Duben 2004

Český šok. Co se v ČR líbí a nelíbí americkému novináři

Scott Cohen

Míval jsem takové pravidlo: "S Čechy anglicky nemluvím." Pro sbližování s lidmi to nebylo zrovna nejvhodnější předsevzetí. Pár lidí to od dalších kontaktů dokonce úplně odradilo. Na začátku stálo za mým rozhodnutím přání a potřeba naučit se váš jazyk a možná za tím byla i špetka hloupé pýchy, že už to dovedu. Pak ale všechno převážil vzdor, který mě donutil vzdát se svého rodného jazyka jednou provždy.

Žil jsem už všude možně a ve všech zemích jsem se snažil proniknout do tajů místního jazyka. Domorodci moji snahu většinou vítali s nadšením. V Thajsku se mi díky tomu podařilo usmlouvat neuvěřitelné slevy na místních trzích, když moje znalosti jejich jazyka nebyly nijak skvělé. Ve Francii se moje pokusy o la communication en francais setkaly s přívětivostí, jaká vás potká jen málokdy. Brity zase nadchla prostá volba anglicismu tam, kde by ode mne jako od Američana čekali americký výraz. Jenom v Praze se moje snaha ukázat respekt před lingua locus setkaly s potřebou mě trumfnout a dokázat, jak dotyčný válí angličtinu. Ještě i dnes - po mnoha letech v Praze - se stává, že mě Češi přeruší v půli věty se slovy: "Nebylo by lepší, kdybychom mluvili anglicky?", nebo ještě hůř: "Myslím, že by bylo lepší mluvit anglicky." Ve světě, kde se miliony lidí snaží naučit anglicky, chápu, že pro mnohé jsem výtečnou příležitostí, aby si vyzkoušeli své znalosti. Jen bych Čechy, kteří jsou jinak ve všech ohledech milí lidé, rád poprosil, aby aspoň na chvilku předstírali, že je na mně zajímá i něco jiného než moje angličtina.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)