Duben 2004

Soužití se „státotvorným národem“?

Ladislav Josef Beran

Část 4: Dvě sudetoněmecké odpovědi na „oslabující zásahy“

Minulá dvě pokračování vypočetla řadu opatření české politiky, které zvláště během prvních let republiky oslabovaly německé politické, hospodářské a kulturní pozice v zemi a vylíčila, jak byly sudetoněmeckým společenství či jeho částmi vnímány. Jako nejmarkantnější případy byly vybrány: vojenské obsazení německých území; krvavé potlačení demonstrací proti znemožnění zastoupení v rakouském parlamentu, tzn. proti upření práva na sebeurčení počátkem března 1919; přijetí definitivní ústavy Revolučním národním shromážděním bez účasti a zastoupení nečeskoslovenských národností; stejně tak přijetí jazykového zákona legalizujícího jazykovou nerovnoprávnost; pozemková reforma, přidělující konfiskovanou zemědělskou půdu a statky téměř výhradně „státotvornému národu“; počeštění průmyslu a obchodu; centralizace správy a zrušení četných samosprávných struktur místních i v zájmových a obchodních organizacích, opět především v neprospěch Němců; centralizace, zrušení samosprávy, násilná redukce německého školství; útoky „ulice“ na policií nechráněná německá kulturní zařízení; a konečně počešťování před tím německých území a obcí systematickým usídlováním českého obyvatelstva pod různými záminkami a v rámci různých opatření.

Sudetoněmecká politika hledala stále způsob, jak tato sužování omezit nebo dokonce zastavit. Její jednotlivé epochy lze vidět jako pokusy v tomto směru. První, snaha o mezinárodní podporu, se nesetkal s žádným úspěchem. Když ani druhý pokus, politika spolupráce, nepřinášela po léta výsledky, vyrostlo hnutí pro sjednocení celé národnostní skupiny, které považujeme za třetí pokus.

První odpověď: snaha o internacionalizaci

V počátečních letech převládalo, hlavně pod vlivem obou nacionalistických stran, v sudetoněmecké politice přesvědčení, že jediná účinná cesta k dosažení jejího hlavního cíle – sebeurčení nebo autonomie – je internacionalizace jejích požadavků. Snažila se tedy o prosazení jednání o nich na mírové konferenci a později ve Společnosti národů.

Už počátkem února 1919, tedy v době zahájení mírové konference v Saint-Germain, poslalo 105 představenstev sudetoněmeckých měst telegramy americkému prezidentovi, v nichž se odvolávají na právo na sebeurčení, jím propagované, žádají jeho uplatnění pro Němce českých zemí a prosí o americkou ochranu jejich území před zvůlí českých okupantů. Nevyvolaly žádnou reakci. Během následujících měsíců zaslali představitelé sudetských Němců (hlavně jejich vlády ve vídeňském exilu) řadu petic mírové konferenci žádajících sebeurčení, připojení k Rakousku místo k Československu. Na mírové konferenci byli také členy rakouské delegace a koncipovali příslušné memorandum (jak je blíže uvedeno a citováno v první části této série, v odstavci Definitivní přiřčení Československu).

V následujících letech (zvláště od konce léta 1920, po rozpadu rudozelené koalice) podal Německý parlamentní svaz řadu petic Společnosti národů týkajících se nedodržování menšinových smluv. Československá delegace (E. Beneš) je usilovně vyvracela a vysvětlovala jako bezpředmětné a zlovolné. Společnost národů revidovala pak na nátlak československé a polské delegace jednací řád pro otázky menšin utajila svá jednání, petice byly předány nejdříve dotyčnému státu, který je sám teprve předložil k dalšímu jednání, neúnosně prodloužila lhůty pro jeho odpovědi a tím pro projednávání, takže petice byly nyní, pokud vůbec možné, ještě méně účinné než dříve.

V letech 1922-23 podal Německý parlamentní svaz Společnosti národů devět dalších petic. Pojednávaly o tématech: odepření sebeurčení německé národnostní skupině v záležitostech kultury a správy (petice z dubna 1922), žádost o plebiscit v Hlučíně, protesty proti nespravedlnostem pozemkové reformy (petice ze září 1922), odnárodnění Šumavy, návrh změny jednacího řádu SN v otázkách menšin, zneužívání zákonodárné a výkonné moci k hospodářskému ruinování německého a maďarského podnikání, vyloučení Němců z vyšších míst ve státní správě, protekce Čechů.

Unie spolků pro Společnost národů svolala v dubnu 1922 do Mnichova komisi a kongres pro záležitosti menšin. Československo tam bylo obžalováno. Na následujícím zasedání Společnosti národů na podzim 1922 podnikl ministr zahraničí E. Beneš protiofenzívu, na základě níž bylo usneseno, že předpokladem účinné menšinové politiky je, aby menšina „jako loajální občané spolupracovala se státním národem, k němuž nyní náleží“ - petice tím byly opět vyvráceny.

Společnost národů nepodnikala na základě petic pravidelně nic, důvěřovala Republice československé, že menšinové smlouvy dodržuje, kladla důraz, ve smyslu československé argumentace, na ochranu života, osobní svobody a rovnosti před zákonem (jejichž fungování ale nebyly ani sudetoněmeckými demaršemi uváděny v pochybnost).

Od března 1924 do ledna 1926 podali primátoři lázeňských měst pět petic protestujících proti systematické akci československých úřadů koordinované s polooficiálními a soukromými organizacemi ve prospěch počeštění lázní v Čechách, vyvlastňování lázeňských zařízení, konfiskaci majetku, českým veřejným nápisům v těchto a jiných městech s převážně německým obyvatelstvem, odstraňování německých pomníků a jiných kulturních památek. Petice nepřinesly žádnou odpověď.

V roce 1926 byla podána petice, opět ovšem bezvýsledně, ohledně Německé akademie hudby a výtvarných umění v Praze. Tato byla založena jako jediná německá škola tohoto druhu v republice, tedy příslušná pro veškeré německé obyvatelstvo, když byly stará pražská konzervatoř a umělecko-výtvarné školy zcela počeštěny. Po veškerých žádostech jí bylo přiznáno 2,5% z položky státního rozpočtu pro školy tohoto druhu, ač měla příslušným vzděláváním sloužit 23% obyvatelstva. Zdůvodněna byla tato výše tím, že se škola nalézá ve městě s pouhými 4,6% německého obyvatelstva, vyšší nároky existují jen v místech s německou většinou [WELLISCH 116].

Výsledek veškerých vytrvalých a dlouholetých sudetoněmeckých snah o internacionalizaci jejich problémů byl zcela nulový. I když sympatie a pochopení světového veřejného mínění a tisku byly z počátku do značné míry na sudetoněmecké straně, obratná československá zahraniční politika, její vliv na mírové konferenci a ve Společnosti národů, její intenzivní agitace a cílevědomé angažmá v důležitých světových tiskových orgánech dosáhly svého. Sudetoněmeckých zájmů se nikdo ve světě nezastal.

Mělo to přirozeně také následky v sudetoněmecké politice, především její pozvolný obrat od mezinárodního zaměření k vnitřnímu angažmá v Československu. Už během let 1919 a 1920 slábla u měšťanských stran podpora negativistické politiky a ukazovaly se první kooperativní tendence. Když tyto počátkem dvacátých sílily, znamenalo přenášení národnostně politického zápasu na politickou půdu republiky. Sociální demokraté byli i deklarativně tomuto procesu otevřeni, ale přesto u nich probíhal vcelku paralelně s měšťanskými stranami. Důsledně neuznala tuto vnitřní politiku pouze Německá nacionální strana DNP, vedená R. Lodgmanem (blíže druhá část této série, odstavec Ustavení politických stran). Ten byl také předsedou Německého parlamentního svazu, který od voleb 1920 sdružoval všechny německé poslance kromě – a to už byla velká vada jednotnosti sudetoněmecké politiky – sociálních demokratů (mimo jiné vlivem jejich levého křídla – tehdy ještě neodštěpených komunistů - které spojenectví s buržoazií nepřipustilo). Lodgman byl tak v jistém smyslu v prvních letech politickým vůdcem Němců v Československu – především v situaci boje za sebeurčení. Když přesvědčení o této politice u německých aktérů ve výše naznačeném smyslu sláblo, sláblo také postavení Lodgmanovo.

Také u sudetoněmeckých německých voličů se projevovala stále rozhodnější tendence k „vnitřní“ politice. DNP v parlamentních volbách 1925 znatelně poklesla a Lodgman ani nedosáhl ve svém obvodu v prvním skrutiniu potřebného podílu hlasů, aby se opět stal poslancem. V důsledku nejen tohoto neúspěchu, ale i celého popisovaného vývoje se stáhl z politické scény, odstoupil z vedení strany a vzdal se další poslanecké kandidatury. Pro sudetoněmeckou politiku, i když se nyní orientovala jiným směrem, bylo vyloučení této mimořádné a vážené, před nedlouhou dobou vůdčí osobnosti (podle mnohých známek vážené také prezidentem Masarykem, vzdor vší bojovnosti) určitým otřesem. Znamenala konec této fáze sudetoněmecké politiky, fáze boje za sebeurčení cestou internacionalizace.

Druhá odpověď: politika spolupráce. Podmínky a přípravy spolupráce

Od prvních dnů republiky byla účast Němců na vedení státu otevřenou otázkou. Zda a jak dalece o ní bylo jednáno už při návštěvách Lodgmana a Seligera koncem října a začátkem listopadu 1918 v Praze, nelze přesně doložit, v tom se jednotlivá svědectví liší (srvn. část 1, odstavec Vyhlášení čtyř provinčních vlád). Každopádně žádný z těchto dvou politiků nebyl na případné návrhy v tomto směru ochoten přistoupit, jejich snažení bylo plně zaměřeno na organizaci českoněmeckých provincií a jejich další přináležitost k (německému) Rakousku. V lednu 1919 němečtí politikové (pramen neudává, kteří, bezpochyby ne ti ve vídeňském exilu) opět odmítli Švehlovu nabídku ke spolupráci, nechtěli tak potvrdit přináležitost k Československu, která byla tehdy ještě státoprávně otevřená.

Zvláště „Hradu“ záleželo od počátku na německé účasti ve vládě, další pokus podnikl prezident Masaryk už v létě 1919, a sice prostřednictvím Tusara. Návrh byl z německé strany opět odmítnut, a sice z obav před politickou štvanicí v německém politickém táboře a v následku toho ztráty (budoucího) mandátu.

Po volbách 1920 došlo, též na popud prezidenta, ke koaličním rozhovorům mezi českými a německými sociálními demokraty, které ztroskotaly na německém požadavku garancí zlepšení situace německého školství a v jazykové otázce, které čeští soudruzi nemohli a nechtěli poskytnout. DSAP zůstala vzdor tomu stranou kooperativní (viz níže).

Během let 1920 a 1921 došlo k rozhovorům prezidenta a českých stranických představitelů s představiteli BdL a s DCSVP, které, i když bezprostředně bez konkrétních úspěchů, na obou stranách posilovaly kooperativní tendence. Dokladem toho je i rozpad Německého parlamentního svazu (viz níže a ve 2. části, oddíl Státoprávní výhrady...). Brzy se ale měšťanské (občanské) strany ve svých kooperativních tendencích a jednáních necítily ve Svazu na svém místě a vystoupily z něho, čímž se tento po pouhých dvou letech existence, v červnu 1922, rozpadl. Měšťanské (občanské) strany vytvořily Německé parlamentní pracovní souručenství (Deutsche Parlamentarische Arbeitsgemeinschaft, DPAG) a opustili tím negativistickou politiku, zatímco zbývající dvě nacionalistické strany nazvaly své spojenectví Bojové souručenství (Kampfgemeinschaft).

Jak je patrné, bylo prosazení spolupráce Němců v administrativě v obou národních táborech obtížným procesem. Důsledná neúčast (negativismus) ale pro Němce nebyla prakticky možná. Už sudetoněmečtí političtí vůdci ve vídeňském exilu (do září 1919) byli nuceni dělat dvojitou politiku, vedle negativistické, mezinárodně „sebeurčovací“, také vnitřní československou, především pokynem k účasti Němců na obecních volbách v červnu 1919 (srvn. první část této série, odstavec Účast na obecních volbách) a pokyny stranám pro jejich vnitropolitické jednání, po návratu pak oficiálním založením či obnovením stran pro Československo. Německá politika následně soustředila svůj politický život na činnost stran, aniž by už hlouběji reflektovala a diskutovala, je-li takový systém pro hlavní cíl jejich politiky, tedy pro zápas o národní sebeurčení, efektivní. Sudetoněmecký politický život se tak rozštěpil a nesoustředil do přesvědčivější jednotné síly, vzdor snaze několika prozíravých. Pro české nacionálně politické kruhy, které držely rozhodující moc v republice, to byl zjev velmi vítaný.

Jiným projevem nedůslednosti sudetoněmeckého negativismu byly stranické programy, vypracované většinou už na podzim 1919. U všech stál v popředí cíl: národní autonomie. Každá strana vypracovala vlastní variantu žádoucí národně politické struktury, v podstatě šlo ale u všech o požadavek vlastní národní a regionální legislativy i administrativy pro kulturní a místně hospodářské záležitosti, zastoupení v centrálním parlamentu a vládě, které by byly kompetentní pro celostátní a mezinárodní záležitosti; v ústředním soudu a centrálních správních úřadech rozdělení na národnostní sekce. Ve smíšených okresech rozdělení na „národní katastry“ po vzoru „moravského vyrovnání“ z r. 1905, národní sekce z nich měly být též součástí odpovídajících národních korporací. Už vypracování těchto představ (jako programy je nelze označit, protože pak nebyly prosazovány) bylo porušením negativismu, tedy jistým akceptováním perspektivy trvalého života v republice, i když s podmínkou podstatné změny jejího zřízení. Dokonce i jinak nejdůsledněji negativistická DNP vypracovala svůj plán autonomie. Sudetoněmecké strany zřejmě vážně počítaly s tím, že republika bude v tomto smyslu strukturována, až se přikročí k definitivní výstavbě za účasti „menšinových“ národů. To vysvětluje také zesílení negativního vztahu k republice během prvních měsíců roku 1920, které se pak projevilo při prvním zasedání parlamentu v červnu. Mezitím, v únoru, došlo právě k vydání definitivní ústavy a tím potvrzení politické struktury republiky jako národního státu. Tím byla tato očekávání tvrdě zklamána, stát byl s konečnou platností budován jako centralistické zřízení jednoho národa, ostatní národy se musely spokojit s postavením podřízených menšin.

Kooperativní tendence mohly být prosazovány jen pozvolna a obezřetně. Mezi Němci byli na této cestě první agrárníci, BdL, především v zájmu zemědělců a jejich nezbytné účasti v zemědělské politice republiky. Jejich předák Křepek, už před válkou známý svým angažmá pro národnostní dorozumění, vytyčil už na konferenci strany v květnu 1919 cestu spolupráce s českým zemědělstvím. Viděl ji jako nezbytnost, snad jako nezbytnost v nouzi, pro odvrácení dalších tvrdých nevýhod ze strany české politiky, jako byly postupy pozemkové reformy. Mezi křesťanskými sociály, DCSVP, se odvážil předák Prof. Mayr-Harting teprve o tři roky později nastínit opatrný program akceptování republiky jakožto nevyhnutelné reality a nezbytnost snahy na její správě se podílet.

Do té doby byly měšťanské strany svým členstvím v Německém parlamentním svazu vázány na negativistickou politiku. Jeho rozpadem v červnu 1922 a vytvořením Německého pracovního souručenství si strany středu vytvořily platformu pro samostatnou politiku. Předseda souručenství Křepek vytyčil na valném shromáždění 1. 3. 1924 jako cíl cílevědomou opozici, která si je ale daných skutečností vědoma a jedná s ohledem na ně. „Zříkáme se mluvit o zbraních, kterých stejně nepoužijeme... Když v tomto státě jsme, žádáme pro náš národ mocenské postavení, které mu náleží.

Vlastní cestu sledovali sociální demokraté, DSAP. Po převratu 1918 vystupovali pro sebeurčení a připojení k Německu, také pod vlivem tamního revolučního hnutí. Argumentovali také průmyslovostí českého pohraničí, které je zralé pro vládu dělníků, na rozdíl od zemědělského vnitrozemí. Po uzavření míru se strana postavila na reálnou bázi politiky v republice, svůj zápas pojímala především jako boj proti imperialismu, především českému, za nastolení socialistického řádu s národnostní autonomií. Čeští sociální demokraté tvořili s buržoazními českými stranami vládní koalice, „všenárodní vlády“, zatímco němečtí soudruzi zůstali ideologicky zásadoví a stranili se národního spojenectví s buržoazií. Vzdor svému angažmá pro národnostní zájmy tím sudetoněmecký národnostní zápas podstatně narušovali, když tak znemožňovali jednotnou politickou organizaci Sudetoněmců a až do roku 1929 nepřistoupili na žádné spojení s měšťanskými (občanskými) stranami a znemožňovali tak vytvoření národnostní fronty.

Všechny kroky ke kooperativnosti měšťanských stran se nedotkly základního sudetoněmeckého požadavku. To potvrdilo Společné prohlášení měšťanských (občanských) stran, přednesené po volbách 1925 v parlamentu agrárnickým předákem prof. Spinou: Setrvávají nezlomně na stanovisku státoprávní výhrady z 1. 6. 1920 s požadavkem práva na sebeurčení, ale ve vnitrostátní politice zůstává jejich cílem „rovné právo na jazyk, pracovní místo a hroudu“.

V následujících letech pokračovala různá politická jednání mezi zástupci německých měšťanských (občanských) stran a českými partnery (stranami, předsedou vlády, prezidentem), ke konkrétním výsledkům nedocházela především pro požadavky obou táborů, který se druhý zdráhal splnit (německé požadavky záruk zlepšení německého postavení nebo požadavek náhledu do připravovaných jazykových předpisů, český požadavek závazného německého prohlášení loajality).

Že k německé účasti ve vedení republiky došlo tak pozdě a že se nakonec nestala účinnou, nebylo jen důsledkem odporu nacionalistů obou národností. I kritika z vlastních řad vytýkala sudetoněmeckým politikům řadu soustavných takticko politických chyb a nešikovností, hlavně ale nedůsledné distancování se od negativismu, když už se pracovalo na spolupráci. Hlavní postoje, které stále ztěžovaly vzájemný poměr s Čechy bylo lpění na minulosti, tzn. předhazování Čechům jejich neloajalitu v Rakousku, národní egoismus, vznášení obžalovacích protestů a zároveň nedostatek uvažování, jaké politické jednání by národnostní skupinu mohlo vyvést z její bezmocnosti. Jesser poukazuje ve své kritice na to, jak mnoho bylo v prvních letech zanedbáno v promyšlené a dané situaci přizpůsobené politice. Poukazuje na nesmyslné podceňování kvalit českého národa, pýchu mnohých sudetoněmeckých politiků, na vypínavost a nadutost sudetoněmecké vyšší společenské vrstvy [oddíl čerpá především z: LIPSCHER 351-359].

Parlamentní volby 1925

Uskutečnění účasti ve vládě byla (předem) silně podpořena také výsledky (předčasných) voleb v listopadu 1925: DSAP s 22,7% (podíly německých hlasů podle propočtu jak uvedeno u voleb 1920, německý podíl v KSČ je v německých hlasech zahrnut) a 17 mandáty oproti předešlým volbám silně poklesla, jednak v důsledku odštěpení KSČ, jednak všeobecným poklesem volebního úspěchu sociální demokracie, u Čechů paralelním. KSČ byla jedinou stranou společnou všem národnostem republiky, což bylo uskutečněno jen pod silným nátlakem Kremlu. Sám veliký Lenin vymýval po několik dní – v jazyku německém – soudruhům Šmeralovi a Kreibichovi mozky, aby je přiměl ke spojení v jedné straně. KSČ potom vystupovala pro (též německé) národnostní osvobození a právo sebeurčení až po odtržení od státu. Po uzavření smlouvy se Sovětským svazem 1934 ale změnila postoj a do značné míry se s republikou identifikovala. 1925 jí připadlo asi 7% německých hlasů. Značného úspěchu dosáhly měšťanské (občanské) strany středu DCSVP se 17,1% hlasů a 13 poslanci a BdL (s živnostenskou stranou a německými svobodnými demokraty) s 31,2% a 24 mandáty. Výsledky také přispěly k tomu, že se tyto strany staly žádoucím koaličním partnerem pro vytvoření vlády. Nacionalistické strany DNP a DNSAP dosáhly 13,1%, 10 poslaneckých křesel a 9,2%, 7 křesel. Souhrnně oproti 1920 mírně poklesly o 0,5%, nacionalisté jsou stále ještě silnější než nacionální socialisté. Nelze tedy u sudetských Němců konstatovat žádný vzestup nacionalismu, přičemž nacionalistická komponenta i u ostatních stran zeslábla. Neznamená to, že by se tendencí ke spolupráci a pozdější účastí ve vládě, „aktivismem“, jak se této politice začalo říkat (analogicky s českým „aktivismem“ za Rakouska), vzdaly národnostně politického boje.

Němci ve vládě

Až v mimořádné situaci vládní krize na podzim 1926 (střet požadavků agrárních – zemědělská cla – a socialistických – mzdy) sestavil agrárnický předák Švehla novou, „panskou“ vládu se dvěma německými ministry, Spinou, BdL, a Mayr-Hartingem, DCSVP, bez jakýchkoliv podmínek ze žádného národního tábora. Jen extrémnější nacionalistické skupiny obou národů německou účast ve vládě pobouřeně odmítaly, na obou stranách jako zradu národních zájmů, široká veřejnost i politika ji akceptovaly jako věc uzrálou a žádoucí. Zajímavé je, že v této době, alespoň poměrně na krátko, se za aktivistickou politiku postavili i nacionální socialisté DNSAP. DSAP, němečtí sociální demokraté, do vlády vstoupit nemohli, protože se jednalo o koalici stran nesocialistických, „panských“, jinak ale ve své kooperativní politice pokračovali podobně jako německé strany vládní, její zástupci patřili také od 1926 k pravidelným partnerům „hradních“ rozhovorů.

Německým ministrům šlo vedle jejich resortních povinností a stranických zájmů o zlepšování německé národnostní, sociální a kulturní situace a o otázky samosprávy. Ve prospěch národnostní skupiny mohli působit jen omezeně a spíše jen v konkrétních případech. Stali se něčím jako ammanny (předsedy správních úřadů, pozn. red. CS-magazínu) sudetských Němců. Nic ale nesvědčí o tom že by se podíleli na rozhodování zásadních otázek státu, tedy na politice „Hradu“. Jejich přítomnost měla jeho rozhodnou podporu, o podpoře jejich národnostních snah je však sotva co známo, pouze působení Masaryka samotného: V tisku a zvláště v projevu 28. října 1928 se vyjádřil, že spravedlivé politické vyřešení národnostní otázky, zvláště postavení Němců je nejdůležitějším úkolem československé politiky a požadavek německé autonomie považuje za legitimní. I když to bylo slovo rozhodné a do jisté míry i převratné, nemělo na reálnou českou politiku žádný účinek.

Pro německou politickou veřejnost byla německá účast ve vládě zadostiučiněním jen velmi mírným. I když spoluvládnoucí strany zastupovaly dobrých 48% německých voličů, k nimž lze ve smyslu národnostní kooperativnosti připočítat 22% hlasů sociálních demokratů, i když nyní v opozici, byla německá pozice spíše vyčkávající. V podstatě jí šlo méně o momentální politické záležitosti, jako spíš o stálé německé požadavky státoprávního postavení a autonomie. V tom směru nebylo možno od dvou oborových ministrů, vázaných navíc koaliční disciplinou, očekávat téměř nic. Také zkušenosti s dosavadní naprostou českou neústupností v tomto směru i právě plně působícími důsledky čerstvých jazykových nařízení ochlazovaly německé naděje.

Působení aktivistických ministrů znamenalo nicméně určité zmírnění v mnoha konkrétních německých záležitostech, v jejichž prospěch zasahovali ve vládě i v ministerstvech. I na základě toho byly německé vládní strany podrobeny ostré kritice, nejen ze strany negativistických stran, ale také ze strany německého obyvatelstva a tisku. Vytýkala jim mimo jiné, že tato činnost ve prospěch jednotlivých záležitostí, které k vlastní pracovní náplni ministrů ani nepatří, zaujímá převážnou míru jejich pracovní kapacity a nemá žádný systematický charakter. Úspěchy aktivistů ve vládě i v parlamentu se omezovaly na zamezení nejhoršího, na pomoc v jednotlivých případech. V zákonodárství a řízení státu nedosáhli ničeho [GLASSL 130; FRANZEL 1952, 352].

Optimističtější německé kruhy ovšem viděly současnou neúčinnost vládní účasti pro německé státoprávní požadavky také, počítali ale s jejím vlivem ve dlouhodobém vývoji, od kterého si slibovali postupný růst německého podílu v politice a v jeho důsledku pak jednou uznání státotvornosti. V tom spatřovaly hlavní význam vládní spolupráce.

Ale i menší optimisté mezi Němci museli konstatovat, že od roku 1925 se „studená válka“ české společnosti proti německému obyvatelstvu značně zmírnila. Nezpůsobila to především snad smířlivost Čechů, spíše jen saturovanost českých kruhů, které z čechizace a ze znevýhodnění Němců bezprostřední užitek už požívaly. Také změny v mezinárodní politice (Locarnská smlouva) hrály pro národnostní uklidnění vůči Němcům určitou roli [FRANZEL 1952 351].

V občanských stranách znamenal obrat k aktivismu do značné míry také pragmatické zastoupení partikulárních skupinových zájmů. Německá aktivistická politika se podobala staročeské „drobečkové politice“ v Rakousku: kousek po kousku znovu dobýt, co bylo ztraceno v nepříznivých dobách [KŘEN 47n].

Jiné národnostně politické události doby aktivismu

I v době aktivismu docházelo k dalším protiněmeckým zásahům, před vytvořením vlády s německou účastí byly vydány šokující jazykové předpisy, popsané v minulé části této série. Německé veřejné mínění zdůrazňovalo oslabení německého postavení správní reformou republiky 1928 (zrušení nefungujících žup a znovuzavedení zemského zřízení, ‚organizační zákon‘, další omezení samosprávy), kdy bylo Slezsko spojeno s Moravou do Země moravskoslezské a zanikla tak jediná země s relativní většinou německého obyvatelstva a tím s větším německým vlivem. Prakticky byl ale význam této „ztráty“ malý, když země už od začátku republiky ztratily dřívější zákonodárnou moc, měly jen nepatrnou samosprávu a byly především jen správními jednotkami [FRANZEL 1952 353; GLASSL 130].

Delší dobu bylo jednáno o národnostní rozdělení školské správy, tohoto tradičně citlivého oboru. 1925 označil Franz Spina za „nejvyšší cíl“ zákon o kulturní samosprávě, který by umožnil školskou autonomii. Návrh německých poslanců zákona o školské autonomii 1925 byl odmítnut, i další jednání 1926/27 ztroskotala. Pro německé naděje bylo zamítnutí zákona citelným zklamáním. Německá aktivistická politika nevyvodila z těchto ztrát žádné politické důsledky.

Spojenectví v socialistickém táboře

Tím, že v „panské koalici“ měšťanské strany obou národností spolupracovaly, cítila se sociální demokracie poněkud zahanbena, a v důsledku toho se i její spolupráce v opozici zintenzívnila, posílená zvláště bojem proti vládním opatřením v sociálním pojištění. Odborové centrály obou národností vytvořily již k počátku 1927 společnou střešní organizaci (její zárodek existoval už od 1922), Spojenou československo-německou sociálně demokratickou centrálu, sterá sdružovala téměř 900 000 členů. (Jiné strany už měly také odbory vlastní, ovšem daleko menší.) Směrodatně se k dalšímu spojení vyjádřily obě sociálně demokratické strany na svých sjezdech na jaře 1927, což vedlo k výsledku přímo převratnému, společnému sjezdu všech sociálních demokratů v lednu 1928 na Smíchově (československých s 240 delegáty, německých se 194 delegáty, k tomu 8 polských, 4 maďarští a 5 podkarpatoruských). Hlavními mluvčími byli český a německý vůdcové (Hampl a Czech), jednalo se o společných akcích, společný program osahoval i pasus o kulturní autonomii menšin, jeden paprsek, který se zdál otvírat cestu k opravdovému národnostnímu vyrovnání v republice, zvláště kdyby v budoucnosti sociální demokracie opět sílily, s čímž ovšem počítaly.

Spojenectví průmyslníků

Už od počátků republiky, i v dobách největšího národnostního odcizení, netvořily „německé“ a „české“ hospodářství oddělená hospodářská tělesa, nýbrž byla spojena mnoha finančnickými a podílnickými vlákny, která byla „nostrifikací hospodářství“ a dalšími protiněmeckými opatřeními (srvn. 3. část této série, oddíl Počeštění průmyslu a obchodu) zesílena, i když ne zrovna v přátelském a přirozeném smyslu.

Byly založeny dva průmyslové svazy: už 18: června 1918, před založením republiky, vznikl Ústřední svaz československých průmyslníků (ÚSČP), ovšem zatím bez Slováků, a až 10. listopadu 1919, jako nezbytné přizpůsobení se poměrům, především jako hráz proti „čechizaci“, které byly připisovány veškeré poválečné potíže, založili němečtí podnikatelé Deutscher Hauptverband der Industrie in der Tschechoslowakei (DHI). Vzdor počátečním bojovým vztahům spojovalo obě průmyslová společenství mínění, že pražská politika je protiprůmyslová nebo aspoň ve vztahu k průmyslu diletantská. Vztahy ve svazech a mezi nimi měly možnost volně se utvářet, na rozdíl od obchodních komor, kde byly vztahy silněji určeny komorovým právem, státními zásahy a stranickou taktikou. Jejich členské základny rychle sílily.

Oba svazy se chápaly jako nátlakové skupiny v rámci daného parlamentního systému, hledaly partnery rozhovoru v politických institucích, parlamentu, vládě a stranách, český svaz byl ovšem v národním státě úspěšnější, nespokojenost s vyloučením z přímé účasti na tvorbě státní hospodářské politiky byla ale oběma společná. Shodný byl také hlavní cíl, zajištění zájmů průmyslu v prostředí, které bylo chápáno jako nepřátelské, dané státním řízením hospodářství (tak bylo vnímáno vedení republiky, spolu se stále působícími zbytky válečného nuceného hospodářství) a na druhé straně sílícím dělnickým hnutím. Oba svazy vystupovaly shodně také proti sankcím proti Německu, proti daňovému tlaku, v kritice státních nucených půjček ke krytí veřejných finančních potřeb.

Na přelomu 1921/22 vypukla nová hospodářská krize, vyvolaná hlavně mezinárodními faktory. Tato výzva přinesla hlavní moment pro institucionalizaci spolupráce: 4. března 1922 bylo podepsáno pracovní ujednání o zřízení Ústředního výboru průmyslu československé republiky.

Jiné konstelace, nepříznivé zemědělské (ochranná cla) a protikladné sociálnědemokratické zájmy, přinesly naléhavost účinné organizace celého průmyslu a obchodu, jejichž existence závisela na exportu a na mezinárodních smlouvách. Od vlády „panské“ koalice s německými aktivisty (od 1926) doufali podnikatelé ve snížení daní a zvýhodnění obchodní situace. Založením Německého společenství pro práci a hospodářství (Deutsche Arbeits- und Wirtschaftsgemeinschaft, DAWG) vystoupila na scénu aktivistická organizace bojující i uvnitř německého tábora za dorozumění s Čechy. Také příznivý vývoj mezistátních vztahů s Německem přinesl mimo jiné českým Němcům vědomí, že od Výmarské republiky nemohou očekávat žádnou podporu v protičeskoslovenských aktivitách. Oba svazy se vzájemně i hlavně za společným cílem podporovaly v nejrůznějších grémiích. Vztahy se vyvinuly tak daleko, že 18. září 1928 vstoupil německý Hlavní svaz in corpore do ÚSČP a byl pak v jeho předsednictvu a ve všech pracovních výborech zastoupen; předsedou byl podle stanov Čech, prvním místopředsedou Němec, Němci byli dobrým poměrem zastoupeni v předsednictvu, v prezidiálním výboru, také v jazykových pravidlech bylo dosaženo vyrovnanosti. Byla překonána hrozba německého postavení „s menšími právy“, která v prvního dobách republiky německou stranu silně znepřátelovala. Toto spojení bylo výrazem celorepublikového trendu k agregaci hospodářských a sociálních zájmů a vyrovnání zájmů odvětví napříč národností. Vztahy na špičkách svazu byly přímo srdečné, většinou panovala shoda. ÚSČP uznal 1929 hospodářský program vypracovaný DHI za základ jednání s ministerstvem obchodu. Hlavním tématem byl export a politika zahraničního obchodu, státní regulační nástroje byly seznány jako kontraproduktivní. Vůči německo-rakouským plánům středoevropské celní unie se stavělo hospodářství bez ohledu na národnost pozitivně, ÚSČP udržoval zdrženlivost, což v českém nacionálním táboře vyvolalo značně podezřívavou pozornost. (Krátká informace o dalším průběhu: když v pozdnějších třicátých letech ovládli nacisté sudetoněmecký tábor, následoval DHI jejich instrukcím a pokynům jen značně neochotně, zdráhavě a nespolehlivě, jak v personálních, tak ve věcných záležitostech, a to až do „Mnichova“.) [BOYER: Industrieorganisation 169-175, podrobně: BOYER: Nationale Kontrahenten, Kap. A. I.].

Je jistě do značné míry projevem podnikatelské mentality, která neinklinuje k ideologii a k moralismu, že se němečtí průmyslníci dále nezabývali českými, je znevýhodňujícími zásahy, brali je jako danou skutečnost a obraceli svoji pozornost spíše k tomu, jak jednat, aby se vytvořily podmínky pro budoucnost výhodnější. Pragmatický postoj je očividně schopen překonávat neplodná nepřátelství.

Je hodné zamyšlení, že to byly právě jen organizace dělnického hnutí a průmyslníků, tedy uskupení pro prosazování praktických, lze říci „materialistických“ zájmů, které dokázaly učinit nejrozhodnější a nejvěrohodnější kroky v česko-německém soužití a dorozumění. Alespoň v pojednávané dějinné situaci nebyli naproti tomu kulturní, političtí, ideoví, bohužel ani církvi blízcí činitelé schopni pro národnostní sblížení učinit mnoho.

Volby 1929 a další průběh aktivismu

Parlamentní volby v říjnu 1929 přinesly další zvýšené potvrzení aktivismu: DSAP po poklesu 1925 stoupla na 27,2% (výpočet jako u předchozích voleb) a 21 mandátů, obě měšťanské (občanské) strany DCSVP a BdL (se spojenými malými stranami) dosáhly dohromady úctyhodných 45,4%, jednotlivě 18,5%, 14 křesel a 26,9%, 16 křesel. Mezi nacionalistickými stranami byla po prvé silnější DNSAP s 11,1% a 8 mandáty před konzervativní DNP s 10,3% a 7 mandáty. KSČ přitáhla odhadem 6% německých hlasů. Aktivistické strany, nyní spolu se sociálními demokraty, jasně v důsledku spojenectví v socialistickém táboře tendujícími k podílu na vládě, dosáhly přesvědčivé podpory 72,5% německých hlasů.

Postavení Němců ve vládě nebylo přesto nikterak zajištěné a definitivní. Po odstoupení Švehly byl 1929 podniknut pokus je z nově sestavované vlády vypudit. Nepodařil se jen díky masivnímu tlaku „Hradu“, tedy Masaryka, ve prospěch jejich udržení, v tomto případě ve prospěch vstupu DSAP do vlády, DCSVP musela z nové vlády ustoupit, ovšem ne do opozice, zůstala stranou aktivistickou. Ve vládě byli němečtí sociální demokraté nyní zastoupeni svým vůdcem Dr. L. Czechem, který se stal ministrem sociální péče a nadále vůdcem agrárníků prof. Dr. Franzem Spinou, nyní ministrem zdravotnictví a tělesné výchovy.

Aktivistická politika účasti ve vládě pokračovala i počátkem 30. let. Německý volič jí dal 1929 stále ještě neobyčejně silnou podporu v naději, že konečně jednou dosáhne úspěchů pro německé postavení ve státě. Nehledě k mnoha úspěchům v konkrétních případech se německé aktivistické politice nepodařilo dosáhnout v hlavních cílech německé politiky ničeho. (Srvn. výše: neúspěchy v úsilí o školskou autonomii a nepřízeň správní reformy). Popsaná nadějná spojenectví v dělnickém hnutí a v podnikatelství se uskutečnila mimo státní, správní, vládní politiku a mimo zákonodárství a vlastně i vně stranické politiky. Nelze jinak, než posoudit podle výsledků aktivismus jako neúspěšnou politiku: pravděpodobně už v její pro partnera nezávazné koncepci, v její naivní důvěřivosti a především v důsledku politické neústupnosti českého nacionalistického tábora. Vzdor realistickému postoji řady českých politiků, publicistů a veřejných činitelů, křídel některých stran, vzdor rozhodnému hlasu prezidenta Masaryka, bylo výslednicí české politiky nepřipustit žádnou legislativní, správní, natož pak státoprávní změnu celkového německého postavení v republice, ať je aktuální postoj německé politiky jakýkoliv. Taková zásadní tvrdost musela oživovat vědomí předchozích systematicky oslabujících zásahů, které nebyly ničím kompenzovány, nýbrž jen potvrzovány [KUHN]. Na dovršení přišla hospodářská krize.

Hospodářská krize

Postihla sudetoněmecké oblasti daleko silněji než ostatní. Především to bylo způsobeno jeho vysokou industrializovaností (1930 bylo 35% pracujících obyvatel zaměstnáno v průmyslu) a strukturou jeho výroby a obchodu: vysoká převaha spotřebního průmyslu, textil, sklo, keramika, dřevařství, které jsou odkázány na export a tím na poměry v mezinárodním obchodě mnohem silněji než jiná odvětví. Už ztráta rozsáhlého vnitrostátního trhu Rakouska-Uherska citelně oslabila postavení tohoto průmyslu.

Katastrofální poměry za krize byly ale také podstatně podmíněny umělým hospodářsky sociálním oslabováním Němců už před krizí: Už před 1930 bylo ze státních služeb (dráha, pošta a řada dalších podniků) propuštěno 33 tisíc německých zaměstnanců, zůstat mohla v naprosté většině jen malá část Němců v podřízených postaveních, ve vyšších místech byli zastoupeni nepatrně. Pošta dosazovala v místech dříve prakticky čistě německých soustavně české úředníky, kteří 1930 už naprosto převládali. Ve státních uhelných šachtách v severočeském hnědouhelném revíru jsou Němci systematicky vyřazováni, takže většina zaměstnanců, zvláště ale úředníků, tvoří Češi. Zakázky státních podniků dostávají téměř výhradně české firmy, i když vzdálenější. Do Teplic byly na těžkou, špatně placenou práci dopraveny stovky Slováku, ač byly v okolí masy místních nezaměstnaných. "Co se stalo, je nenapravitelné a je zločinem spáchaným nejen na německém národě, nýbrž i zločinem na státu... Nesnesitelná je pro nás skutečnost, že praxe zmíněných nových státních zaměstnání a český šovinistický postoj směrodatných kruhů, které vedou zničující tažení proti německým dělníkům a zaměstnancům, dodnes ani na okamžik neutuchly... Ohlašujeme své právo...: rozdělovat nová místa ve státních službách a ve veřejných korporacích, ve státních závodech a v závodech veřejných korporací podle národnostního klíče... To je zcela v souladu s ústavou státu a též v souladu se slovy prezidenta a opakovanými prohlášeními odpovědných státníků, jako Tusara a Švehly (hornický předák A. Pohl v září 1930, HOFFMANN 432 nn)“

Nejen v důsledku krize samotné, nýbrž také v důsledku tohoto soustavného rušení pracovních příležitostí pro usedlé německé obyvatelstvo už před krizí byla německá území hospodářskou krizí postižena vysoce nadproporcionálně: 1932/33 tvořili obyvatelé převážně německých území dvě třetiny československých nezaměstnaných, a ještě v době pokrizového vzestupu 1936 bylo z 846 tisíc nezaměstnaných v celém státě 535 tisíc v převážně německých územích. Na vrcholu krize bylo z 27 okresů s více než 10% nezaměstnaných 23 okresů převážně německých. Tyto skutečnosti zničily u Němců zbytky důvěry v dosavadní aktivistickou politiku spolupráce.

Mezi sudetskými Němci se rychle rozšířilo přesvědčení, že československé vedení znevýhodňuje sudetoněmecké hospodářství záměrně nebo z nedbalosti a neschopnosti (např. v zadávání státních zakázek českým firmám i v německých oblastech), sudetoněmecký průmysl je systematicky oslabován a hospodářství je "čechizováno". Podle údajů Hlavního svazu německého průmyslu bylo v lednu 1936 z pracujících převážně německy obydlených oblastí 19,2% nezaměstnaných, v jiných hustě obydlených oblastech republiky naproti tomu 11,1%, do července 1938 klesla tato kvóta v německých oblastech na 14,5%, v ostatních činila 5,6%. Následkem byla vzrůstající nechuť nejen vůči republice, nýbrž také vůči německé aktivistické politice. Také úspěchy nyní nacistického Německa v potírání nezaměstnanosti a jeho propaganda hrály v této situaci masové bídy značnou roli [ZIMMERMANN 38 n; SEIBT 326. BOHMANN 98, BOYER: Vergabe... 109, BOYER: Die Deutschen in... 22].

Německá aktivistická politika pokračovala v činnosti a v účasti ve vládě sice dál, až do trpkých konců 1938, vládními politikami podporována jen ve své existenci, v sudetoněmeckých cílech jí nebyl dopřán žádný úspěch. Její přepychový volební výsledek z r. 1929, výraz tehdejší naděje a důvěry sudetoněmeckého voliče, se ovšem po všech trpkých zklamáních neopakoval. V důsledku toho naopak klíčila a sílila třetí odpověď sudetoněmecké politiky: rozvoj nacionálního socialismu, kterému bude věnována další část této série.

Výběr z použité literatury (kromě stále používaných příruček uvedených v literatuře první části [HOENSCH, KÁRNÍK, OLIVOVÁ, SLAPNICKA]):

BOHMANN, Alfred: Menschen und Grenzen: svazek 4: Bevölkerung und Nationalit§aten in der Tschechoslowakei. Köln: Wissenschaft und Politik, 1975

BOYER, Christoph: Die Deutschen in Böhmen, die Sudetendeutsche Partei und der Nationalsozialismus / Jaroslav Kučera. In: Nationalsozialismus in der Region.Edit.: Horst Möller, Andreas Wirsching a Walter Ziegler. München 1996, 273-285

BOYER, Christoph: Industrieorganisation und Nationalität. Konflikt und Kooperation zwischen Tschechen und Deutschen in den Industrieverbänden der Ersten Republik. In: BARTH, Boris: Konkurrenzpartnerschaft: Die deutsche und die tschechische Wirtschaft in der Zwischenkriegszeit. Essen: Klartext, 1995 (Veröffentlichungen der Deutsch-Tschechischen Historikerkommission, sv. 7). Konkurence i partnerství. Praha: Karolinum, 1999

FRANZEL, Emil: Die Politik der Sudetendeutschen in der Tschechoslowakei 1918-1938, In: PREIDEL, Helmut (edit.): Die Deutschen in Böhmen und Mähren. 2. vyd, Gräfelfing bei München: Edmund Gaus, 1952 (1. vyd.: 1950)

GLASSL, Horst: Pokus multinárodnostního řešení:. Bylo Československo vzornou demokracií? In: Češi a Němci historická tabu. Praha, Nadace Bernarda Bolzana a Ackermann-Gemeinde, 1995

HOFFMANN, Roland J. (edit.): Odsun: Die Vertreibung der Sudetendeutschen: Vyhnání sudetských Němců: Dokumentace o příčinách, plánování a realizaci „etnické čistky“ ve středu Evropy 1848/49 – 1945/46. Sv. 1: 1848/49 – 1938/39./ Alois Harasko. München: Sudetendeutsches Archiv, 2000

KŘEN, Jan: Nationale Selbstbehauptung im Vielvölkerstaat: Politische Konzeptionen des tschechischen Nationalismus 1890-1938. In: KŘEN, Jan (Hrsg.): Integration oder Ausgrenzung: Deutschen und Tschechen 1890 – 1945. Bremen 1986

LIPSCHER, Ladislav: Die parteipolitische Struktur der Minderheiten ind ihre staatsrechtlichen Vorstellungen zur Lösung der nationalen Frage in der Tschechoslowakei (1918-1930) In: Bohemia 22(1981) 342-365(německé strany)

NEUWIRTH, Hans: Der Weg der Sudetendeutschen von der Entstehung des tschechoslowakischen Staats bis zum Vertrag von München. In: Die Sudetenfrage in europäischer Sicht. München: Lerche, 1962 (Veröffentlichungen des Collegium Carolinum, sv. 12)

PRINZ, Friedrich: Geschichte Böhmens 1848-1948. Frankfurt/M: Ullstein, 1991

RASCHHOFER, Hermann: Die Sudetenfrage; ihre völkerrechtliche Entwicklung vom Ersten Weltkrieg bis zur Gegenwart / Otto Kimminich. München: Olzog Verlag, 2. dopln. vyd. 1988

SEIBT, Ferdinand: Zur Sozialstruktur der ersten ČSR, in: Beiträge zum deutsch-tschechischen Verhältnis im 19. und 20. Jahrhundert. München: Lerche, 1967

WELISCH, Sophie A.: Die Sudetendeutsche Frage 1918-1928. München: Lerche, 1980. Překlad z angličtiny: Reiner Franke

ZIMMERMANN, Volker: Die Sudetendeutschen im NS.Staat: Politik und Stimmung der Bevölkerung im Reichsgau Sudetenland (1938-1945). Essen: Klartext,1999 (Veröffentlichungen der Deutsch-Tschechischen ... Historikerkommission, zároveň: Veröffentlichungen des Instituts für Kultur und Geschichte der Deutschen im östlichen Europa). Česky: Sudetští Němci v nacistickém státě. Praha: Prostor, 2001 (I. Předehra: vývoj SdP, s. 35-62)