Květen 2004

Stará kamenná tvář jako z Mount Rushmore

Ross Hedvíček

Na půl cestě mezi městy Kitchener a Cambridge u dálnice 401 v jižním Ontariu stával obrovitý K-Mart. Jenže asi časem přestal vynášet - byla to taky pitomost postavit K-Mart uprostřed ničeho. A tak byl K-Mart zrušen a budova prodána. Koupil ji maník jménem John Ireland a udělal tam hudební klub skřížený s barem. Klub to byl světový a bar taky. Jmenoval se Lulu. Vystupovaly tam všechny hvězdy světové hudby, které už nevyžadovaly k vystoupení stadión pro 50 tisíc lidí - protože do toho baru vešlo jen tak 3000 lidí. Hostovali tam Nazareth, i nekompletní Deep Purple, Chuck Berry a B. B. King a John Lee Hooker a místní kanadské hvězdy jako Lee Aaron, Kim Mitchell a nebo i Barenaked Ladies (ano, ta kapela se jmenuje Úplně nahé ženské, i když je to šest tlustých chlapů v šortkách). A různí ti rebelové, jako rockový rebel George Thorogood a countryový rebel Steve Earle - Shania Twain tehdy ještě byla malá holka a žila kousek na sever odtamtud, v Timmins...

A bar to byl taky světový - dokonce nejdelší bar na světě, bylo to v Guinessově knize rekordů a prodávali tam trička s nápisem "LULU - The Home of the Longest Bar in the World". Rekordu bylo dosaženo jednoduchým fíglem, že bar vedl po celé budově a uznejte že budova, kde dřív byl K-Mart, musela být pěkně veliká a všelijak se kroutil a zatáčel - na několika místech se to dalo podlézt - takže bar pokračoval nepřerušen... no atrakce. U baru jsem sedával i já a starý známý Charlie Bronson - Old Stone Face, neboli Stará kamenná tvář. Charlie Bronson, i když vypadá dosti mexicky, se jmenoval původně Karel Bucinsky a narodil se českým rodičům v Pennsylvanii a v tom baru sedával proto, protože John Ireland byl jeho švagr. Johnova sestra Jill, taky herečka, byla Charlieho manželka a tehdy ještě žila.

V Kanadě u baru se nevedou žádné hluboké filozofické úvahy - to není jak u vás v Česku, takže řeč, volně propletená škytáním a říháním, šla asi takto:

H: Chuck! Buchinsky is a Czech name! (Chucku! Bucinsky je české jméno!)

B: I know... and I was christened Karel, not Charles! (Já vím, jsem taky pokřtěný Karel a ne Charles!)

H: ... and I was christened Rostislav, not Ross! (.. a já jsem pokřtěný Rostislav a ne Ross!)

B: Gosh... what they have done to us!? (Šmarjá - co to s námi udělali?)

H: I used to be a Czech! (Jsem bývalý Čech!)

B: I know - how could I miss that! (Já vím - to mi přece nemohlo uniknout!)

H: Where did ya get that Bronson then? (A kde jsi přišel k tomu Bronsonovi?)

B: It's a street in L.A. - looks better on a screen. (To je jméno ulice v L.A. - vypadá to líp na plátně)

H: I used to live on Bronson in Kissimmee. (Kdysi jsem bydlel na Bronsonově ulici v Kissimmee.)

B: Hey! That alone makes us countrymen - let's drink to that! (Hej! Už to z nás dělá krajany! Zapijeme to!)

Atakdále, atakdále... jenže my jsme sem přišli na úplně jinou slavnou starou kamennou tvář - ten den v Lulu vystupoval Johnny Cash. Seděli jsme u stolečku pod jevištěm a zírali jak na Sochu svobody. Johnny Cash není jen zpěvák a už vůbec pouze "country zpěvák" - Johnny Cash je něco jako národní poklad v černém kabátě do půl stehen, národní památník, něco jako socha Radegasta a Jana Žižky na Vítkově v jednom, jestli někdy budou přidávat pátou tvář k těm na Mount Rushmore, tak by tam měla být velká stará kamenná tvář Johnny Cashe. Tvář s tím známým bambulatým nosem a malou babyface bradičkou, tvář, u které slyšíte ten hlas jako zvon, i když tam není.

Johnny s sebou na vystoupení vozil celou rodinu, aspoň se mu nestýskalo, když byl na cestách. A tak ve vystoupení zazněla i píseň předvedená jeho synem Johnem Carterem Cashem, bylo klukovi tehdy tak patnáct let, jistěže i maminka June Carter - Johnnyho manželka - taky zapěla jakousi starší píseň. To všechno ještě šlo, horší bylo, že Johnny je takový dobrák - nebo pod pantoflem, záleží jak se to bere - že sebou tahá celou Carter family, což jsou tři sestry jeho manželky June. Normálně tyhle starší paní zpívaly backup, jako vzadu dělaly uuuu a aaaa a duvap, duvap, duvap, ale jestli byl Johnny unavenej nebo co, nechal Carter Family zapět píseň samostatně a to vám byl fofr. Ten jekot by zastavil rozjetý vlak - a bylo jasno, proč Carter Family má vždy přídomek "legendární" - o takovém vřískotu musely jít legendy už od války.

I June byla nějaká rozjetá a z ničeho nic zcela bezdůvodně začala na jevišti poskakovat, vyzula si boty a v černých punčochách předváděla něco jako kombinaci kankánu a texaského two-stepu. Johnny se na ni podíval přísným okem a June zacouvala do zadní rady a začala dělat uuuu a aaaa, jak měla. Všem nám byly známy pověsti a legendy o užívání drog a přespříliš alkoholu, kterým se měl Johnny údajně oddávat, ale tehdy na tom jevišti byl Johnny určitě jediný střízlivý a s jasnou hlavou.

Co se týkalo repertoáru, tak to byl nejspíš typický mix od nejstarších hitů jako Folsom Prison Blues, přes San Quentin, kde si Johnny sám odpískl, co mu cenzura BBC v tom původním záznamu začátkem šedesátých let „vypískla“ jako nevhodné až po pomalé, patriotické písně, co se objevily na dvojalbu k dvoustému výročí založení Spojených států. Johnny sám, jen s občasným brnknutím na kytaru, odrecitoval celou Gettysburg Address. Gettysburg Address není adresa, kde bydlel Lincoln, je to řeč, kterou Lincoln pronesl při otevírání hřbitova na místě bitvy u Gettysburgu v Pennsylvanii, tady se to učí i děti ve škole, jako když v Česku děti recitovaly "Pro koho Lenin žil, všem lidem pro štěstí, teď klidným spánkem spí na Rudém náměstí", tak tady zase děti umějí tu řeč, co začíná "Four score and seven years ago..." Dav diváků, který před chvíli řval a povykoval a vesele po sobě házel prázdné flašky od piva, ztichl a poslouchal.

A tehdy poprvé jsem slyšel i jinou Johnnyho novinku, píseň "The Man Who Couldn't Cry" (Muž, který nemohl plakat) - příběh o člověku, co nebyl schopen uronit slzu, psa mu přejeli, žena mu utekla, ruku ztratil ve válce, odmítli mu vydat knížku, udělal film, ale byl to propadák, pořád žádné slzy, nakonec skončil ve vězení, kde s ním dělali hrozně věci, ale pořád žádné slzy a tak nakonec skončil v blázinci. Měl tam spoustu přátel a často hrál šachy a bylo mu fajn. A pokaždé, když pršelo, tak plakal. Až jednou pršelo čtyřicet dnů a čtyřicet noci v kuse - a on plakal a plakal a plakal. Na čtyřicátý první den zemřel na úplnou dehydrataci. Dostal se do nebe, našel svého psa, připojil si znovu ruku, kterou ztratil před lety a dole na zemi jeho bývalý zaměstnavatel zbankrotoval, vězení, kde byl, vyhořelo a celá země trpěla dlouhodobým suchem.

Dav čuměl (my taky), brady dole a málem jsme zapomněli tleskat. A já jsem vzpomínal a pátral v paměti, jaký jsem měl asi pocit, když jsem kdysi za mlada slyšel nějakou anglickou písničku, třeba Elvise nebo Jerry Lee Lewise a neuměl jsem tehdy ještě anglicky, abych rozuměl textu. Logicky si uvědomuji, že taková doba musela někdy být, ale tehdy mi to tak připadalo, že jsem rozuměl anglicky odjakživa - že to tak bylo vždycky.

A následovala rád osvědčených hitů a všem nám bylo krásně a nic nebolelo. Nakonec Johnny spustil Boy Named Sue (Chlapec jménem Zuzanka), o chlapci, kterému jeho otec dál ženské jméno, aby mu to udělal těžší a udělal kluka odolnějším. Píseň konci zvoláním "kdybych měl syna, tak ho pojmenuji John nebo George, ale nikdy ne Zuzana" - ovšem protože tohle se celé odehrávalo v baru s i tady směšným jménem Lulu, tak to Johnny zakončil s upravenou verzí "If I ever had a son, I wouldn't name him John or George - I would name him Lulu!" (Kdybych měl syna, nepojmenoval bych bych ho John nebo George, pojmenoval bych ho Lulu!) - a společenský unavený dav spokojeně jásal.

A pak už byl konec, vyšli jsme ven, venku bylo 40 stupňů pod nulou a byly Vánoce.