Květen 2004

Ležet na břiše se mi nikdy nelíbilo.

Miloš Doležal

S generálmajorem Rudolfem Krzákem o Rubikonu, andělích a vojenské cti

Šestého dubna vám bude devadesát. Jak z nadhledu let vnímáte českou současnost?

Řeknu vám to takto: Po válce a především v roce 1946 zvolil náš národ katastrofální cestu. Pod praporem velkých zítřků jsme se dostali k bažině plné politického, ekonomického a morálního marasmu. Dnes ještě stále stojíme před tou bažinou a díváme se na druhý břeh. Čekáme, přešlapujeme, okrádáme se navzájem a hledáme nějaké vznášedlo, které by nás přeneslo na druhý břeh vysoké životní úrovně. Jenže – s podmínkou, abychom neunavili ruce a dostali se tam snadno, rychle a bez námahy. Vím ale jedno: bez statečnosti a svědomí se neobejdeme.

Hledal jsem cestu ven

Co rozhodlo o tom, že jste po maturitě vstoupil do armády?

Myslel jsem taky na práva. Na gymnáziu jsem v městské knihovně pravidelně četl Peroutkovy články v Přítomnosti a také Čapkovy texty v Lidovkách. Jinak jsem byl typickým představitelem své generace: hodně jsem sportoval a trampoval… I když jsem nikdy nemluvil o vlastenectví, považoval jsem službu v armádě za přihlášení se k určité tradici. Dobrovolně jsem narukoval a v roce 1936 jsem jako podporučík nastoupil na Vojenskou akademii v Hranicích.

Jaké jste měl rodinné zázemí?

Měli jsme hospodářství v bramborovém kraji. Nebylo velké, neuneslo ani koňský potah a my jsme byli přitažení od dětství k práci na poli. Na nohy jsme se postavili díky matce, která hospodářství rozuměla. Otec byl vyučený řezník a hostinský, pokrokový národovec, který nechodil do kostela, v neděli se sešel v hospodě se sousedy. Naproti tomu matka pocházela z křesťansky založené rodiny, vodila nás děti do kostela a byla by bývala ráda, kdybych šel studovat na kněze. Ale nenutila mě. Chodil jsem do Sokola, který byl u nás založen rok před mým narozením. To bylo pro tento kraj typické: Sokol a církev, dvě instituce, které byly ctěné a kolem nichž se točil veškerý společenský život.

Kde vás zastihl 15. březen 1939?

V Českých Budějovicích. Byl jsem překvapen, že tu Němci jsou. Dozvěděl jsem se to teprve ráno. Ale ještě jsme stačili spálit řadu tajných materiálů. Pak přišla kocovina. Z tohoto šoku jsem pak začal hledat východisko. Uvažoval jsem o tom, že budu nějakým způsobem činný v odboji, v mém případě ve vojenské skupině Obrana národa, ale ležet na břiše se mi nikdy nelíbilo. Hledal jsem cestu ven.

Jak jste ji našel?

V květnu 1939 jsem se vrátil do Bernartic a srazil se tu se dvěma kamarády: s Honzou Doubkem, poručíkem dělostřelectva, a s Rudolfem Hrubcem, s kterým jsme v obecné škole seděli v jedné lavici. Ten se stal poručíkem pěchoty. Nikdo z nás nechtěl žít v zemi, kterou sešlapávala nacistická bota. Rozdělili jsme si úkoly: jezdili jsme do Prahy, korespondovali, sháněli valuty a podobně. Zjistili jsme, že cesta ven vede přes Moravskou Ostravu.

Jak jste se rozloučili s domovem?

Při taneční zábavě v sokolovně. Hrubec se tam stačil ještě poprat… Čtvrtého června naše trojice vyrazila z rodného hnízda. Bylo časně ráno, městečko ještě spalo, mlha. V autobuse s námi jel vrchní četnické stanice a přál nám šťastnou cestu. Kdyby tušil, kam vlastně míříme. Ale to jsme ani my sami přesně nevěděli. Díky mému kamarádovi Frantovi Klaschkovi fungovala dokonalá konspirace. V Praze U Fleků jsme si slíbili, že se tam první sobotu po válce sejdeme…

Přijeli jsme do Ostravy, v domluvené hospodě jsme se sešli s neznámým převaděčem a řekli si heslo. Po hodině nás další lidé vyvedli směrem z města. Ukázali nám potok – to byl náš Rubikon, který jsme museli překročit – a řekli nám, že na druhé straně je Polsko. Hranice jsme přešli v šest hodin odpoledne 8. června. Zavezli nás do Karviné, kde už byli naši letci, asi patnáct kluků. A odtud jsme jeli do Krakova.

Táhl jste prý aktovky s knížkami a na sobě troje šaty. K čemu?

Z prozaického důvodu – naši převaděči nám řekli, že máme být co nejvíc nenápadní, pokud možno bez větších zavazadel. Tak jsem na sebe navlékl všechno, co jsem měl. Byl jsem jak kulička. A v aktovce jsem nenesl nějaké knížky ke čtení, byly to samé slovníky, francouzský, anglický, německý, protože mi bylo jasné, že v cizině se budeme muset hned domluvit a porozumět. Říkal jsem: Kluci, pomožte mi! – A oni: Prosim tě, zahoď to! – A já: Vy mameluci, počkejte, až budete potřebovat něco dojednat! – A taky že potřebovali.

Pokud jde o ty šaty – jedny byly parádní, nové, stály 600 korun, což tehdy byla obrovská cena. Ty jsem pak prodal, aby naše parta měla z čeho žít.

Zvláštní skupina D

V únoru 1941 jste byl přidělen ke zpravodajskému oddělení v Londýně. Co jste tam dělal?

Když se rozvinulo zpravodajství a intenzita depeší mezi Prahou a Londýnem se začala zvyšovat, bylo nutné nabrat nové kádry. Já ale na práci šifranta neměl moc talent a navíc jsem nechtěl odbýt válku jako kancelista. Tak jsem se přihlásil, když vybírali důstojníky pro Rusko v roce 1942. Plukovníku Moravcovi, šéfovi zpravodajství, se to nelíbilo, protože jsem znal fůru tajných informací z depeší, které chodily mezi prezidentem Benešem a Háchou. Nechtěl mě pustit, protože kdybych náhodou padl do německého zajetí, mohl bych pod nátlakem něco vyzradit.

Přesto jste se stal zástupcem velitele skupiny D, která organizovala výcvik a vysílání parašutistů do protektorátu. Vzpomínáte si na okamžik, kdy jste se dozvěděl o atentátu na Heydricha?

Věděl jsem to mezi prvními. Každé ráno jsem si ve zprávách Reuters četl, co je nového na zeměkouli. Hned jsem si myslel, že to byli naši vojáci, ale nebylo zvykem se ptát. Tak jsem měl tichou radost a cítil hrdost. A současně jsem si uvědomoval nesmírnou složitost situace, vztahy mezi spojenci a měnící se stav domácího odboje. Jasně to ukázala první vlna výsadků. Neochota poskytovat parašutistům pomoc, úkryt a ochranu je nutila uchylovat se k příbuzným, a tak porušovat konspirativní zásady. Životnost paraskupin byla maximálně půl roku. Uchytila se prakticky jen každá třetí. Ztráty byly veliké. A vidíte, ti kluci do toho dál šli. Mezi nimi byl i Ruda Hrubec.

Tam jste se tedy znovu sešli?

Naše životní cesty byly propletené. Scházeli jsme se a zase rozcházeli. Byl to kamarád, pro kterého bych udělal první poslední. Tehdy pracoval ve výcvikové sekci a byl šíleně zažrán do skákání s padákem. Některé paraskupiny doprovázel při letu do protektorátu a pomáhal je vysazovat, což bylo velmi riskantní.

Přežil?

Ne, naposledy jsme se viděli v roce 1944, než jsme byli posláni společně do Itálie. Rudolf se měl ženit, jeho snoubenka už zařizovala sňatek, byla to Mollie Polocková, dcera velitele protivzdušné obrany východního Středomoří generála Polocka. Ruda měl zažádáno o dovolenou, ale rozhodl se jít do akce. Já mu to rozmlouval. Odpověděl: „Rozmyslím si to a zítra ti řeknu.“ A druhý den přišel a povídá: „Koukni, nebude to dlouho trvat, ožením se, až se vrátím. Jdu do toho.“

Jaký byl váš úkol?

Měli jsme navázat styk s protektorátním vládním vojskem, které bylo nasazeno v Itálii, organizovat přechody českých vojáků k italským partyzánům a připravit je jako celek k chystané spojenecké ofenzívě.

Původně měla být vysazena celá šestičlenná skupina. Proč jste se rozdělili?

Protože se měnila situace vládního vojska. Operační skupinu bylo třeba rozdělit, aby pokryla rozšířený prostor. Podle řeky Pád na skupinu Silica-jih a Silica-sever. Řekl jsem Rudlovi, aby si vybral, kam kdo seskočí. Nakonec nechal rozhodnutí na minci. Vyšel mu sever. K Hrubcovi šel ještě Bohuslav Nocar, baťovec, který měl v Trinidadu skvělé obchodní místo, mohl mít klid a nemusel riskovat. A přesto šel do výcviku a do akce. Hrubcova skupina odletěla v noci z 11. na 12. září. Letadlo narazilo na horský masiv a zřítilo se v plamenech. Všichni zahynuli. Byl jsem zdrcen.

Jak dopadla vaše skupina?

Všelijak. Už samo vysazení do přímořských Alp bylo krkolomné. Hlavním nepřítelem byly hory, a teprve pak nacistická armáda, černé košile a gestapo. Vládní vojsko už bylo pryč, a tak jsem spolupracoval s vojáky 3. alpské partyzánské divize. Dostali jsme se do obklíčení, navíc jsme přišli o spojení se základnou. Jedenáct dní jsme čekali na vysvobození. Zachránili nás na poslední chvíli.

Jak?

Poslední den, když už byli nacisté kolem nás na svazích, jsme uslyšeli kroužit stíhací mustangy a na přistávací plochu dosedl jednoplošný dvousedadlový Lysander. Stačilo, aby tehdy zapršelo, a letadlo nemohlo přistát. Na jedno sedadlo se namáčkli tři důstojníci, mně půlka těla čouhala ven. Andělé mě tehdy líbali na čelo. Přistáli jsme na letišti Peretola u Florencie.

Návrat domů

Sešli jste se po válce U Fleků, jak jste si slíbili?

Nikdo na to neměl chuť – bez Rudly Hrubce a s hlubokou bolestí v srdci z tragédie, která potkala v Bernarticích naše rodiny.

Kdy jste se dozvěděl, co se za války u vás doma stalo?

V březnu 1945 jsem odjel na východní frontu k 1. čs. samostatnému sboru. Dostal jsem se na Slovensko a postupovali jsme ve směru Malá Fatra, Váh a Žilina. A tam jsem se u strýce všechno dozvěděl. Tehdy mi řekl, že byla popravena maminka, tatínek, bratr, sestry a další příbuzní. Taktéž celá rodina Hrubcova, Doubkova, Lukešovi a jiní z Bernartic.

Teprve po válce vyšlo najevo, co se v červenci 1942 v Bernarticích odehrálo. Do jaké míry za celou tragédii nese odpovědnost Václav Kindl, jeden z členů paraskupiny Intransitive?

Krátce před startem tříčlenné skupiny Intransitive do akce jsem Kindlovi dal narychlo sepsaný lístek pro svoji rodinu v Bernarticích, ve kterém jsem psal, že jsme v pořádku a daří se nám dobře. A dole jsem připsal vzkaz příteli Frantovi Klaschkovi, ať pozdravem poslaným do Francie potvrdí, zda žije. Věděl jsem po zkušenostech s naším útěkem do Polska o jeho schopnostech a chtěl jsem jeho prostřednictvím rozšířit síť lidí ochotných dát své adresy jako záchytné pro další paraskupiny. Říkal jsem Kindlovi: Potřebuji našim tohle poslat, ale ať k nim nikdo nechodí. Jenže lidé z jeho skupiny se nakonec nemohli nikde uchytit a z nezbytí do Bernartic šli. Navíc jim Rudla Hrubec ještě před vysazením, během nočního letu, dal záchytnou adresu na svého strýce Františka Lukeše, který bydlel na okraji Bernartic, což bylo ideální místo pro úkryt. Jenže konfidenti klatovského gestapa Hronek a Strizik se něco z toho dozvěděli, a tak začala ta hrozná mašinérie, na jejímž konci je 22 popravených bernartických občanů. Podle mne je Kindlova vina minimální.

Měl jste sílu se do Bernartic vrátit?

Ne hned. Nemohl jsem. Dlouho mi to trvalo, než jsem našel sílu vstoupit do rodného domu. Nepotřeboval jsem už vědět víc.

Vězení a čest

Po komunistickém puči vás týrali, zavřeli a existenčně zničili. Jak vám bylo při zjištění, že tohle vám dělají příslušníci vlastního národa, za který jste nasazoval krk?

To, že mě vyhodili z armády, jsem v dané chvíli pociťoval jako přirozené. Nesouhlasil jsem s tím, že armáda má být politická a stranická. Proto mě tam už nic nedrželo. Nebylo mi ovšem jedno to, že bych měl být zneužit ke zlikvidování svého šéfa generála Palečka, který byl mým velitelem už v Anglii. Chtěli, abych ho zavile likvidoval. To jsem pochopitelně neudělal. Za to mě pak odsoudili – říkali tomu sabotáž Košického vládního programu a spiknutí proti republice. Nikdy jsem toho nelitoval, protože vědomí, že bych se propůjčil k svinstvu a zákeřnostem na druhém člověku, bych nesnesl.

Co jste po propuštění z kriminálu dělal?

Byl jsem určen k manuální práci: nejdřív jsem pracoval v kovárně, pak v chemii, kde jsem si zničil dýchání, a pak u stavební geologie, v maringotkách.

Nezanevřel jste po tom všem na svou zem a krajany?

Díval jsem se na to z vyššího hlediska. Žádná totalita nepřinese spásu lidstvu. Ale byl jsem přesvědčen, že ten systém jen tak lehce nepadne, i když se v kriminále říkalo: Po jaru to praskne.

Co pro vás znamená spojení „vojenská čest“?

Nikdy jsem o tom nemluvil. Je to soubor morálních zásad, jež je nutné dodržovat, aby člověk neztratil tvář. Člověk je víc než jen shluk buněk a ribonukleových kyselin. Každý tu má nějaké poslání, úkol. Věřím v existenci vyšší síly, která vše řídí.

Kdybyste se měl znovu rozhodovat, šel byste zase bojovat?

Šel. S žádnou totalitou bych se nesrovnal.

RUDOLF KRZÁK se narodil v roce 1914 v Bernarticích. Po maturitě vstoupil do armády a vystudoval vojenskou akademii v Hranicích. V roce 1939 odešel bojovat do Francie, kde byl velitelem 1. pěšího pluku a získal první vojenské vyznamenání, Croix de Guerre. Po přechodu do Anglie byl šifrantem zpravodajského oddělení, v letech 1942–45 pak zástupcem velitele zvláštní skupiny D (parašutisté). Jeho rodinu v protektorátu nacisté vyvraždili. Po válce působil na ministerstvu národní obrany jako náčelník štábu výsadkového vojska, v roce 1949 ho komunisté obžalovali z velezrady a odsoudili na 9 let. O pět let později byl podmínečně propuštěn, až do důchodu vykonával nekvalifikovanou práci a byl pod stálým dohledem StB. V roce 1991 obdržel Řád M. R. Štefánika, byl rehabilitován, povýšen na generálmajora a na čas působil jako tajemník Svazu bojovníků za svobodu. Dnes žije v domově důchodců v Poděbradech.

(Respekt)