Duben 2004

Skoroeurokomisař a premiér

Emanuel Mandler

Česko dokáže i věci těžko uvěřitelné. Ještě jsme se ani nestali členy Evropské unie a už máme potíže, za které EU opravdu nemůže. Náš první eurokomisař se vzdal své funkce ještě dříve, než do ní vstoupil. Ostuda vznikla velká, ale on, jak se zdá, ji přežil ve zdraví. Ne tak předseda vlády. Ten zkolaboval a musel strávit víkend v nemocnici. Píše se, že jeho zhroucení způsobilo především vyčerpání, pochopitelně – násobené tím šokem z Kužvartova chování.

Komentáře se zmiňují o Kužvartovi vesměs neobyčejně nelichotivě (jak by ne, vždyť to, že udělal republice v Evropské unii ostudu, je nepochybné). O premiérovi pak většinou soudí, že pokud poté, co de facto zvolil Václava Klause prezidentem a nyní se mu nezdařilo jmenovat řádného eurokomisaře, by už asi podobné personální klopýtnutí ve své funkci nepřežil. Je to velmi milosrdné hodnocení.

Vladimír Špidla je zajisté v obtížné situaci. Jeho strana je napůl rozpadlá, další člen koalice je už jako parlamentní strana vysloveně “archivní” (Unie svobody), přitom vládní většina ve sněmovně má o hlas víc než opozice. Udržet takový vládní celek pohromadě vyžaduje člověka s velkými schopnostmi a značnými zkušenostmi. Navíc, což je neobyčejně důležité, musí to být politik, který je schopný učit se z dosavadních výsledků včetně chyb a nedostatků. Těžko by asi bylo najít takového v našich zeměpisných souřadnicích. Ani Vladimír Špidla nemá tyto vlastnosti a kauza Kužvart to názorně předvedla. Po Kužvartově odstoupení logicky není důvodu, proč by ještě měl setrvávat v čele neobyčejně špatně fungující vládní koalice.

Umění odejít je významnou součástí politické kultury. Není to nikdy snadné, protože ti, kteří odcházejí, ztrácejí dosavadní moc (a příjmy), oslabují své vztahy s důležitými institucemi i šance na návrat do vysoké politiky. Navíc zpravidla odcházejí v nepříznivé situaci, často v takové, kdy podle jejich názoru by odchod znamenal cosi jako katastrofu pro vlastní stranu, ne-li pro celý stát. Neexistuje-li demokratický mechanismus moci, hlavní představitel jen tak neodejde. To nám předváděl komunistický režim: první muž ve straně a ve státě mohl odejít tak, že umřel, anebo byl zlikvidován, a až do té doby se snažil, často úspěšně, šířit pevné přesvědčení, že konec jeho vládnutí znamená tragédii pro všechny. Takový byl stav od smrti Klementa Gottwalda až po listopad 1989.

Mnoho lidí nejen v sociální demokracii je přesvědčeno, že Špidla právě z podobného důvodu musí zůstat – vždyť politická situace je krajně neutěšená, sestavení příští vlády by bylo obtížné a přišlo by vniveč mnohé z toho, do čeho se Špidlova vláda pustila. Jenomže pokud Špidla zůstane v čele vlády, bude to postupem doby čím dál tím horší: z “reformy” se stane ještě větší karikatura prospěšných změn, než je nyní, politická situace bude ještě neutěšenější a personální změny, které pravděpodobně nastanou, dopadnou katastrofálně.

Je to opravdu tak, že udržet nynější vládní celek pohromadě vyžaduje člověka s velkými schopnostmi a značnými zkušenostmi? Jistěže ano. Bohužel k tomu, aby premiér odešel, by rovněž bylo zapotřebí, aby jeho schopnosti byly velké, zkušenosti značné a aby byl schopen poučit se z chyb, kterých se dopustil. Takže se máme na co těšit. K současné politické bídě přibývá to, že premiér a celá naše vláda se ocitají v bludném kruhu.