Duben 2004

Jde vůbec ještě o Beneše?

Bohumil Doležal

Už z několikadenního odstupu je zjevné, že Lex Beneš, který nyní prošel Poslaneckou sněmovnou, je záležitost mnohovrstevná, přičemž okolnosti jeho vzniku a hlavně důvody jeho zastánců jsou možná ještě důležitější než význam oslaveného. Nejprve sama forma, zákon: hodnocení historické osobnosti (a uznání jejích zásluh) je ve svobodné společnosti věc veřejné, kritické diskuse, která ústí v konsensus a v níž se, jak věříme, nakonec prosadí správný názor. Je to namáhavý, dlouhodobý proces, který prochází mnoha peripetiemi. Člověk snadno podlehne pokušení mu nějak napomoci například tím, že se zásluhy stanoví zákonem, v němž je diskuse nahrazena hlasováním a konsensus normativním výrokem (stojí ti, co si myslí, že se Beneš o stát nezasloužil, mimo zákon?). Kdyby Češi byli měli v osmdesátých letech devatenáctého století vlastní národní parlament, nepochybně by hlasoval o pravosti Rukopisů.

Obsahem má být pocta. Smyslem zákona je vztyčení nehmotného pomníku. S hmotnými pomníky jsou špatné zkušenosti, periodicky se vztyčují a bourají, jeden mimořádně obrovský, určený pro věčnost, bylo třeba demolovat už po šesti letech od dokončení. Je tu ale potíž: hodnocení významné historické osobnosti je těžké vměstnat do dotazníku o jediné rubrice: zasloužil se – ano, ne. Beneš se nepochybně zasloužil o vznik státu, bez něhož by dnešní Česká republika asi neexistovala. Zasloužila se i řada dalších, ale je málo sporné, že on stál v první řadě.

Beneš se ovšem taky „zasloužil“ o to, že frustrovaná a demoralizovaná česká společnost vplula po roce 1945 hladce do smrdutých vod rudého carství. Byl už před vypuknutím války přesvědčen, že stalinský politický model dokáže oplodnit unavenou západní demokracii a že SSSR bude schopen garantovat svobodu a nezávislost ČSR lépe než kdysi Francie a Británie. Po válce inicioval či aspoň kryl svou autoritou řadu opatření, která znamenala omezení politické svobody, demontáž svobodného podnikání a hromadné porušování občanských a lidských práv obyvatelstva (plošné represe vůči Němcům a Maďarům). Jistěže nezpůsobil únorový puč v roce 1948, ale uhladil mu cestu (a když byl puč dokonán, nedokázal ani včas odstoupit). Jistěže je nevěcné srovnávat ho s Hitlerem či Stalinem, už proto, že jeho politická dráha se odehrávala v docela jiné historické dimenzi. Je to však osobnost, jak se dnes říká, „kontroverzní“.

Zbývá tedy nejpodstatnější otázka: proč si ho politici dávají na prapor. Z toho, co zaznělo v Poslanecké sněmovně během projednávání zákona, vyplývá, že o Beneše jako o konkrétní historickou osobnost ani tolik nejde. Beneš je především „symbol českého státu a symbol českých národních zájmů“. Je dokonce jakýmsi „lakmusovým papírkem“: „řekni mi, jak smýšlíš o Edvardu Benešovi, a já ti řeknu, jaké je tvé skutečné místo na politické scéně“. A protože smyslem zákonů je „utvořit určitou hráz pro jednotlivé společnosti“, má tento zákon čelit „hlasům zaznívajícím v sousedství“ a bránit stát proti útokům těch, kteří si přejí změny poválečného uspořádání. Jeden poslanec si dokonce slibuje, že „schválení zákona sníží nebezpečí průlomu restituční hranice“.

Je zjevné, že stejně jako v případě raně středověkých světců (sv. Václav) se dobová interpretace odtrhla od konkrétního historického podnětu a žije svým vlastním životem. Stoupenci zákona připisují dávno zesnulému politikovi jakousi zázračnou moc, kterou nemá. To, co bylo v jedenáctém a dvanáctém století dobovým územ, vypadá v dnešní racionální době jako nedůstojná parodie.

Edvarde Beneši, vévodo české země, nedej zahynouti nám ni budoucím!

(www.bohumildolezal.cz)