Duben 2004

Srbští demokraté dláždí cestu radikálům.

Martin Dorazín

Koštunicovi a Djindjičovi lidé promeškali šanci na usmíření. Z dalších předčasných voleb mohou těžit nacionalisté

Od předčasných parlamentních voleb v Srbsku neuplynuly ani dva měsíce, a už se schyluje k novým. Voliči svůj vzkaz zašifrovali natolik, že se ho srbským politikům dodnes nepodařilo rozluštit. Ultranacionalisté, pseudosocialisté, sociální demokraté, monarchisté, liberálové, klub elitních ekonomů. Demokraté, pravoslavní patrioti, komunisté, váleční veteráni, šovinisté i lidé obvinění z válečných zločinů. Takové složení parlamentu by i v krajích s mírnějším klimatem vyvolalo velký třesk.

Teorie a praxe

O této podobě srbské Skupštiny však rozhodli voliči v prosincových volbách. Od té doby se strany demokratického typu snažily vytvořit protiváhu vůči vítězi voleb - Srbské radikální straně Vojislava Šešelje a také proti pozůstatkům socialistů Slobodana Miloševiče. Vytvořit velkou koalici proti těmto silám bylo možné jen teoreticky, přestože demokraté dostali dohromady většinu hlasů.

Po měsíci a půl vyčerpávajících jednání se ukázalo, že parlamentní většina existuje opravdu jen na papíře s výsledky voleb. Hlavní spor nastal mezi Demokratickou stranou Srbska bývalého jugoslávského prezidenta Vojislava Koštunici a Demokratickou stranou zavražděného premiéra Zorana Djindjiče. Vzájemnou nevraživost lidí, kteří na počátku devadesátých let založili společnou opoziční platformu proti Slobodanu Miloševičovi, neutlumila ani Djinjičova násilná smrt. Na jeho pohřbu demokraté promeškali šanci na usmíření, a otevřeli tím cestu k opětovnému vzestupu radikálů. Je ale nutno rozlišovat, na čí straně leží hlavní díl odpovědnosti za tuto situaci.

Obvykle se rozkol v demokratickém bloku vysvětluje osobní averzí mezi vůdci jednotlivých stran, vina tím jakoby padá na všechny stejným dílem. Podstatné však je, že táboru demokratů dominovala v uplynulých třech letech Demokratická strana, přesněji řečeno její vůdce Zoran Djindjić. Svou stranu ovládl natolik, že po jeho smrti nedokázala najít nového vůdce. Djindjičovi zástupci prohlásili, že zavražděný předseda bude věčnou ikonou, nového předsedu z piety odmítli zvolit a oddali se truchlení. Strana během tří let vládnutí zcela ztratila očišťující mechanismy, její název se stal novým synonymem pro korupci, politické lotroviny a rozkrádání státního majetku.

Místo řešení důsledků Miloševičovy zničující éry věnovala Demokratická strana téměř veškerou energii na bitvy s druhou demokratickou stranou a jejím šéfem Vojislavem Koštunicou. Odposlouchávaly se telefony, zneužívala se média a nakonec propukla válka tajných služeb. Vše vyvrcholilo vyhazovem nepohodlných poslanců z parlamentu.

Těžký úděl demokratů

Poslední ránu zbytkům zákonnosti a demokracie zasadila Djindjičova vláda nerespektováním verdiktu ústavních soudců, kteří rozhodli, že poslanec nemůže přijít o mandát rozhodnutím jedné části vládnoucí koalice. Milošević a Šešelj to vše sledovali ze svých cel ve vazební věznici haagského soudu pro válečné zločiny a určitě si při tom mnuli ruce: žádné vyrovnání s minulostí nebude, nikdo nás nebude lustrovat ani rozebírat naši vinu. Dejte demokratům vládu, a oni už se znemožní sami.

Ve sporu mezi demokraty se ale vyjasnily dvě hlavní tendence v nové srbské politice: směr Koštunicův, podle kterého je pro Srbsko primárně důležité vytvoření dobrých právních základů (a jejich respektování), a směr Djindjičův, který zastával názor, že je zapotřebí zejména rozběhnout ekonomiku, libovolno jakým způsobem a jakými metodami.

Po třech letech je zřejmé, že živelná reforma a nepromyšlená privatizace uvrhly zemi do ještě většího zmatku a její obyvatele zbavily posledních zbytků důvěry v reformy. Paradoxem je, že se oblíbencem Západu stal chaotik Djindjić, zapletený navíc do podivných politických obchodů s mafií, a nikoli uvážlivý Koštunica, politik s čistou minulostí a poměrně jasnou vizí budoucnosti. Bouřlivý nacionalismus mladého vědeckého asistenta Djindjiče zůstal diskrétně zapomenut, zatímco profesor Koštunica, který své názory nikdy příliš neměnil, získal v zahraničí nálepku umírněného nacionalisty a doma právního fundamentalisty.

Koštunica jen velmi neochotně přistoupil na odvěký princip srbské politiky, podle kterého musí mít strana především silného vůdce a ostatní je podružné. Poté co tuto roli přijal, bylo nevyhnutelné, že se dvě zmíněné tendence musí dříve či později střetnout, že nemohou koexistovat v jedné vládě. Proto dnes Koštunica odmítá vytvořit kabinet s ostatky Djindjičovy strany. Nechce zažívat totéž podruhé, navíc s partnery, kteří v porovnání s problémovým, ale prvoligovým Djindjičem hrají okresní přebor. Bez Djindjičovy strany však může vytvořit jen menšinovou vládu, kterou by trvale museli podporovat Miloševičovi socialisté, a to by pro svět rozhodně nebyl dobrý signál.

Bez koalic to nepůjde

V domácím prostředí by taková vláda byla značně nejistá, nerozhodná a závislá na dobré vůli svých bývalých úhlavních nepřátel. Sestavení takového kabinetu by bylo zřejmě prodlužováním současné nestability. Otázkou je, co mohou vyřešit nové volby. Mnohé bude záviset na tom, zda se podaří změnit jejich pravidla natolik, aby hlasování donekonečna negenerovalo jen politicky patové situace. Parlament by však musel snížit vstupní práh pro politické strany a není jisté, zda se na tom dnešní Skupština dokáže dohodnout. Jiná cesta vede přes vytvoření přirozených předvolebních koalic programově blízkých stran, a nikoli účelových slepenců jako v minulosti.

Demokraté si nyní musí dát pozor. Srbským radikálům nedá velkou práci vysvětlit voličům, že dnešní zamotanou situaci zavinili demokraté. V tom totiž budou mít pravdu.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)