního papíru. Zakázané informace vymezoval dlouhý seznam (tisíce definovaných tajemství a statisíce položek z nich vyplývajících), neustále doplňovaný a schvalovaný vládou. Po devadesátém roce byl seškrtán zhruba na čtvrtinu, ale utajovalo se stále ve velkém. A to nejen bizarní folklór jako například počet policistek na mateřské dovolené či jméno firmy vyvážející odpadky z kasáren. Ještě v půli 90. let odmítl ministr zemědělství Josef Lux prozradit daňovým poplatníkům adresáty miliardových zemědělských dotací plynoucích z jejich kapsy výrokem: „Je to tajné, neboť prozrazení by mohlo poškodit zájmy zemědělců.“

„Česká republika utajuje příliš mnoho informací a na druhé straně neprověřuje lidi, kteří s nimi pracují. Takže existuje hrozba, že se citlivé údaje dostanou do nepovolaných rukou,“ varoval zdejší představitele v roce 1996 šéf NATO Javier Solana. V tu dobu se Češi chystali na vstup a Aliance sem začala dodávat informace o své struktuře a plánech. Vědělo se, že zanedlouho budou zdejší instituce disponovat spojeneckými šiframi, plány příprav na válečné akce nebo zprávami tajných služeb o pohybu sledovaných teroristů. Přitom k tomu, aby se člověk takovou informaci v Česku 90. let dověděl, stačil podpis zplnomocněného úředníka (ministra, náměstka, šéfa odboru atd.). Neexistovala žádná prověrka zkoumající, nakolik je člověk pouštěný k tajným informacím důvěryhodný. Což ve spojencích pochopitelně vyvolávalo nervozitu: představa, jak detailní analýzu pohybu a hrozeb teroristické skupiny čte ve „spojenecké Praze“ estébák zabývající se předtím léta přátelskou spoluprací právě s těmito typy, nebyla vůbec nerealistická.

S ohledem na obavy spojenců vznikl v roce 1998 nový zákon, který vymezil, že s tajemstvím se mohou seznamovat jen absolventi velmi přísných prověrek provedených novou institucí – Národním bezpečnostním úřadem. Jeho komisaři měli z dosahu důležitých dat vzdálit komunistické nomenklaturní kádry, agenty StB, estébáky nebo lidi s kontakty na tajné služby dalších komunistických zemí, ale také i lidi závislé na alkoholu nebo drogách. Navíc vláda Miloše Zemana v roce 2000 oznámila, že seznam utajovaných skutečností byl seškrtán na slabých dvě stě padesát položek. Vypadalo to docela civilizovaně. Tajné už není skoro nic, ale co je opravdu potřeba utajit, k tomu se nikdo nepovolaný nedostane. Jenže brzy vyšlo najevo, že pod každou jednotlivostí vládního výčtu (třeba „plány telekomunikačních a počítačových sítí energetiky“, „plány ochrany strategických objektů“ a podobně) jsou utajeny další desítky či stovky témat a informací – například soutěže o veřejné zakázky.

Saddám se zlobí

Jak si čeští občané v informačním boji se svými byrokraty a politiky vedou dnes, to nejlépe ilustruje jedno nedávné vítězství. Nejvyšší správní soud v něm rozhodl, že ministerstvo průmyslu musí odpovědět na dopis občanského spolku Ekologický právní servis (EPS) žádající o možnost nahlédnout do ministerské zprávy o dopadu vysílání rádia Svobodná Evropa do Iráku a Íránu na český zahraniční obchod. Zní to nesrozumitelně, ale stojí za to tu věc rozplést – už jen proto, že cesta k verdiktu trvala tři roky.

Když se koncem 90. let pokoušela Zemanova vláda obnovit přes tajné emisary kontakt se Saddámovým Irákem, stál jí v cestě spojenecký závazek předchozího kabinetu: že z Prahy bude vysílat opoziční rozhlas do Iráku a Íránu. Zemanův tým zkoušel k vyštvání nepohodlné stanice všelicos. Ministr Kavan například „omylem“ prozradil novinářům, že kvůli rádiu přijeli do Prahy teroristé – což málem stálo život autora informace, prozápadního diplomata na iráckém pražském vyslanectví. A poté přišel ministr průmyslu Miroslav Grégr se svou zprávou vládě, že „vysílání rádia ohrožuje náš obchod s oběma zeměmi“ – a že by nám tedy Amerika měla vyplácet odškodné. Žádné výpočty ovšem Grégrovi lidé nezveřejnili, naopak vláda zprávu utajila. A v té chvíli vstoupili na scénu aktivisté z EPS a zákon o svobodném přístupu k informacím (viz rámeček). „Požádali jsme o zveřejnění zprávy – přece není možné utajovat dokument takového mezinárodního dosahu,“ říká Vítězslav Dohnal z EPS. „Vždyť co je tajného na vysílání rádia a co na výši našeho zahraničního obchodu?“ EPS proti tomu podal tzv. rozklad, na který ministerstvo neodpovědělo – ač podle zákona musí. EPS se proto obrátil na soud a ten teď po třech letech zkoumání slavnostně vynesl rozhodnutí: neodpovědět bylo špatné, ministerstvo je povinno to napravit. Grégrovým nástupcům takový verdikt samozřejmě těžkou hlavu nedělá: „Už jsme se tím zabývali a odpovíme,“ říká tiskový mluvčí ministerstva průmyslu Ivo Mravinac. „Napíšeme žadatelům, že zprávu nemůžeme zveřejnit, protože je tajná.“ V tom je totiž ten problém: soud nerozhodl to hlavní, zda je dokument utajený oprávněně, nebo ne. EPS proto podává novou žalobu. Půjde-li to stejným tempem, dočkáme se rozhodnutí někdy v roce 2007.

Hra na jako v Evropě

Otázkou je, nakolik současnou situaci ovlivní k lepšímu připravovaný zákon, odpovídající podle jeho tvůrců normám EU. Měl by vstoupit v platnost od července a jeho základní filozofie je jednoduchá. Ruší se vládní seznamy tajných věcí a nepřístupné by měly být do budoucna všechny „skutečnosti, které mohou způsobit újmu zájmům ČR, jejím spojencům, mohou ohrozit ústavu, svrchovanost a celistvost republiky, ohrozit život nebo zdraví lidí, nebo ekonomické zájmy republiky“. Každý úřad nebo firma doporučí lidi, kteří po prověření dostanou do rukou razítko „přísně tajné“. Příklad – na ministerstvu zahraničí mohou kromě šéfa resortu a náměstků utajovat šéfové odborů a také úředníci bezpečnostního odboru. Z USA přijde třeba dotaz, proč Česko jedná s Čínou o vývozu strategicky důležitého radiolokátoru Věra, který dokáže odhalit americká neviditelná letadla, a úředník dá na dopis razítko přísně tajné. Pokud se občanům jeho rozhodnutí utajit obchod poškozující zájmy spojenců nebude líbit, musí se obrátit na soud. Ten pak – jako to ostatně dělá i teď – rozhodne, zda to bylo správné rozhodnutí, či ne.

Letos v lednu podal ovšem proti vznikajícímu zákonu žalobu k Ústavnímu soudu ombudsman Otakar Motejl. Nelíbila se mu mlhavost definice utajovaných věcí. „Jde o naprosto nekonkrétní pojem, který umožní zákon zneužít a odporuje základním lidským právům na informaci,“ napsal Motejl ve stížnosti. Ústavní soud to ale odmítl. „Formulace neporušuje ústavu, neomezuje lidská práva. Může být zneužitelná, ale proti zneužití má občan právo se odvolat u soudu,“ zní verdikt. Kritiky ale nepřesvědčil. Ano, můžeme jít k soudu, říkají, ale podívejte se, k čemu to právo bylo v případu vysílání do Iráku z Prahy.

„Mám obavu, že mlhavá formulace utajované skutečnosti svádí k tomu, že by nový zákon mohl být u nás zneužíván,“ staví se na stranu ombudsmana místopředsedkyně Ústavního soudu Eliška Wagnerová (ta nesouhlasila s verdiktem svých kolegů ve věci žaloby Otakara Motejla a k rozsudku je připojeno její tzv. odlišné stanovisko). Podle Wagnerové nemůže obstát ani argument, že zákon v připravované podobě platí v řadě zemí. „Jde tu o právní a společenskou kulturu. Vím z vlastní zkušenosti z emigrace, že v západních zemích si prostě úředník nedovolí jen tak něco utajit, aby si ulehčil odpovědnost vysvětlovat něco veřejnosti,“ říká Wagnerová.

Právnička Helena Svatošová vypracovala podrobnou analýzu zákona pro mezinárodní organizaci Transparency International zabývající se korupcí. „Odůvodnění tuzemského trendu zahraničními normami není na místě. Na Západě se vedou o způsobu utajování, které má kořeny v době studené války, odborné diskuse a očekává se revize zákonů,“ píše Svatošová ve zprávě. Aleš Šulc, šéf bezpečnostního odboru ministerstva vnitra a jeden z tvůrců zákona, obavy z možného zneužití nesdílí. „Seznamy jsou překonané a neodpovídají novým potřebám. Pokud má někdo strach, že se bude utajovat zbytečně, v novém zákonu se s tím počítá. Bude se to kontrolovat a přistižený viník může být potrestán vysokou pokutou,“ říká. Jenže kontroly dělá NBÚ a loni jich údajně provedl jen ani ne dvacet. Navíc, což v tuzemské atmosféře příliš nepřekvapí, jsou kontroly tajné. Takže NBÚ utajuje i výsledky kontrol, jestli jiné úřady neutajují zbytečně a nezákonně. Mezi politiky vládní koalice zatím příprava zákona nevyvolala žádnou diskusi. Například bývalý disident a totalitní bojovník za právo na informaci, dnes senátor Daniel Kroupa ani neví, že se nějaký zákon připravuje. „Podívám se na to,“ slibuje. Opoziční poslanec Tomáš Kladívko (ODS) naopak návrh zákona zná. „Bude to zneužitelné,“ říká. „Vláda dělá na zákonu přes rok a dosud nás neoslovila s žádostí o diskusi. Zákon přitom musí platit od prvního července, bude vůbec na debatu nějaký čas?“

Rámeček

Proč máš, babičko, tak velké zuby

Zákon o svobodném přístupu k úředním informacím platí v Česku už téměř pět let. Jeho tvůrci Oldřich Kužílek a Michael Žantovský se inspirovali podobnými, pro demokracii životně důležitými normami západních zemí.

„Ze začátku jsem sledoval, jak se spousta lidí snaží zákon využít, první rok jeho platnosti podávali občané desítky žalob,“ říká Oldřich Kužílek. Převažovaly žaloby na městské a obecní úřady, které zatajovaly třeba plány na stavbu silnic, průběhy veřejných zakázek nebo třeba důvody, proč si úředníci vyplatili vysoké prémie. „S potěšením jsem sledoval, že soudy přikazují většinu informací zveřejnit. Bohužel procesy se táhnou, to je největší problém,“ říká Kužílek. „Mám obavu, že povšechná definice tajemství v novém zákonu může vrátit praxi nazpět – k většímu utajování. Úředníci mají pořád obrovskou tendenci tajit a tajit. A je otázka, jak se soudy budou vyrovnávat s výkladem dvou zákonů, které jdou proti sobě.“ O svých obavách a o nutnosti tajit co nejméně se Kužílek pokoušel přesvědčit i autory zákona. „Vyslechli mě,“ říká, „a teď netrpělivě čekám na definitivní znění.“

(Respekt)



Zpátky