Květen 2004

Seznamování se s paviány

Ota Ulč

Farmáři, zejména Burové, podrobují své nezletilé syny, nikoliv dcery, zkoušce trosečnické dospělosti. Vysadí potomka v buši s ruksakem, proviantem (zejména biltongem - sušeným masem), nožem, sirkami s úkolem se s navigační pomocí hvězd neztratit a umem vykouzlit v poušti vláhu a dorazit do dvou týdnů na místo X, kde tatínek bude čekat.

Takto nevychován, nepříznivá zpráva v novinách o stavu vozovky č. 52 mi zalahodila. Nemusím si vyčítat nedostatek odvahy pustit se k Atlantiku přes neasfaltovanou namibijskou poušť. Nikoliv, raději si trošku zajedeme po jediné hlavní silnici, po ní se občas něco pohybuje, takže kdyby datsun zesnul, budeme mávat se zvýšenou pravděpodobností dosažitelné pomoci.

Napřed hodinka jízdy přímo na sever do města Okahanja, centra Hererů, tam jsou pohřbeni jejich největší náčelníci. A rovněž je tam k mání nejlepší biltong na světě, ujistil nás v Kapském městě český antropolog. Ještě nám zbýval a stále míň chutnal kus kudu, springboka a elefanta; pštrosa jsme však již dojedli. Pídil jsem po vínu, na hlavní ulici zahlédl Drankwinkel, vstoupil a nekoupil. Odpudila mě hanebná kvalita zboží a čpící nevraživost domorodého personálu.Vedl-li by dojem ruku osudu, tak tady bych tou rukou byl obdržel kudlu mezi žebra. Náš kluk šel zatím přes ulici koupit cocacolu v obchodě vlídnějších portugalských uprchlíků. Ulicemi se šinuly vyšňořené Herero dámy s důstojností středověkých korábů. Jednu jsem požádal o detailní snímek, cvakl jsem, dotyčná mě nezahnala.

Silnice vede dál na sever, až k angolské hranici, my se musíme dát na západ a odtud z výše téměř dvou kilometrů se šinout k Atlantiku, k výši nula. Tři sta kilometrů a budeme tam. Rovina, šedohnědé stromy a křoviny, bez kousku něčeho zeleného. Suchý, horký, ale snesitelný vzduch. Našli jsme stříšku a v jejím stínu se pustili do oběda. Polední klid s pípáním neviditelných ptáčků přeťal rachot a pak i píšťala sto metrů podél nás supícího nákladního vlaku. Pan strojvedoucí nám jednou rukou mával a druhou obsluhoval píšťalu. Snad to byly zvuky jen pozdravné a nikoliv varující. Zásluhou někdejšího stavebního úsilí Němců je Namibie vlastně zdolatelná, překročitelná poušť. Lze přes ni jak po asfaltu, tak po kolejích.

Neobtěžováni ani šelmami, ani teroristy, dojedli jsme, nasypali ptáčkům a dali se zas do pohybu - do včasného pohybu. Právě se k nám totiž dostavila tlupa paviánů. Někteří překáželi na vozovce, jiní lezli přes drátěný plot, další se plotem prokusovali. Ve windhoekském obchodě s kůžemi a vycpanou žirafou nám ukazovali čelist dospělého paviána, prý se silou a skusem jaguára: dva hrůzné tesáky v místech, kde my máme, či měli jsme, zuby moudrosti. Pavián se v afrikaans řekne BAVIAAN. Není to, prosím, anarchista, bordelář, jak jméno káže. Baviaáni si potrpí na disciplínu, na vysoce organizovaný, ba věru stranický způsob života. Pěstují Führerprinzip, kult osobnosti: když vůdce zemře, dojde k volbě nového vůdce, k zavedení nového kultu.

Z novin jsem si vystřihl zprávu ze sousední Zimbabwe. Baviaáni unesli dvouletého chlapečka Thomase Mzvidedzu. Po neúspěšném policejním pátrání, rodiče kontaktovali domorodého čaroděje s efektivnějšími metodami práce. Magik našel stopu, děcko bez šatů a též naprosto bez škrábance nalezeno dvacet pět kilometrů daleko, pokojně pochrupávající mezi balvany. O paviánech občas též psával NAŠINEC, tento pozoruhodný, teď již zesnulý časopis, který stvořili v Jižní Africe Češi, vypuzení z vlasti internacionální pancéřovou výpomocí v srpnu 1968. Zde je ukázka: "Projížděl jsem nedávno Wankie. Mezi tím městem a řekou Zambezi začaly opice ničit úrodu, protože letos jsou neobvyklá sucha. Žádné exterminační metody nepomáhaly, lidé je proto odřízli od vody. Výsledek? Žádný - opice chodí pít vodu z váz na hřbitovech a nikdo se už neodváží je rušit. Hřbitov a opice připomínají člověku, aby si o sobě příliš nemyslel.

Je dokázáno, že opice vynikají v moderním malířství - op artu - že pronikly do vesmíru dřív než člověk a že přijaly za své opuštěné lidské tvorečky - Tarzana a jiné … Na mysu Dobré naděje, kde jich žijí velké tlupy, se paviáni s důmyslností vpravdě lidskou zabývají vykrádáním aut a není zámku, který by nedokázali otevřít. Také Afričané je pokládali donedávna za nadřazené lidskému pokolení. Podle africké legendy byly opice dříve lidskými tvory, žily v kmenech a měly svoje kraaly jako ostatní lidé. Protože jsou však velmi moudré, nechaly si narůst ocasy a změnily se v opice, když přijel do Afriky běloch - aby na něj nemusely dělat.

Jen v jednom punktu si s lidmi nezadají. Pozoroval jsem paviána, když kradl na poli kukuřici.Ulomil si jednu a schoval ji v levém podpaží, pak druhou v pravém a ta z levého mu vypadla. Utrhl jinou, vrazil ji do huby a ztratil tu z pravého podpaží. Začal nadávat a vypadl mu klas z huby. Vztekle urval nový a strčil jej mezi nohy. Objevil se farmář a pavián utekl - na zemi plno kukuřice, v hubě nic. To ukazuje na to, že i ten nejchytřejšěí tvor zpitomí, když si chce nahrabat víc, než se mu vejde do huby." (Červenec 1985, Bludný Holanďan.) Tolik tedy poznatek s moudrou douškou na stránkách někdejšího výtečného Našince.

Cestou jsme projížděli jen dvěma městečky, s podivnými jmény Karibik a Usakos. V tom prvním se usadilo hodně portugalských uprchlíků z Angoly. Na hlavní ulici mezi Schulte Bäckerei a Allgemeine Handl jsme dohnali onen nákladní vlak, stiskli klakson datsuna a revanšovali se pozdravným zatroubením. Dopravní informace: touto odbočkou do místa Anschluss. Důvodem zrodu Usakose, nejžhavější prý namibijské usedlosti, byla železnice. Čekali jsme bídný městys a ono ne: hezké ulice, květiny, hotel, kostelík, ba i golfové hřiště.

V jednom dni jsme přejeli asi sto řek a ani v jedné kapka vody. Řečiště vyprahlá, leč autentická - tady přece voda bývala! Kdypak asi naposled, kdy asi příště zas?