Duben 2004

Jak prchal král

Milan Hulík

Domrémy

Na Route nationale 164 je to jen několik kilometrů. Povede nás na sever přes Contrexéville a kolem Vittel, jehož minerální prameny stáčené do plastikových lahví zásobují celou Francii minerálkou „Vittel“. Za Neufchâteau mě čeká překvapení. Ačkoliv mělo být také jednou cílem cesty, objevilo se neplánovaně jen proto, že jsem se nepozorně díval na mapu. Zjistil jsem to, když mě na začátku vesnice „Domrémy – La pucelle“, hned za mostem vítá stožár s francouzskou vlajkou. Domrémy, Domrémy – tady přece dal sv. Michal Janě meč a řekl: „Jano, opusť Domrémy a běž na pomoc králi.“ Po stopách Jany jsme už šli na předchozích cestách, na hradě Chinonu, kde se poprvé setkala s dauphinem, v katedrále v Remeši, kam jej o něco později dovedla ke korunovaci jako krále Karla VII., v Orléansu, který pro něj osvobodila a v Rouenu, kde byla jako mučednice upálena. A tady v Domrémy se narodila. A Domrémy je také plné jejích soch. Než si je všechny prohlédneme, míříme do malé zahrady, kam nás zve modrobílé návěští „ Maison Natale de Jeanne D´Arc.“ Z původního rozlehlého „multistatku“, rozčleněného do řady domů ve formě pentagonu, jak jej ukazuje maketa v sousedním muzeu, zbyl po přestavbách a demolicích v průběhu staletí jen domek trojhranného profilu se štítovou střechou. Nad vchodem stojí v malém arkýři soška Jany v brnění a pod ní v kamenném znaku rozděleném do tří polí, je heraldické znamení rodiny Thiesselin (rodina Janiny kmotry) a znaky Francie a Karla VII. V domku jsou čtyři místnosti. V první obytné místnosti se Jana narodila, v druhé žila se svojí sestrou Catherine, v třetí bydleli její bratři Jean, Jacques a Pierre a poslední byla ložnice rodičů. Všechny místnosti jsou prázdné, jen v poslední visí rodokmen rodiny. Proč se Jana jmenovala „Arková ?“ Její otec byl Jacques D´Arc, maminka se jmenovala Isabelle Romée. Otec matky byl Jean de Vouthon, který vedle Isabelly měl ještě dcery Aveline a Jeanne a syny Nicolase a Jeana. Rod potom pokračoval dál dětmi Janina bratra Jakuba.

Domek stojí jen pár metrů od kamenného kostelíku, ve kterém byla Jana pokřtěna. I v něm je koutek plný Janiných devocionálií. Jakoby se čas nejen v něm zastavil. Je slunečný zářijový den a vše kolem dýchá nejen letní pohodou, ale i jakýmsi charismatem, který zde zanechala Jana. Není divu, kam oko pohlédne, také Jana je. Vedle kostela, na kterém byla v r.1929 k pětistému výročí jejího narození připevněna pamětní deska zobrazující profil Jany na bronzové plaketě, stojí omšelý „hotelík“s názvem „Jeanne D´Arc.“ Jana klečí i na vysokém kamenném podstavci s jednou rukou na srdci a druhou vztyčenou k nebi na parkovišti před zahradou s rodným domkem, muzeem a audiovizuálním pavilonem s řadou programů o Janě. Na sousoší u mostu přijímá od sv. Michala meč, v zahradě svítí její mramorová busta mezi čtyřmi sloupky a další její socha stojí před školou. Pokaždé je to jiná Jana. Jak Jana vlastně vypadala? Je to jako s naším Janem Husem. Nikdo neví, ale jeden z pořadů v pavilonu je o nejrůznějších vyobrazeních Jany, na obrazech, sochách, ve filmech – tak, jak ji fantazie umělců zobrazila.

Existuje také celá řada zpodobení převzetí meče. Většinou je to prezentováno ve volné přírodě, také však v zahradě. Dá se ještě dnes zjistit, kde mladičkou senzitivní dívku zastihlo její vidění, když najisto víme, že meč dostala až od pana Roberta de Baudricourt, pána ve Vaucouleurs? Muselo to být někde, kde pobývala často sama. V muzeu nacházím stopu. V protokolu z procesu v Rouenu je zapsáno, že Jana při výslechu uvedla: „ …ve věku 13 let ke mně jednou promluvil Bůh – bylo to v zahradě mého otce napravo ke kostelu“. Víme také, že právě zde měla Jana svůj koutek s růžemi, své místečko, kde ráda pobývala. Jestliže k ní opravdu promluvil Bůh, tak věděl, kde ji najde nejvnímavější. A jestliže to Bůh nebyl, jestliže to bylo jen blouznivé vidění introvertně založené a předčasně vyspělé dívky měnící se se všemi duševními a fyzickými příznaky v ženu, či něco, co by v její duši a těle mohli identifikovat jen znalci z oboru psychiatrie, psychologie a sexuologie – pak to bylo určitě u těch růží mezi kostelem a jejím domkem. Na dobové rekonstrukci tohoto tehdy mnohem rozsáhlejšího „multidomu“ je vidět, že celý statek se skládal z několika stavení do kruhu, jakéhosi pentagonu, obklopeného řadou ohrad a zahrádek, kde byla chována domácí zvířata a pěstována zelenina a ovoce. Jedna z nich na pravé straně domu se téměř dotýkala kostela. Jistě zde byly i stromy, křoví a protože se to podle Jany stalo v poledne, tak se skutečně mohlo jednat o intimní setkání svého druhu, ať již Boží hlas promlouval zvenčí či zevnitř Jany. Jak toto místo vypadá dnes ? Obcházím Janin domek. Od kostela jde široké vydlážděné prostranství, pak je nízký živý plot, několik stromů a křoví. Muselo to být určitě tady. V blízkosti kostela, mezi růžemi, kam Jana chodila rozmlouvat se svým Pánem. Odhaduji, kde asi stála Jana, když uslyšela hlas shůry. Stoupám si na to místo a hledím vzhůru. Nade mnou plují načechraná bílá oblaka a z modré oblohy nic neslyším. Nikdo ke mně nemluví. Nebyl jsem vyvolen ? I to je ale důkaz! Byl to tedy l´esprit de personnage, nikoliv genius loci!

Podle dokumentární rekonstrukce v muzeu, se vesnička moc nezměnila. Rozhodně ne, co do rozlohy. Jdu až k jejímu konci a od cedule s přeškrtnutým jménem obce počítám kroky na její začátek přes gotický most, před kterým je cedule oznamující počátek obce. 650 kroků. Tak malá je vesnička, která byla rodištěm tak velké slávy. Jedinou jinou historickou vzpomínkou v ní je deska na mostě, která hlásá, že zde 18. 6. 1940 padlo 13 mladých vojáků 306. pluku, kteří bránili Janinu vesničku před německými útočníky. Bez Jany ji však neubránili.

Jen 2 kilometry od Domrémy stojí velká basilika zasvěcená Janě. Přes svoji monumentálnost, ale právě pro svoji oficialitu, už zde nepůsobí to magické kouzlo z Domrémy. Před basilikou jsou sochy rodičů Jany a její bílá mramorová socha se sepnutýma rukama. Co se mi nejvíce líbilo? Krámek – muzeum, ve kterém bylo všechno o Janě. Od malovaných skleniček po medaile. Stovky nebo snad tisíce věcí, na všem možném, na co ji lidová tvořivost i vážné umění zobrazovalo.

Je už pozdě odpoledne a dál nemá cenu pokračovat. Snad ještě do 20 km vzdáleného Vaucouleurs, kde Jana začala svoji slavnou misi na záchranu Francie. Tam žádnou stopu nenacházíme. Odtud dnes jen do kempu, plni dojmů o dívce, která uposlechla „hlasu“ a odešla od svých nejbližších, od svých povinností chudé venkovanky, od svých růží, aby svým mečem a charismatem zachránila krále a Francii.

Verdun

Další „bojovou“ zastávkou na D 964 je městečko, jehož okolí s legendárními pevnostmi a monumenty jsme již navštívili v minulých letech. Vešlo do dějin jako „mlýnek na maso.“ Zde se odehrála jedna z největších bitev 1. světové války. Tentokráte však nepojedeme k pevnostem Douaumont a Vaux. Ani k válečnému muzeu, hřbitovu a památníkům. Jdeme si prohlédnout starou část města, katedrálu, biskupský palác, Musée de la Princerle a středověké hradby. Jen do slavné továrny na bonbony nás nepustí. Známe je z obrázků. V obrovitých měděných bubnech se převalují miliony barevných pilulek, slavné verdunské dražé – mandle potažené vrstvičkami cukru a medu. Teprve válečné hrůzy a miliony mrtvých „přebily“ tento suvenýr z Verdunu. Nakonec si sedáme do vozíku v citadele, mohutné pevnosti na kraji města, pevnosti, o kterou se bojovalo ve válce s Pruskem v r. 1870 a projíždíme působivou válečnou expozicí instalovanou v podzemních chodbách pevnosti se všemi audiovizuálními efekty evokujícími drama zákopové války. I pro nás je to malé drama. Zapomněli jsme si totiž v autě svetry a cloumá námi zima.

Jak prchal král

Ve Verdunu odbočujeme na silnici N 3 a přes Clermont en Argonne asi po 40 km dojíždíme do Saint-Menehouldu. Nejsme jenom v Pays d´Argon, ale také v Région Champagne Ardenne. Hlavní třída nás přivádí na náměstí generála Leclerca ve středu města. Co přineslo toto město francouzským dějinám? Víme to již předem a proto sem zajíždíme. Epizodu, ale významnou !

V tomto městě byl dán popud k zadržení krále Ludvíka XVI. s jeho rodinou v nedalekém Varenne en Argonne. A s ním do dějin vstoupilo i další jméno – poštmistr Drouet, který na tom měl největší zásluhu. A dodejme, že se mu to vyplatilo. Jeho následná popularita jej přivedla do politiky a z politiky dvakráte do vězení, ale jeho kariéra stála za to.

Jak se to tehdy stalo? Počátkem léta 1991 Francií otřásá revoluce v revoluci. Na jejích hranicích se soustřeďují kontrarevoluční vojska, jihem Francie otřásají městské bouře, král projevující jen vnější příchylnost k revoluci, udržuje tajnou korespondenci s dvory v zahraničí a uprchlí královští princové, hrabata z Provence a Artois, jej vyzývají ke stejnému útěku, který je samé přivedl do bezpečí exilu. Exodus šlechty a duchovenstva v té době vrcholí. Celá královská rodina je již hlídána a za této situace se nerozhodný král konečně rozhoduje k útěku. S armádou posílenou o sbory rakouského císaře a španělského krále se vrátí do Francie a bude diktovat své podmínky představitelům revoluce. Lákavá vize. Strůjcem útěku je muž oddaný královské rodině, jemuž jeho postavení dovoluje přístup ke králi a zároveň i jakousi imunitu. Hrabě Hans Axel von Fersen je synem význačného švédského politika a vojáka a zároveň plukovníkem elitního pluku francouzské armády „Royal-Suédois“. Jako francouzský důstojník bojoval s Jiřím Washingtonem v Americe o její nezávislost a po svém návratu do Francie byl jmenován zvláštním zplnomocněncem švédského krále Gustava III. u francouzského dvora. Mnozí historici se domnívají, že byl i milencem královny Marie Antoinetty. I to mu zřejmě usnadnilo přístup ke královně, vždyť byla veřejně označována za děvku a Fersen mohl být pro její nepřátele důkazem její nestoudnosti. Posloužilo to však věci.Tento muž obstará kočár, se kterým se často pohybuje kolem královského paláce Tuillerie, kde je Ludvík XVI. s rodinou držen v domácím vězení, aby si na něj Pařížané a stráže zvykli. Po konspirativním opuštění paláce v převlečení jednotlivě dětmi, králem a královnou v noci přímo před očima stráží, vyrazil kočár od pařížské brány Saint-Martin po plánované trase přes Clay, Meaux, Saint-Menehould, Chalons, Clermont en Argonne, Varennes, Dun a Stenay k severovýchodní hranici. Od poloviny cesty v Chalons měl mít kočár již vojenský doprovod vojáků věrných králi. Ale jak to bývá, naplánované se často mění v neplánované, někdy až v groteskní. Fersen naplánoval větší rychlost kočáru. Ten však po několika zdrženích „vis maior“ dokázal plně obsazený jet rychlostí jen 15 km za hodinu. Do Chalons proto dojel kočár téměř s dvanáctihodinovým zpožděním. Čekající vévoda de Choiseul se však již musel se svými vojáky stáhnout před vidlemi dotírajících rolníků, kteří jej považovali za výběrčího daní, do lesa. Tam všichni zabloudili a král proto musel pokračovat do Saint-Menehouldu bez doprovodu. Ani tam nečekali další vojáci. Těm jejich velitel po marném čekání dovolil odejít na skleničku do hospody. Vojáci na trase, přepychový kočár a tajemní pasažéři však již vyvolali pozornost obyvatel Saint-Menehouldu. Také od Paříže, kde se útěk královské rodiny zjistil brzy ráno, již do všech stran směřovali poslové s příkazem k zadržení krále, který podepsal hrdina americké a francouzské revoluce, markýz La Fayett. Jen jeden z poslů, kapitán Bayon vyrazil po správné silnici do Valenciennes. Než si však po několika hodinách jízdy odpočinul ještě před Chalons, vyslal dalšího posla do Saint-Menehouldu, aby zadrželi krále, pokud se tam objeví. Protože tehdejšími přirozenými „nádražími“ byly královské pošty, kde se přepřahali koně, dorazil kapitánův vzkaz i na poštu sem. Tou však kočár již projel, ale protože tehdejší poštmistři vykonávali i funkci jakýchsi pasových a celních úředníků, kontroloval tamější poštmistr Jean Baptiste Drouet i osazenstvo králova kočáru. Ale teprve nyní po zprávě, že král prchá k hranici, si uvědomil, že vychovatelka dětí německé baronky von Korff cestující v kočáru, je nápadně podobná královně a tvář sluhy baronky jakoby vypadla z obrazu podobizny krále na bankovce, kterou měl v kapse. A nyní mu došlo i to, proč se baronka chovala tak devotně ke svým sloužícím. Ale přesto se mohl král dostat do bezpečí. Kdyby nebylo přísloví „cherchez la femme“ a mužského vzdoru vůči němu. Drouet se o svém podezření svěřil své ženě, ta mu však zakázala, aby se o tom někomu zmínil a cokoliv podnikl. Kdyby tak učinil, mohl zachránit životy všech v kočáře a dějiny Francie se mohly ubírat jiným směrem. Poštmistr se však rozhodl vstoupit do dějin; se svým přítelem vsedli na koně a vyrazili jiným směrem k hranici, na Verdun a Metz. Král měl stále štěstí v neštěstí. Nenašel své vojáky, ale jeho pronásledovatelé pádili tryskem všemi jinými směry, než on. Další třetina štěstí ho však opustila v městečku Clermont en Argonne, 15 km od Saint-Menehouldu. Tam v okamžiku přepřahání koní u další pošty zaslechli Drouetovi listonoši vracející se z pravidelné roznášky pošty hlas z kočáru: „Jeďte na Varennes“. A poslední třetina štěstí jej opustila, když při návratu do Menehouldu ve Foret d´Argonne se srazili s Drouetem a řekli mu, co slyšeli. Ten obrátil koně na sever a do nedalekého Varennes dorazil ve stejnou chvíli jako král. Byla půlnoc, Drouet předjel královský kočár a zburcoval Národní gardu. Ta kočár zastavila. Ale králi ještě zbývala jiskřička naděje. K ránu do Varennes sice dorazili kapitán Bayon a další zvláštní posel Národního shromáždění potvrzující příkaz La Fayetta k zadržení krále. Ale také vévoda de Choiseul s vojáky, kteří konečně našli cestu z lesa. Nerozhodnou situaci a nerozhodnost představitelů města, třesoucích se v bázni před majestátem krále i autoritou Národního shromáždění, mohl vyřešit jen odvážný rozkaz. Před kočárem byli čerství koně a kolem něj věrní vojáci. Hranice nebyla daleko. Král k němu však nenašel odvahu. Ztratil příliš mnoho času. Obyvatelstvo městečka již bylo na ulicích a z okolních vesnic přibíhalo stále více lidí. „Vive la Nation“ se rozléhalo stále hlasitěji. Král se s rodinou musel vydat na zpáteční cestu, která se změnila v cestu do Canossy. Za plivání davů a jekotu čumilů. Za nadávek a proklínání. Za nesnesitelného vedra a mračen prachu kolem kočáru. Za omezených hygienických podmínek a nepohodlí, když do kočáru přistoupili hlídači a vyslanci shromáždění. Paříž přijala svého krále a královnu hřbitovním tichem a nenávistnými pohledy davů. Jen skloněné pušky gardistů a vylepené vyhlášky hlásající: „každý, kdo králi zatleská, bude zbičován“, “každý, kdo ho urazí, bude pověšen“ uvítaly královský pár, o jehož osudu bylo tímto pokusem o útěk rozhodnuto.

Najdeme ještě tu královskou poštu, odkud vyrazil Drouet za králem? Jdeme se zeptat do Office de Tourisme, které je hned za parkovištěm na náměstí. Slečna ukazuje za roh do ulice, kterou jsme přijeli. Je to Avenue Victor Hugo. Asi po 100 metrech přicházíme k dlouhé dvoupatrové budově s řadou vikýřů ve střeše, na které vlaje francouzská vlajka. Dnes je v ní policejní stanice. Na fasádě u vchodu jsou dvě pamětní desky.

En ce lieu s´elevait l´ancienne

POSTE ROYALE

d´ou le 21.Juin 1791

le maitre de poste Drouet

et l´emloyé du district

Guillaume s´elancerent

a la pursuite du roi Louis XVI.

dont l´arrestation eut lieu

en Varenne en Argonne.

Na druhé desce jsou vzletná slova velebící rozhodnost a odvahu Droueta, který z budovy královské pošty stávající na tomto místě, vyrazil se svým kolegou Guillaumem stíhat krále a zadržet jej ve Varennes.

My již víme, že jeho stopy najdeme i u nás. Byl druhým francouzským revolucionářem vězněným na Moravě. Po markýzi La Fayettovi, rovněž účastníku této kapitoly o útěku krále, vězněném v Olomouci, byl J. B. Drouet vězněn dva roky ve vězení na Špilberku v Brně.

Dostal se tam jako zajatec Rakušanů poté, co byl zvolen za člena Konventu a jako jakobínský komisař byl poslán k Severní armádě. Po své výměně za jiného prominentního zajatce v r. 1795 se stal členem „Rady pětiset“. Po porážce jakobínů byl opět uvězněn, uprchl a dostal se přes Švýcarsko a Španělsko na Kanárské ostrovy a odtud dokonce až do Indie. Do Francie se vrátil až po revoluci, aby se nakonec díky amnestii krále Ludvíka XVIII. stal znovu královským úředníkem – podprefektem v Saint-Menehouldu. Jestli u všeho byla i jeho žena, která ho o tuto politickou pouť mohla připravit, již prameny nic neříkají. O této jeho třetí kariéře jsme také našli v Saint-Menehouldu stopu. „Pan podprefekt Drouet úřadoval v tomto domě“, bylo psáno na desce v Rue Hanzy vedoucí z levého rohu náměstí.

Pátrání po historii zadržení Ludvíka vyžaduje zajet i do Varennes. Musíme zpátky do Clermont en Argonne a odtud jako král jedeme okresní silnicí D 946 do Varennes. Na jeho kraji mezi prvními domy zůstal zprvu králův kočár stát. Zastavujeme také, ale jen proto, že si chceme prohlédnout Musée de l´Argonne, kde je i Office de Tourisme. Jsme v „hlavním městě“ proslulého kraje, jednoho z těch, které zvoní historií a které člení Francii podle historie na rozdíl od administrativního členění podle departmentů. V kraji romantických údolí a hustých lesů, v kraji protínaném zbytky dlouhých zákopů, v kraji bohaté válečné historie tří válek. Prusko – francouzské z r. 1870, 1. a 2. světové války. Také ale v kraji mezi dvěma rivalizujícími biskupstvími, v Champagne a Lorraine. V žádném jiném kraji není tolik opatství a převorství jako v Argonne. O tom všem jsme našli doklady v muzeu.

Hned vedle něj stála památka největší. Monumentální památník v podobě antického chrámu zde nechal v r. 1927 postavit stát Pennsylvania, na paměť amerických vojáků z tohoto státu, kteří v tomto kraji bojovali za Velké války a v r. 1918 osvobodili Varennes. Je to neuvěřitelné, ale záhy mám vedle sebe očitého svědka. Na malém parkovišti vedle mého forda kombi zastavuje velký obytný ford, takový domeček na kolech a z něj se vyhrne na první pohled americká rodina. Tedy dědeček, babička, dcera a dvě vnoučata, kluk a holka. Děti si z památníku udělají hned sportovní arénu a starší muž jde pomalu k nápisu, který jsem si již opsal: „In honor of her troops…“ Počkám, až v něm odezní první dojem a pak pokládám obligátní otázku: „Where are you from ?“ Říká, že z Arkansasu. Tady ve Varennes nebojoval, ale v Normandii, Ardennách a došel až do Paříže. Ptám se jej, zda-li znal nějaké americké vojáky českého původu? Ano, říká, byli mezi námi, ale pak je vybrali a poslali s Pattonem do vaší země. Na Francii ale vzpomíná rád. Na láhve vín, které jim házeli do aut, na francouzská děvčata, která do nich skákala. Mnozí kamarádi tady zůstali. Ukazuje prstem k zemi. Byl tady po válce už několikráte. Teď vzal s sebou vnoučata, aby jim ukázal Francii, bojiště a hřbitovy, kde leží jeho kamarádi. Ti právě skákají přes mramorovou zídku. Už je to moc nebaví, říká, viděli toho moc, komentuje jejich dovádění v památníku americký veterán. Loučíme se a příští rok nebo za dva, přijede prý do Prahy. Moc o ní slyšel, „the beautiful city“. Říkám mu, aby přijel 8. května do Plzně, bude průvod a setká se s mnoha válečnými kamarády a také, bude moc dobré pivo. Ou kej, směje se a vyměňujeme si vizitky. „See you next year in Pilsen“ a mává mi ještě z rozjíždějícího auta.

V „turistické kanceláři“ nám poradili, kde najdeme další Ludvíkovy stopy. Sjíždíme z kopce dolů do centra Varennes. Benzinová pumpa, první obchody, hustá zástavba. Ale také ospalý letní klid venkovského městečka. Tady předjel Drouet Ludvíkův kočár a asi tady jej s pomocí místního procurateura a také hokynáře a obchodníka jménem Jean Baptiste Sauce, zastavil. Muselo to být nedaleko kostela, v jehož klenutém průchodě se schovali příslušníci Národní gardy zburcovaní Drouetem. Nedá nám to moc práce a po prohlídce několika domů v okolí nacházíme ten pravý, jak to zvěstuje další pamětní deska. V něm našla královská rodina nehledané útočiště, zde malý princ s princeznou ulehli do postelí a zde královští manželé přijali pobočníka, který jim předal dopis Národního shromáždění, vyzývající jej k návratu do Paříže. A odsud začala smutná cesta krále a královny, která je později dovedla do věznic Templu a Conciergerie a na popravčí lešení. Nejdříve padla hlava krále, o rok později i královny. Dcery české královny Marie Terezie.