Duben 2004

Poloviční lekce Petera G.

Čestmír Lang

Špičkový politik SPD pátrá po příčinách dějinné rivality Čechů a Němců

Bývalý člen předsednictva německé sociální demokracie Peter Glotz se ve své nové knize Vyhnání - Čechy jako lekce věnuje příčinám historického konfliktu, který vedl k vysídlení sudetoněmecké menšiny. Pozoruhodnost Glotzovy knihy spočívá především v nepředpojatém postoji, jenž se diametrálně liší od stanovisek hlavy Spolku německých vyhnanců Eriky Steinbachové, s níž se dělí o funkci předsedy komise pro zřízení Centra proti vyhánění v Berlíně.

V září 1945 musel autor jako šestiletý opustit rodný Cheb. Jeho česká matka měla možnost zůstat, ale z lásky se rozhodla následovat manžela, německého pojišťovacího úředníka, který ze strachu před represáliemi uprchl již v květnu. Měl přitom štěstí, protože podle Glotzových slov "Cheb byl tehdy ještě obsazen Američany, kteří zabránili výbuchům revolučního násilí".

Autorovi se pocity nezakotveného uprchlíka podařilo úspěšně potlačit - dal se na politickou dráhu, byl poslancem spolkového sněmu a členem předsednictva sociální demokracie. V roce 1981 jej Willy Brandt pověřil vedením německo-české parlamentní skupiny. Při četných návštěvách Prahy poznal autor, ovládající češtinu, zblízka pravou tvář Gustáva Husáka i osudy českých disidentů. Zájem o studium nejen německé, ale i české historickopolitické literatury jej již neopustil.

První polovina Glotzovy knihy je rekapitulací česko-německých vztahů od 13. století do období protektorátu. Po krátkém nástinu německé kolonizace, husitské doby a bělohorské tragédie se soustřeďuje na vznik a zesilování nacionalismu. Za jeho praotce považuje Herdera s jeho charakteristikou Slovanů jako bukolicky žijících mírumilovných pastevců a zemědělců, kteří mají být Germány civilizováni. Palackého vidí Glotz jako hlavu obrácenou do budoucna, "velkého stylistu a spíše konzervativního politika, prostě slušného člověka", který ovšem dějiny pojímá jako boj dvou stran - "mírumilovných, dobromyslných Slovanů a loupeživých Němců". V nástinu 19. století upozorňuje, že vzhledem k tomu, že Židé mluvili převážně německy, byli cílem antisemitských pogromů v Praze roku 1897 i Němci.

Glotzův postoj k protektorátu a vysídlení sudetoněmecké menšiny předjímá jeho výchozí teze: "Každému, kdo naříká nad ruskými, českými, polskými nebo jinými zločiny, musí být předem jasné, že tím, kdo začal rozbíjet morálněprávní zdravý úsudek, základní důvěru Evropanů, byl Hitler ve jménu Německa a s pomocí milionů Němců." V kapitole nazvané "Protektorát - tento prostor musí být německý" rekapituluje historii let 1938-1945 tak, že budí dojem práce spíše českého než německého autora. Klíčové místo věnuje Heydrichovu programu ("Český dělník musí dostat nažrat, aby mohl dobře pracovat. ...Dobrou českou rasu budeme asimilovat a germanizovat, špatnou, ale nám nakloněnou sterilizovat, dobrou, ale nepřátelskou, postavíme ke zdi.") a neopomíná hrůzy heydrichiády.

Beneš - věčné jablko sváru

Glotz nepopírá, že předválečné Československo bylo demokratičtější než jiné nové státy střední Evropy. Podle jeho názoru bylo ale jeho založení spojeno s nedodržením slibu, který pronesl Edvard Beneš: "Politický systém ČSR bude podobný Švýcarsku." S konfederací a demokracií zdola měla první republika ve skutečnosti jen velmi málo společného.

Na rozdíl od nestranného pohledu na dobu protektorátu si Glotzův portrét Edvarda Beneše potlesk české strany asi nevyslouží. Kladně sice hodnotí jeho mimořádné schopnosti na poli diplomacie, ale současně poukazuje na to, že "bývalý učitel obchodní školy" zdaleka nedosahoval lidských, politických ani intelektuálních kvalit Tomáše Masaryka. Glotz mu přisuzuje spoluvinu za popravu Tuchačevského, a vyslovuje dokonce hypotézu, že plánoval vysídlení Němců již před rokem 1939.

Benešovu hru s prosazením vysídlení Němců u spojenců dokumentuje vzpomínkami šéfa sudetoněmecké sociální demokracie Wenzela Jaksche z dob londýnského exilu: "Beneš propagandu transferu sudetských Němců u spojenců hraje jako na tahací harmonice - střídavě budí dojem, že by se mělo jednat jen o několik statisíců provinilců, kteří budou muset odejít, jindy naopak prohlašuje, že nebude vysídlena pouze mizivá menšina zcela nevinných."

Mráz po zádech ovšem běhá čtenáři při citaci jedné pasáže z Benešova projevu z 12. května 1945: "Německý národ přestal v této válce být lidský, lidský tak, aby se s ním dalo vydržet, a proto se nám jeví jako jediná veliká lidská nestvůra. ...Řekli jsme si, že německý problém v naší republice vylikvidujeme." Tato slova považuje Glotz za signál k výbuchu nekontrolovaného hněvu ulice, k divokému vysidlování, které mělo podminovat status quo a přinutit dosud váhající Brity a Američany k přijetí Benešova plánu. Výsledkem akcí v létě 1945 je podle objektivních odhadů 15 až 30 tisíc mrtvých Němců.

Historická lekce

Glotz by nebyl politikem, aby v závěru knihy nepodtrhl univerzální aktuálnost událostí starých půl století. Formuluje dvanáct tezí, které popisují, co učinit, aby se v budoucnu podobným událostem zabránilo. Idea homogenního národního státu, jak se ji v době agonie Jugoslávie pokoušel aplikovat třeba Milošević, vede podle něj k teroru etnických čistek končících genocidou.

Vyhnání není prací fundovaného historika, ale politika, jehož cílem je hledání, pojmenování a pokud možno odstranění největších hrotů daného problému. Proto se pochopitelně neobešlo bez zjednodušení. Autor například po právu pranýřuje nacionálně orientovaný teror husitů, ale ani slovem se nezmiňuje o tom, že jeho příčinou bylo jednání císaře Zikmunda vůči Husovi. Zcela opomíná i fakt, že slovanské kmeny se již koncem 10. století vzbouřily proti násilné porobě saského císaře Oty. Autorova koncepce odkrývání nebezpečí nacionalismu je naprosto správná, ale - po pravdě řečeno konflikt Čechů s Němci takto redukovat nelze. Zjednodušená argumentace knihy více méně ignoruje nejen sociální komponentu česko-německého spolužití, ale i náboženské faktory, průmyslovou revoluci 19. století či mocenskou hru sousedů české kotliny.

Z rámce historicko-politické úvahy se vymyká kapitola o vyhnání sudetských Němců, v níž autor bez komentáře prezentuje dokumenty, autentická svědectví, soudní protokoly i osobní zprávy postižených. Výsledkem je silně emocionální pasáž, která ostře kontrastuje s analytickým tónem zbytku textu. Některé krátké zprávy dokonce budí dojem, že jsou určeny pod panely tabulí budoucího Centra proti vyhánění.

Peter Glotz: Die Vertreibung. Böhmen als Lehrstück (Vyhnání - Čechy jako lekce). Vydalo nakladatelství Ullstein, Mnichov 2003, 288 stran, cena 22 eur, náklad neuveden.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)