Květen 2004

Beneš se zasloužil o komunistický stát.

Jaroslav Hutka

Velké ideje ničí malé zisky. Tahle věta vysvětluje, proč česká politika nemá žádné velké ideje. Čeští politici hrabou pod sebe a nazývají to národním zájmem. Semínko tohoto vlastenectví bylo zaseto už v devatenáctém století a vyrůstalo by dále v nádherně překroucené parazitní orchideje, kdyby nás nečekalo cosi, čemu z Čech královédvorských a zelenohorských Rukopisů těžko rozumět. Letošního Prvního máje se nebude – Viléme, Hynku, Jarmilo! – jako každého roku máchovsky věšet na šibenici v největší české milenecké básni, ani nebudou komunisti organizovat svůj postčarodějnický karneval, ne, půjde se do Evropy! Jak tomu rozumět? To je kam?

“Až vstoupíme do Evropské unie, tak nám zakáží vitamíny,” říkal nedávno reportéru BBC jeden Irčan při opakovaném irském referendu o tom, jestli k Evropské unii smějí přistoupit další státy. “Ale Irsko už v Evropské unii dávno je a vitamíny nikdo nezakázal,” opáčil reportér. “Ale já si v žádném případě nepřeji, aby nám někdo vitamíny zakazoval, takže budu hlasovat proti,” uzavřel rozhovor ten Irčan. Jelikož žiji v Česku, tak mu rozumím. Nejspíš to bude dáno tou společnou keltskou minulostí. Rozpustí nás jak kostku cukru v kafi, varuje Profesor z Hradčan a vláda freudovsky volí tak, abychom žádného komisaře v Evropě nemuseli mít a parlament svou antievropskou nechuť nakonec vyjádří uzákoněním dementní věty, že Edvard Beneš se zasloužil o stát. Pedant by se samozřejmě mohl zeptat, o jaký stát a v kterých hranicích? Já se zase ptám, co tak najednou? Co tím chceme nepřátelskému Západu oznámit? Že se do něj nenecháme dobrovolně zavléci bez našich demokraticky zvolených komunistů v parlamentu a že si k tomu přibereme ještě politického frankensteina Beneše, abychom si ho mohli v budoucnu budit, jak se nám umane?

Ale když už se musíme k této politické obludě do “vyhaslé” historie vracet a stále ji oživovat – já vidím Beneše trochu v jasnějším světle. Napřed se Beneš dopustil vlastizrady, potom plánované genocidy, a nakonec ve spolupráci s cizí mocností spiknutí proti vlastnímu státu, kterého byl vůdcem. Rozsudek je jasný. Věčná hanba.

Každý jedinec, každé území, každá společnost má ve své minulosti něco ošklivého. Jelikož jsme pouze dočasní uživatelé života, nikoliv jeho tvůrci a vládci, seběhne se často mnoho věcí, za které v té chvíli tak úplně nemůžeme. Ale co můžeme a dokonce musíme, je udělat si na ty věci názor. Lépe dříve, ale později už nevyhnutelně. To je totiž to jediné, v čem jsme svobodní. Udělat si pořádek v představách. Bez vážného pokusu o tento pořádek svoboda neexistuje. Prostě rozeznat od sebe dobré a špatné a dále pokračovat jen v tom dobrém, protože to špatné je k ničemu, tedy kromě připomínky, že se k němu už nemáme vracet. To je také jediný důvod, proč si máme to špatné pamatovat. A to je také jediný důvod, proč si pamatovat Beneše.