Duben 2004

Čeština na skřipci

Daniel Deyl

Část 2)

Vzory versus rozum

Kdo z nás nemá to štěstí, že od dob školní docházky již zapomněl vzory pro skloňování českých substantiv, ví například, že pro podstatná jména rodu středního disponujeme čtyřmi vzory: město, moře, kuře a stavení. Může usínat upokojen pocitem, že si na něho nikdo nepřijde. Blažená nevědomost trvá až do doby, než někdo obvykle školou povinný vznese všetečný dotaz typu: "Je správně ‚o střediscích`, nebo ‚o střediskách`? Podle jakého vzoru se to skloňuje?" Každý, kdo přečetl v životě víc než návod na použití lepidla, ale není hluboký teoretik, musí odpovědět, že obojí je nejspíš správně, ale že s těmi vzory to zkrátka nějak nesedí. Zavolá tedy do Ústavu pro jazyk český Akademie věd, kde mu potvrdí, že skutečně lze říci "o střediskách" stejně jako "o střediscích". Na další otázku odpovědí, že příslušným vzorem je město. "Tedy o městích, nebo o městách?" tážete se nedůvěřivě. Zjistíte, že vzor město má tři podvzory: středisko se skloňuje podle jednoho, další jsou jablko a pončo. Buď lze tedy zvídavému tazateli doporučit, aby několik let pečlivě studoval vzory, podvzory, výjimky a podvýjimky, nebo aby tutéž dobu věnoval četbě. To by mělo trojnásobný pozitivní efekt: za prvé by se dotyčné individuum mohlo něco dozvědět například o Vinnetouovi; za druhé by mu automaticky přešlo do krve, jak se co skloňuje, a zatřetí by na veškeré vzory s lehkým srdcem zapomnělo. Mimochodem, zkuste skloňovat ono "individuum" a vymyslet, kterému vzoru přísluší.

Potíž s ulicemi

Američtí finančníci a Sherlock Holmes by se divili, kde že to hýbou miliardami dolarů a kde poučují doktora Watsona o tom, co je prosté. Mnohé české publikace totiž mají za to, že americká burza sídlí na Wall Streetu a proslulý detektiv konzumuje lulku a kokain na Baker Streetu. Donedávna bývalo zvykem hovořit o Wall a Baker Street. A to lze mluvit o štěstí. Kdyby bin Ládinovi piloti na jedno použití zamířili o kousek vedle, musela by dnes burza fungovat třeba z Lincoln Plazy či Columbus Circlu; a kdyby se Holmes nepohodl s bytným, mohl bydlet na Trafalgar Squaru. S autoritou, tedy Mluvnicí češtiny (Academia, 1986), zde nepochodíme, přestože její druhý díl věnuje vlastním jménům 33 stran. Čtenář tu zůstane nepoučen. Není přesně známo, co skloňovací boom odstartovalo, ani proč si jeho průkopníci myslí, že "street" je mužského rodu. Nepochopitelný je i fakt, že britský premiér Blair obvykle smí úřadovat z Downing Street, bez "-u". Jiný je ovšem případ domovského státu prezidenta Kennedyho, podle nové doktríny Massachusettsu. Tady jistou logiku vystopovat lze: zatímco o skotské Vysočině, v originále plurálních Highlands, by snad ani jazykovědec nepsal jako "o Highlandsu" nebo "Highlandsech", koncové "-s" v původně indiánském výrazu Massachusetts plurál neoznačuje. Když tedy může být "Wyoming, bez Wyomingu", proč by Kennedy nemohl být z Massachusettsu, ať to zní jakkoli ohavně.

Záleží na imidži

Budiž pravdě průchod dán: foneticky přepsaný pološílenecký výraz "imidž" se dosud v českých textech nijak zásadním způsobem neuchytil; patrně proto, že nikdo nestojí o tak neinteligentní image. Ale jinak je image populární až běda a přináší hned několik navazujících lingvistických problémů. První je jeho význam. Český obrat "mít image" znamená, že něco musí nějak vypadat či být nějak vnímáno, aniž by implikoval, jestli tím skutečně je, či nikoli. (Není divu, že si do češtiny našel cestu přes reklamní průmysl.) To dává vzniknout citelnému významovému rozdílu: řekneme-li například, že expremiér Zeman měl image hrubiána, je to tvrdší odsudek než konstatování "Zeman vypadal jako hrubián", které by trochu absurdně naznačovalo, že ve skutečnosti je Zeman člověk jemný a zdvořilý. Analogicky by možná exprezident Havel přijal tvrzení, že si ve funkci udržoval image humanisty, ovšem jistě by nesouhlasil s tím, že "se snažil vypadat jako humanista". Už sám původ slova je lehce matoucí: původně z latinského "imago" přes francouzské "image" (obojí obraz) až po anglické "image" (představa). Čeština slovo převzala právě z angličtiny, což je zřejmé z výslovnosti; zarytý frankofil by měl prachšpatný, s prominutím, imidž, kdyby jej vydával za "imáž". Z toho plyne další problém, pro praktiky možná nejpalčivější, totiž jakého je image rodu. Angličtina tento problém pochopitelně neřeší, francouzština pro image používá mužský a němčina střední rod. V českých médiích je dosud nejobvyklejší, ve shodě s latinou, ta image. Podle pravidel je však možný i "ten image".

Co je po jméně?

Tak se ptala Shakespearova Julie s odvoláním na hypotetickou růži, která měla stejně vonět i pod jiným jménem. Víme, že se svým názorem nepochodila a strategického cíle, jímž byl udržitelný rozvoj vzájemných vztahů s příslušníky rodiny Monteků, nedosáhla. O mnoho uspokojivěji však její otázku neumíme zodpovědět ani po čtyřech stech letech nemilosrdného pokroku. O víkendu hlasovali Češi o vstupu do Evropské unie. Na Unii per se není nic špatného, dobrý mrav však velí nahrazovat cizí slova českými, pokud to jde. Zkusme si tedy představit, že by se dotyčné společenství v Česku vžilo pod významově totožným názvem Evropský svaz; obraz zářné budoucnosti této země takový obrat jistě automaticky nevyvolává. Totéž funguje i obráceně. Představme si, jaký obrovský úspěch by museli mít před nějakými 13 lety (pseudo)reformní komunisti, kdyby začali propagovat "přestavěný" Sovětský svaz coby demokraticky znějící Unii rad. Zajímavě by vypadala i současná domácí politická scéna: u moci by byla Česká strana společenské lidovlády - v novinářské hantýrce "spol-lid" - ve spoluspojenectví se Svazem svobody-Lidovládným svazem a Křesťanskolidovládným svazem-Českou stranou lidovou. (Svazy by se rozmnožily, což vyvolává nepříjemné asociace, uvědomíme-li si, že v italštině je svaz "fascio".) Naopak opozici by tvořila Občanská lidovládná strana a Společenstevní strana Čech a Moravy. Národněspolečenská strana by se přejmenovala poté, co by někdo její název přeložil do němčiny. Takže Julie nakonec neměla pravdu; nebo měla, ale nám to není o mnoho víc platné než tehdy jí.

Vykomunikujme si to

"Musíme to a to komunikovat zákazníkům," bývala oblíbená věta tiskové mluvčí jednoho telefonního operátora. Komunikovat něco někomu, vykomunikovat si to či ono se stalo v české oficiální mluvě hitem. Nemá to nic společného s rozvojem silnic nebo telekomunikací; představa, že Tondovi nezavolám, nýbrž zatelekomunikuji, aby přišel v šest, je zábavná pouze chvíli. Zjednodušeně lze říci, že když někdo bude chtít cokoli komunikovat místo toho, aby to prostě řekl, sdělil, oznámil, ohlásil, pověděl nebo se na to zeptal, zasloužil by jednu nakomunikovat na čelist. Jinak by hrozilo, že tendenci ukomunikovat se k smrti podlehneme všichni. Mimochodem, skvělou četbou na dané téma je připravovaná evropská ústava; tam se to podobnými kouzelnými obraty jen hemží. Komunikace a telekomunikace za to samozřejmě nemohou. Vinna je jiná věc, nepoměrně vážnější; že totiž "naše slova určují význam toho, co chceme říci, namísto aby tomu bylo naopak". Čeština "se stává ošklivou a nepřesnou, protože naše myšlenky jsou hloupé, ale ošklivost našeho jazyka hloupé myšlenky povzbuzuje". Takový řečník udělal "krok směrem k tomu, aby se stal strojem. Z jeho hlasivek vycházejí správné zvuky, ale jeho mozek s tím nemá nic společného". Jediné, co nám v této souvislosti snad může být útěchou, je fakt, že nejsme ani první, ani sami, kdo mluví ošklivě. Autorem uvedených citátů je anglický spisovatel George Orwell. Pocházejí z eseje Politika a anglický jazyk, která poprvé vyšla v roce 1946.

Ošidná výhoda

Sedm pádů a tři rody sice trápí zejména neslovanské adepty češtiny, ale Čechům samotným poskytuje spolu se značnou fonetickou věrností v psané podobě jednu neocenitelnou službu: dobrou orientaci v tom, co je řečeno. Vynecháte-li ve větě každé druhé slovo, má Němec, Angličan i Francouz teoreticky větší problém než Čech. Je to logické: řekneme-li například "medvěd", je jisté, že myslíme "medvěd" a nikoli "nosit", zatímco Angličan v obojím případě řekne "bear". Stejně tak chceme-li popsat zvuk "keskylvöl" (připustíme-li hypoteticky, že by se někdo do takového podniku skutečně pouštěl), nemusíme psát "qu´est-ce qu´ils veulent", jak musí učinit Francouz, chce-li říci "jak je komu libo". Přesto si nemůžeme být zcela jistí; podobná zmatení nejsou běžná, ale existují. Výrazem "pastička na myši" obvykle rozumíme past, která je v logické shodě s velikostí chytané myši malá. Nemáme na mysli malou pastu, přestože bychom klidně mohli. Stejně tak "lištička" může být stejně dobře nedorostlá psovitá šelma jako ona věc, která v Baumaxu nikdy není ve správné velikosti a barvě, zatímco z kostiček od kuřete lze jen velmi nesnadno stavět domeček s komínem. Někdy s sebou může podobný jev nést nečekaná rizika. Máme-li například na letišti osmačtyřicet hodin času a kufřík, výraz "se dvěma dny" proti nám může silně popudit celníka. V případě, že by kufřík skutečně měl několik den, může nás takový let stát nikoli den nebo dva, ale několik let. A to bychom byli na dně.

Násilná vražda

Znáte to: tlačí vás uzávěrka, nadřízení na vás vrhají netrpělivé pohledy, hodiny ukazují vždycky aspoň o dvacet minut víc, než by měly. I stane se leccos: město Kandahár se opakovaně ocitne v Indii namísto Afghánistánu; firma Enron si podvodně naúčtuje 600 miliard dolarů zisku namísto skutečných 600 milionů; polské prezidentské volby dokonce vyhraje Lech Wałęsa a nikoli Aleksander Kwaśniewski (všech těchto projevů brutální neúcty k faktům se během let naneštěstí dopustil autor těchto řádek). Přehmat vskutku úžasný, který zároveň netušeným způsobem rozšiřuje možnosti českého jazyka i trestního práva, se minulý týden objevil v jednom ze zavedených českých periodik. V něm jsme si mohli přečíst hrůznou statistiku, že tolik a tolik dětí bylo "násilně zavražděno". Co svět světem stojí, je vražda dítěte považována za jeden z nejodpornějších zločinů. Nám, odkojeným Stevenem Seagalem a Brucem Willisem, už to nestačí; jest třeba vraždy násilné. To je zřejmě případ, kdy vrah svoji oběť nejen ubodá, ale ještě urazí, nebo se k ní chová jinak hrubě? Zároveň se překvapivě otevírá prostor tam, kde jsme jej nejen nečekali, ale snad ani čekat nechtěli: totiž pro vraždu nenásilnou. Jak takový čin vypadá? Může nenásilný vrah očekávat nižší trestní sazbu? A pokud se skutečně rozhodneme vraždy klasifikovat podle tohoto kritéria, šlo by zařídit, aby za "vraždu s písemným souhlasem oběti" byla jen pokuta od obecního úřadu? Možná by postačilo trochu zdravého rozumu, i pod tlakem uzávěrky.

My, politik

"Pavel Dostál řekl, že nestojí přede dveřmi ve frontě na křeslo předsedy sociální demokracie." Po faktické stránce tato věta jistě potěší, protože neštěstí je v české politice i bez Dostálova předsednictví ČSSD hostem neúnosně častým. Ani lingvisticky, snad vyjma soustředění metafor čerpajících inspiraci z bytového vybavení, není uvedené větě co vytknout. Lépe řečeno: nebylo by, kdyby jejím autorem nebyl právě Pavel Dostál. Podobně jako mnoho jiných užitečností, i zvyk hovořit o sobě ve třetí osobě zavedl do české politiky Václav Klaus. "Václav Klaus žádný nový úkrok ve svém postoji k odsunu neučinil. Nelze to interpretovat jako odsouzení, řekl," řekl onehdy. "Navíc došlo před těmito volbami k obrovským pohybům mimo Václava Klause a ODS, k obrovskému oslabení naší pozice," pravil při jiné příležitosti. Autorství této jazykové krkolomnosti bývá někdy připisováno Juliu Caesarovi, protože napsal Zápisky o válce v Gallii a o válce občanské ve třetí osobě. Na rozdíl od jiných spisů, kde používá osoby první, byl ovšem slavný Říman veden snahou co nejvěrněji popsat fakta a potlačit subjektivitu i formálně (k čemuž jej patrně inspirovaly starší řecké vzory). Podsouvat tento motiv českým politikům by pohříchu bylo unáhlené. Těžko si představit situaci, kdy by například věta "nestojím přede dveřmi ve frontě." měla subjektivnější charakter než věta z úvodu článku. Proto vzniká podezření, že spíše než ukojení žízně po objektivitě slouží třetí osoba Dostálovi, Klausovi a dalším jako falešný plural majestaticus.

Past feministické lingvistiky

Proč bychom se netěšily/i, když nám paní/pánbůh gender dá. Způsob, jak mluvíme, není definován ani určován naší genderovou identitou, naopak je jedním z faktorů, které náš gender konstruují. Že tenhle citát není česky? Feministickým lingvistkám/ům to nevadí. Každá doba vnímá zlo po svém. Kdysi jsme za ně považovali mor, později rouhání, otroctví a atomovou bombu. Dnes podobné místo zaujímá, alespoň v myslích těch radikálněji laděných mezi námi, nespravedlnost ve společenském postavení mužů a žen. Noví bojovníci brojí proti starému bezpráví na všech frontách; ušetřena pochopitelně nebyla ani jazykověda. Výsledek? Ukazuje se, že zbavit se nezdravých stereotypů v myšlení mnohdy vyžaduje zříci se také srozumitelnosti jazyka.

V Česku dosud patrně nejúplněji formuloval podstatu a cíle relativně mladé disciplíny článek Sexismus v jazyce aneb jaký má smysl feministická lingvistika, který vyšel loni v září v časopise Feministické skupiny 8. března Přímá cesta. Základním východiskem pro argumentaci autorky Tamary je tvrzení, že "jazykem nejen mluvíme, ale skrz něj myslíme, formulujeme svoje postoje k životu a své světonázory... Způsob, jak mluvíme, není definován ani určován naší genderovou identitou, naopak je jedním z faktorů, které náš gender konstruují". Pokud výše uvedené věty něco znamenají, pak zhruba toto: nemluvíme tak, jak myslíme, nýbrž myslíme tak, jak mluvíme. To je tvrzení jistě sporné. Pokud by ovšem naznačovalo, že napřed mluvíme a až poté myslíme, leccos z feministické lingvistiky by to mohlo vysvětlit. Například jestli způsob naší mluvy "není definován ani určen" tím či oním, mohlo by se stát, že by byl určen, aniž by byl definován, případně naopak? (Gender je anglicky rod; pro feministické účely to znamená "kulturou, tedy i jazykem formovanou skupinu vlastností a chování spojenou s obrazem muže a ženy"; tedy opět zhruba rod. "Konstruovat" podle všeho může znamenat zhruba totéž, co "vytvářet"). Podle článku je nejrenomovanější českou feministickou lingvistkou germanistka Jana Valdrová z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Svoji disciplínu vidí následovně: "Věnuje se analýzám konverzačního stylu, výzkumu mechanismů prosazování moci prostřednictvím jazyka obecně, úloze jazykovědy při budování osobnosti, strategii a taktice řečového projevu při cestě za úspěchem, možnosti terapie pomocí diskursu a podobně." Že se týmž zabývá také lingvistika tradiční, není již důležité.

Na tomto základě potom článek formuluje svou základní stížnost na status quo: že to tiž čeština používá mužský rod i tam, kam nepatří; vejde-li například do místnosti 39 žen a jeden muž, pak vešli, nikoli vešly. Trochu ironicky pak vyznívá věta v poznámkách pod čarou o tom, že "v roce 1975 vyšli na toto téma tři publikace"; zde k dosažení kýženého ypsilonu není třeba vymýšlet nová genderově spravedlivá pravidla, ale stačí ovládat pravopis, byť jistě patriarchální a stereotypní. Kromě toho článek definuje ještě dalších devět prohřešků, jimiž muži a jejich jazyk ženy terorizují, jako je například "používání neutrálních pojmenování pejorativně (feminismus)" a používání zdrobnělin u ženských jmen a výrazů, jež "degradují ženskou důstojnost (stará panna, zůstat na ocet)".

Až potud je to neškodné. Pokud může fungovat fanklub Michala Davida či spolek na zušlechťování dlouhosrstých jezevčíků, proč by nemohli existovat i feminističtí lingvisté nebo, aby bylo po jejich a rod nebyl poznat, třeba feministi&^% lingvist&^%. Problém je v tom, že jejich vliv směřuje ke snížení srozumitelnosti jazyka. Valdrová uvádí příklad několika podle ní nekorektních novinových titulků, jejichž sdělení lze vyjádřit korektně. Věty "Hostinští zvýší ceny radegastu", "Pro všechny čtenáře - milovníky kuchařek", "Vědci významně pokročili v hledání univerzální krevní skupiny" by podle ní měly znít "Hostince zvýší...", "Pro všechny, kdo milují kuchařské umění" a "Věda významně pokročila...". Jedním z argumentů je skutečnost, že například anglofonní feministé si vymohli, že letuškám se již neříká "air hostess" (koncovka "-ess" označuje ženský rod), nýbrž "flight attendant", zhruba "letová obsluha". To je jistě prima, ale když bude v novinách stát, že jednou z obětí pádu letadla je i "flight attendant Lindsey Boobrow", čtenář nemá šanci poznat, jestli šlo o nešťastníka či nešťastnici. Také věta, že "hostinští zvýší ceny", je jistě pravdivější, než že tak učiní hostince samy. Jak by tedy v uvedených příkladech dopadlo tažení feministických lingvistů za spravedlností? Dosáhli by svého v tom, že by vyjádření byla rodově neutrální, ovšem za cenu ztráty informace (byť v druhém případě možná ne zcela přesné). V tom je skryta zákeřná past. Nedávná i dávnější historie nás totiž učí, že pokud lze dosáhnout relativních úspěchů pouze za cenu ideologicky nadiktovaného zamlčování faktů, ona ideologie ani její výdobytky nevydrží nadlouho.

Proč dostal Cipro pokutu?

Příznivci fotbalového klubu Viktorie Plzeň minulý týden jistě s nelibostí nesli, že disciplinární komise napařila trenérovi jejich miláčků Františku Ciprovi padesátitisícovou pokutu. Cipro se měl podle celostátních deníků při utkání se staroměstským Synotem nevybíravě pustit do lajnového rozhodčího (ano, správně se mu nyní říká asistent, patrně proto, aby nebylo tak jednoduché poznat, o kom je řeč) Petra Hojsíka. Plzeňský trenér to popírá, ale podle listů řekl: "Ty pí..., já tě vozil v kočárku!" Uražený pomezní to nahlásil hlavnímu. Ve skutečnosti ovšem Cipro jistě neřekl "ty pí...". Ono slovo dořekl. Podle osmisvazkového Slovníku spisovného jazyka českého nejspíš řekl "ty pískale" (kdo rád píská a hvízdá), "ty pískloune" (pískavý tvor). To by nebylo doslova přesné, poněvadž pomezní rozhodčí mává; ale coby důvod k padesátitisícovému trestu to stačí jen sotva. Jiná varianta je "ty pískle" (dítě, holátko, neopeřené ptačí mládě), případně "ty pískoro" (drobný, hubený člověk). Ani takový výrok by po stránce faktické nebyl dokonalý; rozhodčí Hojsík je muž vzrůstu standardního. Zde ale mohla sehrát roli Ciprova životní zkušenost. Cipro (56) zná Hojsíka (41) pětatřicet let; ačkoliv jej ve skutečnosti v kočárku nikdy nevozil, je docela pravděpodobné, že mu v paměti utkvěl obraz Hojsíka jako šestiletého chlapce. V takovém případě by srovnání s neopeřeným mládětem možná bylo jakžtakž stravitelné i pro člověka útlocitného, jakým Hojsík jistě je. Další možné výrazy uvedené ve slovníku pocházejí z oboru pískařství a písemnictví. Za co dostal Cipro trest, tak není přesně pochopitelné.

Něco o něčem

Stále častěji se dozvídáme, že "reforma je o lepším vybírání daní", že "je to o tom, jestli dokážeme ubránit Ronalda", případně že "je to celé o penězích". V češtině nová vazba samozřejmě znamená, že nejdůležitější součástí reformy je vybírání daní, že ubránění Ronalda je nezbytnou podmínkou dosažení slušného výsledku proti Realu Madrid a že jde o peníze. "Něco o něčem" nachází podporu především mezi mladou generací, tradicionalisty pohoršuje. "Komunisti jsou o moci, ne o pomoci," mohla by znít moderní parafráze bezmála šedesát let starého výstižného postřehu Karla Čapka. Při srovnání však zjistíme, že příklady z prvního odstavce nejsou o nic méně srozumitelné než následující civilizované verze příslušných sdělení; první jsou ovšem výrazně kratší. To je důvod k domněnce, že "něco o něčem" s námi vydrží dlouho; a třeba nějaký Čapek 21. století napíše, že třeba "zelené hnutí není o přírodě, nýbrž o mocenském boji". Existuje však výjimka, která legitimitu "něčeho o něčem" podrývá možná účinněji než tradicionalismus. Chce-li takový mladý muž na skateboardu vyjádřit kategorický nesouhlas, dost možná prohlásí (čtenáři prominou), že "je to o hovně", kdy energické "hovno" nahrazuje mdlé "nic". Ubere-li však takový gentleman na jadrnosti, oblíbená fráze jej nutí říci, že "je to o ničem". Dostává se tedy okamžitě do systémového konfliktu s jedním ze základních pravidel češtiny o dvojím záporu: správně by musel říci, že to "není o ničem". A to už je asi příliš inovací najednou.

Navýšení? Násobení?

Lidé mají tendenci říkat hlouposti, jak se přesvědčil téměř každý, kdo kdy viděl doslovný přepis toho, co sám vypustil z úst. Totéž platí pro politiky, české nevyjímaje; vždyť i oni jsou jenom lidé. Jsou jimi ale skutečně? I nejsmířlivější člověk občas propadne trpkým pochybám. Minulý týden k nim dal podnět náměstek zahraničí Jan Winkler. Tento muž se pustil do nerovného boje s dosavadními poznatky logiky i matematiky, když prohlásil, že příspěvek České republiky na obnovu Iráku "se bude násobit, ovšem bez navýšení". Čtenář v tu chvíli strne. Zvykl si na běžný hovorový úzus, podle nějž je logickým důsledkem násobení právě navýšení (obvykle nejméně o sto procent) a nic jiného, ať dělá, co dělá. Navýšení bez násobení jde, obráceně nikoli. Co teď? Pomoc nabízejí základy matematiky. Náměstek mohl mít na mysli násobení jedničkou, které pro veškeré praktické účely neznamená nic, nebo násobení číslem menším než jedna, ale větším než nula. To by samozřejmě znamenalo, že ČR část své pomoci Iráku stáhne. Případně mohl pomýšlet na násobení číslem záporným; pak by musela část správy této země převzít irácká vláda, což možná není úplně špatný nápad. Co to znamená doopravdy? TÝDEN nabízí tři řešení, přičemž není jasné, které je nejpřijatelnější: 1) JW je stižen rozpadem šedé tkáně mozkové. 2) JW použil odborného jazyka způsobem ledabylým a matoucím, čímž dal najevo, jak hluboce pohrdá lidmi. 3) JW dobře ví, že je stejně úplně jedno, co říká (následně Winkler vysvětlil, že násobením rozumí "expertní studie, studie proveditelnosti atd.", zatímco pojem "navýšení" rezervuje pro peníze na dřevo).

Jezdecká vláda

Málokterý obor dal jazyku tolik metafor jako jezdectví a koně vůbec. Používá je i politické zpravodajství. Na příklad Vladimír Špidla si vysloužil ostruhy coby ministr sociálních věcí ve vládě Miloše Zemana; ten mu před posledními parlamentními volbami předal premiérské otěže. Na začátku svého vládnutí Špidla hodně používal biče, až se vláda zjančila. Udržet ji na uzdě nebylo nic jednoduchého. Jestli dnes sedí ministerský předseda v sedle dostatečně pevně na to, aby se v něm udržel, je další otázkou. Zde by šlo metafory obohatit: Špidla může mít například příliš dlouhé třmeny (správně "třmenové řemeny", ale tím by veškerá poezie přirovnání padla), což ovšem příliš připomíná kovboje; naopak příliš krátké třmeny by naznačovaly, že Špidla jede pouze kratší rovinový dostih, což by on jistě nerad slyšel. Hlavně je však důležité, aby zmíněné otěže držel sám Špidla a nikoli třeba ministr vnitra Gross (jehož samotného je naopak třeba držet pěkně zkrátka). Kdo komu přitom nasazuje klapky na oči, není zcela jasné, o jhu a chomoutu nemluvě. Naopak i laickému pozorovateli klusáckých dostihů je zřejmé, že rozpočtové výdaje se naplno rozcválaly, zatímco ministr financí Sobotka bezmocně seděl v sulce a čekal na diskvalifikaci. Výpůjčka z parkúrové terminologie by zase napověděla, že například poslankyně Marvanová dvakrát jasně odepřela poslušnost a celá vláda měla štěstí, že to nezopakovala potřetí. Naproti tomu poslance Hojdara by lépe charakterizovalo přirovnání ke vzpříčenému udidlu či zlomené podkově; premiér by jej měl vzít více u huby, jenže co dělat, když pan poslanec má hubu plechovou a na jemnou práci rukou nereaguje.

Historický prézens a souslednost

Ať se nám to líbí nebo ne, kromě disciplín, které čeština ovládá lépe než jiné jazyky, existují i jevy, s nimiž se svede vypořádat jen nedokonale. K těm druhým bezpochyby patří časová souslednost. Nebyla stvořena s výhradním cílem trápit studenty cizích jazyků, nýbrž slouží přesnému vyjadřování. Na tento problém narazila redakce TÝDNE v minulém čísle (viz č. 39/03). Na straně 62 v rámečku pod titulkem Negramotní astrofyzici a Středomoří se objevila následující věta: "V Babylonu končila vláda I. dynastie, již vyvrátí roku 1594 př. n. l. chetitský Muršiliš I., a na půl tisíciletí se země zmocnili Kassité." Na minimálně jednu čtenářku působila kombinace času minulého s budoucím příliš násilně. Podle jejího názoru se měl i ve vložené větě o vyvrácení Muršiliše objevit čas minulý. V mnoha jazycích lze vyjádřit posloupnost dějů (1. vláda končila, 2. Muršiliš dobyl Babylon, 3. Kassité ovládli zemi) gramaticky. Za všechny takové příklad z angličtiny: "The power of Dynasty I, which would be destroyed by Muršiliš, was beginning to ebb...", kde "would" není obvyklým kondicionálem, nýbrž préteritem modálního slovesa "will". Takovou možnost ovšem čeština nemá. Věta "... končila vláda I. dynastie, již vyvrátil chetitský Muršiliš..." by vyvolala mylný dojem, že Muršiliš byl v popisované době již vyvrácen. Proto jsme použili čas budoucí, přestože tam snad podle konzervativního pojetí gramatiky neměl co pohledávat. Doufáme přitom, že jsme větě přidali na srozumitelnosti a že odchylka od běžného úzu nebyla nepřijatelná.

Resetnutí a ztuhávání

O inspirujícím vlivu informačních technologií na český jazyk už sice na tomto místě byla řeč; doplnění, aktualizace, updating nebo apdejtování však nikdy neuškodí. Minulý týden padl autorovi těchto řádek do oka článek uveřejněný na jednom z četných technologických internetových serverů. Popisoval neduhy kteréhosi mobilního telefonu. (Jeho značku neuvádíme; jednak proto, abychom výrobci nedělali reklamu, a hlavně proto, že ji autor článku opomněl zmínit.) Telefon se v článku choval jako lidská bytost. "Tvářil se, že má normální signál", "zablikal obrazovkou" a podobně. Na to si již zvykáme, i když to tradičněji smýšlejícím z nás nedělá žádnou radost. Novátorský prvek ale TÝDEN objevil v kapitole nazvané Resetnutí a ztuhávání. Jak je patrné, čeština se zde obohatila o dva dosud neznámé výrazy, jejichž význam lze bez důkladného porozumění tlačítkům, knoflíkům, integrovaným anténám a dalším drátům odvodit jen stěží. Na vysvětlenou: při jevu zvaném ztuhávání telefon přestane reagovat na pokyny uživatele, tedy na mačkání řečených knoflíků. Čeština dosud znala jen nedokonavé tuhnutí nebo dokonavé ztuhnutí; pokud je ovšem třeba vyjádřit opakované tuhnutí, mají technologičtí jazykoví průkopníci pro "ztuhávání" po ruce jistý argument. Do obtížnější situace je dostává výraz resetnutí. To je disciplína, jejíž název vyvolává nejspíš představu špatně fungující gilotiny. Ještě spíše by mohl popisovat stav, kdy by si řekněme Záviš z Falkenštejna uměl přiložit svoji sťatou hlavu na krk, což by vyžadovalo jeho resetnutí. Pro případ, že se telefon vypne a zapne, skutečně stačí resetování, samo o sobě dost ohavné.

Mýty o prezidentovi

Jestliže politici obecně napínají češtinu na skřipec dovedně a zhusta, málokde nacházejí k vybití svého lingvistického sadismu lepší prostory, vybavení a servis než v temných koutech, jimiž putuje jazyk Evropské unie. Dosud posledním, kdo si napínání vyzkoušel, byl premiér Vladimír Špidla. Podle LN se minulý týden v českém parlamentě "ohradil proti ‚mýtům` o euroústavě", když "odmítl tvrzení, že zavede evropského prezidenta". Ponecháme nyní stranou spor, který by mohl vzniknout ohledně vhodnosti termínu "mýtus". Přivřeme také oči nad zneklidňující otázkou, kudy a kam by kdo prezidenta v praxi zaváděl; už proto, že padá na vrub redakce a nikoli premiérovi. Špidla ale "musí odmítnout, že vzniká funkce prezidenta, protože taková myšlenka v evropské ústavě není". (Úlevný vzdech; zavádění odpadne.) "Pouze je novým způsobem definována funkce předsedy Evropské rady," řekl ministerský předseda (nikoli prezident). Prohnaný lišák. Předseda, který je proto předsedou, že sedí v čele, není nic jiného než prezident (z latinského praesidere, seděti v čele).

Prezidentovat znamená předsedat; zkrátka, předseda a prezident jedno jsou. Koneckonců, kdyby Špidlův výrok bůhvíproč přetiskly německé noviny, mluvil by v nich jako Ministerpräsident. Špidla by se ovšem mohl hájit, že výraz prezident má v češtině přece jen jiný zvuk než předseda. Funkce prezidenta družstva nájemníků ani předsedy republiky skutečně de iure neexistují. A v tom je podstata premiérovy záludné lsti: předseda Evropské rady skutečně má být evropským prezidentem. Protože to ale vypadá příliš nebezpečně, říkejme mu jen předseda, to lidé spolknou snadněji. Inu, nespolknou.

Vchod od Baťa

Komerční tlak je silný. Nutnost sdělovat složité věci jednoduše je ještě silnější. Žijeme v klipové kultuře. Staré pořádky byly ohyzdné. Nikdo není neomylný. Všechna uvedená tvrzení jsou bezesporu pravdivá, ať se nám to líbí, nebo ne. Že by to ale muselo nutně znamenat rezignaci na vše, co jsme se dosud naučili, zní nadsazeně. Právě tak se nicméně zachovala firma, která na rohu pražského Václavského náměstí a ulice Na Příkopě zanechala brutálně upřímné svědectví pohrdání sama sebou, o ostatních nemluvě. Na ohradě zamezující vchodu do stanice metra na Můstku se minulý týden skvěl nápis následujícího znění: "Vchod do metra z Václavského náměstí a od Baťa". Od čeho? Od Baťa, jářku, od Baťa. Co, u všech všudy, může být Bať? Je to snad dobrá rada, že se nemáme Bať, protože metro stále jezdí? Nebo jde o dosud neobjasněnou roli, kterou sehrál zasloužilý sociální demokrat Rudolf Battěk? Zbylo snad někomu "Ť" a prodával je s mimořádně výhodnou slevou, takže by byl hřích je nevyvěsit na veřejnosti? Musíme si napřed zajít do banka, abychom měli na nákup v Ikea? Nebo se dotyčný průrazný intelekt zkrátka neuměl rozhodnout, jestli by měl napsat "od Baťi", "od Baťy" nebo "od Bati"? Rozřešení se patrně nikdy nepoznáme. Ale podle toho, co moci dohadovat, že bychom se dozvědět, být to tak možná lepší.

Údajně

Několik desítek hodin poté, co bin Ládinovi jednorázoví piloti před více než dvěma lety "složili" dvojčata newyorského Světového obchodního centra, objevilo se ve zpravodajství nejméně jedné renomované světové zpravodajské agentury nečekané sdělení. Únoscům letadel se nebude říkat teroristé, protože nebyli jako teroristé odsouzeni, a tudíž jimi technicky vzato nejsou. Skutečně korektní a ultrapřesné, řeknete si. Někdy ale je té korektnosti tolik, že začíná škodit původnímu poslání novin, tedy informovat čtenáře o tom, co se děje. Minulý týden přinesl jeden celostátní deník téměř půlstránkový článek o Severním Irsku. Ve snaze o korektní vyjadřování použil autor dvou formulací, které vypadají, že žádný jiný účel než zmást čtenáře ani mít nemohou. "Irská republikánská armáda, kterou Blairova vláda v minulosti podezírala z šíření terorismu...". Jak podezírala ? IRA již skoro sto let bojuje všemi prostředky (včetně teroristických) proti britské nadvládě; nejdříve na celém území Irska, dnes v Ulsteru. To je nezpochybnitelný fakt a postoj současné britské vlády je pro jeho pochopení zcela irelevantní. "Strana Sinn Féin, považovaná za politickou platformu IRA..." Je Tony Blair považován za britského premiéra, nebo jím prostě je? To, co právě držíte v tom, čemu říkáte ruka, je považováno za časopis, kterému se říká TÝDEN, nebo zkrátka držíte v ruce výtisk TÝDNE? V čele Sinn Féin samozřejmě mimo jiné stojí dva někdejší špičkoví velitelé IRA Gerry Adams a Martin McGuinness. Severoirské problematiky neznalý čtenář si ovšem po přečtení musí myslet, že Sinn Féin je běžná politická strana, jíž kdosi spojení s IRA pouze zlomyslně předhazuje. Vyjádření je tedy sice hyperkorektní, ale zároveň zavádějící.

(Týden)