Duben 2004

Otázky pro znalce vúdú.

Zbyněk Petráček

Proč se Západ spojil k zásahu na Haiti – a co přijde po něm

Převraty, občanské války a vojenské intervence nemusejí zdaleka být jen doménou zemí, kde jde o ropu, plyn či jiné nerostné bohatství. Haiti, nejchudší stát západní polokoule, jako by puče přitahovalo. Po násilných rebeliích předminulou neděli abdikoval prezident Jean-Bertrand Aristide a už podruhé v kariéře uprchl do exilu.

V čem tato událost přesahuje hranice jednoho karibského ostrova? Již druhý den se na Haiti – s bleskurychlým posvěcením Rady bezpečnosti OSN – vylodili vojáci USA a Francie, zemí již více než rok názorově rozdělených ohledně vojenského zásahu v Iráku. To je dobrá zvěst. Přinejmenším v tomto případě měli pravdu ti, kdo již loni tvrdili, že příkop mezi Amerikou a Evropou není bezedný.

Poprvé od Iráku

Proč se USA a Francie nedokázaly shodnout na Iráku a proč se naopak teď společně pustily na Haiti? Příčina tady bije do očí: rozdíl byl v míře rizika pro bezpečnostní situaci. V Iráku šlo nejenom o zbraně hromadného ničení, však ty se nakonec ani nenašly, ale také o agresivní charakter Saddámova režimu, a to navenek (války proti Íránu a Kuvajtu, raketové ostřelování Izraele) i dovnitř (genocidní praktiky vůči domácím Kurdům a šíitům). Riziko bylo tudíž veliké, a to jak ze strany Iráku, tak při samotné intervenci, a zprvu je na sebe vzala de facto osamocená Amerika.

Na Haiti nelze o hrozbě navenek vůbec hovořit (tato země by mohla někomu hrozit leda tak kultem vúdú). Co se týče násilí uvnitř země, jde spíše na konto rebelií a chaosu než cíleného teroru, natožpak genocidních praktik. Doby, kdy za diktátora Françoise Duvaliera zvaného Papa Doc v zemi řádila neblaze proslulá komanda tontons macoutes, jsou pryč. Riziko bylo tudíž malé, a to jak ze strany Haiti, tak při samotné intervenci, takže se bez velkého dohadování vylodili Američané i Francouzi.

Jde o první vojenskou intervenci za téměř rok od invaze do Iráku, navíc posvěcenou Radou bezpečnosti OSN. A zároveň přes odlehlost haitského dějiště nelze nevidět, že se Amerika s Francií sbližují. Všímají si toho sami analytici v Paříži, například v médiích citovaný Jean-Jacques Kourliandsky: „Haiti nabízí dobrou cestu, jak zlepšit vzájemné vztahy.“

Uprchlíky už nechceme

Kde hledat důvody haitské rebelie a následného zásahu? Bezprostřední příčina zásahu byla publikována v tisku: v pátek 27. února zaútočil proaristidovský dav na zařízení haitské pobřežní hlídky a ta po přestřelce na člunech ujela. Tento incident přesvědčil Bílý dům, že haitský prezident a jemu věrní chtějí odstranit bariéry bránící uprchlíkům opustit Haiti. „Aristide chtěl mít v ruce emigrační kartu,“ řekl pro The New York Times „vysoký úředník“ amerického ministerstva zahraničí. Co se tím míní? Spojené státy si vzpomněly na podzim 1991, kdy po vojenském převratu vůči Aristidovi nastal exodus haitské chudiny – do USA se jich dostalo na 40 tisíc, z toho 10 tisíc tam zůstalo. Taková představa je dnes pro Washington hlavním rizikem neklidu na Haiti a hlavní motivací pro intervenci. Francie se připojila z pozice mateřské země své bývalé kolonie.

Složitější to je s příčinou samotné haitské rebelie, neboť pouze od jejího poznání se může odvíjet terapie. V médiích se píše o korupci, bídě a nepotismu bujících v posledních letech Aristidovy vlády. Ale bylo tomu na Haiti někdy jinak? Země získala nezávislost 1. ledna 1804, po francouzské revoluci a úspěšném povstání otroků, jako první v Latinské Americe. Jenže celá její následující historie byla řetězem diktatur, vzpour a okupací. Těžko to mohlo být jinak v případě státu právě osvobozených otroků, kteří neměli šanci se naučit spravovat své vlastní věci. (Po pravdě řečeno podobný obrázek skýtá Libérie, po Etiopii druhý nezávislý stát Afriky, kterou založili též propuštění otroci – pro změnu z USA.) První demokraticky zvolenou hlavou Haiti se stal právě Aristide – až v prosinci 1990. Když byl na podzim 1991 svržen pučem, Spojené státy ho pomohly na podzim 1994 instalovat s pomocí svých vojáků. Podpořily legitimního prezidenta Haiti. Nyní, po téměř deseti letech, témuž legitimnímu prezidentovi doporučily odjezd ze země a vlastním letadlem ho dopravily do Afriky.

Kdo po něm?

Příklad Haiti jako by dokládal známou hypotézu amerického politologa a dnes šéfredaktora časopisu Newsweek Fareeda Zakarii, že svobodné volby ke kultivaci demokracie nestačí. Není vyloučeno, že dnes by je vyhrál třeba vůdce haitských povstalců Guy Philippe, spojovaný s narkomafiemi a najímáním vrahů do svých jednotek.

A je tu kardinální problém haitské budoucnosti. Byl-li Aristide legitimní, svobodně zvolenou hlavou státu, kdo zaručí, že z příštích svobodných voleb nevzejde podobný vládce? A nebo jinak: kdy vlastně prezident v zemi, jako je Haiti, ztrácí svou legitimitu? Těmito otázkami se Američané a Francouzi během svého tříměsíčního mandátu asi zabývat nebudou. Koneckonců odpovědi by poskytl spíše šaman kultu vúdú.

(Respekt)