Květen 2004

Library of Congress

Ota Ulč

Zde na opačném břehu Atlantiku se dozvídáme, že Václav Havel přijede do Washingtonu pobýt pár letních týdnů či dokonce měsíců v kongresové knihovně. Naštěstí je klimatizovaná, poněvadž počasí v tu dobu je v metropoli u Potomacu, téměř na rovnoběžce s Bagdádem, až k uzoufání vlhké s teplotou rekordní.

Library of Congress je unikát, jemuž může jen těžko konkurovat nějaká jiná knihovna na světě. Na jejím založení v roce 1800 a počátečním rozkvětu měl významnou zásluhu Thomas Jefferson, snad nejpozoruhodnější velikán v dějinách země. Účelem knihovny bylo poskytovat servis pánům zákonodárcům, jejich štábům a též legitimním vědcům. Později do ní získala přístup veškerá veřejnost. Na Independence Avenue je tak k dispozici kolos s víc než 100 milióny knih, rukopisů, fotografií, plakátů, map, hudebních not v 470 řečích. Délka koridorů s těmito zásobami už překročila 500 kilometrů čili vzdálenost téměř přes celou Českou republiku. Některý z pěti tisíc zaměstnanců je též českého původu a zájemcům poradí, kde co najít. Kdysi významný činitel předúnorového režimu mi velmi vycházel vstříc, když jsem zápolil s vyhledáváním materiálů při práci na doktorské disertaci pro Kolumbijskou univerzitu.

Nutno se potýkat s denně přibývajícím návalem novinek, zásob přibývá, gigant kypí. Postačí nahlédnout do oddělení map (6 milionů) s nutností přizpůsobovat se měnícím požadavkům dne. Rozpad Sovětského svazu, přepis všech čínských jmen, diktátor Mobutu z Konga udělal Zaire, po jeho pádu padlo i Zaire, vojenští vládci přejmenovali Burmu na Myanmar, Rangoon na Yangon, což ale tamější sílící opozice neuznává. V Indii se z Madrásu stal Chennai a z Bombaje Mumbai. V Zimbabwe změnili 10 procent a v Zambii víc než 20 procent názvů všech měst a obcí. V Japonsku urbanizace pohltila a tedy i z map vypudila tisíc vesnic. I požadavky být politically correct chtějí své. Pod tlakem některých velmi háklivých amerických Indiánů dochází k zákazu prý potupného slova squaw. První vyhověl stát Minnesota, ostatní následovaly - celkem těch změn bude 1.200. A pořád si někdo něco nového vymýšlí: North Tarrytown, městečko ve státě New Yorku, odstěhováním giganta General Motors utrpělo hospodářskou ztrátu a tedy došlo k iniciativě přejmenováním na Sleepy Hollow, něco jako Ospalé údolí.

Před víc než 100 lety se veřejnosti poskytla příležitost vzít do ruky kteroukoliv z milionů knih. Totéž právo je teď rozšířeno o přístup do special collection - k rukopisům, pozůstalostem velikánů, prezidentů, celebrit, fotografiím z občanské války, novinám s oznámením o zavraždění Lincolna, divadelním plakátům a třeba i jídelním lístkům z dávné doby. V těchto dnech došlo k odpečetění velkého množství (1.585) krabic s písemnostmi zemřelého Harry A. Blackmuna , soudce Nejvyššího soudu. The New York Times uveřejnil (7. 3. 2004) zkušenost své novinářky: "Měla jsem pocit , že vstupuji do jiného světa. Čítárna oddělení rukopisů kongresové knihovny je něco zcela unikátního. Podobá se to vstupu do chrámu sekty, o jejíž existenci jsem jen stěží něco věděla. Před přiblížením se k vzácným dokumentům, které jsou původním zdrojem kulturního a politického dědictví země, zájemce se musí vysvléci téměř donaha. Všechno přinesené včetně svršků, které mají kapsy, se odevzdá a zamkne. Papír a tužku poskytne personál. Laptop computer se smí použít, ale při příchodu a odchodu musí být podroben inspekci. Kdokoliv by čítárnu opustil, i třeba jen kvůli jednomu telefonátu, bude znovu kontrolován bedlivým hlídačem."

Ale vzdor sebepřísnějším opatřením, stále hrozí nebezpečí, že unikátní delikátní dokumenty utrpí. Papír, jehož výroba se v podstatě za století nezměnila, má své výhody. Je skladný, snadno přenosný, nerozbije se, když ho upustíme, lze ho složit, dělat na něj poznámky, vystřihovat, pohodlněji se lze na něj dívat než na obrazovku, a jeho použitelnost nezávisí na vnějších zdrojích energie. Jenže skladování, přeprava tam a zpátky zabere příliš času, papír žloutne, trouchniví, má jen dočasnou životnost, vede k plýtvání, polovina paperbacků se neprodá a vyhodí, kolik jen stromů, hvozdů je zničeno zbytečně.

Snaha předejít takovým permanentním ztrátám, vedla k zrození projektu všechny ty zásoby digitalizovat. S nápadem prý přišel Steven P. Jobs, jeden ze zakladatelů firmy Apple, a ředitel knihovny James H. Billington iniciativu přivítal. Tento tzv. National Digital Library Program zahrne zdroje i z jiných knihoven a všechno to bohatství by bylo k okamžité dispozici nás všech na této rozvíjející se electronic superhighway. Do roku 2000 došlo k zpracování přes 5 milionů exponátů,. knihovna dostává miliony požadavků měsíčně a hodně jich přichází od středoškolské mládeže. Není se co divit , však to je generace, která kolem kompjútrů vyrůstá. Proces digitalizace je náročný nejenom časově. Stojí víc peněz (2 až 6 dolarů za stránku), než je Kongres ochoten poskytnout z kapsy daňových poplatníků. Tedy jako v mnohých jiných případech, se stát obrací k soukromým mecenášům. Mnohé miliony poskytl miliardář John W. Kluge, velký obnos též přišel z nadace Davida Packarda.

V souvislosti se zmínkou o této knihovně a o penězích: The Kennan Institute, založený v roce 1974 jako součást Wilsonova Centra - Woodrow Wilson International Center for Scholars, podporuje činnost v oboru humanitních a sociálních věd. Zájemcům o seznamování se s knihovnou, jejími archivy, poskytuje krátkodobý, maximálně jednoměsíční grant. Obnos je to skrovný - pouhých 100 dolarů denně. Neexistují formuláře k vyplňování, stačí sepsat krátký (700 až 800 slov) projekt, poslat curriculum vitae, dva doporučující dopisy, a zvolit si dobu příjezdu. (Klimaticky nejpříjemnější částí roku jsou září a říjen.) Žádosti se podávají k prvnímu dni měsíce března, června, září a prosince, a žadatel se doví výsledek do šesti týdnů. Webová adresa a zdroj též jiných grantových příležitostí, dlouhodobějších a daleko štědřejších, je tato: http://www.wilsoncenter.org/kennan. Adresa The Woorow Wilson International Center for Scholars: One Woodrow Wilson Plaza, 1300 Pennsylvania Avenue, NW, Washington, D.C. 20004-3027.

Teď když českému zájemci o poznávání světa přestaly bránit důvody politické, leč stále ho trápí důvody ekonomické, víc energie by měl věnovat pátrání po dosažitelných příležitostech. Nadačních zdrojů jsou v Americe stovky, tisícovky. Vyžaduje to píli včeličky a trpělivost světce hledat v tlustých fasciklech, seznamovat se s kvalifikačními podmínkami, někdy natolik specifickými, že určené peníze zůstanou ležet ladem (jako třeba v případě požadavku najít Indiána narozeného v Nebrasce a zajímajícího se o studium latiny). Vyplňovat někdy až protivně podrobné formuláře a otravovat známé o napsaní doporučujícho dopisu. A nenechat se odradit neúspěchem. Většina žadatelů sice neuspěje, ale čím častěji a na více adresách se člověk ozve, na pravděpodobnosti výhry přibývá. Když jsem jednou láteřil kvůli dalšímu takovému fiasku, zkušenější kolega mě poučil případem vytrvalce, který na ulici zastavoval ženy s dotazem, zda by se s ním nechtěly vyspat. Výsledkem bylo, že sice inkasoval značné množství facek, ale rovněž hodně často si zasouložil.