Duben 2004

Co dělat?

Vladimír Cícha

Co dělat, no to je slovo do pranice, řekl by Ferda Plzák (V. Havel- Zahradní slavnost). Zvláštní, v poslední době mám stále častěji pocit, že dříve nebo později k takové pranici dojde. Ostatně, už došlo, i když katastrofa v New Yorku v září roku 2001 pranicí nebyla. Byla něčím neskonale horším a bestiálnějším.

Pročítaje řadu exilových periodik, zdá se mi, že jedině tam se ještě hovoří o plíživé devastaci západní kultury, civilizace a demokracie (články O. Ulče i jiných autorů, jejichž obdoba se v anglosaském tisku těžko nalézá). V N. Polygonu pak k tomu patří krátké, ale obsahem významné texty M. Wahlenové (NP č. 6/2003) a M. Swinkels-Novákové (NP č. 1/2004). Citace výroků stoupenců islámského fundamentalismu jsou věru zneklidňující. Čtenář si může říci, že jde o extremní jedince, jakých je v každé společnosti, k její škodě, více než dost. To však je sotva dostatečným důvodem k optimismu.

Na rozdíl od revolucí francouzské nebo Velké říjnové, změny ve světě a hlavně tedy v jeho demokratické, pokrokové části (zde míněn pokrok v oné střídmé podobě) dějí se mnohem dlouhodobější, nenápadnou, ale rafinovanou cestou, na níž doslova zve sama podstata skutečné demokracie. Po ní v posledních snad svou dekádách kráčeli a stále v neustále větším množství kráčejí ti, kterým vlastní domovina není dost dobrá a kteří, místo aby ocenili vlídnost s níž jsou přijímáni v zemi, kterou si za svůj druhý a lepší domov vybrali, dožadují se neuvěřitelného a mnozí z nich, jak se ukázalo nedávno, jsou jeho zavilými nepřáteli, v mnohém případě lidskými zrůdami (= teroristy), užívajícími snadné infiltrace ke svým neuvěřitelným aktivitám. Ty se dějí ve jménu víry a nenávisti, kterou se snaží zdůvodnit dávnými historickými proviněními křesťanstva případně kapitalismu. To je samozřejmě zcela zcestné a všeobecné přijetí tohoto principu pro vzájemnou koexistenci národů a států vedlo by jedině ke světovému konfliktu monumentálního rozsahu.

Jak daleko je dneska svět právě od takového konfliktu? To nemohu, samozřejmě, říci. Nevím to. Ale, což pěstování politické korektnosti nespočtem absurdních případů se jevících jako choroba tohoto demokratického světa, není dostatečným důvodem k pesimismu? A jak lze dnes napravit naivitu autorit, kteří ve jménu respektování lidských práv, práv na změnu jedné země za jinou, dopustily, aby v podstatě každá demokratická země zcela dobrovolně nechala si ve vlastním territoriu vybujet pátou kolonu? Připomíná to vlídné poskytnutí útulku zloději či vrahounovi, o jehož skutečných úmyslech se ale dobrodinec dozvídá, když už je pozdě.

Co mne v negativním slova smyslu fascinuje nejvíce, je patolízalství vlád i nižších orgánů, obecních, univerzitních a jiných, jež s ohromující servilností přijímají drzé a zcela neopodstatněné nároky a požadavky těch, kteří namísto asimilace s vybraným, novým prostředím (a tedy pro ně dle jejich vlastního výběru lepším, spravedlivějším - jinak by přece mohli zůstat doma!) se dožadují respektu jejich náboženských a společenských zvyklostí, zcela cizích mravům a tradicím jejich nové domoviny a mnohdy i vlastním základům civilizace.

Existuje nespočet referencí k událostem, které, probíhající ve jménu politické korektnosti, normálně myslícímu, kulturnímu člověku ať už křesťansko-židovské kultury či ateistovi, nahánějí hrůzu a husí kůži. A tu si dovolím vrátit se k otázce vyslovené v názvu této krátké stati. Co dělat? Jak zabránit tomuto dosud více latentnímu, ale mnohdy už i zcela citelnému nebezpečí, ohrožujícímu naší západní civilizaci (ač tato není prostá nedostatků)?

Co v tomto ohledu činí autority, které dle demokratických zákonů a pravidel byly zvoleny, aby se co nejlépe snažily o to, aby život jejich voličů (a zde nemám samozřejmě na mysli jen městské okrsky, ale celé státy) mohl být prožíván tak, jak donedávna zaručovaly tyto demokratické konstituce. A nejen ony, ale i zdravý a normální rozum.

Oho, nepíši tyto řádky, abych se proslavil návodem k tomu, co dělat. Ale ona otázka se zcela důvodně vtírá a nabízí. Co tedy má dělat naše křesťansko-židovská civilizace, která se ocitá (někdy se nemohu zbavit toho pocitu) na počátku cesty k likvidaci?

Dosud, a to jen ve většině na stránkách exilového tisku, mohu se dočíst o neradostných jevech jež mohou vést k budoucímu (dnes již začatému) konfliktu různých vír a kultur, konfliktu, který vystřídal ono napětí v době existence sovětského imperia, udržovaného tehdy před katastrofou dostatečným arsenálem atomových a snad i vodíkových zbraní na obou stranách.

A co se stane, až tento nám nepřátelský svět islámu (i když jeho fundamentalistických věrozvěstů může být menší část, při celkových cca 1,2 miliardy je i malé fundamentalistické procento značným počtem) stane se ještě nepřátelštějším? Vždyť jeden terorista dokáže dnes usmrtit desítky ba stovky nevinných lidí.

Zasvěcené i méně zasvěcené litanie, nespočet slov a vět bylo již napsáno a vysloveno o děsivém útoku dne 9. září 2001, o důvodech, jež k tomu vedly, o oprávnění, stejně jako neoprávnění napadení Iráku Spojenými státy americkými, o americkém imperialismu a jeho zrůdnosti, o tom zda prezident Bush je genius nebo osel a zločinec, o tom, že bin Ládin je stále na svobodě a mnoho se nepřispělo k lepšímu vývoji v Iráku po zatčení S. Hussajna, o trvajícím zabíjení amerických vojáků stejně jako Iráčanů v Iráku ... a teď, v půli března t. r., masakr v Madridu.

Tato akce teroristů zaslouží si obzvláštní pozornosti. Není valné pochybnosti o tom, že významně ovlivnila výsledek voleb ve Španělsku a změnu vlády, změnu politiky země vůči USA. Bez ohledu na to, zda příklon Španělska ke Spojeným státům ve věci iráckého konfliktu měl nebo neměl požehnání většiny Španělů, je důležitější ono prokazatelné ovlivnění volebního výsledku odporným, bestiálním činem terroristů (dnes je už prokázané, že nešlo o čin Basků). To se snadno může stát významným povzbuzením k dalším podobným akcím islámských fundamentalistů. V kterékoli demokratické zemi; ostatně, na listině bin Ládina vybraných zemí pro další útoky podobné oněm v Madridu jsou i Francie a Německo, ba i Polsko, včetně Kanady).

Mohu já, laik a nezasvěcenec, penzista, odpovědět na otázku, jak současné světové krizi čelit? Sotva. Vždyť ani mnohé fundované zdroje (kupř. The Economist) navzdory zasvěceným rozborů a analýzám, nedodaly dosud, alespoň pokud já vím, žádný konkrétní návrh nebo recept jak tuto ošemetnou krizi naší současné civilizace vyřešit. Myslím si ale, že se dosud podceňuje jedna velmi závažná skutečnost. Ať už je tomu tak z jakýchkoli důvodů, napětí a hrozba velikého konfliktu v době studené války způsobená rozporností dvou systémů, totality a demokracie, vystřídány jsou náboženskou nenávistí značné části přívrženců islámu k západní kultuře a demokracii. Zatímco zrůdností fašismu, nacismu a stalinistického komunismu bylo v minulém století více než dost, nebylo tam znevážení vlastního života - fanatického dávání přednosti před smrti a slávě v Alláhově nebi před životem na zemi. Nebylo terorismu jako takového. Pogromy na židy, koncentrační tábory a jiné bestiality oněch časů jsou dnes překonány zrůdností snad největší: bezohledným terorem náboženských fanatiků. Proti nacismu se nakonec postavily země vážící si svých demokratických, humánních systémů. Dnes se mi nezdá, že by se tyto země, jak jejich vůdcové, tak obyčejní obyvatelé, v naprosté jednotě a vědomí nové nebezpečí plně pochopily. Onen termín pátá kolona, tehdy zcela jasně vymezitelný, dnes se stal všeobecností. Blahovolnost demokracie otevřela ochotně náruč svým nezavilejším nepřátelům a shledává teď, že zbavit se jich není lehké ani teoreticky, ani prakticky.

Ale k oné původní otázce. Co dělat? Nemám jinou odpověď než uvědomit si ve vší zevrubnosti současné nebezpečí velikého konfliktu, ale možná ještě mnohem větší a univerzálnější konflikt v nepříliš daleké budoucnosti. A snad si i připomenout ono přísloví o košili bližší nežli kabát. Leč pro řešení v tomto smyslu nastavila politická správnost veliké překážky. A je velmi smutným pozorováním, kterak ti, kteří by měli a mohli zhoubnému procesu zabránit, jej podporují. Ač to zní leckomu jakkoliv, faktem zůstává, že ne každý muslim je terorista, ale každý terorista byl muslim.