Duben 2004

Postrach jménem sociálka.

Eliška Bártová

Český stát bere lidem děti jen proto, že jsou chudí

„Pozor, sociálka jde,“ ozývá se chodbou ústeckého činžáku poté, co jeden z nájemníku zahlédl, že po setmělých schodech stoupají neznámí lidé. Muž s knírem v bytě v prvním podlaží se s vyděšeným výrazem v očích chápe prvního, co je po ruce, a s násadou od smetáku běží ke dveřím. Nejmladší dítě začíná plakat a tiskne se k mámě. Ta je nervózně hladí po vlasech a cosi křičí na nezvané hosty. Těžko se tomu přivítání divit. Stejně nečekaně jako dnes novináři se totiž před časem objevila v bytě rodiny Kocajových sociální pracovnice s exekutorem a pod záminkou zdravotní prohlídky odvlekla jejich tři děti rovnou do dětského domova. Teprve po dvou letech odloučení se rodičům podařilo získat děti zpět i s oficiální omluvou: Promiňte, vzali jsme vám je kvůli hloupostem. Takovýto případ ale není podle odborníků ničím výjimečným. Ze čtyř tisíc dětí odebraných tady každoročně rodinám jich naprostá většina ztrácí domov pro nic za nic – jen kvůli chudobě a bezmoci svých rodičů.

Trochu srovnat do řady

K tomu, aby se zdejší rodina dostala do hledáčku sociálních pracovnic, stačí někdy málo. V případě Kocajových z Ústí nad Labem stačilo bydlet na „špatné“ adrese v romské čtvrti Předlice a být bez práce. „Protože pobíráme dávky, přišla se k nám podívat paní ze sociálky, jestli máme jídlo pro děti,“ vzpomíná paní Kocajová na důvody první návštěvy sociální pracovnice Martiny Šípové. „Taky kontrolovala, jestli jsme si nekoupili nějaké drahé věci, když žijeme z podpory.“ Pár měsíců po této návštěvě tři nejmladší děti Kocajových – Martin (9), Lukáš (8) a Radek (10) – onemocněly a byly týden doma. „Najednou se tu objevila ta naše sociálka znovu, tentokrát ještě s nějakým pánem, a řekli nám, že vezmou děti k doktorovi na prohlídku,“ vzpomíná pan Kocaj na událost z dubna roku 2002. „Říkali jsme jim, že to není potřeba, že děti na kontrolu vezmu já nebo žena. Ale oni opakovali, že je tam musí vzít bez nás. Byli jsme z toho zmatení a nevěděli, co dělat, ale mysleli jsme, že na to mají právo, tak jsme je nakonec poslechli. Kluci se oblékli, šli jsme s nimi k autu, oni nastoupili a odjeli.“ Dvě hodiny nato přišla za rodiči policie s listem papíru, na kterém stálo, že jejich děti byly na předběžné opatření odvezeni do Liberce do diagnostického ústavu. „Vůbec jsme nechápali, co se stalo,“ říká pan Kocaj. „Jeli jsme za nimi. Kluci z toho byli vyděšení. Nikdy totiž nebyli bez nás. Ale nevěděli jsme, co jim máme vlastně říct, jak je uklidnit.“ Brzy poté soud zpečetil rozhodnutí sociálky. „Ocitli se ve vážném ohrožení příznivého vývoje z důvodu častých absencí ve škole, vulgárního chování ve škole i na ulici a zanedbávání péče ze strany rodičů,“ říká stručný rozsudek. A přestože o pár řádek dál stojí, že děti nosily od lékaře nebo od rodičů omluvenky a že otec při odebírání dětí plakal, soudkyně Václava Horáková vyřkla nad malými kluky ortel: odebrat rodičům na neurčitou dobu.

„Nikdo nám neřekl, co máme dělat, aby nám děti vrátili,“ říká paní Kocajová. „A ta sociálka, která je sebrala, se tady potom už vůbec neukázala. Tak jsme se aspoň snažili za dětmi jezdit, jak jen to bylo možné. Doufali jsme, že když uvidí, že za dětmi jezdíme, tak pochopí, že je máme rádi a že je chceme zpátky.“ Ale věci se pohnuly až před půl rokem, když se do případu vložilo nové vedení sociálního odboru po zaniklém okresním úřadu. „Podle mého mínění došlo v tomto případě k jasnému pochybení. Děti byly Kocajovým odebrány kvůli hloupostem,“ říká Jana Pittnerová, nová vedoucí sociálně právní ochrany dětí na městském úřadě v Ústí nad Labem. „A my se teď snažíme tu chybu napravit.“

Martina Šípová, která děti rodině odebrala, už na úřadě nepracuje a nechce se ke svému zásahu vracet. „Bylo špatně už to, že jsem vůbec začala dělat sociální pracovnici,“ říká. „Byla to náročná práce, na kterou jsem asi nestačila, a taky jsem po roce odešla, ale nemyslím si, že bych něco udělala špatně. Prostě tak se to dělalo. Ale dnes už v tom nepracuji, tak se mě to už netýká.“ Autorka konečného verdiktu, soudkyně Horáková, trvá na tom, že chybu neudělala. „Potřebovali trochu srovnat a naučit se povinnostem,“ vzpomíná na děti Kocajovy. „a ústav jim v tom pomohl“

Zatím se podařilo vrátit zpátky do rodiny dvě děti, třetí by se mělo z dětského domova vrátit do měsíce. „Vzali nám všem skoro dva roky života. Ale proč?“ ptá se sama sebe pořád paní Kocajová. „Neřeknu, kdybychom je bili nebo byli hladoví. Ale nic takového – my je máme rádi, do školy jsem jim vždycky dělala svačiny a doma jsme měli uklizeno. Tak proč?“

Moc – nebo pomoc

Případ rodiny Kocajových dokládá skutečnost, na kterou už před pár lety začali upozorňovat někteří odborníci, a dnes se k nim přidávají další. Ročně putuje kolem čtyř tisíc zdejších dětí z rodin do ústavů a třetina z nich tam pak stráví více než čtyři roky života. Odborníci ale upozorňují, že většina dětí tam vůbec nemusela skončit. „Chtěla bych zbourat mýtus, že v dětských domovech končí děti, které jsou týrané nebo zneužívané,“ prohlásila před časem Věra Bechyňová, která už sedm let vede Střep, občanskou společnost na pomoc rodinám, které mají problémy a hrozí jim odebrání dětí. „Podle mé zkušenosti jsou to pouze tři čtyři procenta odebíraných dětí.“

Podle aktivistů ze Střepu dnes úřady zabavují děti sociálně slabým rodinám – chudým lidem, nezaměstnaným, kteří se dlouhodobě pohybují na hranici životního minima. „Taková rodina ale potřebuje pomoc, a ne represi,“ říká Bechyňová. A právě o to se snaží Střep: u sedmdesáti procent dětí, jejichž rodiče se na sdružení obrátili, se podařilo zvrátit návrh na ústavní výchovu. „Snažíme se pracovat s celou rodinou, organizujme pro ně terapie, probíráme s nimi jejich problémy a pomáháme v tom, co nezvládají,“ popisuje paní Bechyňová práci organizace, na kterou se obracejí buďto sami zoufalí rodiče, anebo soudci před rozhodnutím o dalším osudu dítěte. Práce s rodinou má nejen viditelný efekt, ale je i mnohem levnější. Jen pro srovnání – zatímco za pobyt jednoho dítěte v ústavu zaplatí stát v průměru 250 tisíc ročně, Střep potřeboval na práci s rodinou jednoho klienta něco málo přes 4 tisíce za rok.

K názoru, že některé děti jsou odebírány zbytečně a že místo odebírání dětí je třeba rodinám pomáhat, se připojil i úřad ombudsmana. Tam zatím řešili dohromady patnáct případů odebrání, z nichž, podle ombudsmanovy zástupkyně Anny Šabatové, ani k jednomu nemuselo dojít – kdyby sociálka rodinám pomohla. „Problém vidím i v tom, že pracovnice, které mají pomáhat, mají zároveň nad svými klienty moc,“ říká Anna Šabatová. „Mnohdy proto zvolí místo pomoci – která je náročnější a zdlouhavá –, represi a dítě z rodiny odeberou. A soud většinou návrh sociálky už automaticky posvěcuje.“ Rodiče se proti odebrání dítěte nemohou odvolat; jediný, kdo může dát návrh soudu na zrušení ústavní výchovy, je opět sociální pracovnice.

Vytrhni a uteč

Pokud se rodiče odmítnou dítěte vzdát, přicházejí na řadu tzv. soudní vykonavatelé, kteří mají za úkol dítě z rodiny unést. Celkový počet těchto zákroků nikdo centrálně neeviduje, stejně jako jejich vykonavatele. U každého soudu však mají přehled, kolik dětských „exekucí“ bylo v jejich obvodu provedeno. Například ve třech pražských obvodech – čtvrtém, jedenáctém a dvanáctém – bylo v průběhu minulého roku takto odebráno 48 dětí. V tomto regionu pracuje i Jaroslav Prokeš, který za svoji dvanáctiletou kariéru v branži odebral kolem čtyřiceti dětí. „Nejčastěji odebíráme děti ze sociálně slabých rodin – často z rodin, kterým jsme třeba už odebírali nějaký majetek. S týráním se setkáváme minimálně. Občas mi tedy běží hlavou, zda to není zbytečné, ale věřím pracovnicím ze sociálky, že vědí, proč to dělají,“ říká pan Prokeš. „My si o tom můžeme myslet cokoli, ale nic nezmůžeme – jsme jen vykonavatelé a naše práce není soudit, zda je to potřeba.“ Jak dělat tu práci, jak se chovat vypjatých situacích – v tom soudní vykonavatele nikdo neškolí. „Jediné školení, které jsem kdy dostal, bylo od zkušených kolegyň ze sociálky. Radily mi: Prostě musíš vytrhnout dítě z náruče a rychle s ním utéct,“ říká pan Prokeš. „Já se ale spíš snažím dělat to po dobrém, vysvětlit rodičům, že je lepší nedělat scény.“ S touto zásadou vyrazil pan Prokeš na výjezd i minulý týden, když sociální pracovnice Miluše Záluská nařídila odebrat čtyřletého Martina třiadvacetileté svobodné matce Věře Šenkýřové z Jižního Města. Důvod? Dvojice nemá stálé bydlení a maminka s dítětem přebývá v provizorních podnájmech u příbuzných.

Je něco málo po sedmé hodině ráno a do ulic největšího pražského sídliště vyráží exekuční tým. „Tady by prý měli bydlet,“ říká paní Záluská na patře jednoho z paneláků. V bytě je však jenom Martinova teta, u které matka se synem přechodně žijí v podnájmu – oba však odešli. Prý k lékaři a pak k rodičům. Sociální pracovnice s exekutorem jedou v jejich stopách. Chvíli hlídkují před označeným domem, pak jde exekutor dovnitř – a za chvíli se s oběma hledanými bytostmi vrací k autu. „Vyloženě mi vběhli do náruče,“ vypráví pan Prokeš. „Chytil jsem je ve výtahu, tak je vedu.“ Za malým Martinem klapne pojistka – auto se chystá k odjezdu. „Můžu se zeptat, kdy mi Martina vrátíte? Když si najdu bydlení?“ ptá se plačící matka sociální pracovnice. „To už teď bude dlouhodobé, Věro. Tři roky vás k tomu vedu, žádám, prosím, upozorňuji. Nebylo to nic platné, teď už se nedá nic dělat,“ odpovídá paní Záluská. Matka si utírá slzy a dívá se na svého synka, jak za oknem žmoulá plyšovou hračku. Taky pláče a volá: „Já chci s mámou.“ Mezitím dává exekutor podepsat matce lejstro, že jí bylo v rámci předběžného opatření odebráno dítě. „A můžu se za Martinem přijít podívat?“ ptá se ještě mladá maminka. „Samozřejmě, ale upozorňuji vás, že návštěvy jsou povoleny maximálně jednou za týden,“ říká na rozloučenou sociální pracovnice. Matka s pláčem odchází, Martin po ní natahuje ruce a začíná křičet. Usedavý pláč mu vydrží ještě během předepsané lékařské prohlídky. „Lékař řekl, že kluk je zdravý, ale já na něm vidím, že má v obličeji lišej a taky tik v oku. Takže ještě že jsem zasáhla,“ říká sociální pracovnice. „Střecha nad hlavou je základ a oni neustále střídali podnájmy a jak já můžu vědět, jestli dítěti uvaří a má na něj oblečení, když pořád někde pendlují. Matka navíc nepracuje, krade, pochopitelně lže, podvádí a jediný příjem, co má – sociální dávky – určitě nedává na dítě, ale na cigarety a alkohol.“ Z čeho tak ale sociální pracovnice v tomto případě usuzuje? Věra Šenkýřová je s Martinem na mateřské – tudíž nemohla pracovat, nikdy nebyla souzena pro krádež a střechu nad hlavou měli oba u příbuzných. „Ty informace máme většinou od jiných klientů. Je fakt, že někdy chtějí převést pozornost od sebe k někomu jinému a nemusí to být pravdivé, ale já jsem tomu věřila,“ říká paní Záluská. „Nyní je dítě zajištěno a já už od toho dávám ruce pryč. Já už tu rodinu kontaktovat nebudu a záleží jenom na nich, jak to myslí upřímně. Musí prokázat zdroj příjmů a střechu nad hlavou a to dlouhodobě, teprve pak uvidím, zda vůbec dovolím propustku dítěte na víkend.“

Matka odebraného chlapce Věra Šenkýřová později odpoledne lomí nad postojem sociálních pracovnic bezmocně rukama. „Přeci nás nemohou soudit podle toho, co jim řekli sousedi. Že mám malý příjem – jak by ne, když jsem na mateřské. Ale Martina mám ráda, všechno, co umí, jsem ho naučila. A že žijeme s širokou rodinou? Vždyť na tom není nic špatného – s mámou budu žít vždycky, protože nás dobře vychovala a je teď těžce nemocná.“ Rodina Šenkýřova se proto rozhodla, že se obrátí na neziskovou organizaci s žádostí o pomoc a zváží, zda sociální pracovnice za jejich čin nezažalují.

Cesta na dno a zase zpět

Ne vždy ale musí odebírání dětí probíhat tak dramaticky. V případě paní Jarmily Šenkové, romské asistentky z Náchoda, stačilo místo drastického únosu použít malou lest.

Paní Šenková se před šesti lety musela odstěhovat z vlastního domu i se třemi malými dětmi. „Manžel nás mlátil a sociálka mi nedokázala nijak pomoci, jen mi stále opakovali, tak se rozveďte,“ vzpomíná paní Šenková. „Nikdo mi tehdy neřekl, že existuje nějaký Bílý kruh bezpečí nebo podobné organizace. A tak jsem popadla děti a šli jsme do azylového domu, o kterém mi řekla jedna známá.“ Tam strávila paní Šenková tři měsíce a podala žádost o rozvod. „Manžel ale stále bydlel v našem domě, takže nepřipadalo v úvahu se tam vrátit.“ Matka se třemi dětmi proto putovala do dalšího azylového domova pro matky s dětmi, kde strávila více než rok. „Pak jsem ale onemocněla se slinivkou a musela jsem do nemocnice. Tak jsem požádala sousedku v domově, ať se mi o děti chvíli postará, po třech dnech jsem doktorovi podepsala revers a vrátila jsem se k dětem,“ popisuje paní Šenková. „Tam za mnou přišla ředitelka domova se sociálkou a ptali se mě, jak to, že jsem už doma, a řekli mi, že na 14 dní dají děti do dětského domova, aby o ně bylo postaráno a já si po nemoci odpočinula.“ S tím paní Šenková souhlasila, za dva dny však za ní přišla ředitelka azylového domova Irena Recinová s další zprávou. „Sdělila mi, že když u sebe nemám děti, tak ani nemám nárok bydlet dál v azylovém domě a že se musím do dvou dnů odstěhovat, jinak že zavolá policii,“ vzpomíná paní Šenková. Rozeběhl se kolotoč, který neustal do dneška. „Neměla jsem kam jít, neměla jsem práci, a tak jsem skončila na ulici a přespávala na nádraží nebo u známých.“ Ztráta bydlení pak byla důvodem, proč soud rozhodl, že děti se po oněch slibovaných 14 dnech k matce už nevrátí a že zůstanou za zdmi dětského domova. Paní Šenková se z této informace zhroutila a pokusila se o sebevraždu. „Nikdy jsem si nemyslela, že moje děti skončí v ústavu. Ale pak jsem si uvědomila, že člověk, který v děcáku vyrostl, si asi nese cejch ústavu na čele a že se to s ním táhne celý život.“ Paní Šenková totiž až do svých sedmi let vyrůstala v ústavu s označením mentálně retardované a nevzdělavatelné dítě. „Chtěli mě dát k adopci, ale nikdo mě s tím označením nechtěl, až v sedmi mě adoptovala jedna rodina a díky práci tatínka se mi podařilo vystudovat i gymnázium,“ vzpomíná paní Šenková na své dětství a rodiče, kteří ve chvíli její těžké krize už bohužel nebyli mezi živými.

Po sebevražedném pokusu doporučil psycholog paní Šenkové terapeutický pobyt v kroměřížské léčebně. „Tam mi to pomohlo, hodně věcí jsem si uvědomila a rozhodla se, že začnu na sobě pracovat a že to zvládnu, najdu si práci a bydlení.“ S ubytováním jí pomohla známá z azylového domu, která ji vzala k sobě domů, krátce nato si udělala kurz pro romské asistenty a v roce 2002 nastoupila na poloviční úvazek na okresní úřad. Pak vyhrála konkurz a dnes pracuje na plný úvazek na městském úřadě v Náchodě a od města má přislíbený byt. Všechny tři děti jsou zatím v dětském domově ve třicet kilometrů vzdáleném Sedloňově, a pokud paní Šenková byt od města skutečně získá, chce požádat o jejich vrácení.

Úřednice, které před lety paní Šenkové odebráním dětí málem zničily život, nejsou po zrušení okresních úřadů k dohledání. Bývalá ředitelka azylového domu paní Recinová, která paní Šenkovou vyhodila na ulici a de facto tak zpečetila ortel, pracuje nyní jako sestra na náchodské interní ambulanci. „Mě se to už netýká, nezajímá mě to,“ reaguje na otázky, co ji vedlo k takovému rozhodnutí. „Nebudu vám k tomu nic říkat.“

Co se mnou bude

Skoncovat s praxí únosů dětí ze sociálně slabých rodin se teď rozhodli v kraji, jenž dlouhodobě kraloval na prvním místě „exekučního“ žebříčku. V Ústeckém kraji poslali z tisícovky dětí, které ten rok putovaly do dětského domova z celé ČR, na 164 dětí. „Když jsem sem nastupovala, tak mi bylo jasné, že takhle to dál nelze dělat – že je něco špatně,“ říká již citovaná vedoucí ústeckého odboru sociálně právní ochrany dětí Jana Pittnerová. „Podle spisů jsme zjistili, že důvodem odebrání dětí byla třeba skutečnost, že rodiče žijí z příjmů na hranici životního minima, nebo že přišli o byt. A tak se vydal příkaz dát děti do domova a dál se o rodinu nikdo nestaral.“ Podle paní Pittnerové by se díky těmto špatným rozhodnutím mohla z dětských domovů vrátit polovina ze 135 ústeckých dětí, které tam dnes žijí. Zatím se to ale podařilo jen v pěti případech. „Chce to trochu času, teprve hledáme způsoby, jak napravit minulé křivdy,“ říká paní Pittnerová. „Velmi obtížně se nám navazuje kontakt s rodinami, kterým naše předchůdkyně odebraly děti a dál s nimi nikdo nepracoval, nikdo jim nepomohl.“

Paní Pittnerová začala s reformou systému práce místních sociálních pracovnic, které teď musí dva dny v týdnu pomáhat rodinám, jejichž děti by za předešlého vedení již putovaly do ústavu. Přesto loni poslali i v Ústí do dětského domova dvaadvacet dětí. „Šlo o případy, kdy se nedalo nic jiného dělat, kdy třeba matka byla těžce závislá na drogách a o dítě se vůbec nestarala,“ říká paní Pittnerová. „Sociálně slabým se snažíme pomáhat – takže jim třeba sjednáme bezúročnou půjčku, vysvětlíme, jak hospodařit s penězi a že by měli mít doma vždycky aspoň brambory a vejce, aby se z toho dalo něco uvařit. A klidně do těch rodin budeme chodit pomáhat až do zletilosti těch dětí. Stojí to za to a koneckonců to vyjde to i levněji, než kdyby byly v ústavu.“

V neprospěch ústavní péče hovoří nejen vysoké náklady, ale především fakt, že pobyt v ústavu nedává do života příliš nadějnou perspektivu. Ne snad že by se řada jejich zaměstnanců nesnažila, v tom to není. „Já je beru skoro jako svoje děti,“ říká ředitelka ústeckého domova Alena Novotná a ukazuje na fotky svých svěřenců, které jí visí na nástěnce v pracovně. „Už léta se snažíme, aby tady měly domácí prostředí, takže mají k dispozici třeba i kuchyňku, aby si mohly sami vařit.“ Na konci roku z domova odešlo najednou 23 dětí. „To byli ti, kteří k nám přišli v šesti letech a teď už dosáhli plnoletosti, tak jsme je museli propustit do života. Nebylo to pro mne – ani pro ně – vůbec jednoduché, znala jsem je odmalička,“ říká paní Novotná. „Každý z nich dostal 15 tisíc, nebo výbavu – podle toho, co kdo chtěl radši.“ Jenom šest „absolventů“ se mohlo vrátit k původním rodičům a stejný počet šel k rodičům svého přítele nebo přítelkyně. Zbytek se odebral rovnou do azylových domů.

Odchod do života čeká za rok i jednu z padesáti obyvatelek domova – Marcelu (17). „Některé děti ze začátku brečely a chtěly k rodičům, když pak ale za nimi jely na víkend a vrátily se, tak říkaly, že je to v děcáku lepší,“ říká Marcela. „Já si to myslím taky. Většina z nás totiž má chudé rodiče, kteří třeba nemají ani televizi. Zato tady je všechno – počítač, elektronické klávesy a v létě potom každý rok dovolená u moře.“ Kam však za rok Marcela půjde, neví. „Vlastně vůbec nevím, co budu dělat. Tohle město je pro mě cizí, nikoho tu neznám a ani nemám žádné peníze. Z ničeho něco vybudovat je těžký. Takže vlastně nevím, co se mnou potom bude.“ To však z dětí propouštěných z dětského domova ví jen málokdo. Za ta léta života strávená od rodiny jsou většinou vazby zpřetrhané a děti čeká jen azylový dům, kde panuje podobný režim jako v dětských domovech – budíček, večerka, zákaz pití i kouření a žádné návštěvy. V horším případě skončí na ulici. Přestože odchovanci dětských domovů tvoří ani ne čtvrtinu procenta v generačním ročníku, mezi bezdomovci si ukousli rovnou desetiprocentní podíl.

Podle zástupkyně ombudsmana Anny Šabatové je načase, aby už nastala razantní změna: „Musí se začít tím, že se dětské domovy přestanou živit novými várkami dětí. A když se první domov zavře, tak to bude začátek reformy.“ „Místo dětských domovů by pak měla být jen krizová centra a profesionální pěstounské rodiny.“ I podle ředitelky dětského domova Novotné by tohle byla lepší cesta než ústavy. „Ač se jim tu snažíme dát vše, co lze, je pravda, že dobrý start do života to rozhodně není,“ říká paní Novotná. Že tomu tak přes veškerou snahu ve skutečnosti je, potvrzují i výsledky dva roky starého výzkumu, podle něhož pouze třetina absolventů ústavní péče dokáže zvládat běžný život bez větších potíží – má rodinu, práci a čistý trestní rejstřík.

Račte prosím do klece

Ministerstvo školství se však místo odklonu od ústavní péče rozhodlo, že budovy dětských domovů upraví tak, aby se co nejvíce přiblížily domácímu prostředí. Zákonem, který byl před rokem schválen, tak ministerstvo nařídilo všem domovům, že do dvou let musí být přestaveny tak, aby vždycky osm dětí mělo svoji vlastní ložnici, obývák a kuchyň. Na splnění tohoto nařízení budou muset kraje investovat odhadem miliardu korun. Podle pracovníků z neziskové sféry je tento krok zcela nešťastný. „Vyvolá to jen haló efekt – do ústavů opět nateče velké množství peněz a nikdo je potom samozřejmě nebude chtít zrušit,“ říká Věra Bechyňová. „A ty zlaté klece, které se z nich stanou, bude nutné opět někým zaplnit…“ Kromě toho také ministerstvo počítá s tím, že v každém kraji budou muset vzniknout minimálně dva nové dětské domovy. S tím však nesouhlasí resort sociálních věcí. Ten totiž právě připravuje novelu zákona o sociálně-právní ochraně dětí, ve kterém se počítá s podporou a rozšířením možnosti náhradní rodinné péče mimo ústavy. A na začátku ledna potvrdilo ministerstvo sociálních věcí obavy odborníků, když tiskový mluvčí Vladimír Hrubý řekl, že „v některých případech je odebírání dětí zbytečné“. Zároveň však dodal, že jeho resort bude více podporovat neziskové organizace působící v této branži. „Jejich péče je totiž vždy lepší než ústav.“ Zda ministerstvo dostojí svému slibu a skutečně rozdělí mezi neziskové organizace pomáhající rodinám více peněz než loni, se ale teprve ukáže.

RÁMEČEK

Pusťte děti domů

Velká Británie na tom byla v 60. a 70. letech podobně jako nyní Česko. Děti končily v ústavech většinou kvůli špatné sociální situaci rodiny: nízké příjmy a špatné bydlení, osamělá matka či otec na spoustu potomků. S tím se ale v 80. letech rozhodli skoncovat: prosadila se myšlenka, že pro dítě je nejlepší zůstat s vlastní rodinou, pokud je to alespoň trochu možné. A začal být kladen důraz na podporu celé rodiny. V té době vznikl The Childrens Act (Zákon o dětech), který stanovuje jasné priority. Protože dítě má být pokud možno vychováváno doma, je povinností státu se o tento jeho zájem co nejvíc postarat. Rodiče, kteří potřebují podporu či pomoc, mají mít možnost oslovit místní úřady a obdržet od nich podpůrné služby včetně ubytování. Rodiny, které se ocitnou v krizi, mají na výběr z široké nabídky kurzů rodičovských dovedností, mohou žádat pomoc v případě obtížně vychovatelných dětí, každodenní návštěvy v rodinách a asistenci při řešení nejrůznějších problémů. Pokud je přece jenom nutné dítě původním rodičům odebrat, je uspořádáno setkání s celou širokou rodinou, příbuznými a přáteli a hledá se možnost dočasné péče u někoho z blízkých. Pokud je třeba, poskytne místní úřad náhradní bydlení. Veškeré kroky by měly být odsouhlaseny dítětem i rodiči. Děti do 12 let vůbec nesmějí být umísťovány do ústavů, a je-li to nutné, jdou od rodičů do rodin s profesionální pěstounskou péčí. Z 11 milionů dětí tak dnes ve Velké Británii žije v dětských domovech 6 tisíc dětí. Oproti tomu v Česku se zhruba 2,2 miliony dětí žije nyní mimo rodinu 8811 z nich. Více než šest tisíc jich žije v dětských domovech a kojeneckých ústavech (1541 dětí je přitom mladší tří let). Dalších 2201 dětí je ve výchovných a 475 v diagnostických ústavech.

ROZHOVOR

Pětina by šla zachránit, říká Jiří Pilař, ředitel odboru speciálního vzdělávání na ministerstvu školství

V příštích letech bude muset každý kraj vybudovat dva až tři nové dětské domovy. Z jakého důvodu?

V zákoně o ústavní výchově jsme stanovili, že se současné domovy musí přestavět, tak aby bylo méně dětí ve skupině a každá měla vlastní kuchyň, obývák a ložnici. Po těchto úpravách by se ale třetina dětí už do domova nevešla, takže je bude třeba někam dát. A pro ně budujeme ta zařízení.

Někteří kritici tohoto zákona poukazují na to, že se opět budou investovat peníze do ústavů místo do rozvoje alternativ.

My se bohužel musíme postarat o děti, které jiný resort – práce a sociálních věcí – z rodiny odebral. My nemůžeme ovlivnit kvalitu práce sociálních pracovníků, ale musíme se postarat o ty děti.

Řada dětí by prý vůbec ve vašich zařízeních nemusela skončit. Souhlasíte s tímto tvrzením?

Budu-li spekulovat, tak dvacet procent by se dalo zachránit a nemusely by tam být. Hodně jich je ze sociálně slabých rodin a nemusely by tam přijít, kdyby systém sociálně právní ochrany dětí lépe fungoval. Ale ono to není jen systémem, ale konkrétními lidmi, kteří s tou rodinou pracují. Někdy ale práci s rodinou prostě nestíhají a nezvládnou nic než vyplácet dávky a jednou za měsíc obejít rajón. Ale musíte si také uvědomit, že spousta rodičů je postižena takovými sociálně patologickými jevy, že by skoro určitě to dítě nedopadlo dobře, ať by v rodině zůstalo, nebo ne.

Nemáte v plánu rozvinout společně s ministerstvem sociálních věcí diskusi nad tím, jak tento neutěšený stav změnit? Někteří například navrhují zrušit dětské domovy…

Bylo by nezodpovědné říci, teď zrušíme třetinu děcáků a ty peníze dáme na stavbu sociální sítě. Nejdřív musíme zajistit a zlepšit tu kýženou péči a teprve potom můžeme říkat: Ano, teď už nepotřebujeme tolik ústavů a můžeme je začít postupně rušit. Někde to ale musí začít – a to ne u nás, nýbrž tam, kde se pracuje s klienty pod domácí střechou. My teď nemůžeme dělat více, než děláme – zlepšovat péči v ústavech.

Budete ale ochotni omezit nebo zavřít něco, do čeho jste už investovali a ještě se chystáte investovat miliardy?

Je třeba rozlišovat dětské domovy a výchovné ústavy. Podepíši vám, že devadesát procent z dětí ve výchovných ústavech by se na rozdíl od těch z děcáku nikdy nedostalo ani do žádné náhradní rodiny, protože míra jejich sociálního narušení je taková, že je nikdo doma nezvládne. Ale plánujeme, že otevřeme prostor pro tzv. profesionální rodiny, které by od nás dostávaly prostředky na to, aby se o děti, které jsou dnes v ústavu, mohly starat. Jen jsme se s ministerstvem sociálních věcí přetahovali, kdo tuhle úpravu připraví.

(Respekt)