Květen 2004

Monarchie, republika a Evropa aneb Spor o TGM

Ludvík Bass

Člověk miluje,

miluje, co mizí.

Co říci víc?

(W. B. Yeats)

Willy Lorenz (1914–1995) miloval historické země Svatováclavské koruny – Čechy, Moravu a celé Slezsko – jako jeviště spolužití Čechů, Němců a Židů. To je láska zaručující trvalý zármutek, který lze také vycítit na pozadí Lorenzovy knihy historických esejů Dialog s českou zemí (německy 1988, česky 2002).

Autor pocházel ze smíšené rodiny, byl synem českého otce a německé matky, vystudoval práva a historii v Praze, Vídni a Berlíně. Stal se žurnalistou, spisovatelem, rakouským diplomatem a pak dějepiscem na univerzitě ve Štýrském Hradci. Své historické eseje Lorenz nepsal jako odborné studie, spíš mu šlo o osobní vyznání, o vyjádření vlastních názorů a pocitů. V knize probírá řadu dobře známých epizod z našich dějin: vraždu svatého Václava, osud Přemysla Otakara, Jana Nepomuckého i Jana Husa; druhou defenestraci, osobnost Valdštejna a naše „temno“ uprostřed rozkvětu baroka; nakonec i postavy skoro současné, T. G. Masaryka, Háchu, Beneše. Z těchto intimně známých historických motivů skládá ale Lorenz jiný obraz, než na jaký jsme zvyklí. Píše o mnohdy plodném spolužití smíšeného lidu českého zemského národa nacházejícího, navzdory častým konfliktům, bohatou společnou existenci v rámci onoho Rakouska, o němž napsal Palacký v roce 1848 frankfurtskému národnímu shromáždění: „Zajisté, kdyby státu rakouského nebylo již odedávna, museli bychom v interesu Evropy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil.“

Kdyby nebylo, kdyby bylo… Podobně jako Palacký i Lorenz píše dějiny nejen tak, jak byly, ale i jak by byly mohly být. Uvažuje jak o skutečných událostech, tak o možnostech a příležitostech ztracených na rozcestích dějin – než vyhlazením Židů a vyhnáním Němců zůstali Češi jedinými vlastníky našich historických zemí.

Osudová zaslepenost

Za důležité rozcestí považuje Lorenz ztrátu Slezska, které si Prusko násilně přisvojilo v roce 1740. Tím byla rovnováha mezi českým a německým obyvatelstvem historických zemí porušena ve prospěch Čechů. Němci se cítili natrvalo zatlačeni do defenzívy, v níž hledali spojence mimo historické české země. Po vyrovnání mezi Rakouskem a Uherskem v roce 1867 zabraňovali naši Němci spolu s Maďary odpovídajícímu vyrovnání Rakouska s Čechy. V průběhu těchto vášnivých konfliktů, v jejichž důsledku nedošlo ani k zrovnoprávnění českého jazyka navrhovanému vládou Badeniho, byl rakouský parlamentní systém tak ochromen, že monarchii nezbývalo než vládnout převážně administrativními prostředky (především slavným paragrafem čtrnáctým). Projevem Lorenzova kladného postoje vůči Rakousku je i to, že se o těchto těžkých krizích monarchie příliš nerozšiřuje: Snad by byly časem rozřešeny, kdyby nebylo katastrofy roku 1914.

Ale právě tato katastrofa osvětluje sklerotický koncový stav monarchie a jejího vedení. Napadnout Srbsko, podporované Ruskem, když skoro polovina obyvatelstva monarchie byli nespokojení Slované; vhodit sirku do evropského sudu střelného prachu, když monarchie, jen jakž takž držící pohromadě, byla nejpravděpodobnější obětí výbuchu! Jak by pak mohl T. G. Masaryk nadále myslet na státotvornou spolupráci v intencích Palackého s tak nepříčetnými vládci? Přesvědčili ho, že musí počítat s zánikem takto řízeného soustátí. Není snadné najít slova pro tehdejší sebevražednou zaslepenost vládnoucích vrstev Rakousko-Uherska – a Lorenz je nehledá. Vůbec se nezabývá rokem 1914 a rolí monarchie v jejím vlastním zániku, jako by se chtěl podílet na tomto osudném zaslepení. Je to nápadná nedomyšlenost a největší slabina celé knihy. Byla-li poslední kapitola monarchie pro Lorenze příliš bolestná, než aby ji mohl zpracovat, neměl být dějepiscem.

Bořitel i mýtotvorce

Žádná podobná myšlenková „zástava“ autorovi naštěstí nebránila v úvahách o následujících událostech. Věnuje celé dvě kapitoly veleznámé a přece tajuplné osobě T. G. Masaryka, toho pozdního, zato pak nejúčinnějšího hrobníka monarchie, jenž na jejích troskách vybudoval stát, který zdědil všechny její osudné vady. Lorenz probírá Masarykův německý původ mateřský a pravděpodobnost jeho nemanželského německého (židovského) původu ze strany otce. Jeho školení bylo veskrze německé; teprve jako profesor na české univerzitě v Praze se doučil plynné češtině. Za těchto okolností, naléhá Lorenz, byl by Masaryk prokázal českému národu a českým zemím obrovskou službu vyznáním, že „patří k oběma národům této země a že svůj původ považuje za osobní obohacení, jako je obohacením této země, že ji obývají dva národy“.

Lorenz se dohaduje, že Masaryk nevyužil této „jedinečné, neopakovatelné příležitosti, oné hvězdné hodiny českých dějin“, protože zde dosáhl hranic své dotud osvědčené odvahy. Na předcházející stránce však píše, že „Masarykovou osobní tragédií bylo to, že svůj německý původ musel tajit, aby ho národ bral vážně“, což lze lépe vyložit Masarykovým pragmatismem, s nímž se stylizoval jako veřejná osoba s ohledem na zájmy státu.

Vyznání, které si od něj přál Lorenz, bývalo by účelné ve státě národnostním, ustaveném po vzoru Švýcarska. Projekt českého státu byl sice narýsován ministrem zahraničí Edvardem Benešem na mírové konferenci v roce 1919 s výslovným poukazem na švýcarskou republiku, leč k trvalému zklamání našich Němců a Maďarů, kteří také doufali v sebeurčení, byl konečným výsledkem mírové konference národní stát Čechů a Slováků. „My, národ československý“ bylo zapsáno v preambuli k ústavě, a zvláštní postavení bylo vyhrazeno československému jazyku a československému živlu. Stát národní, na rozdíl od národnostního, nemohl být podpořen Masarykovým vyznáním, po kterém Lorenz toužil. To by totiž naopak oslabovalo Lorenzem zmiňovanou „legendu o československém národě, která byla základním stavebním prvkem nového národního státu“ – státu, jehož nevynuceného rozpadu se autor ještě dožil rok před smrtí.

V zahraničí byl nový stát vesměs posuzován jako vzorový příklad uskutečnění ideje národního sebeurčení, která převládala na mírové konferenci. Bruce Lockhart, už od roku 1919 sekretář Britského velvyslanectví v Praze, napsal ve své knize Ústup ze slávy (1934): „Československo bylo jedním nepochybným úspěchem mezi novými státy Evropy. Při všech jejich chybách se architekti míru nikde neospravedlnili lépe, než když udělili plnou nezávislost českému lidu, který si během tří set let utlačování zachoval vlastní kulturu a jazyk.“ Vlivný západní tisk oceňoval Masaryka už od přelomu století, kdy intervenoval v Hilsnerově procesu. V uskutečnění mýtu filozofického vládce spatřoval kultivovanou tvář evropského nacionalismu a národního sebeurčení.

„Co chcete, člověk je mýtofil,“ řekl Masaryk Karlu Čapkovi, a podporoval cílevědomě mýty a legendy nového státu. Hradní stráž nosila historické uniformy, v nichž bojovaly naše legie v italských Alpách, na francouzských rovinách a v evropském Rusku, odkud pak následoval ozbrojený pochod až k Tichému oceánu – něco nevídaného od Xenofóntovy Anabáze, popisující Kýrovo tažení. Jakkoliv se uniformy na Hradě nosily krásně vyžehlené, měly původ ve skutečných bitvách zakládajících mýtus republiky. Ve srovnání s nimi připomínají dnešní uniformy Hradní stráže nevídané kostýmy, jakoby navržené pro dobrodružný film odehrávající se v nějaké balkánské Ruritánii – což je příznačné pro nepochopení role mýtu a jeho následný úpadek.

Různé podobizny

V Čapkových Hovorech se Masaryk jeví jako vzor antické ctnosti a filozofické zralosti – obraz snad trochu zploštělý vlivem jeho zbožňující dcery Alice. Filosof na trůně tam vyznává, že „teprve plný život bez vnitřních rozporů má pravý smysl“ a je životem šťastným. Čtenář Hovorů má dojem, že tu Masaryk mluví o vlastním životě, ale o tom lze pochybovat: „Ach Bože, jakou odpověď mi dává život, a jinou, než jsem si teoreticky dával,“ psal jako osmdesátiletý vdovec v milostném dopise.

Masaryk líčený Lorenzem se nekryje s podobou vykreslenou Čapkem. Autor Dialogu s českou zemí připomíná, jak Masaryk krátce po válce označil české Němce za „kolonisty a přistěhovalce“. A vzápětí tento výrok komentuje: „Zapomněl, že z nich jako syn německé matky pochází i on, neuvědomil si, že přistěhovalci byli v USA i příslušníci rodiny jeho milované ženy. Později prý svých slov litoval.“

Masaryka jako myslitele a politika rozebíral Václav Černý s odstupem času v roce 1978 v Tigridově pařížském Svědectví: „Masarykova koncepce podstaty dějinného češství je dnes v troskách, uhájit ji nelze… Je však povýtce koncepcí praktického politika … účinná a užitečná aktivní praxe může u něho být důsledkem teorie vědecky mylné.“ Účinná a užitečná k čemu? Především pro stát národní, nutno Lorenzovi připustit. Zase se tu setkáváme s Masarykem jako svrchovaným pragmatikem. Postoj politického pragmatika svým jednáním však přesahoval, Černý píše: „Přišel, a všechno bylo jiné; vzrušil stoupence i protivníka, přinutil je vášnivě myslit, chtít i jednat; svou hlubokou a aktivní vírou ve vše, co hlásal, proměnil chvíli i místa, na nichž stanul, v křižovatky národních osudů a sám sebe v jejich vykonavatele.“

Podobně, i když lidověji, načrtl Masaryka Jiří Voskovec v skvostném rozhovoru s Pavlem Tigridem uveřejněném ve Svědectví v roce 1963: „Byl to muž činu a umělec života; a zároveň špatnej spisovatel a patrně velice průměrnej filozof, ani dobře neučil; ale byl to státník a dobrodruh. Dobrodruh velkého stylu a za dobrou věc.“

Ale bylo roztříštění Rakousko-Uherska skutečně „dobrou věcí“, můžeme se ptát s Lorenzem. Opačný názor Palackého a státníků devatenáctého století, od Palmerstona k Bismarckovi, sílil zas od nástupu nacistické diktatury v roce 1933. Už během roku 1935 porušilo Německo klíčovou část mírové smlouvy, jež mu výslovně zakazovala zavést všeobecnou brannou povinnost. Zbývalo jen několik málo let, kdy bylo možno předejít obnovené hrozbě ze strany Německa, ale signatáři smlouvy nepohnuli ani prstem (což by tehdy bylo ještě stačilo), aby vynutili dodržení tohoto smluvního závazku. Toto zlověstné ochromení vůle západních mocností jen šestnáct let po jejich vítězném diktátu mírové smlouvy muselo otřást samými základy Masarykova státu, zrozeného právě z tohoto paktu.

Snažil se Masaryk vzmužit západní státníky soukromými vzkazy? Zhoršila se jeho nespavost, zvýšil se jeho už vysoký krevní tlak? Nevíme. Byl by tehdy mohl říci jako Shakespearův Prospero: „Kouzla moje se rozplynula, jen vlastní sílu mi ponechala chabou.“

Vichřice dějinných událostí, která nesla Masaryka a Beneše k jejich úspěchům během války, vrcholícím v založení Československa a mírové smlouvě roku 1919, vála teď jiným směrem. Hned příští rok udeřili Němci znovu do ochromených demokracií. K předposledním narozeninám Masarykovým, 7. března 1936, okupovali smluvně demilitarizované Porýní. Západní mocnosti zase nereagovaly, ale československý spojenec se v jejich očích započal měnit z podařeného výtvoru v nežádoucí břemeno.

Včasná smrt v září 1937 ušetřila Masaryka pohledu na zánik jeho díla, ale zlověstná předehra, které se ještě dožil, jistě přivedla jeho myšlenky zpět ke dějinným křižovatkám, o nichž píše Lorenz. Měl se raději snažit o ustavení státu národnostního, v historických hranicích zahrnujících Němce v celém Slezsku? Nebo snad pochybil, když ignoroval dalekosáhlé reformy, které monarchie už v posledním tažení nabízela svým Slovanům? Kdo by tehdy mohl předvídat, jak rychle se vůle vítězné Dohody zhroutí? „Jen v jednom selhaly naše výpočty,“ mohl by říci slovy Periklovými o vypuknutí moru v jinak nezranitelných Athénách.

Na počátku Hovorů, v nadějných dvacátých letech, vyprávěl Masaryk Čapkovi: „Když jsem už byl prezidentem, přijel za mnou německý filosof Fritz Mauthner, že prý nechce nic, jenom se podívat, jak vypadá šťastný člověk.“ V tom letmém okamžiku hybris Masaryk zapomněl na Sofoklovy řádky z Krále Oidipa:

„Šťastným nemůže být nazván smrtelník,

než mu štěstí vydrželo do hrobu.“

Žádoucí revize dějepisu

Ve srovnání s Masarykem je Lorenzův obraz Edvarda Beneše konvenční. Podle autora byl tento žák a pomocník Masarykův „…jen velkým tajemníkem svého národa… a to byla jeho slabost a síla zároveň.“ Jako takový pokračoval houževnatě v Masarykově linii až do jejího konečného selhání v roce 1938. Teprve trauma Mnichova proměnilo Beneše ve státníka s vlastním kursem obráceným však výhradně do minulosti – státníka posedlého obsedantní představou o budoucím znovuzrození německé hrozby. Už koncem války se ucházel o ochranu československé samostatnosti u stalinského Ruska chystajícího se právě učinit důležitý krok k evropské a snad světové nadvládě po vyřízených nacistech. Válka ještě neskončila, když boje o Varšavu a Atény zahájily nadcházející půlstoletí nového světového konfliktu, zatímco Beneš se chystal předejít obnovení Henleinovy páté kolony. Hned po válce vylidnil a hospodářsky poničil pohraničí vlasti vyhnáním tří milionů občanů, kteří by sotva byli podporovali pátou kolonu Stalinovu v kritických volbách roku 1946. Ač odedávna demokrat, Beneš nevyčkal souhlasu parlamentu k těmto osudným krokům. Po konečném ztroskotání jeho kursu v únoru 1948 dožil se ještě ironie útěku desetitisíců občanů za vyhnanými Němci přes západní hranici.

Lorenz píše o tragické hořkosti jako průvodci Benešovým životem, ale nepřiznává mu důstojnost postavy tragické. Míní, že bychom si u jeho hrobu měli spíše přiznat málo snahy o nastolení řádu a pořádek v této části světa: „Neudělali jsme nic pro to, abychom zabránili šíření nenávisti a zášti mezi národy.“ Ale budoucnost je vždy nevyzpytatelná, jak píše Shakespeare: „Můžeš-li nahlédnout do semen času a říci, které zrnko bude růst, a které ne, promluv ke mně.“

Jen patnáct let po vydání Lorenzových trpkých slov se Češi i Slováci rozhodli vstoupit do Evropské unie, mnohem rozsáhlejšího celku, než kdy mohla být Habsburská monarchie. Je to nová konstelace, v které je Lorenzův výklad našich dějin neméně relevantní než ten tradičně vlastenecký. Požadavek neomezené suverenity národních států, zhoubný pro monarchii i pro celou Evropy, je konečně omezován dobrovolně v zájmu evropské stability. Že by snad lidstvo přicházelo k rozumu? Kéž by k tomu přispěla i revize našeho dějepisu ve směru načrtnutém Lorenzem!

(Prostor)