Duben 2004

Signály z jiného tisíciletí

Emanuel Mandler

(8. pokračování)

V ZPA se po Chartě 77 nestalo nic. Předtím si tam nikdo nic nedovolil, potom také ne. Mentalita starších inženýrů byla obdivuhodná. Jeden ze šéfů mne přemlouval, abych veřejně odsoudil Chartu, a přitom používal argument, na který jsem dodnes nezapomněl. Víte, říkal, my bychom neměli našim vedoucím představitelům stěžovat jejich pozici takovými ztřeštěnými kousky, jako je Charta, nebo vůbec tím, že se stavíme proti jejich politice. Měli bychom si být vědomi, že tito lidé se usilovně snaží o to, aby naši životní úroveň a naše svobody uchránili před zasahováním Sovětského svazu a před policejními akcemi. Jsme přece s nimi na jedné lodi a měli bychom si toho být vědomi.

Ani jsem se nedivil tomu osobně hodnému člověku, že tak uvažoval. Rád by vystoupil proti Chartě, ale bál se ostudy. Takových bylo několik - a já jsem to měl udělat za ně. Na druhé straně, ať už s Chartou jakkoli nesouhlasili, požadovali nemravnost. Cožpak se smí v policejním státě podpořit režim proti hrstce bezmocných oponentů? Na štěstí jejich nemorální konformita postupně slábla, i když nikdy zcela nezmizela.

A to byla škoda. Po nějaké době strana zjistila, že jí chybí mladá krev, což se dotýkalo i našich mladých inženýrů. Byli jeden po druhém zváni k předsedovi dílenského výboru KSČ, který jim nabízel vstup do strany. Hovořil prý, jak jsem se od nich dovídal, velmi lidsky, říkal, že JIM je úplně jedno, co si kdo myslí a co si doma povídá. Ale je důležité, aby člen strany šel vzorem, aby na pracovišti dodržoval stranickou linii a vůbec aby stranu podpořil v jejím úsilí o zvelebení této fabriky, tohoto města a této země. Zadarmo to strana nechce. Cožpak to jsou nějaké pořádné platy, co vy máte, říkal prý všem; dokud nebudete členy strany, služebně nepostoupíte a platy se vám nezvednou. Rozmyslete si to dobře.

Až na výjimky mladí inženýři nevěděli, jak se mají rozmyslet, a obraceli se s žádostí o radu ke svým starším kolegům. Obvykle to byly dlouhé hovory mezi čtyřma očima a jejich výsledky byly v podstatě stejné: No jo, beztak se nedá nic dělat. Nebyla to pravda. Byl mezi nimi jeden, ing. Nejepsa, který sice bez jakékoli pompy, ale přece jen důrazně odmítl vstoupit do strany. Nestalo se mu vůbec nic, všichni se ho od té doby vážili, že udělal něco, k čemu ti ostatní neměli odvahu.

Bylo vidět, že ti mladí lidé do KSČ vstoupit mohli, ale nemuseli. Dnes se nám to ovšem hezky říká, jsme-li z dosahu normalizační moci. Byly v životě různé věci, které nabádaly: sám jsi nula, my můžeme všechno, dej se k nám! Jednou jsem stál u velkého okna v druhém poschodí, odkud byl překrásný pohled na Prahu, a nevím proč, podíval jsem se přímo pod sebe. Byl jsem u vytržení. Právě se otevřela velká kovová vrata naší budovy a z ní vyjel pancéřový vůz, obsazený milicionáři v maskovacích uniformách. Byli to zřejmě většinou inženýři, protože - nechtěl jsem věřit svým očím - některé jsem znal a až do té doby jsem netušil, že jsou členy milice. Pancéřový vůz táhl bezzákluzové dělo; to tedy byla podívaná. Poněkud otřesen, podělil jsem se o tento zážitek s inženýry v naší místnosti. Dívali se na mě, jak kdybych spadl z měsíce - prosím Tě, ty to nevíš, oni vždycky takhle jednou měsíčně vyjíždějí na cvičení.

Charta 77 a policejní reakce na ni rozdělily českou společnost a české intelektuály. Podle Charty ten, kdo nepodepsal, žil ve lži a nemělo smysl se s ním bavit. Také mezi tvářisty nastalo velké rozdělení. Karel Štindl a já jsme Chartu nepodepsali a tak jsme byli izolováni. Nicméně nikdy jsem nepřerušil aspoň občasnou komunikaci s Janem Nedvědem a koncem roku 1977 jsme se sešli i s Bohumilem Doležalem. Všichni čtyři jsme se rozhodli, že budeme vydávat ineditní sborníky určené politicky uvažujícím lidem. Vyšlo jich celkem čtrnáct a mohu říci, že to byla náramná fuška. Už jen technicky. Dát dohromady dvanáct stejných exemplářů z průklepů na tehdejších psacích strojích, to nebylo jen tak. Naštěstí se k nám sám přihlásil Nedvědův kolega Bohouš Pechr a ten byl schopen tuto technickou stránku obstarat. Bylo nás ale celkem šest - ten šestý byl Miloš Hűbner, který se připravoval na dráhu evangelického kněze.

Tato šestice měla těžké zejména to, aby se navzájem domluvila. Jak již řečeno, někteří podepsali Chartu, jiní ne. Nebyli jsme taková skupina jako Tvář. Charta rozvlnila opoziční politické klima a po bytech intelektuálů se vzrušeně debatovalo. První Sborníky (úplně první vyšel v roce 1978) měly vlastně zachytit to, o čem se takto diskutovalo, ale i na posledních je patrné, že byly dětmi diskusí a polemik. Během těchto debat jsme přece jen došli k určitému konsenzu v některých důležitých otázkách. Brzy mezi námi nebylo sporu o tom, co tolik chybí Evropě, že pro současnost má základní význam křesťanská evropské tradice. Za její důležitou součást jsme pokládali českou tradici Palacký - Havlíček - Masaryk. V tomto duchu jsme chápali národ za základní společenství, v jehož hranicích se má pracovat pro budoucnost. I když každý viděl situaci ze svého úhlu pohledu, shodovali jsme se v tom, že národ je v krizi. Ctili jsme hodnoty politických práv první republiky a k tehdy běžnému (stejně jako dnes) chápání moderních lidských práv jsme měli různé výhrady.

Neexistoval jednotný soubor idejí, které bychom všichni sdíleli, a to tím spíš, že jsme víceméně se zdarem usilovali o příspěvky lidí působících mimo náš okruh. Z nich s námi nejčastěji diskutovali a psali Tomáš Ježek a Václav Žák, ale i Petr Příhoda, Jan Sokol, Petr Pithart, Václav Klaus a Jan Stráský. Na rozdíl od většiny z nich jsme my přece v jednom byli jednotni. A to v tom, že normalizační režim přivedl národ do stavu krize a že kvazirevoluční cesta Charty 77 není cestou k jejímu vyřešení. Byli jsme o krok před chartovními disidenty v tom, že jsme nechápali krizi českého národa jako krizi pouze mravní. Věděli jsme, že její řešení je v oblasti politiky. Z toho hlediska jsme považovali za zcela neúnosné předkládat režimu požadavky, o nichž bylo předem zřejmé, že jsou nesplnitelné, a měli jsme útěk disidentů do kotelen a výměníků (i když často vynucený) za věc negativní, protože disidenti tím byli i prakticky vyděleni z okruhu normálních lidí. My jsme usilovali o to zůstat při občanských zaměstnáních (také proto nám říkali konstruktivní skupina). Když nic jiného, tak policejní kampaň kolem Charty 77 předvedla, že Husákův režim má moc pevně v rukou a nelze mu ji vyrvat. Dobře jsme věděli, že podstatných změn bude možno v Československu dosáhnout, až nastane tání oněch mocných ledovců na východě, v Sovětském svazu.

Do té doby jsme neviděli jinou možnost než evoluční, cestou postupných kroků kupředu. Chtěli jsme apelovat aspoň na část na národního společenství (což byla iluze, v normalizační době se nedalo apelovat na širší okruh lidí), aby se nevzdávali možnosti politicky působit tam, kde to je jen trochu možné. Obdobně jsme považovali za nutné apelovat na držitele moci, aby si uvědomili, že jsou především představiteli národa, teprve potom komunisty. Bylo to vymyšleno dobře, a praktický význam těchto úvah ve skutečnosti přece jen existoval - i když ve velmi úzkém měřítku, to znamená pro nás samotné. "Uvědomovali" jsme se. Na rozdíl od disentu jsme postupně začali nahlížet, jaké jsou skutečné parametry společnosti, v níž jsme žili, a začali jsme uvažovat politicky.

V době, kdy Gorbačovova perestrojka začala uvolňovat poměry v sovětském impériu, nebyli jsme jediní, kdo porozuměli situaci východního bloku v tom smyslu, že nastala zásadní změna. Do té doby jsme ani neuvažovali o tom, jak dlouho bude trvat totalitní režim. Stejně jako drtivá většina naši spoluobčanů jsme za jeho hranice neviděli, a tedy jsme ani nepřemýšleli o tom, co, jak a kdy bude za nimi. Teprve po nedlouhé době Gorbačovovy vlády bylo mimo jakoukoli pochybnost, že poměry ve střední Evropě se budou měnit. Ale to už předbíhám událostem; dosud jsem nehovořil o tom, co se přihodilo v oddělení vývoje ZPA v době, kdy jsem tam ještě působil.

Zmínil jsem se již o tom, že jsem se znesvářil s Oťákem Šťastným kvůli kalkulátoru Wang. Nemluvili jsme spolu a jeden o druhého jsme se nestarali. Pak jsem ho dlouhou dobu neviděl. Myslel jsem, že má dovolenou, ale brzo jsem se dozvěděl, že to s ním zdaleka není tak idylické - byl v kriminále. Podařilo se mu, nevím už jakým způsobem, dostat přes hranice embargované součástky k počítačům, potřebné věci, o kterých se ale dalo pouze číst v zahraničních časopisech. Vnitro se to dozvědělo - a už Oťák seděl. Vzhledem k jeho hypersenzibilitě bylo pro něj vězení tím nejhorším, co ho mohlo potkat.

V této nezábavné souvislosti jsem inženýrům, hlavně těm mladým, provedl cosi škodolibého. Na našem pracovišti uspořádala strana s odbory schůzi, jejímž účelem bylo informovat pracovníky vývoje elektronických zařízení o Otákově přečinu a o jeho osudu. O současném osudu, který znamenal, že je v kriminále, a o budoucím osudu, že bude souzen. Inženýři se mračili, bylo vidět, že se jim to nelíbí, a ti, kteří vstoupili právě do strany, říkali: to je ale hloupá věc, protože co můžeme dělat? Nic.

A tak jsem se přihlásil a zeptal jsem se jich poměrně ostře, proč tedy do komunistické strany vstupovali. Jestli jim šlo pouze o vlastní prospěch, ať to řeknou. A jestli jim nešlo jen o vlastní prospěch, tak ať to dokáží. Když se strana mohla zaručit za mne, proč se nezaručí za Oťáka? Můj projev nebyl odvážný, byli ode mne zvyklí na různé věci. Ale nějak se zastyděli a opravdu se začali angažovat za Oťákovo propuštění. Dovtípil jsem se, že záruka nestačila, akcí na Oťákovu záchranu podnikli několik a nakonec byly úspěšné. Oťák se dostavil na pracoviště, byl ještě celý jako zmuchlaný, mžoural na svět dosti nedůvěřivě, ale hlavně byl z celé té šlamastiky venku. Já jsem ale zůstal v té své šlamastice, která, pravda, byla o dost menší než Oťákova, ale přece jenom byla nepříjemná. "Dělal" jsem práci, které jsem nerozuměl a mé pokusy porozumět elektrotechnice byly čím dál tím neúspěšnější. Navíc mi odmítali zvýšit aspoň o sto korun můj nízký plat (zjevně podle usnesení závodního výboru KSČ ani nesměli). Mluvil jsem o tom, dokonce v hospodě, s "hlavním konstruktérem" ing. Bartůňkem, který byl před patnácti léty velkým příznivcem reformního komunismu. Byl to jeden z lidí, kteří mají náramný respekt před mocí. Tady to Sověti takhle zařídili a tak to už zůstane, říkal. Nedělejte si naděje, že by se to mohlo změnit. Nehádal jsem se s ním, jen jsem připomínal, že přece jen je jakási inflace, všem že se zvyšují platy a mně ne. "Vám se až do penze nezvýší plat ani o korunu" - přesně takhle to řekl, vzpomínám si na to, jako kdyby to bylo včera.

Svěřoval jsem se kamarádům a hle, vyšlo to. Bohumil Doležal, který pracoval jako programátor v Mototechně, mi zavolal, že je tam volné místo, že se informoval, zda by mne přijali i s mými kádrovými nectnostmi. Řekli mu, že by mne přijali s platem o dvě stě korun vyšší, než jsem měl v ZPA. Odchod ze ZPA se poněkud protáhl, zřejmě mě propouštěli tak složitě, jak mě přijali. Nakonec se vše podařilo.

Nepříjemné bylo, že jsem dostal od StB obsílku do Bartolomějské. Nemohu říci, že by to bylo zvláště milé. Nicméně měl jsem za to, že je to hlavně moje vina. Právě tehdy jsem se totiž po dlouhé době sešel s Janem Lopatkou a říkal jsem si, že ho určitě jako chartistu hlídají a budou ode mne chtít vědět, co jsme si povídali. Takže když jsem přišel do Bartolomějské, provedl jsem největší hloupost za dobu své bohaté komunikace s StB. Řekl jsem jim, ještě než jsem se posadil, že snad na tom nic není, když jsem se sešel s Lopatkou, že kvůli tomu mne do Bartolomějské zvát nemuseli. Dotyčný estébák vytřeštil oči a já jsem pochopil, že o mé schůzce s Lopatkou nic nevěděli a že jsem sebe i Lopatku úplně zbytečně udával. Oni zase pochopili, že Lopatku považuji za bůhvíjakého revolucionáře (teprve později jsem si uvědomil, že jim zase tolik na něm nezáleželo) a podle mého připitomělého vstupu do jejich kanceláře došli k závěru, že se mnou bude řeč. Pozvali mne, abych přišel za týden, a to jsem ještě pořád netušil, oč jde. Ve skutečnosti zřejmě přechod z podniku do podniku pro takové individuum, jako jsem byl já, byla také otázka StB. Nicméně stále se ještě nic nedělo.

Do nevlídného světa. Proměna

Má nevydařená návštěva v Bartolomějské měla zřejmě jeden pozitivní smysl. Bylo-li účelem mého výslechu zjistit, zda mě mohou pustit do jiného podniku, pak se to podařilo stoprocentně. Vnitráci museli nabýt dojmu, že takové individuum se nikdy do politiky nepustí, a kdyby se pustilo, beztak by vše zpackalo (dnes si říkám, jestli na takovém zdání přece jen nebylo něco pravdy). A tak jsem nejprve nastoupil v Mototechně, kde mne měl Doležal zaučit do programování na maďarském počítači Videoton, a teprve potom jsem, dosti sklíčen, šel na návštěvu k estébákům.

Tentokrát jsem nečekal ani minutu. S podivením jsem zjistil, že má sklíčenost neodpovídá náladě, která panovala v místnosti, do níž mne zavedli. Byli tři a všichni náramně oháknutí a jakoby proniknuti oficiálním veselím. Všichni mi podali ruce a ten z nich, který zjevně stál služebně nejvýš řekl: “Tak, dneska to nebude žádný výslech. Naopak. Připravili jsme všechno, abychom mohli navázat spolupráci. Dneska, tady a teď.” Snažil jsem se nedat najevo zděšení, ale i tak z výraze mé tváře pochopili, že mě jejich slavnostní přivítání neoslnilo. Myslím, že s tím dost počítali a měli připraveny argumenty. Přinesli několik fasciklů připomínajících poněkud naše sborníky. Řekli, že to přirozeně nemusím všechno číst, že stačí, když si ty spisy prolistuji. Jsou to, říkali poněkud tajemně, výtvory Lopatky a jeho kamarádů. Ať se podívám, jak ty takzvané básničky (z autorství některých jsem podezíral Stankoviče) hanobí naše nejvyšší představitele. Ale kdyby jen to. Nejhorší je, že tato slovesná “díla” evidentně připravují další světovou válku. A je něco takového mým úmyslem? Oni nepochybují že ne. Naopak se musí všichni lidé dobré vůle – to znamená také já s nimi – spojit, aby další světové válce zabránili.

Dost mi spadl kámen ze srdce, přece jen jsem nečekal, že vyrukují s něčím tak primitivním. Řekl jsem, ať se na mne nezlobí, že si musím ty spisy přece jen trochu prohlídnout, abych si sám udělal názor, oč jde. “Prohlížení” jsem neprotahoval, protože jsem viděl, že jsou celí nervózní, zřejmě si byli vědomi, že na mne vyrukovali s naprostou hloupostí. Nicméně když jsem ukončil prohlížení těch tiskovin, odhodlal jsem se k proslovu, který byl sice krátký, ale až do listopadu 1989 nejzmužilejší ze všeho, co jsem se odvážil estébákům říci; cítil jsem, že si to právě v tu chvíli mohu dovolit. Podívejte, řekl jsem jim, to jste si na mne mohli vymyslet taky něco chytřejšího. Snad si nemyslíte, že Lopatka připravuje další světovou válku? Ale myslíte-li si to, já vám to vymlouvat nebudu. Ať čtu tady to povídání, jak chci, nic takového jsem z něho nevyčetl. Takže tím já končím.

Jejich obličeje vyjadřovaly vše možné, jenom ne vlídnost. Byli šokováni (s tím jsem počítal), navíc přece jen nebyli tak hloupí, aby se mnou vedli diskusi o tom, zda Lopatka opravdu chystá další světovou válku. Nějak nevěděli, co dělat a poměrně rychle mě propustili. Pak jsem od nich měl rok pokoj.

V té době (psal se rok 1985) jsem se zaučoval do programování na Videotonu. Byl to pozoruhodný výsledek francouzsko-maďarského ducha. Francouzi byli jako vždy zahanbeni pokroky americké počítačové techniky (včetně anglické terminologie), a tak se rozhodli, že Američanům ukáží. Začali vyvíjet vlastní, originální a ne zas stoprocentně výkonný počítač. Francouzi mají komplexy, ale hloupí určitě nejsou. A tak před ukončením práce na tomto počítačovém dokladu francouzského ducha, poznali, že svého cíle nedosáhnou, a celý výsledek výzkumu neváhali prodat maďarské firmě Videoton. Ta dokázala práce na počítači dovést až ke konečnému výsledku. Jeden z originálu tohoto nepochybného maďarského úspěchu stál ve Stodůlkách, v klimatizované hale Mototechny. Na rozdíl od sovětských počítačů fungoval a my jsme tam chodili programovat. Já ale až později.

Se svým zaučováním jsem měl dost potíže. Nastoupil jsem jako zkušený programátor, což ovšem neodpovídalo skutečnosti. Nikdy jsem na opravdových počítačích neprogramoval, v Kancelářských strojích jsme se učili znát “filozofii” strojů IBM a v ZPA jsem pracoval víceméně ve strojovém kódu mikropočítačů. To bylo úplně něco jiného než zde, v Mototechně Také agenda, kterou výpočetní středisko Mototechny zpracovávalo, mi mnoho neříkala. A k dovršení všeho zlého jsem zjistil, že můj epileptický mozek přijímá už jen velmi malou část z informací, kterých bylo k zapotřebí, měl-li jsem být zcela normálním programátorem. Zřejmě jsem potřeboval pracovat nejen přes den, ale i hodně večer, aby nevznikla úplná ostuda. Zatím byla oddálena tím, že jsem pracoval u Doležala. Ten programování zvládl bez obtíží. Co jsem neuměl, to ode mne v podstatě nechtěl a když to bylo možné, naprogramoval to sám.

Naštěstí programátoři jezdili na šestitýdenní školení do Budapešti a mně se podařilo vklínit mezi čekatele na výjezd. Toto školení byl pro mne zážitek na celý život. Dostal jsem krásné ubytování – bydlel jsem sám v dvoupokojovém bytě maďarského diplomata, který byl služebně ve Velké Británii – a vždy odpoledne jsem se mohl pohlédnout po Budapešti. Když jsem po roce 1989 mohl cestovat do ciziny, nikdy to už na mne neudělalo takový dojem, jako Budapešť roku 1986. Kadárovsko-gulášový socialismus vedl v Maďarsku k situaci, kdy společnost měla tolik svobody, že se nám Čechům o ní tehdy nemohlo ani snít.

Ale dokonce i největší idealisté hodnotí cizí kraje a města podle zboží, tak už je člověk udělaný. A Budapešť, svým založením opravdové velkoměsto, vystavovala tenkrát, kdy v československých obchodech nebylo dohromady nic ke koupi, překvapivé množství zboží nejrůznějšího druhu. Často jsem se chodil dívat do velké budapešťské tržnice a ještě po dlouhých létech, když jsem se dozvěděl, že shořela, jsem toho litoval. Bylo tam k dostání takové množství zeleniny, že jsem to dosud neviděl, drůbež, maso, látky – prostě na co si člověk vzpomněl. A jak od založení nejsem člověk konzumní, přece jen mne bavilo chodit po hlavních budapešťských bulvárech, zahnout do nějakého průchodu a s úžasem pozorovat, že kromě obchodu, který měl výlohu směrem do ulice, jsou tam další malé i větší obchody. Mimo centrum bylo množství soukromých stánků – opět něco, o čem se nám v Československu ani nesnilo. Pokud jsem se s domorodci dohovořil, pochopil jsem, že vcelku stále ještě mají nižší životní úroveň, než tehdy byla v Československu. Přesto se mi Maďaři zdáli mnohem spokojenější; taky se nekoukali na svět tak kysele jako lidé v Praze.

Když jsem se vrátil ze školení, účastnil jsem se stále aktivnější činnosti kolem sborníků. Neměli jsme na ně dost peněz a tak jsme s nadšením přistoupili na nápad Bohumila Doležala, že budeme pěstovat česnek (jeho cena byla ten rok vysoká a dalo se na něm vydělat). Bohouš Pechr nám poskytl až přehnaně velký pozemek za Prahou, my jsme na celý nasázeli česnek a jezdili jsme ho obdělávat. Přitom nám dvakrát pomohl Tomáš Ježek.

Naše skutečná, společenská aktivita se neomezovala na sborníky. Uspořádali jsme dvě velké diskuse o národě (referoval dr. Příhoda) a o společenské aktivitě, jíž se zúčastnil Jan Stráský. I dnes témata dosti výmluvně naznačují, jak se skupina podvědomě chystala vystoupit na veřejnost. Bylo to prosté – Gorbačov měl projevy o perestrojce, celé sovětské vedení se vyměnilo a bylo zřejmé, že se blíží doba, kdy bude možno zasahovat do politického dění. Připravovali jsme politický (“společenský”) program, a to tak, že jsme o něm nejprve dlouze debatovali, pak jsem napsal jakýsi programový půdorys a posléze jej všichni (opravdu všichni) doplňovali vsuvkami a připomínkami. Než mohl být program hotov, předvolali mě znovu do Bartolomějské.

Byl jsem přesvědčen, že někdo jim donesl informace o tom, jak vyrábíme opoziční program, a dost se mi ulovilo, když jsem poznal, že pouze navazují na loňský pokus získat mne pro spolupráci. Tentokrát se ovšem připravili a vedli se mnou hovory o ediční činnosti Socialistické akademie, o nakladatelství Horizont, o Tváři – a byli by hovořili o všem možném a hlavně by byli chtěli můj podpis pod vázací protokol. Když se to nepovedlo, zavolali mě podruhé a potřetí. To už jsem toho ale měl dost a také já jsme se připravil. Přednesl jsem asi čtvrthodinový projev o tom, že spolupráce s vnitrem je otázka etická, že to někomu může vyhovovat, ale mně že to nevyhovuje ani trochu. Že nemá cenu mě k něčemu takovému přemlouvat, když na to stejně nemohu přistoupit. K jejich cti nutno dodat, že poté to vzdali. Měl jsem pokoj, ale nevěděl jsem, že ho mám pouze do jara příštího roku.

Ale už tenkrát mi bylo podivné, že se tak vytrvale snaží získat mou duši. To opravdu neodpovídalo mému významu. Teprve později jsem pochopil, že k tomu, abych mohl přejít ze ZPA do Mototechny, musely kádrovací orgány v ZPA vymyslet tolik mých “pozitivních” vlastností, že tím vnitro popletly. Zbytek jsem dokonal já svým vstupem a prohlášením o schůzce s Lopatkou. V té době jsem ovšem netušil, že hlavní potíže s estébáky teprve nastanou.

Hovořím již podruhé o proměně. Myslím tím proměnu celého východního - a vlastně vůbec celého - světa tím, jak se Michail Gorbačov pokusil o spásu komunismu perestrojkou (od roku 1986). Uvolnění, které tento pokus přinesl, se projevilo v celém sovětském táboře. Jen v Československu, jak se ostatně ukázalo po Gorbačovově návštěvě v Praze, se nemělo nic měnit k lepšímu, mělo zůstat pevným stavebním kamenem sovětského bloku. Podle toho soudě (a nedalo velkou práci přijít na to po jmenování Milouše Jakeše), záleželo velice na obyvatelstvu, jak se zachová. Zda se bude chovat laxně a loajálně jako dosud, anebo zda bude vznášet proveditelné požadavky, které vzhledem k událostem v Sovětském svazu bude státní moc stěží schopna zcela a úplně odmítat.

Na základě tohoto uvažování vznikl náš program, o kterém jsem se již zmínil. I při opravdovém ohledu na čtenáře, pro něhož může být taková četba poněkud únavná, nemohu se o tomto programu podrobněji nezmínit. Jednak jej dodnes pokládám za poměrně zdařilý, jednak z něho vycházely další naše aktivity. Náš program měl dvě části. Autorem první, nazvané "K diskusi o programových otázkách" byl Bohumil Doležal. Hned počátek textu hovoří o aktuálnosti programového uvažování:

„Situace ve světě - vlastně v té části světa, s níž jsme bezprostředně spojeni - se v poslední době proměňuje natolik, že po dlouhé době opět vzbuzuje naděje…Náš současný politický systém, postavený na směsi odvety vůči nynějším i někdejším politickým odpůrcům a konzumního blahobytu pro ty ostatní, tak po osmnácti letech existence ztrácí důležité vnější opory a zdá se, že jde chtě nechtě vstříc významným proměnám…Je přitom pravděpodobné, že budou předvídatelné povahy a jako takové budou více než kdy jindy vyžadovat samostatné a odpovědné politické uvažování. Naše historická zkušenost s událostmi tohoto druhu je zatím spíše negativní - často nám v takové situaci chyběla zkušenost jasného programového myšlení, opřeného o spolehlivý základ.“

Byla to vlastně prorocká slova, proročtější, než jsme si všichni včetně autora dovedli představit. Když se potom po třech letech neuvěřitelnou rychlostí rozpadalo sovětské impérium, bylo v Československu naléhavě zapotřebí, aby vedení opozice nechyběla schopnost "jasného programového myšlení", ale máloco při převratu chybělo víc než toto programové myšlení. My jsme se o ně už v roce 1986 pokoušeli a Doležalův text hovořil o ideových východiscích naší skupiny. Zdůraznil zejména význam tradice křesťanské a liberální evropské společnosti, "jež dala vzniknout tak pozoruhodným věcem, jako byla formulace občanských práv a svobod." Na základě této tradice vznikala politická koncepce Palackého, Havlíčka a Masaryka, na kterou naše skupina navazovala. V souhlasu s našimi názory se v úvodu k programu říká:

„…společenskou základnou, o níž se v našich podmínkách opírá a z níž vyrůstá každé individuální úsilí, je národ; v našem konkrétním případě český národ jako duchovní instituce, vymezená svými dějinami, kulturou, společenským provozem, usilující o samosprávu svých věcí a vztahující se ke svému okolí. Národ nechápeme jako poslední a vše posvěcující hodnotu, ale jako praktický rámec, umožňující a pomáhající jednotlivcům hledat a naplňovat jejich individuální poslání ve světě a ve vztahu k pravdě a k bližnímu. Cestu z krize…vidíme…v každodenní drobné práci mnoha příslušníků národního kolektivu, jež se pohybuje na půdě daného společenského uspořádání a přitom ovšem přesahuje úzce profesní rámec každého jednotlivce, protože je nesena vyšším společenským zájmem, zájmem národním. Úlohou nezávislých, samostatně myslících lidí pak je tuto práci a aktivitu iniciovat, pomáhat jí do života.“

Doležalův text pak ještě vymezuje limity programového úsilí naší skupiny. Nevychází z obecného pojetí lidských práv, protože za východisko považuje tehdejší situaci ("tj. stávající organizace a zařízení jako organizace a zařízení legitimní"), které je zapotřebí za pomoci uvedených historických tradic demokratizovat a měnit k lepšímu. Tyto myšlenky, z nichž poukazování na tehdejší instituce jako na legitimní bylo pro disidenty těžko přijatelné, opakovala a rozvíjela preambule programu samého ("Úvaha o normalizaci společenské situace"):

„Rádi bychom…naznačili, jak by mohly zásady, které jsme považovali a považujeme za správné, přispět k překonání současné krize naší společnosti. Tyto zásady se opírají o přesvědčení, že k zdejším organizacím a zařízením včetně vztahů mezi nimi a jejich funkci je třeba přistupovat jako k původní skutečnosti: jako k organizacím a zařízením ve východoevropském státě legitimním. Řešení naší krize se tedy má dít v prostoru vymezeném těmito institucemi a organizacemi a vlastně s jejich pomocí. Aby se to mohlo stát, je třeba tyto instituce zbavit vlastností, které získaly počátkem 70. let při konfrontaci nového režimu s protivníky; tyto funkce odvety rozdělují naši společnost, kazí společenský provoz a odcizují stát obyvatelstvu, jehož zájmům a prospěchu má sloužit. Účelem následujícího textu je upozornit na základní směry, kterých by se podle našeho názoru měla společnost přidržovat, aby:

A. národní smír vystřídal rozdělení společnosti

B. se podstatným způsobem sblížily stát a společnost

C. na tomto základě nastala normalizace společenského provozu“

Kapitola o národním smíru zdůrazňovala nutnost odstranění diskriminace politických odpůrců a společensky znerovnoprávněních občanů, přičemž zvlášť kladla důraz na zrovnoprávnění "věřících a nábožensky založených občanů". Text programu nezapomněl na české občany žijící v zahraničí. Mnozí by se snad chtěli vrátit, "jiní by mohli být ve svých nových domovech nápomocni při rozvoji bývalé vlasti". Ale jde i o opak:

„Neméně důležitým činitelem rozdělení společnosti než pronásledování jsou privilegia určitých společenských skupin, zejména privilegia pocházející z politického situování těch, kterých se týkají. Taková privilegia mají zejména členové KSČ a političtí funkcionáři společenských organizací - členství ve straně se vyžaduje prakticky u všech vedoucích funkcí i na nejnižší úrovni, pro dosažení vědecké hodnosti apod.…“

V souvislosti s upadajícím stavem historického a přírodního společenského okolí text žádá návrat k národní politice. Právě tak umění, věda a školství by měly působit "ve směru sjednocování národní společnosti. Předpokladem k tomu jsou patřičné podmínky: možnost výměny myšlenek a názorů, styk se světem, příležitost sdružovat se k tvůrčí práci." Kapitola o sblížení státu a společnosti je nejobsáhlejší. V jejím úvodu je charakterizován tehdejší československý stát:

„Stát je na území ČSSR majitelem, provozovatelem (a kde to není možné, pak dohlížitelem) všeho; v současné době je majitelem a provozovatelem centralistickým, byrokratickým a málo dovedným, protože právě on, jeho instituce a organizace jsou nejvíc zatíženy konfrontací a odvetou. Za těchto okolností sice stát vystupuje vůči vlastnímu občanstvu jako činitel soužití a obecného prospěchu, ale je zřejmé a celkem i známé, že jeho skutečné fungování má k tomu hodně daleko. Nejenže mnohonásobně brzdí svůj vlastní provoz…, ale má na svědomí velký díl odpovědnosti za rychlé zhoršování životního prostředí právě tak jako četná zbytečná omezení, zákazy i represe. Vlastní stát je českému obyvatelstvu odcizen; za této situace povede každé sblížení státu a společnosti k celkovému zlepšení situace národa. Ze souhrnu otázek týkajících se sblížení státu a společnosti patří k nejdůležitějším následující:

1. odstranění rysů konfrontace z veřejných institucí

2. ústavní úprava česko-slovenské federace

3. demokratizace orgánů státní moci a správy

4. záchrana ohroženého přírodního a historického okolí

5. úprava církevních a náboženských poměrů

6. aktivizace společenských organizací

7. decentralizace a demokratizace v oblasti vědy, umění, školství a výměny informací

8. zákonné zajištění individuálních práv“

Nemohu tu reprodukovat celý program. Uvedu jen to, co mělo smysl i pro budoucnost. Tak "odstranění vlivu konfrontace" mělo být dosaženo výrazným omezením pravomoci celostátní kádrové a nomenklaturní organizace a odstraněním překážek bránících styku obyvatelstva s cizinou. Malý odstavec o česko-slovenské federaci je zapotřebí ocitoval celý:

„Myšlenku česko-slovenské federace lze jistě právem pokládat za šťastnou. Její dnešní model však kromě velkých provozních nesnází značně přispívá k odcizení státu od českého národa a k těžkostem ve vztazích mezi Čechy a Slováky. Plodné ústavní uspořádání lze spatřovat ve vytvoření pouze tří federálních resortů (zahraniční věci, národní obrana, federální finance), zatímco všechny ostatní záležitosti by spravovaly zvlášť obě republiky ze svých rozpočtů.“

Demokratizace orgánů státní moci a správy chtěl program dosáhnout zvýšením významu jejich volených složek, přičemž předpokládal zavedení systému 2-3 kandidátů na jednu funkci. Pokud jde o náboženské a církevní poměry, požadoval odluku církví od státu a nový zákon o církvích. Rigidní "řízení" společenských organizací mělo být nahrazeno "aktivitou sice omezenou, ale svobodnou." V oblasti vědy, umění, školství a výměny informací vznášel program požadavky víceméně dalekosáhlé:

„K nejvýznamnějším opatřením v této oblasti podle našeho názoru patří:

zákonné zajištění volné diskuse ve vědě a na akademické půdě

zákon o cenzuře, který by stanovil její práva, a tím zároveň určil rozsah svobody projevu

demokratizace v provozování a šíření umělecké tvorby…“

Nejdále snad text programu zašel v požadování práv občanů. I tak jich bylo nepoměrně méně než kolik požadovalo Prohlášení Charty 77; navíc to už bylo v době, kdy normalizační režim se skláněl hluboko za zenitem k horizontu. Stát měl zajistit například právo vyjadřovat veřejně své názory, "účastnit se jako plnoprávný člen činnosti kteréhokoli orgánu v existujících společenských organizacích, zájmových spolcích či uměleckých svazech, dále právo účastnit se církevního života "a vyvozovat z víry společenské důsledky, pokud to není v rozporu se zákony. Kromě toho měli mít občané právo studovat na kterékoli československé škole, právo cestovat do zahraničí, právo vlastnit majetek i soukromě podnikat.

K těmto vlastnickým a podnikatelským právům se vztahovaly dva významné odstavce v následující, poslední kapitole:

„Soukromá aktivita. Paralelní provoz (melouchy, nepovolená hospodářská činnost, černý trh apod.) je na jedné straně doplňkem a produktem mezerovitého provozu oficiálního a na druhé straně výsledkem lidského snažení a pracovní aktivity, kterou oficiální provoz nedokáže ani patřičně honorovat, ani zaměstnat a třídit. Paralelní provoz je však sám o sobě morálně i ekonomicky negativní a jeho odstranění (odstraňování?) podmiňuje normalizaci hospodářského života země. Na jeho místo je třeba postavit legalizované drobné soukromé podnikání a legalizovanou soukromou aktivitu (soukromé poskytování služeb legálně navazující na státní nebo družstevní sektor), a to jako podnikání provozně i hospodářsky rovnocenné podnikání státnímu.“

Náš program byl určen k diskusi, přičemž jsme doufali, že na jeho základě bude možné se spojit s dalším opozičně smýšlejícími lidmi a postoupit dále. Skutečnost byla složitější. Diskusi v disentu program vyvolal, ale s nikým dalším nás natrvalo nespojil. Byl postaven na základě zcela jiného myšlení, než jaké bylo mezi disidenty obvyklé, a kromě toho on sám zacházel v dané situaci dále, než to pro programové teze bylo únosné. Tím, že jsme je vypracovali, jsme se vlastně jednou nohou ocitli v realitě. Je zajímavé, v jaké podobě tuto situaci viděl Petr Pithart v nejdůkladnějším a nejhodnotnějším příspěvku v celé té diskusi:

„Myslím si tedy, že tento program či programové úvahy jsou skutečně politické, a to potud, že nejsou radikální… Chybí mu podle mého názoru hlavně jedno: bylo by třeba najít od každého toho problému nějaký "začátek provázku" nějaký praktický začátek, za který je možné jej chytit a začít rozplétat už dnes, třeba jenom na úrovni reflexe. Který by umožňoval už dnes lidem, kterým na tom záleží, nějak s tím pohnout, byť jenom v úvahách. Aby nepřevažovaly jen postuláty - jako že požadujeme, že je nezbytně nutné aby - a myslet si, že někdo pak něco provede.…Každý ze zmíněný postulátů má patrně nějaký nenápadný začátek, koneček, za který je možno jej chytnout a už teď s tím začít něco dělat. V tomto smyslu by se program měl ještě nějaký čas domýšlet.“

My jsme to viděli podobně, ale konkrétněji. Chápali jsme, že pro nás končí éra ilegality a že musíme sami pro sebe vzít vážně to, co jsme v programu hlásali: že k zdejším organizacím je třeba přistupovat jako k původní skutečnosti, a že tedy řečení naší krize se má dít v prostoru vymezeném těmito institucemi a organizacemi. To znamenalo oslovit veřejnost. Dnes, v demokratických poměrech je to těžké, tehdy se to zdálo zcela nemožné. Ale věděli jsme, že se o to musíme pokusit.

Demokratická iniciativa. Počátek

Když jsme na jaře 1997 uvažovali odkud a jak začít s "veřejnou" činností, zjistili jsme, že je nás žalostně málo. Miloš Hűbner, Honza Nedvěd a Bohouš Pechr měli jiné představy o práci, která je prospěšná pro společnost, takže jsme zůstali tři: Karel Štindl, Bohumil Doležal a já. To ani na začátek nepostačovalo. Naštěstí nás můj syn seznámil s Martinem Litomiským, jemuž se naše záměry zalíbily a rád se k nám připojil. Řekli jsme si, že tak málo je nás opravdu jen na začátek. Najisto jsme předpokládali, že poměry ve východním bloku se budou rychle měnit a v souvislosti s tím že poroste chuť obyvatel angažovat se na veřejnosti.

Náhoda nám hrála do ruky. Právě tehdy se totiž Lubomír Štrougal rozhodl stát se československým Gorbačovem a ve sporu s Vasilem Biľakem se obrátil zastřeným, ale neklamným způsobem na veřejnost, aby ho podpořila. My jsme přirozeně nevěděli, co se tam nahoře děje, chápali jsme jen, že Štrougal (!), tehdy ještě předseda federální vlády, usiluje o nějaké reformy proti fanatickému bolševikovi Biľakovi. Sesmolili jsme neobratný text vyzývající vedení státu k nastoupení cesty reforem a začali jsme shánět podpisy.

Příliš daleko jsme nepokročili. Oslovili jsme několik našich dobrých známých a ti všichni se z našeho dopisu vyděsili. Byla to stále ještě doba vyplněná ničím neohraničeným bezčasím, v němž se nic nedělo a lidé si ve svých domovech, chatách a chalupách přivykli pocitu bezpečí - nic je neohrožovalo. Jakmile byli konfrontováni s požadavkem, jehož splnění předpokládalo, že jen trochu málo povystrčí hlavu ze své ulity, pozbyli dosavadní jistoty. Také nechápali, proč se má podporovat právě Štrougal, a tento jejich údiv nebyl docela od věci.

Ze záporné reakce našich přátel a vůbec lidí z našeho okolí jsme byli všichni skleslí. Tak jsme si začátek své činnosti nepředstavovali. Způsobem víceméně hospodským jsme uvažovali co dál, to znamená hlavně jsme kroutili hlavou nad tím, jak jsou naši bližní postrašení. Martin Litomiský toho moc nenamluvil, ale pojednou řekl, že pojede na východní Slovensko, kde má dobré známé, a pokusí se sehnat tam nějaké podpisy. Přirozeně že jsme v úspěch jeho podivínského výletu nevěřili, nicméně když se vrátil s šestnácti podpisy, překvapilo nás to a povzbudilo. Řekli jsme si, že ještě týden vydržíme a že za tu dobu seženeme co nejvíc podpisů. Náš slovenský hrdina se do akce také zapojil a tak jsme celou svou první petiční akci mohli za týden perné práce, při níž jsme se pořádně zapotili, uzavřít. Spočetli jsme podpisy a i s těmi Martinovými ze Slovenska jich bylo 29. Tento výsledek nás šokoval ještě víc než úplně nezdařený začátek; mezi devětadvaceti podpisy chyběl podpis aspoň jediné trochu známější osobnosti. Řekli jsme si, že takhle to určitě nepůjde.

Bylo nesporné, že potřebujeme spojence. Začali jsme je hledat. Měli jsme dvě želízka v ohni: vršovický sbor evangelické církve a režimem umrtvenou Společnost T. G. Masaryka. Členem vršovického sboru byl můj syn. Znal se dobře s farářem Otřísalem, a tak se stalo, že vršovický sbor umožnil, abychom tam jednou týdně pořádali přednášku o současném světě, o svobodách a humanistických tradicích. Nejen to, hodně věřících tyto svobodomyslné přednášky navštěvovalo. Bohužel, což zní neuvěřitelně, v pokračování přednášek zabránily kontakty s dalším eventuálním spojencem.

U příležitosti výročí smrti T. G. Masaryka prohlásil Ladislav Hejdánek nad Masarykovým hrobem, že by bylo třeba uvažovat o tom, jak obnovit činnost Společnosti T. G. Masaryka. V domnění, že o něco takovéhože bude chtít přičinit také on sám, jsme ho s Bohumilem Doležalem navštívili. Hejdánek však měl zato, že udělal dost, když o Společnosti T. G. Masaryka řekl to, co řekl. Sehnal jsem si tedy potřebnou známost, která mi umožnila navštívit dr. Annu Masarykovou, vnučku T. G. M. Byla to už tehdy stará paní a s ohledem na tehdejší situaci se chovala dosti statečně. Pozvala mě na schůzku, na které se prý příští týden sejdou zájemci o práci v masarykovské společnosti. Přišli. Účastnil jsem se ještě dvou takových schůzek, jedné z nich společně s krajně znechuceným Doležalem. Přítomní (pamatuji si hlavně prof. Machovce a brněnského prof. Jelínka) uvažovali zejména o tom, jak to udělat, aby komunisté nevytušili, že se připravuje něco takového jako obnova činnosti Společnosti T. G. M., protože by to jistě nepovolili (přirozeně, že komunisté, přesněji řečeno StB, číhali za rohem). Přišlo mi to směšné a namítal jsem, že nelze obnovit jakýkoli veřejný spolek, aniž by zahájil činnost a dal o sobě vědět. Navrhoval jsem postupovat opačně, znovuzahájení činnosti Společnosti netutlat a dát tak najevo, že Masaryk je významný český státník, ne nějaký kriminálník. Pokud vím, nesouhlasil se mnou vůbec nikdo.

To by vlastně nebylo tak zlé. Horší bylo, že po druhé schůzce si na nás StB počíhala a policajti nás sebrali - včetně akademika Wichterleho, který se této schůzky zúčastnil. Rozvezli nás po různých služebnách ministerstva vnitra a všechny po několika hodinách propustili. Já jsem tehdy ještě byl nezkušený a choval jsem se vzpurně. O Masarykovi jsem jim říkal v podstatě totéž, co vzdělancům u dr. Anny Masarykové. Rozlítilo je to ještě víc než intelektuály a nechali mě dva dny v Bartolomějské ve vazbě (dnes by se řeklo v "cele předběžného zadržení"). Chtěli mě poučit, že vzpurnost se nevyplácí.

Naší vznikající skupině tím dosti pomohli. Nikdo totiž nevěděl, kde jsem, kromě mé ženy, které vyhrožovali, že o mně nesmí nikomu říci ani slovo. Prostě jsem se ztratil. Disidenty to vyplašilo, což se projevilo v tom, že zahraniční rozhlas periodicky vysílal přehnaně poplašné zprávy o mém osudu. Když mě propustili, mělo to dvojí bezprostřední ohlas. Jako úderem blesku ztratil o nás zájem vršovický sbor. Přestali jsme pro ně existovat a naše přednášky ustaly. Nebylo to nic tragického, zjevně jsme přišli o nespolehlivého spojence ještě dříve, než jsme ho získali. Na druhé straně se o nás začal zajímat disent. Zjistil, že existujeme, a my jsme se nyní mohli na disidenty obrátit a nabídnout jim spolupráci.

Bylo to ovšem také proto, že nedlouho předtím jsme s některými z nich vedli dialog o našem programu. Vyjadřoval se k němu i Václav Havel. S pomocí Jana Sokola, který zprostředkoval schůzku, jsme se s ním sešli. Na obou stranách (my: Doležal a já, Charta 77: Havel a Martin Palouš) byla znát vzájemná nedůvěra, přičemž Havel tvrdil - a zřejmě si to nevymýšlel - že nechápe, jak jsme mohli tak dlouho pracovat neveřejně, skryti před zraky orgánů a pak, v podmínkách trvajícího policejního útlaku, se pouštíme do veřejné činnosti. To podle něj nebylo důsledné. My jsme vysvětlovali, že jsme až do perestrojky nepovažovali za účelné veřejně vystupovat, on namítal, že to bylo účelné právě tak jako teď, prostě v této věci jsme se nedohodli. Na štěstí jsme se shodli v tom, že nic nebrání ve společné opoziční akci. Touto akcí se stal dopis každému jednotlivému poslanci Federálního shromáždění s výzvou zahájit demokratizaci veřejného a politického života.

Tento dopis (zkoncipoval jsem ho a upravil podle připomínek ostatních tří členů naší skupiny) jsme odeslali 18. září 1997 v naivní důvěře, že se poslanci třebas i jen dovědí o jeho existenci. Dopis byl opatřen padesáti podpisy, mezi nimi podpisy známých disidentů (Václav Havel, Petr Pithart, Jan Štern, Rudolf Battěk, Rudolf Slánský, Luboš Dobrovský, Martin Palouš, Jan Sokol) a obou vnuček prezidenta Masaryka, Annou a Herbertou. K tomu, aby vznikla jeho konečná podoba, bylo zapotřebí dvou schůzek oněch disidentů, které jsem právě uvedl. Schůzky, zajisté monitorované StB, byly dost dlouhé.

Zažili jsme na nich na vlastní kůži mechanismus, který vedl disidenty při tvorbě a dotváření dopisů, prohlášení a dopisů úředním činitelům. Účastníci probírali text větu po větě, slovo po slovu, a začleňovali do něho nejrůznější připomínky, vsuvky i škrty. Když si někdo vzpomněl, že právě "opravené" slovo nebo věta by mohly být ještě vylepšeny, nekladly se takovým opravám překážky. Několikahodinová námaha přinášela zpravidla plody v tom, že vznikl vícevrstevný, dosti nesmyslný slovesný útvar, který beztak někdo musel tajně upravit, aby dával jakýs takýs smysl.

Brzy jsme pochopili, že schůzky s disidenty mají zcela nechtěný účel náš dopis poslancům co nejvíc pokazit, a tak jsme zabránili všeobecným opravám. Směly se upravovat jen formulace, kde to všichni přítomní uznali za nutné. Tak se stalo, že tento dopis (je otištěn v publikaci Čas demokratické iniciativy, s. 21) dává smysl i dnes.

Dopis úvodem zdůrazňuje závažnost potíží a komplikací, které pronikají všemi oblastmi československé společnosti a jejichž společným jmenovatelem je nedemokratický systém řízení společnosti. Tyto potíže "lze v dané situaci odstranit pouze tak, že život naší společnosti bude demokratizován." K tomu je podle uvedeného dopisu třeba obnovit důvěru mezi vládou a obyvatelstvem, a to s pomocí dobře uvážených personálních změn. Ve vrcholných orgánech by měly začít působit rovněž osobnosti, jejichž jména a činnost nejsou spojeny s minulým obdobím. To by umožnilo zahájit společenskou přestavbu. Náš dopis se pokusil vyjádřit její základní prvky v pěti bodech.

První bod požadoval zrušit dosavadní kádrové řízení "podle politické příslušnosti, víry, původu, příbuzných v zahraničí apod.". Druhý bod zdůrazňoval, jak je společenský provoz ztížen zkreslováním mnoha důležitých informací, a to rovněž o minulosti národa včetně dějin první republiky. Proto by bylo zapotřebí vytvořit objektivní informační soustavu.

Aby se zvýšila nízká aktivita společenských organizací, národních výborů a uměleckých institucí, žádal třetí bod důsledně v těchto organizacích uplatnit samosprávné prvky a umožnit také zakládat "nové zájmové skupiny a spolky jako součást Národní fronty i mimo ni". Po jakési odbočce ve čtvrtém bodě, který se týkal pouze Prahy a požadoval radikální zlepšení pražského životního prostředí, formuloval pátý bod aktuální požadavky demokratického vývoje:

„Změny, které vyžaduje dnešní doba, směřují vesměs k vytvoření společnosti rovnoprávných občanů, lidí, kteří netrpí diskriminací z důvodů národnostních, politických, ani náboženských. Žádáme Vás, abyste se spolu s ostatními poslanci zasazoval(a) o začlenění všech těch, kteří byli jakýmkoli způsobem znerovnoprávnění pro své přesvědčení, do občanských povolání, pro která jsou kvalifikováni. Je také zapotřebí, abyste se zasadil(a) již u příležitosti letošního výročí vzniku samostatného československého státu o amnestii pro všechny československé občany, kteří byli odsouzeni nebo jsou trestně stíháni z politických důvodů.“

Teprve o něco později jsme ztratili iluze o tom, že dopis, opatřený padesáti podpisy, dostane kupříkladu poslanec XY, kterému byl adresován. Poslanci zřejmě dopisy vůbec nedostali. Dozvěděli jsme se však, že přece jen jeden poslanec dopis obdržel. Od sekretariátu předsedy slovenské vlády Colotky (byl už tenkrát v nemilosti pro majetkové podvody) přišlo potvrzení, že předseda vlády SSR dopis dostal. Kromě toho informovalo o dopisu české vysílání Hlasu Ameriky.

Bez ohledu na důsledky, které dopis padesáti měl či neměl, jsme měli pocit, že aktivita, která právě začala, se nám vydařila a že v ní můžeme pokračovat. Jakými všemi směry se může ubírat, to jsme nevěděli. Zatím jsme si představovali, že budeme pokračovat v dopisech poslancům a vůbec vedoucím činitelům. Když první dopis přečetli bez jakýchkoli potíží v českém vysílání Hlasu Ameriky, předpokládali jsme, že také informace o dalších dopisech se dostanou do Československa tímto způsobem. A právě tak jsme považovali za samozřejmé, že bude pokračovat spolupráce s Chartou 77. Ale to se neobešlo bez velkých potíží.

Když jsme se začali shánět po Václavu Havlovi, dozvěděli jsme se, že je na Hrádečku. A také nám zanechal cosi jako vzkaz, že má hodně práce a pokud by s ním někdo chtěl mluvit, musí si to předem speciálně vyjednat a - bude-li Havel souhlasit - může za ním ve stanovenou dobu zajet. Bylo evidentní, že s námi víceméně přerušil styk.

Ostatní disidenti s námi ještě nějakou dobu spolupracovali. Někteří (například Martin Palouš a Jan Štern) nám pomohli koncipovat další dva dopisy, rozvádějící myšlenky dopisu z 18. září. Ty jsme odeslali do konce roku. Ale to už jsme zůstali sami - bez chartistů.

Demokratická iniciativa. Disidenti

Demokratická iniciativa vznikla fakticky dopisem, který jsme spolu s hlavními tehdejšími disidenty zaslali v září roku 1987 jednotlivě všem poslancům Federálního shromáždění s požadavkem demokratizace státu. Dopis obsahoval pět požadavků: personální změny ve vrcholných orgánech, zrušení kádrového řízení, možnost pravdivého poznání československé minulosti, demokratizaci Národní fronty a amnestii pro politické vězně. Nebylo to přirozeně naše poslední slovo.

Od roku 1977 až do konce reálného socialismu jsme Chartě 77 vyčítali nedostatek realismu a radikalismus. Domnívali jsme se, že požadavky, které kladou chartisté, neposkytují spoluobčanům možnost podpořit je; koneckonců v tuhém policejním režimu je stranické a státní orgány ani nemohly vzít na vědomí. Avšak organizační počátek Demokratické iniciativy byl doprovázen dopisem členům ÚV KSČ u příležitosti 40. výročí únorových událostí (1988), který vznášel rovněž "nesplnitelné" požadavky. Tento dopis obsahoval v poměrně ostré formě hlavní myšlenky našeho programu z roku 1986 a některé rozvíjel. Jeho úvod mimo jiné charakterizuje československou situaci jako "stav morální, politické, všeobecně produktivní a vůbec celkové krize, jaké dosud v moderních dějinách našeho národa nebylo." To zhruba odpovídalo skutečnosti a také skutečnosti mocenských orgánů i vztahu mezi mocí a obyvatelstvem. Domnívali jsme se, že za těchto poměrů si ostrou veřejnou kritiku režimu můžeme dovolit, i když jsme si tím nebyli ani trochu jisti a po odeslání dopisu by nás zájem StB o Demokratickou iniciativu příliš nepřekvapil. Nestalo se však nic mimořádného, přestože dopis byl neobyčejně otevřený.

V jeho první části jsme zejména kritizovali, že v Československu "bylo zrušeno všechno soukromé podnikání včetně řemesel…(…) Stát nahradil tržní ekonomiku ekonomikou založenou na administrativně byrokratických vztazích. Ta však není schopna zajistit osobní spotřebu, jejíž úroveň by bylo možno úspěšní srovnávat s osobní spotřebou v průmyslově vyspělých státech…". Stát má tedy, psali jsme v druhé části našeho dopisu, v rukou veškerou starost o životní podmínky občanů. KSČ pak zase má v rukou vedení státu. V důsledku toho je československá společnost rozdělena na menšinu straníků a většinu nestraníků. "Nestraníci jsou citelně znevýhodněni a toto jejich podřízené postavení bylo silně zvýrazněno v posledních dvou desetiletích, kdy byla znovu zavedena celostátní kádrová a nomenklaturní soustava." Její odstranění, psali jsme členům ÚV KSČ, je základním předpokladem demokratizace naší společnosti.

Dopis se dále kriticky vyjadřoval k direktivnímu řízení ostatních politických stran a společenských organizací, k nesvobodě v oblasti kultury a náboženství, stejně jako k přehradám bránícím mladým lidem, aby se svobodně seznamovali s národní minulostí. Zvláště upozorňoval na palčivý problém tzv. práv hospodářských a sociálních: "Vzhledem k nynějšímu centralizovanému modelu společenského uspořádání a výsadě státu vlastnit majetek a podnikat je právo na práci zaručeno pouze za cenu pracovní povinnosti a sociální jistota se uskutečňuje v rámci jednotné třídy pracujících. Pracující je pak v podřízeném a nerovnoprávném vztahu ke státu, který je jeho jediným zaměstnavatelem, určuje mu jednotné pracovní, mzdové i sociální podmínky…". Závěrem se dopis vrátil k politickým záležitostem kritikou poměrů v oblasti právního řádu. "Právní řád - od ústavy přes zákony s celostátní působností až po nižší normy - je v Československu mezerovitý, nejednotný a rozkolísaný. Zákony obsahují množství ustanovení, která nejsou jednoznačná. Na základě takových zákonů mohly soudy, které v zásadě jsou u nás závislé na administrativě, shledat vinnými mnoho politických odpůrců, věřících občanů i lidí z jiných důvodů nepohodlných."

Dopis končí výzvou k přijetí našich návrhů. Že by opravdu mohly být přijaty, na to ovšem nemohlo být ani pomyšlení. Mnoho dalších našich dokumentů se týkalo jednotlivých aktuálních záležitostí, některé byly všeobecné, ale dopis, jehož obsah jsem právě velmi stručně reprodukoval, byl důležitý tím, že z celkových programových dokumentů byl první a posuzoval situaci ostře a celkově. Bylo nás již pod ním podepsáno devět. Přibyl Štindlův kolega Miroslav Štengl, Jana Chržová, Ondřej Husák, Josef Voseček a - Jan Stráský. Ten se k nám ovšem natrvalo nepřipojil.

Je těžko říci, že činnost Demokratické iniciativy se rozvíjela. Spíš postupovala, rostl počet spolupracovníků a akcí, které jsme podnikali. Postup se odehrával způsobem dramatičtějším, než jsme mnohdy stačili postřehnout. Má-li však čtenář, který buď ještě onu dobu nezažil, anebo se věnoval jiným záležitostem, pochopit její programové směřování, neobejde se bez dalších závažných informací.

Podniky a organizace dostaly záhy po zveřejnění Prohlášení Charty 77 důrazný pokyn, že nesmějí zaměstnat žádného chartistu - signatáře Prohlášení Charty 77. To důsledně plnily a chartistům nezbývalo než přijímat místa v kotelnách, výměnících a na podobných pracovištích. Je zvláštní, že oběma stranám to většinou vyhovovalo. Vnitro mělo nad chartisty kontrolu a chartisté zase měli sice nepříliš vysoký příjem, ale zato dost času na studium a psaní textů.

Bylo by tedy přirozené, kdybychom se současně se začátkem činnosti Demokratické iniciativy začali shánět po co nejlepších místech v kotelnách. Něco takového nás ani nenapadlo. Na rozdíl od Charty i od ostatních, o něco později vzniklých disidentských aktivit jsme trvali na tom, že jsme "pracující" právě tak jako kdokoli jiný a že není důvodu, proč bychom opouštěli svá zaměstnání. Je také pravda, že až do předvečera listopadového převratu to od nás nikdo nechtěl. Naše "občanské" zaměstnání s sebou neslo jistý odstup od politických událostí a možnost racionálního uvažování. Především jsme však byli na pracovištích v kontaktu s "normálními" lidmi, znali jsme jejich starosti, obavy, zaujatosti, iluze i naděje, věděli jsme, jak se dívají na režim a jeho jednotlivé složky.

My jsme s Doležalem pracovali ve výpočetním oddělení Kancelářských strojů v Thámově ulici v Karlíně. Na nás dva také připadal největší díl práce. Zmínil jsem se už, že jsem jako programátor nevynikal, takže vznikal problém, jak obstarat mé služební povinnosti (aktivita Demokratické iniciativy byla pro mne přednější). Dělali jsme to všelijak, kde jen mohl mi poradil Jaroslav Kramosil, s nímž jsem posléze sdílel kancelář. A nejvíc se o mne zasloužil stodůlecký fantom.

Ve Stodůlkách jsme měli druhé pracoviště, které nám umožňovalo připravovat a dolaďovat programy. Toto pracoviště obnášelo jednu kancelář a v ní seděl Petr V. Nemohu vypsat jeho skutečné jméno. Nemohu to udělat, protože bych mu zároveň s díky, které mu patří, udělal ostudu. A tu si nezaslouží. Ze začátku jsem to nevěděl. Když jsem se s ním poprvé setkal, měl jsem dojem, že hovořím s bytostí víceméně debilní a že se mi nepodaří přerušit proud jeho vyprávění o "službě" včerejšího dne (to opravdu nešlo). Byla to služba pro ministerstvo vnitra. Petr byl takzvaná "pomocná stráž veřejné bezpečnosti". A kdyby jen to, byl na tuto svou funkci patřičně hrdý. Když vyprávěl o minulé službě, bylo to obvykle zdlouhavé monotónní povídání o tom, jak s pracovníkem SNB šli (a šli…). Petr jako by prožíval každé došlápnutí a posluchač to bohužel po jisté době prožíval rovněž - jenomže jako by ho píchali špendlíkem. Když pak Petr vyprávěl, jak se jeho "hlídce" podařilo šmírovat milence, bylo to navíc nevkusné.

Po stránce služební byl však neobyčejně schopný. Nejenže výborně programoval - pro něho bylo programování rozkoší a zábavou. Sledoval jsem tuto jeho činnost se závistí, protože to, co mně trvalo dvě hodiny (a ještě jsem to často pokazil), měl on perfektně vypracované za čtvrt hodiny. Už jsem začínal uvažovat, že do té místnosti raději ani nebudu chodit, když se vše změnilo. Petr si jednou všiml, jak se potím nad pokaženým programem a nemohu s ním hnout. Řekl, že se na to podívá. Měl to za chvíli hotové a když jsem přišel příště, zeptal se: "Tak copak máš pro mne dneska?". Rád jsem přivykl, že mi pomáhal a ledasco udělal za mne. Vděčnost jsem mu vyjádřit nemohl - patřil k tomu vzácnému druhu lidí, kteří pomoc druhému považují za samozřejmost a upřímně nechápou, proč by měli očekávat dík.

Po politické stránce byl naivní. (Určitě se ho estébáci na mne ptali; neměl jsem ale starost, že by mne pomluvil.) Rok před listopadem byl na zájezdu v západním Německu a vrátil se celý poničený. Byl ještě mladý a dokázal sám sebe přesvědčit, že to, co píše Rudé právo o Západu, je pravda. Pak však viděl západní civilizaci na vlastní oči a jeho sladké sny se zhroutily. V Mototechně se pro nás (pro Doležala a pro mne) jakoby spikly příznivé okolnosti. Náměstek, s nímž jsme mohli mít problémy, odešel na vyšší funkci a nahradil ho ing. Kášek, tolerantní člověk, navíc s mnoha vlastními zájmy a starostmi. A jeho sekretářkou se stala paní Prokopová, již tehdy vlídná starší paní s rutinními dovednostmi sekretářky; těžko se dalo poznat, že je neobyčejně horlivá katolička a ještě horlivější antikomunistka. Jednou z nejvyšších "priorit" její činnosti bylo, že Doležalovi a mně dělala anděla strážného, a co v tomto směru nezmohla sama, to za ni musel udělat náměstek.

Došlo to až do poloh, které byly na samé hranici bezpečnosti, i když se to už dnes těžko posuzuje. Dovolím si pár měsíců přeskočit. V květnu 1989 jsme spolu s vedením HOSu učinili pokus a s pomocí Svobodné Evropy jsme svolali "protestní korzo". Občané měli odpoledne, po obědě chodit hodinu v houfu (útvaru) po pěší zóně, a tak protestovat proti nedodržování lidských práv. Ten pokus se zdařil, ale to je jiná věc. Nevím, jak se to mohlo stát, že vnitro naši akci zachytilo pozdě a nestačilo nás včas povolat k výslechu. Kapitán Suk, který nad námi bděl, to vyřešil nestandardně. Po ránu vrazil ještě s dvěma dalšími pracovníky StB na naše pracoviště v Thámově ulici a vyzval mne, ať jdu s nimi k výslechu. Bylo opravdu neobvyklé, že orgány ministerstva vnitra si pro někoho došly na pracoviště. Šli jsme dlouhou chodbou, když pojednou proti nám vyrazil ze strany jako nějaká pohádková bytost náměstek Kášek, zdvihl ruce do výšky a zvolal: "Stát! Bez povolení mi sem státní bezpečnost chodit nebude, to je proti zákonu." Kapitán Suk ho rychle odvlekl kamsi stranou a dobrých deset minut ho přesvědčoval, jak je pro stát důležité, že mne vedou z pracoviště k výslechu, a jeho spolupracovníci mě mezitím odvezli do Karlína na "služebnu". Po deseti minutách přišel kapitán Suk, celý otřesený. Jeho indispozice se projevila na výslechu, který byl celkem neškodný.

V patriarchálních poměrech Mototechny, které bohužel vzaly za své v létě 1989 odchodem ing. Káška, jsme mohli provádět bujaré liberální reje: psali jsme dopisy a prohlášení, vytvářeli plány a programy, jen minimálně rušeni ze strany policie. Využívali jsme toho, jak jen bylo možné.

Vraťme se však o rok zpět, k roku 1988 a k Demokratické iniciativě. Brzy jsme nebyli sami. Po nás začaly vznikat další skupiny, většinou složené z mladých lidí, což s sebou neslo to, že byly programově nevyhraněné a se sklonem k anarchismu (Nezávislé mírové sdružení) nebo k estetizaci politické reality (např. České děti, které považovaly za nejdůležitější změnit formu státního zřízení na monarchii). Tyto občanské iniciativy měly však přirozenou tendenci mladých lidí k demonstracím a to bylo pro vnitro nepříjemné. Posoudíme-li ovšem tehdejší situaci s odstupem času, zjistíme, že ani všechny tyto skupiny dohromady příliš režim neohrožovaly. Paradoxní bylo, že jej právem silně zneklidňovaly. Pokud by proti nim nevystupoval, tedy kdyby získaly "svobodu", vznikaly by další a další skupiny a reálný socialismus by se brzy stal pouhou historií. Jedním z nejúčinnějšího prostředku "boje s tímto vnitřním nepřítelem" byli agenti, popřípadě agenti provokatéři. Myslím, že nikdo tehdy netušil, jak je tento prostředek v rukou StB propracovaný, jinak řečeno, občanské iniciativy netušily, jak velké množství agentů (a někteří vypadali důvěryhodně) je rozseto v jednotlivých skupinách. To platí i o nás a možná hlavně o nás.

Martinovi Litomiskému se brzy po vytvoření Demokratické iniciativy přihlásil dr. Antonín Matzner, nedávno propuštěný z vězení, a odvolával se na známost s Litomiského bratrancem. Matzner měl dobrou znalost o situaci, byl v invalidním důchodu, měl hodně času a auto, které byl ochoten propůjčovat k našim účelům. Stal se tajemníkem našeho vedení, a to v době, kdy jsme pracovníka tohoto druhu dosti potřebovali.

Nejenže se Demokratická iniciativa rozrůstala, rostl také počet problémů. Dopisy, které jsme adresovali nejrůznějším činitelům, i další texty jsme zasílali Ivanu Medkovi do Hlasu Ameriky a předpokládali jsme, že je budou vysílat. To se také ve většině případů stalo - v době, kdy s námi spolupracovali chartisté. Jakmile s námi spolupracovat přestali, většina textů se u Ivana Medka ztratila. Některé další vysílal Hlas Ameriky s neúnosným zpožděním. Za pomoci dr. Matznera jsme tedy změnili stanici a zasílali jsme texty do Svobodné Evropy. Podle rostoucího počtu textů, které RFE odvysílala, bylo patrné, že postupně se naše prestiž zvyšovala.

Další problém, kterým Demokratická iniciativa chronicky trpěla, by se dal nazvat autodestrukcí našich venkovských organizací. Pokud to jen trochu bylo možné, zřídili jsme za pomoci dr. Matznera a jeho auta ve větších městech organizace, ale ty obvykle vydržely sotva pár týdnů. Bylo to k uzoufání, protože sysifovštější činnost si už snad ani nelze představit. Teprve když jsme se po převratu dověděli, že Matzner byl agilním agentem StB, který byl vysloveně nasazen "na nás ", bylo vše jasné. Bohužel trochu pozdě.

(pokračování)