Květen 2004

Nehádejme se s panem prezidentem

Luděk Frýbort

Zjišťuji, že budu muset přehodnotit svůj postoj k prezidentu republiky. Sepsal jsem pro tento list několik ostrých kritik jeho výroků a skutků, avšak nyní shledávám, že jsem se mýlil. Přečetl jsem si totiž v Mladé frontě z 28. února rozhovor pánů redaktorů s hlavou státu a musím připustit, že můj názor jest zviklán. Domníval jsem se doposud, že se mohu utkávat s postoji páně Klausovými tak, jak už to v politické diskusi chodívá: vymezit souhlas či nesouhlas, analyzovat jednotlivé body nesouhlasu, zvažovat je, zjišťovat, který je podstatnější a který méně, pojmenovat hluchá či bezobsažná místa protivníkovy argumentace, se zdravou nedůvěřivostí hledat, čemu by se asi rád vyhnul, co zamlčuje či zastírá, a pokusit se dobrat příčin, proč tak činí. Po dobrém uvážení jsem nyní nucen přiznat, že to byla představa scestná, ne-li přímo prázdná a falešná.

Pročítám se první částí rozhovoru, v níž je Václav Klaus dotazován na problémy vnitřní politiky, na počínání současné vlády a na jeho působení v prezidentském úřadu. Zatím se mi zdá, že se ničím zvlášť neliší od interview s kterýmkoliv jiným významným politikem: v něčem bych s ním nesouhlasil, v něčem s jistými výhradami ano, trochu mi vadí Klausovo neustálé vyzdvihování vlastní osoby, ale vcelku nevybočuje z rámce rozpravy mezi rozumnými lidmi, byť i stojícími na rozdílných názorových pozicích. Zlom nastává v části druhé, jíž tazatelé přecházejí na téma Evropské unie: náhle přestává být diskuse diskusí, pryč je rozumná střízlivost a rozvaha politického profesionála, na střechu vyšlehne oheň neovládnutelné vášně, kdyby nešlo zrovna o hlavu státu, řekl bych, že hysterie. Co se hnulo v mysli státníkově? Proč tak křečovitě nesnáší Evropskou unii, až se zdá, že ho při pouhé zmínce o ní trefí šlak?

Asi je chyba hledat ve všem jen racionální motivy. Vysvětloval jsem si doposud invektivy pana Klause vůči evropské jednotě všelijak. Domníval jsem se, že si velmi cení záře své hvězdy na domácím nebi a obává se, že na nebeské klenbě evropské její jas zanikne ve světle mnohem významnějších stálic. Hanebně jsem ho podezíral, že se děsí ani ne tak ztráty české suverenity, jako spíš nevhodných pohledů pod její pokličku, pod níž vře a dýmá lecjaký švindlík, v prostředí postkomunistických Čech sice obvyklý a nikoho už nevzrušující, mající však dobrý důvod se vyhýbat konfrontaci s obyčeji západního světa. Že, zkráceněji řečeno, členství v Evropské unii s sebou přináší podřízení určitému dohledu, což s některými formami suverenity špatně pasuje dohromady.

Inu, makléři privatizace za zhasnutých světel a příteli různých Junků a Rebjonků by se dalo přiřknout ledacos. Přesto mi něco v té kombinaci nesedí. Pletichář tak zkušený, v nejtemnějších záhybech politického handlu obeznalý, by přece dovedl nemilovaný objekt zpochybňovat jinak, šikovněji, věrohodněji. Uvědomil by si jistou špásovnost výroků typu - klasický příklad neuvěřitelných centralizačních, byrokratických, direktivních, autokratických tendencí..., neboť by ho trklo, jak znamenitě vystihují ani ne tak způsoby vzdáleného Bruselu, jako mnohem spíš království českého, utrápeného byrokracií, k jejíž autokratickým tendencím dějiny nenabízejí mnoho srovnání - kupodivu není pamětníka, že by kdy proti ní zahřímal, ačkoli se kritice z liberálních pozic přímo nabízí. Znal by snad přesvědčivější formulace svého nesouhlasu, než pořád dokola vykřikovat - musím odmítnout ... musím protestovat ... toto já nemohu přijmout ... znovu opakuji ... odmítám, prostě odmítám... Tak nemluví obratný diskutér, byť i se sklonem k pletichářství; to už je výraz posedlosti, maniakální fixace na ireálného nepřítele. Abychom se raději v panem prezidentem o Evropské unii nehádali, mohlo by mu to uškodit. Ano, pane prezidente, máte pravdu, pane prezidente, uklidněte se, myslete na něco příjemnějšího, vemte si tadyhle prášeček...

(Annonce)