Květen 2004

V říši prťavého nadčlověka

Eduard Freisler

Český student, který v KLDR strávil půl roku, vypráví o všudypřítomných vyhrávajících pionýrech a jejich rodičích, kteří musí stále studovat spisy "Drahého vůdce".

"O lidských právech? O tom se nebudeme bavit, máme na tuto otázku vlastní názor." Tato slova pronesl při své březnové návštěvě Prahy šéf parlamentu KLDR Cche Tche-pok. Naši zákonodárci si s ním přesto podali ruku a slíbili jeho zemi diplomatickou pomoc. Pomoc, které tamní stalinistický režim nepochybně zneužije ve svůj prospěch. O jeho zrůdnosti vypovídá řada uprchlíků i přímých svědků. Například český student Jaromír Chlada, který v Pchjongjangu strávil šest měsíců.

Blíží se desátá hodina večer a Pchjongjang se noří do tmy, elektřiny totiž není nazbyt - tedy až na jedno jediné místo. Do svítání nad ztichlým městem září do dálky dvacetimetrová bronzová socha diktátora Kim Čong-ila. Jeden z největších tyranů moderní historie v nadživotní velikosti a pod ním ve tmě a strachu jeho lid. Bez Kima a jeho revoluce neuplyne ani jediný den. Jaromír Chlada to pocítí hned první ráno, kdy jde do školy. Cestou mu stejně jako statisícům dalším vyhrávají četné dechovky pionýrů. Míjejí ho malá nákladní auta, na nichž mezi transparenty stojí "revolučním nadšením" prodchnutá žena. Do megafonu vykřikuje hesla komunistické strany a citáty Velkého vůdce (Kim Ir-sena) a Drahého vůdce (jeho syna Kim Čong-ila). Všude jsou jejich mamutí sochy, v domácnostech visí jejich obrazy, desítky muzeí vyprávějí jejich životní příběh hodinu po hodině. "V muzeích je o nich, ale jen o nich úplně všechno. V jednom je třeba dřevená chalupa s imitací sněhu, kde se měl narodit Kim Čong-il," vybavuje si Jaromír.

Pchongjangská akvária

Student koreanistiky se díval na obyvatele Pchjongjangu a věděl, že kterýkoliv z nich může být odvezen do koncentračních táborů na severu země. "Pomyšlení na lágry mě deprimovalo," svěřuje se Jaromír. Na sever se neměl šanci dostat. Jeho pohyb po hlavním městě byl sice neomezený, výlety za metropoli byly ale striktně naplánované a ostře hlídané. O koncentračních táborech přesto existuje řada svědectví. Letos u nás vyšla kniha "Pchjongjangská akvária". Její autor Kang Čchol-hwan prožil deset let v táboře nucených prací, který se nazývá Jodok. Když tam nastoupil, bylo mu pouhých devět let. Denně musel tvrdě pracovat na poli, v horách či v dolech, odpoledne "studoval" Kimovy spisy. Za jakýkoliv projev neposlušnosti, neznalosti či třeba jen únavy byl nemilosrdně zbit dozorci či učiteli. Jednou za čas se všichni museli účastnit veřejných poprav spoluvězňů, kteří se pokusili o útěk či jen vzdorovali. Kangova rodina se živila převážně kukuřicí. Později si svůj nuzný jídelníček zpestřili - chytali a pojídali krysy. Kang k tomu píše: "Ten, kdo umírá hladem, chytí krysu a bez přemýšlení ji sní. Sotva se ale nají, začíná jeho mozek opět pracovat: Jsem lidská bytost... krysa? Tak hluboko jsem klesl.' Po chvíli ho ale hlad opět začne sužovat a on si začne chystat pastičku..."

Uč se, nebo...

Jaromír Chlada Kangovy příběhy znal. Po pár týdnech pobytu mohl přidat i svou, i když zdaleka ne tak otřesnou zkušenost. Z atmosféry na ulicích brzy poznal, jak se severokorejský stalinistický stát na svých obyvatelích podepisuje. Vedle permanentně rozjásaných pionýrů a propagátorů s megafony se lidé pohybují tiše a vždy mají jasný směr. "Jen tak se tam nikdy netoulají. Vědí, v kolik musí být v práci, kdy na schůzi, kdy na obědě, kdy vyzvednout děti ze školy," popisuje všední den obyvatel Pchjongjangu Jaromír. Lidé večer navíc většinou spěchají domů, aby se ještě pár hodin věnovali memorování Kunových spisů. Jsou ze svých znalostí totiž jednou za čas zkoušeni. Kdo neprojde, může se ocitnout v ohrožení života. Neznalost myšlenek vůdců je považována za zradu revoluce a urážku Kimů. Takové "pochybení" sice může vyřešit sebekritika, kterou podstupují i děti v útlém věku, v horším případě ale takového nešťastníka čeká obávaný koncentrační tábor. Tam jsou "převychováváni" čili mučeni a zotročováni. Strach Severokorejce proto ochromuje do takové míry, že se většinou cizinci na ulici obloukem vyhýbají, natož aby s ním prohodili pár slov. "Nikoho ze Severokorejců jsem tam za půl roku nepoznal," zamýšlí se Jaromír, který se přátelil jen se zahraničními studenty převážně z Ruska a Číny a dodává: "Nuda tam byla obrovská. Dalo se jít nanejvýš na diskotéku do nějakého mezinárodního hotelu." Ani tam ale Jaromír Severokorejce nepotkal. Mohl je tak opět vidět až ráno, kdy se hromadně vydávali do práce. Taktika režimu je jasná, lidé musí být neustále součástí kolektivu, socialistického kolektivu. Nemají potom čas ani klid na zamyšlení nad svým životem a stavem společnosti.

Pětidomý systém

Režim navíc vytvořil takzvaný pětidomý systém. Na každých pět domů je jeden dozorce. Ten je zodpovědný za všechno přes ideologii, obřady nebo výzdobu až po trestání nejrůznějších prohřešků. "Jakékoliv provinění proti režimu odnáší rodina až do třetí generace," upozorňuje Miriam Lowensteinová, která přednáší koreanistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Celá rodina "zrádce" je stigmatizována. Její členové nemohou cestovat ani po vlastní zemi, nemají nárok na vzdělání, dělají jen ty nejpodřadnější a nejtvrdší práce, například v dolech. Takový trest se týká i žen a dívek. Zbavit se takového osudu je pro tyto generace nemožné. Miriam Lowensteinová ale o jednom východisku ví: "Mohou svou zradu napravit tím, že ze sebe udělají dobrovolné lidské bomby. Režim je tak může využít k teroristickým akcím proti svým nepřátelům." V myslích mnoha Severokorejců jsou ale Kimové skutečnými bohy. Již deset let zesnulý Kim Ir-sen je například nazýván Sluncem, Kim Čong-il získal označení Slunce 21. století. Kimové jsou všude ztělesňováni jako největší vojevůdci, myslitelé, vědci, sportovci či umělci. Na obrazech jsou vždy o hlavu větší než dav lidí kolem nich, vždy se usmívají. "Všichni jsme byli přesvědčeni, že ani jeden z Kimů nemocí, nekadí. Může si snad člověk představovat něco takového u bohů? Když jsem se díval na jejich portréty, cítil jsem se díky těm otcovským, ochranitelským, laskavým a sebejistým tvářím v bezpečí," vzpomíná Kang v knize na své dětství. Aby si Kimové udrželi božské zdání, státní média píší či přednáší o jejich nadpřirozených schopnostech. Kim Čong-ilovi proto vždy jen stačí, aby se na nějakou dovednost podíval a hned ji ovládá. Například nikdy v životě nehrál golf. Jednou ale hru sledoval v televizi, poté vzal do ruky hůl a vydal se na jedno hřiště o dvaceti jamkách. Všechny zahrál na první pokus. Tak popsal první zkušenost Drahého vůdce s golfem vládní deník Rodok Sinmun. "Nám jsou takové zprávy k smíchu, ale řada Severokorejců tomu bezmezně věří," podotýká doktorka Lowensteinová a dodává: "Severokorejci mají zálibu v mýtech v sobě doslova geneticky zakódovanou."

Fanatického uctívání Kimova kultu byl svědkem i Jaromír. Nejsilněji na něj zapůsobila masová oslava výročí založení KLDR. "Statisíce lidí s hořícími loučemi procházely před tribunou s Kimem. Připadalo mi to jako nacistické seance za Hitlera," vypráví. Co by asi o nadčlověku Kimovi tito lidé řekli, kdyby měli tu možnost se s ním setkat jako jedna Jaromírova spolužačka z Ruska. "Potřásla si s ním rukou a pak nám vyprávěla, že je to takovej strejc s bříškem, koutama a že jeho pleť byla taková olezlá," směje se Jaromír. Historka, která nás pobavila u piva, by obyčejného Severokorejce stála život. Slovy šéfa parlamentu KLDR, režim Kim Čong-ila má na lidská práva svůj vlastní názor.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)