Duben 2004

Romové povstali, konečně.

Hana Čápová, Marek Švehla

Slovenská lekce může být užitečná i v Česku

Byla to snad nejmenší rebelie, kvůli které byla kdy povolána armáda. Vlna romských bouří na východním Slovensku za sebou nechala škody v ceně jednoho drahého auta – zhruba za sedm set tisíc slovenských korun. A v kontextu posledních patnácti let to byla také rebelie nejpotřebnější. Ano, krást a natož rabovat se nemá. Jenže nemá se ani lhostejně přihlížet, jak se valná část příslušníků celé jedné národnostní menšiny propadá ze své chudoby někam hloub – do míst, kde hrozí bezvýchodný hlad. Takže až budou všichni rabovači pochytáni a všechny výlohy zaskleny, můžeme přemýšlet, co dál. A to nejen na Slovensku, ale i v Česku. Problém totiž „uklidněním situace“ rozhodně nekončí. Vzpoura zoufalých se může opakovat, příště už v horším, poučenějším provedení. Aspoň strach z tohoto vývoje, když nic jiného, by měl většinovou společnost povzbudit k úvaze, co vlastně přivádí zdejší Romy do mizérie a jak s tím skoncovat. Dojde-li k tomu, stálo těch pár pytlů mouky a pár modřin za to – Romům i bílým. V opačném případě nezbývá než konstatovat, že příští lekce bude bolet víc.

Osamělí

Při pohledu zpět a bližším zamyšlení se člověk neubrání otázce: Co si vůbec slovenští politici mysleli, že se po seškrtání dávek s jejich romskými občany stane? V zemi jich žijí stovky tisíc, podstatná část z nich v ubohých podmínkách asijských slumů, ze kterých prakticky nemají šanci vlastním přičiněním vybřednout. Přes deset let jsou totálně závislí na sociálních dávkách. V místech, kde žijí, si práci horko těžko shání i bílí, kteří si však aspoň mohou půjčit peníze, přestěhovat se, odjet za prací do Bratislavy nebo do Česka, jít na rekvalifikační kurz, kde k nim budou patrně vstřícní. Jak v Lidových novinách minulý týden upozornil slovenský sociolog Michal Vašečka, člověk poznamenaný barvou kůže a adresou v romské osadě si práci nenajde. To je statistický údaj, který nepochybně zná i bratislavská vládní byrokracie. Spojíme-li si jej s biologickým poznatkem, že jíst se musí, nezbývá než opakovat: Co vlastně ministři čekali? Že se nevzdělaní, zubožení, opovrhovaní a přitom rozeznatelní Romové tiše sesednou v osadách a budou čekat na konec? To není obhajoba rabování. To je jen připomínka faktu, do jakého osamění a „ne-existence“ se naši romští sousedé ve svých ghettech propadli: neláme si s nimi už hlavu ani vláda demokratického státu posílající je přitom svým rozhodnutím do ještě hlubší bídy.

Tady žijeme

Jak víme, rozbuškou slovenských nepokojů se stalo snížení sociálních dávek zhruba na polovinu. Teorie slovenského ministra práce Ľudovíta Kaníka – je třeba obnovit pracovní návyky lidí, kteří si zvykli na to, že výhodnější je houpat se v sociální síti než pracovat – je správná. Obecně vzato, bohatá Evropa nemá jinou cestu, než skoncovat s pojetím nemotivujícího sociálního státu. Teorie má ale jednu praktickou vadu: pro změnu života romské menšiny v dnešních slovenských podmínkách se nedá použít.

Jediná návštěva v romské osadě kousek od spišských Rudňan stačí, aby člověk pochopil. Nahé děti, chatrče stlučené z toho, co bylo zrovna po ruce, jediná trubka s vodou pro pět set lidí. A všudypřítomný pocit beznaděje. To, co zdejší lidi křiví, není ani tak dávka dostupná bez práce, ale pocit, že nemají šanci. Jejich předkové žili na kraji vesnice v symbióze s místními sedláky, kteří si je najímali na sezónní práce. Navzájem se potřebovali. Pak většina mužů pracovala v rudných dolech. Dnes jsou bez práce a připadají si k ničemu, po několika neúspěšných pokusech najít si práci rezignují. Od bílých slyší: Nemáme dost práce ani pro naše lidi. Rudňanského osadníka čeká podobné dělení i u doktora – jedna čekárna je tu pro bílé, druhá pro černé. Kořen tohoto opatření není ani tak rasistický, jako spíš praktický. Děti z osad mají často vši a jiné parazity. Velikým problémem jsou samozřejmě lichváři. Třeba v Rudňanech osmdesát procent rodin odevzdává každý měsíc peníze od státu lichvářům a postupně si pak dál půjčují na živobytí. Snížení dávek tak mezi totálně závislé chudáky stáhne i „střední třídu“ lidí z osad, kteří až dosud dokázali s příjmem vyjít bez závislosti na lichvářích.

Pocit bezmoci a svůj důvod k útěku pryč shrnul obyvatel jiného slovenského ghetta – košického romského sídliště – Rudolf Hrizko, který požádal nedávno v Česku o azyl, slovy: „Cikán z Luníku IX. není člověk. Je odepsaný u policie, v nemocnici, v normální škole.“

Kudy ven

Otázka samozřejmě zní, jak z toho ven. Řešení komplikuje už zmíněná skutečnost, že ačkoli východisko z romské pasti není možné nalézt bez zásadního angažmá úřadů, většinovou reprezentaci problém příliš nepřitahuje. I slovenská vláda přijala v posledních letech řadu „strategických materiálů“ ke zlepšení romské situace, do života je však neuvedla. Obecnou zkušeností je, že bída a potíže obyvatel menšinových ghett příslušníky většiny nezajímají nikde na světě – dokud nevyhřeznou za hranice ghetta. A čím je ohrožení větší, tím je pak také větší chuť hledat řešení. Stačí se podívat do Ameriky konce šedesátých let: teprve rasové nepokoje zapalující celé čtvrti velkých měst přiměly bílou většinu zamyslet se doopravdy nad výhodami a nevýhodami nezájmu, ponižování a diskriminace.

V Česku sice situace nedospěla k výbuchu slovenských parametrů, ale není důvod si fandit. I když neznáme slumy, romská ghetta plná rozvratu a chudoby ano. Někdy mají podobu sídliště, někdy ulice nebo jednotlivého domu. Zdejší většinová společnost zatím žene Romy bezstarostně do kouta: posílá osmdesát procent jejich dětí do zvláštních škol a pak jim vyčítá nevzdělanost. Odmítá je zaměstnávat a pak jim vyčítá lenost a život „na dávkách“. Vyřazuje je na okraj, kvůli pár tisícovkám dluhu (a někdy i bez něj) je vyhání z bytů, rasistické násilí proti nim trestá s vyzývavou mírností. I tady by se pozorovatel mohl ptát: Co ti lidé vlastně čekají, že se stane? Že Romy podobný postup „zkultivuje“? A i tady je nabíledni, že pokud se nic nezmění, beznaděj dříve či později překročí hranice ghett – a vtrhne do života většiny.

Výzva

I v Česku tedy slovenská lekce může být užitečná. Ne jako důvod k rozhořčení nad krádežemi, ale jako připomínka, že vedle nás žijí lidé ve velkých sociálních potížích. Pokud jim nezkusíme pomoci, čekají problémy i nás. To je všechno. Hledat cestu k nápravě je těžké, ale zcela nutné. Politici a úředníci musí vzít situaci vážně. Slovenské události působí, jako by politici neměli o životě Romů dostatek informací. I v Česku je tedy nutné situaci romské populace dobře popsat. To znamená přestat s dnešní nesmyslnou praxí, kdy sice Roma poznají v běžném životě všichni, kdo ho nenávidí, ale jen málokdy ten, kdo by mu měl pomáhat: vinou špatně pochopené „nediskriminace“ tu úřady neevidují data o sociální situaci a vzdělání Romů. Tato stydlivost má smysl v případě homosexuálů či jiných pouhým okem nerozpoznatelných, a tudíž tolik neohrožených skupin, v dnešní kritické situaci Romů by ale stát měl mít přehled, kolik jejich dětí navštěvuje zvláštní školu, jaká je romská nezaměstnanost. Tato čísla pak mohou přesvědčit politiky, aby nezavírali oči před dramatickou situací, či aby nepřijímali nepromyšlená rozhodnutí jako na Slovensku.

Bylo už po nepokojích řečeno, že vyřešit rébus romské problematiky je největší civilizační výzvou pro Slovensko začátku 21. století. Přes menší počet příslušníků menšiny ta věta platí i pro Českou republiku.

(Respekt)