Květen 2004

Soužití se “státotvorným národem”?

Ladislav Josef Beran

(Část 5)

Třetí odpověď sudetoněmecké politiky: rozvoj nacionálního socialismu

Minulé pokračování představilo dvě odpovědi sudetoněmecké politiky na trvalé odpírání jakéhokoliv, byť i malého a částečného úspěchu na cestě k jejímu hlavnímu cíli, k autonomii. První odpovědí byla snaha získat podporu na mezinárodním politickém poli. Ta nedosáhla žádného úspěchu ani mezinárodního, kromě jistých sympatií, kontaktů a uznání, ani vnitřního, tzn. v sudetoněmecké politice samé, když se negativistická fronta už na počátku dvacátých let rozpadla a zájem stran, skupin i zájmových organizací platil ve zvýšené míře kontaktům s českou politikou a rozvoji spolupráce s ní. Tyto snahy vyústily koncem roku 1926 do účasti dvou sudetoněmeckých stran ve vládě. Ale ani tato spolupráce, zvaná aktivistická politika, nesledovala dobromyslné rozpuštění v nečleněné republikové politice, jejím záměrem zůstala sudetoněmecká autonomie, alespoň její předstupně. Doufala, bez jakýchkoliv záruk, že aktivní součinnost přinese úspěch na cestě k tomuto politickému cíli.

Aktivistické strany (se stranami kooperativně orientovanými) dosahovaly v parlamentních volbách 1925 a 1929 neobyčejně silné podpory sudetoněmeckého voličstva, kolem 70 %. Když sudetoněmecké snahy nedosáhly u nacionálně neoblomné české politiky žádného praktického úspěchu, a k tomu přišla velká hospodářská krize, která se v sudetoněmeckých oblastech projevovala daleko katastrofálněji než v českých, přesouvalo se těžiště sudetoněmecké politiky na jiný způsob zápasu o stále tentýž cíl, rostlo “sudetoněmecké hnutí”, což předkládáme jako třetí odpověď sudetoněmecké politiky.

Nebylo zprvu odpovědí jednotnou, teprve v průběhu doby vznikalo spojováním různých vývojových linií a procesů. Jednalo se o:

1) tradici DNSAP (Německá nacionálně socialistická dělnická strana), která zde působila už před založením republiky, a její pozvolnou přeměnu v nacionálsocialismus,

2) rozvoj mnohotvarého dění především mezi intelektuální mládeží pro kulturní, k přírodě obrácenou, nestranickou kulturně-společenskou obnovu,

3) přívržence politické filozofie Othmara Spanna, hlavně ve “Svazu kamarádství” (Kameradschaftsbund),

4) vznik masově politického sudetoněmeckého hnutí (potom strany) se svébytným programem, které všechna předchozí hnutí pohltilo.

Pro úplnost jmenujme i následující procesy, kterými se bude zabývat příští pokračování:

5) masová podpora hnutí – strany,

6) uchopení moci ve straně nacionálsocialisty, tedy totalizace strany a

7) zapojení strany a její moci do říšsko-nacistického programu zničení Československa.

Rozlišení a charakterizování tohoto spektra vývojových proudů má umožnit věcné osvětlení specifických aspektů a skutečného charakteru tak těžko pochopitelného procesu, jakým je konečné získání neobyčejně vysokého podílu sudetoněmeckého obyvatelstva pro nacismus nebo alespoň pro sympatie s ním. Je to fenomén, který budí dojem jakéhosi zlého mystéria, což vede k jeho vysvětlování z mentality či jakýchsi trvalých vlastností sudetoněmecké národnostní skupiny. Takový způsob hledání příčin ale soudobé pojetí vědeckého a vůbec jakéhokoliv kvalifikovaného a seriózního myšlení nepřipouští. Je proto třeba hledat kauzalitu rozumově opodstatněnou a v ní působící reálné příčiny.

Vývoj Německé národně socialistické dělnické strany DNSAP

V devadesátých letech 19. století vyvolal příliv českých dělníků do průmyslových oblastí českého pohraničí hospodářské i politické ohrožení zájmů německého dělnictva, jejich pracovních míst a platů, a tím jeho obranu. Vznikaly dělnické spolky a národovecké odbory, které se ideologicky opíraly o Všeněmeckou stranu (Alldeutsche Partei) Georga von Schönerera. 1903/04 se spojily v “Německé dělnické straně Rakouska” (Deutsche Arbeiterpartei in Österreich, DAP). Od svých počátků byla strukturovaná po vzoru sociální demokracie. Její programy se vyznačovaly antikapitalistickými, antikomunistickými, sociálně státními, národoveckými a antisemitskými rysy. Požadovala přestavbu habsburské monarchie v autonomní národní oblasti, na říšské úrovni pod německou nadvládou. Od 1917 se DAP zasazovala o sjednocení všech německých sídelních oblastí v demokratickém sociálním Všeněmecku. V květnu 1918 změnila jméno na Německou národně socialistickou dělnickou stranu (Deutsche nationalsozialistische Arbeiterpartei, DNSAP).

Na svém sjezdu v Duchcově v listopadu 1919 se DNSAP (její část v českých zemích) odvrátila od velkoněmeckých idejí (připojení k Německu) a osvojila si program národní (sudetské) kulturní autonomie a samosprávy, de facto tedy akceptovala existenci sudetských Němců v Československu [LUH 24-25].

Politická a ideologická tradice DNSAP je tedy starší než říšskoněmecká NSDAP, a je to také tradice jiná: Odmítala vůdcovský princip, zdůrazňovala individualismus i ve stranické činnosti, volby a vnitrostranické rozhodovací procesy v ní probíhaly na všech rovinách demokratickým způsobem. Po léta si udržela demokratický charakter bez fašistických a radikálních rysů. Pěstovala pak spíše volné a nezávazné styky, samozřejmě “příbuzenské”, s říšskou NSDAP, mnohdy s jistým konkurenčním napětím a se sporem o původní autorství nacistického hnutí. (Pozdější přední osoba DNSAP, Rudolf Jung uveřejnil svoji knihu “Národní socialismus” dřív, než se v Drexlerově straně v Německu objevil Hitler. Její základní myšlenkou je, že socialismus je uskutečnitelný jen ve spojení s národní myšlenkou.) Přinejmenším do poloviny 20. let byla DNSAP na říšské straně nezávislá, i když byly konány společné sjezdy všech tří stran (s rakouskou NSDAP) a došlo i k rozhovorům představitelů s Adolfem Hitlerem.

Česká a komunistická historiografie to vidí převážně jinak a považuje DNSAP za nacistickou o samých počátků; jiné charakteristiky, uvedené shora, prohlašuje za pouhou taktiku vůči republice. Ve skutečnosti byly názory a cíle v DNSAP prvních letech skupinově i osobně nejednotné. Sílení jedněch a slábnutí druhých bylo pak výsledkem politických s hospodářských poměrů v republice i vlastních politických úspěchů, ve skutečnosti tedy jen neúspěchů.

V polovině 20. let nastaly ale v DNSAP podstatné změny. Staré vedení se sice snažilo setrvávat na demokratických strukturách a loajální politice, ale příliv mladších a radikálních členů a funkcionářů s vůdčí osobností Hanse Knirsche a spolu s dalšími, zčásti i staršími členy nového ražení jako Rudolf Jung, Hans Krebs, Josef Patzelt, Max Karg, vyvolával tlak opačným směrem. Radikálové se snažili o přeformování strany v nacistické hnutí a jeho připojení k říšskoněmeckému. Nedařilo se jim to tehdy ve vedení strany, tedy usilovali o tuto přeměnu zvláště ve formacích ke straně přičleněných, především v Lidovém sportovním svazu (Volkssportveband, VS, “sudetoněmecké SA”), který byl ke straně přičleněn v roce 1929, v Národně socialistickém svazu mládeže (Nationalsozielistischer Jugendverband, NSJ, odpovídající Hitlerjugend) a Německém národně socialistickém svazu studentů (Deutscher Nationalsozialistischer Studentenbund, DNSB). Od 1926 pořádala strana, tedy její radikální křídlo, každoročně “Národovecké sněmy” (Völkische Tage, po vzoru českých “táborů”) pod heslem “Sudetští Němci všech stavů, sjednoťte se”, které se staly ohniskem sudetoněmeckých národovecko politických snah, už tehdy silně hitlerovsky orientovaných a manifestovaných [LUH 27-33].

DNSAP v druhé polovině 20. let, tedy současně s radikalizací jejích nově vzestupujících vůdců a formací, rostla a ve volbách 1929 předčila původně větší DNP. Koncem dvacátých let se kontakty s NSDAP v Německu zintenzivnily, Jung a Krebs se zúčastňovali říšských stranických sjezdů a v německém volebním boji byli významnými řečníky. V nacistických novinách “Sudetendeutscher Beobachter” (pojmenován analogicky jako “Völkischer Beobachter”) byli soustavně publikovány články vůdčích nacistů z Německa, kteří se také osobně zúčastňovali sudetoněmeckých podniků v Praze i v pohraničních městech. V roce 1929 se třistačlenný oddíl Volkssportu zúčastnil jako formace slavnostní přehlídky při stranickém sjezdu v Norimberku se standartou “Sudety věrně k Hitlerovi”.

Toto významné klíčení nacismu v Československu probíhalo v úzkých kruzích, v menšině, bez účasti mas, v době aktivismu, v době stále ještě přesvědčivých volebních výsledků aktivistických stran, v době sblížení v socialistickém táboře i ve svazech průmyslníků. Volební úspěchy DNSAP byly naproti tomu skrovné, při parlamentních volbách 1925 docílili 9,2% německých hlasů, vzestup na 11,1% ve volbách 1929, zisk 36 000 hlasů odpovídal stále ještě statisticky malé skupině, nelze ani říci menšině. Je zde patrný případ, kdy intenzívní klíčení v užších kruzích vytvoří základ hnutí, které během zhruba deseti let získá masovou převahu. Tento proces ale nemohl být od počátků determinován, byl dále usměrňován a umožňován dalšími vlivy a impulsy. Mezi tyto vlivy bez nejmenší pochyby patřily především nedostavující se úspěchy kooperujících aktivistů, protože i vůči nim, tehdy ne vůči nacistům, byla česká politika neoblomná a neústupná. Nepodařilo se prosadit, vzdor několika iniciativám, ani autonomie ve školství.

Formace “Lidového sportu”, státem v dubnu 1929 povolená, vzrostla z počátečních 5000 členů na 40 000 v době zákazu v roce 1932, připodobňovala se stále silněji SA (uniformy, služební řád, přehlídky). Měla, spolu s ostatními formacemi (mládežnickými NSJ, DNSB), blíže k říšským paralelním formacím než k vlastnímu stranickému vedení, všechny byly budovány mladými, revolučními aktivisty, mobilizujícími masy a přeměňujícími stranu v “nacionálně socialistické hnutí”, do značné míry proti vůli spíše konzervativního a loajálního vedení, se kterým probíhala trvalá konfrontace. Ve formacích byly demokratické struktury a postupy zavrženy, byla zaváděna přísná hierarchie a vůdcovský princip. Od roku 1930 se těšily masovému přílivu členstva. Aby byla zachycena i stranicky nezainteresovaná, ale vlastenecká mládež, byly vedle nich zřízeny navenek méně nacistické formace, vedle NSJ vznikla “Deutsche Jungenschaft Adler und Falken” a vedle DNSB “Freischar Raphold Gorenz” jako vysokoškolská korporace. DNSB byla přímo včleněna v Říšském studenstském svazu, jeho předák Adolf Metzner byl říšským vůdcem Baldurem von Schirachem jmenován vůdcem nacistického studentstva v Praze.

V důsledku těchto procesů se počátkem třicátých let dokončila proměna DNSAP z národně socialisticky zaměřené strany severočeského dělnictva ve shromáždiště sudetských Němců prakticky všech vrstev, zvláště maloměšťáctva a středního stavu a zvláště deklasovaného měšťáctva, všech regionů českých zemí. Počet členů strany, v roce 1930 kolem 30 000, vzrostl do konce 1932 na 100 000 a před rozpuštěním strany na podzim 1933 na odhadem 150 000. DNSAP blízké národovecké odbory měly do 1933 také asi 100 000 členů. Ve volbách dvacátých let byl poměr členů strany k jejím voličům 1:6 až 1:8. Přepočítá-li se tento poměr na stav členů 1933, dojde se k výsledku kolem jednoho milionu voličů. DNSAP by se tedy stala už 1933, kdyby byla nadále existovala, naprosto vůdčí sudetoněmeckou stranou.

Od 1929 mobilizovala strana neděli co neděli potenciální přívržence na “ulici”, s hnědými pochodujícími útvary, kolonami nákladních automobilů, skandujícími sbory a vířením bubnů, zvláště od počátku hospodářské krize se značným úspěchem. Ten byl v neposlední řadě výrazem zavržení sudetoněmeckých aktivistických stran a jejich důvěřivosti vůči české politice, ale i zavržení stranického systému vůbec, po dlouholetých zkušenostech bezvýsledné politiky v parlamentu, parlamentních výborech, zemských a obecních zastupitelstvích. Zvlášť generace účastníků války a mladší generace mládeže buršáckých svazů se cítila být oslovena. Měšťanští voliči nebyli novým stylem nadšeni, ale i jim dával naděje na změny v národnostní politice, dosud tak bezúspěšné v důsledku české neústupnosti v otázce autonomie, vzbuzoval ale také naděje měšťáků na zlepšení jejich sociálně hospodářského, nyní deklasovaného postavení.

Růst z hnutí užšího okruhu aktivistů v hnutí masové proběhl především v letech 1930-33. Tento úspěch a tím i pozdější úspěch Henleinova hnutí od 1933 lze do značné míry připsat politickému neúspěchu aktivistických stran koncem dvacátých let, ”byl nepřímo důsledkem statečného, ale marného zápasu ‚aktivismu‘ o porozumění české vládní většiny [KUHN 126].”

Československý stát reagoval na tuto “revoluci Sudet” zatýkáním, domovními prohlídkami, censurou stranických publikací, šikanováním a zákazy, což propůjčovalo stranickým aktivistům nimbus mučednictví a tím i přitažlivost a další příliv mas.

V únoru 1932 byly ministerstvem vnitra VS, NSJ a DNSB zakázány, 8.srpna 1932 byl v Brně zahájen “proces s Volkssportem”. Z 200 zatčených aktivistů všech tří formací bylo osm odsouzeno k trestům vězení od jednoho do tří roků pro “útoky proti republice”, spojenectví s cizími činiteli, organizování ozbrojených sil, v souvislosti s nacistickou ideologií, jejímž tajným konečným cílem je násilné odtržení části území republiky, podle § 2 Zákona na ochranu republiky z roku 1923. Proces probíhal bez výslechu svědků, návrh obhajoby na slyšení sta odlehčujících svědků byl zamítnut, návrhy obhajoby na odlehčující důkazy nebyly zohledněny. Proces byl veden zčásti pro obžalované urážející formou, přičemž přímé důkazy iredentistických jednání nebyly přineseny. [Blíže o VS a jeho procesu: KÁRNÍK II, 122-128]

21. února 1933 byla zrušena imunita poslanců Krebse, Junga, Schuberta a Kaspera (všichni byli vedoucími funkcionáři zakázaných formací), 1. a 2. března byli vzati do vyšetřovací vazby, brzy propuštěni na kauci. V září 1933 probíhal revizní proces proti rozsudku s VS, sjezd strany 28. září připravoval její rozpuštění, 2. října vešlo ve známost rozhodnutí Nejvyššího soudu směřující k zákazu strany z 1. července. Rudolf Jung rozpustil stranu 3. října a tím ji ušetřil státního zásahu (zabavení jmění, personální sankce) v důsledku zákazu připravovaného na 4. října. DNP byla ale zakázána, připravovala sloučení s DNSAP. 7. října byl potvrzen rozsudek z 1932 s činiteli Volkssportu s malým snížením trestů vězení.

Přes 4000 obecních a zemských zástupců, městských radů a starostů větších německých měst jako Liberec, Karlovy Vary, Ústí nad Labem, Most, Cheb a j. bylo v důsledku rozpuštění jejich stran zbaveno úřadu (na základě zákona o tříletém zákazu aktivní politické činnosti členů zakázaných stran), jejich mandáty byly rozděleny mezi zbývající německé strany. Obecní volby byly ale státem opakovaně odkládány až do r. 1938, což opět snižovalo stav důvěry obyvatelstva k jeho obecnímu zastoupení. 25. listopadu 1933 zrušil Nejvyšší správní soud mandáty všech poslanců a senátorů DNSAP a o dva dny později byly rozpuštěny národovecké odbory, čímž byl úder proti sudetoněmeckému národnímu socialismu dovršen. Na 15 000 nezaměstnaných odborářů přišlo o podporu (v tehdejší československém zřízení byla podpora nezaměstnaných svěřena z větší části odborům). Ministru Spinovi se podařilo zabránit zákazu neutrálních německých organizací (Turnverband, Bund der Deutschen).

Hans Krebs uprchl před dalším zatčením 4. 10. 1933 do Německa, Schubert a Jung ho po propuštění následovali, Kasper se připojil k radikálnímu křídlu pozdější SHF, Hans Knirsch zemřel přirozenou smrtí v prosinci 1933. Koncem listopadu 1933 byl zatčen Brand, brzy nato pozdější poslanci Köllner, Kundt a Sebekowsky, po několika týdnech bez prokázání trestného činu propuštěni.

Opatření proti DNSAP nezasáhlo jen její nacistické formace, nýbrž s nimi také její staré vedení setrvávající na myšlenkách federalismu a autonomismu. Ale i ti byli české politice nepohodlní, jejich požadavek přestavby státní struktury prohlašovala za pokus o rozbití státu, zatímco tato chtěla ve státu teprve zavést přirozeně právní poměry, tzn. politickou strukturu odpovídající složení obyvatelstva [celý vývoj DNSAP [LUH celý článek; NEUWIRTH 142-145 s údaji pramenů; GEBEL, 25-40; RABL 1959, s. 134 n; WITTMANN 36].

Doklad o tom, jak agresivně a rozhořčujícím způsobem perzekutivní opatření českých orgánů působila, je prohlášení všech německých stran kromě sociálních demokratů, předložené parlamentu 7. 4. 1932 poslancem Fritscherem: “Už po měsíce podnikají státní policejní orgány zásahy do práv německých občanů výslechy, domovními prohlídkami a zatýkáním; český tisk přináší denně nekontrolované a nekontrolovatelné zprávy o údajných velezrádných nebo spikleneckých činnostech v německém táboře; každé podezření nebo anonymní udání se stává východiskem procesu, který se táhne často měsíce, aniž by se česká veřejnost dověděla, že tyto případy vedou téměř šmahem k zastavení procesu. Tento postup úřadů a jejich jednotlivých orgánů, dosud žádným zodpovědným místem nekritizovaný, jakož i štvaní českého tisku otrávilo politickou atmosféru a zastavilo slabé pokusy o soužití národů tohoto státu, postavené na etických a právních základech. - Když proti této nové vlně nedůvěry a pronásledování co nejrozhodněji protestujeme, prohlašujeme přitom, že považujeme tento postup za namířený proti německému lidu, nejen tedy proti jednotlivým německým příslušníkům, a proto se musíme těmito útoky politické správy a přehmaty jejích orgánů zasaženi jako celek. Rozsah a bezohlednost těchto pronásledování nás nutí považovat tato pronásledování a bezpráví jimi vyvolané za společnou sudetoněmeckou záležitost... Požadujeme, aby, při současném odsouzení metod politické správy, zvláště špiclovského systému, byl učiněn konec současnému vybičovanému a neudržitelnému stavu, aby tak konečně nastalo určité uklidnění, které je tím potřebnější, že obyvatelstvo už tak trpí bezútěšnou hospodářskou situací. Postup při vyšetřováních připouští závěr, že jeho cílem je zastrašení německého obyvatelstva a zpřetrhání jeho kulturních svazků s celkem německého národa. Vůči tomu prohlašujeme, že nás od německého kulturního společenství, spočívajícího na přirozeném právu, nemůže nic vytrhnout.”

Tento projev měšťanského (občanského) politika DCSVP, katolického duchovního, zároveň prohlášení celé palety stran, je cenným svědectvím působení neselektivního dlouhotrvajícího státního policejního zásahu, spojeného s tiskovou kampaní, jak byl vnímán nejširší sudetoněmeckou veřejností. Lze sotva pochybovat o tom, že posílil ve smýšlení velké části sudetoněmecké veřejnosti sympatie k radikálnímu a militantnímu, tedy nacistickému křídlu sudetoněmeckého hnutí, tehdy ještě (duben 1932!) do jisté míry pluralitního (obsahovalo kromě ostře nacistických formací dřívější DNSAP staré, autonomistické vedení DNSAP a Svaz kamarádství). Tvrdost státních zásahů potvrzovala ostatní směry sudetoněmecké politiky jako bezmocné a neúčinné, tedy neaktuální: dokáží právě jen vydávat dobře a právně znějící prohlášení, zatímco nacisté mobilizovali k činům, které slibovaly zcela jinou účinnost než nejvytříbenější prohlášení a projevy ve stranicko demokratických zařízeních.

Příliv deklasovaných měšťáckých a maloměšťáckých, drobně rolnických a dalších vrstev do původně dělnické DNSAP byl jednou z hlavních podmínek její sociální a ideologické přeměny v nacistickou stranu všech vrstev. Jejich stavovsky sociální sestup ilustrují údaje o mizení pracovních míst německého obyvatelstva, převážně drobného měšťáckého. Jedná se o poměry vznikající před velkou krizí:

1) Mezi 1921 a 1930 ubylo samostatně podnikajících z původních 305 000 (21,2% všech výdělečně činných) o 185 000 podnikatelů, hlavně živnostníků, a to v pohledu sudetoněmecké veřejnosti převážně v důsledku znevýhodňujících zásahů československé hospodářské politiky. Bývalí samostatní upadli z velké části do deklasovaného stavu.

2) K nim je nutno připočíst 33 000 ve stejném období propuštěných ze státních služeb.

3) Desetitisíce zaměstnanců a dělníků ze soukromého podnikání ztratily existenci v důsledku státních opatření nutících firmy zaměstnávat i v soukromém hospodářství více Čechů, také a právě v převážně německých oblastech.

4) Pozemková reforma, převedením zhruba 400 000 ha zemědělské půdy na německy obydleném území do českého vlastnictví, odňala německému obyvatelstvu na 100 000 pracovních míst v zemědělství, zatímco čeští, dříve též nemajetní osadníci se stali alespoň drobnými zemědělci na této půdě.

5) Mladí němečtí navrátilci z války byli vrženi do neutěšených poměrů vojenského obsazení, poválečné krize a často beznadějné osobní hospodářské situace a generace o deset let mladší, která dosáhla kolem roku 1930 dvaceti let, na tom byla ještě hůře. Obě generace zažily národnostní znevýhodňování zásahy československých opatření (srvn. zvl. část 3 tohoto seriálu). Tito četní a stále početnější deklasovaní, k nimž je nutno co do smýšlení počítat přirozeně jejich rodinné příslušníky a přátele, nezbytně vinili ze svého sociálního a hospodářského úpadku poměry v republice. Stáli tedy angažovaně hlavním faktorem přeměny DNSAP z dělnické v nacistickou stranu všech vrstev [JAKSCH 1962 72].

Přeměna DNSAP z národovecké dělnické strany v nacistické hnutí dokončená počátkem třicátých let je zřetelná 1) v radikalizaci stranické ideologie k rasismu a antidemokratismu, 2) v používané ideologické terminologii, 3) v praktické politice odvratem od parlamentárně demokratického systému, 4) na vnitrostranické přeměně spočívající ve vymýcení demokratických struktur a ve výstavbě autoritativně vůdcovského systému, 5) na zavedení masových inscenací: pochodů, lidových shromáždění atd., pomocí nichž strana také pronikala stále silněji mobilizujícím způsobem do soukromí členů i do veřejnosti, 6) DNSAP se stala shromáždištěm mladé generace nespokojené s vládnoucími poměry a působištěm jejich potřeby jednat a 7) strana rozšířila svoji sociální základnu na deklasované a deklasováním ohrožené vrstvy měšťanského středního stavu, tvořící se následkem státních zásahů do pracovního trhu německého obyvatelstva, které v sudetoněmeckých oblastech vyvolaly velkou hospodářskou a státně-národnostní krizi už před vypuknutím velké hospodářské krize.

Tato skutečnost také posílila sblížení různých stavů uvnitř strany a jejích formací a podpořila tak proces národoveckého shromažďování a sjednocení. I nadále zůstal přesto v DNSAP nadproporciální podíl dělnictva, což zůstalo mezi fašistickými hnutími různých zemí zvláštností [LUH 37, NEUWIRTH 142 nn].

Jak patrno, nebyly podmínky nacifikace a zmasovění strany vytvořeny teprve velkou hospodářskou krizí, nýbrž už před ní, a sice vnitrostátně. Hospodářská krize tedy není rozhodující příčinou nacifikace sudetoněmeckého obyvatelstva, jsou jí hospodářsko sociální poměry vytvořené republikou, zároveň s naprostou neúspěšností veškeré dosavadní sudetoněmecké politiky v otázce autonomie.

Jiné kořeny sudetoněmeckého hnutí

Výsledné sudetoněmecké hnutí třicátých let mělo také jiné kořeny než přeměnu DNSAP v nacistickou stranu, a to především kvašení mezi sudetoněmeckou mládeží. Abychom si připomněli jeho pluralistické počátky, lze se opřít např. o líčení FRANZELa (1952 356-361 a 1960 220), který popisuje spontánní aktivitu a sdružování mezi sudetoněmeckou mládeží zvláště od poloviny dvacátých let. Jednalo se o hledání v menších kruzích v různých směrech, sociálních až socialistických, národoveckých, společensko filosofických, náboženských, pěstujících všezahrnující “organický” světový názor a v neposlední řadě v příklonu k přírodě. Pojem “organický” byl pro tato hnutí důležitý, měl vystihovat přirozené základy jejich společenského snažení a ohraničovat je od “mechanistického” a “aritmetického”. To bylo přisuzováno osvícenství a racionalismu, jež vytvářely svůj pozdní sociální výraz ve stranické parlamentní demokracii a v československém zřízení. Hnutí se opírala o čerstvé absolventy vysokých a odborných škol. V podstatě mysleli na budoucí obnovu sudetoněmeckého lidu a stali se nositeli “Svazu kamarádství”(Kameradschaftsbund), “Akademische Freischaren”, katolického hnutí mládeže (Quickborn, Nové Německo resp. Staffelstein), selských vysokých škol, Pohotovosti, svazů vlasti (Heimatbünde), spolků pro vzdělávání lidu, skupin spisovatelů, vybraných skupin ve velkých svazech jako ve cvičebním nebo ve Svazu Němců, ve Venkovské mládeži. ‚Svojkovský kruh‘ (podle diskusních setkání na zámku Svojkov–Schwojka) se nějaký čas s úspěchem snažil vést mladé lidi různých zaměření ke společné plodné diskusi. Aktivní mladí lidé byli poháněni vědomím, že žijí na přelomu časů; běžné ideologie, hesla a zařízení pociťovali jako zastaralé, vládla nedůvěra vůči ideologiím, frázím, heslům, vůči všemu jakobínskému, liberálnímu, formálně demokratickému, též k politickým stranám, jsou naplněni úctou k minulosti, k tomu, co je pod námi, k tomu, co organicky vyrostlo a je přirozeně uspořádané. Cítí se být Východu, slovanskému stejně jako asijskému, blíž než Západu a Americe. Doufají, že u Čechů propukne slovanství, že “se odvrátí od jakobínských idejí, od nacionalismu, plebejské demagogie formálně demokratické prolhanosti. Nedůvěra k demokracii vyplynula ze zkušenosti, kterou učinili s její československou formou.” FRANZEL jmenuje řadu vlivných osobností hnutí ze starší generace i mnohá rannější vzdělávací zařízení v sudetských oblastech. Je zajímavé poukázat mezi mnohým, mezi nimi v neposlední řadě nacionalisticky působícími (jako liberecký Domov lidové osvěty - Volksbildungsheim), i na okruh kolem architekta Heinricha Ruthy (Rutha), který se snažil o rozšíření rozhledu mládeže, překonání provincialismu, zajímal se víc o Švýcarsko a Západ než o Německo, poukazoval ale také na starou zemskou ideu bohemismu. Působil podobně jako mezi Čechy v 90. letech Masaryk. Jeho “hejno” mělo jako vlajku stříbrného českého lva v červeném poli.

Vedle nacionalistů působily osobnosti zcela jiných zaměření jako zprostředkovatel prof. Patscheider v Opavě, katolicky orientovaný vzdělavatel a sociolog Dr. Walter Simon, v demokratickém táboře působil ředitel knihovny technických vysokých škol Dr. Anton Moucha, germanista prof. Oskar von Dreyhausen v Teplicích, sociální demokrat prof. Hugo Iltis v Brně, reformátor školství Metzner v Litoměřicích. “To vše ukazuje, jak původně dostředivý pohyb se v době rozhodnutí rozběhl často diametrálně rozdílně; jednalo se o revoluční hnutí celé generace, z níž mohla vzejít právě tak demokratická, federalistická a evropská základní tendence, jako nacionalistická a totalitární, jaká nakonec 1938 zvítězila [FRANZEL 1952 358]."

Také z DNP vycházely určité obnovné impulsy. Zde se kolem 1926 projevoval mladý proud, v jehož čele stál severočeský továrník Dr. Alfred Rosche, který se 1927 stal téměř sudetským lidovým vůdcem. Pomocí finanční síly německého svazu průmyslníků se snažil o znovuoživení německého liberalismu. Spolu s politiky Bruno Kafkou a Franzem Bacherem založil Německé pracovní a hospodářské společenství, které ale nemělo trvalý úspěch a skončilo 1935 v SdP [FRANZEL 1952 359].

Rychlý, i když přechodný úspěch Roscheho strany a ochota širokých kruhů vidět v onom novém muži národního zachránce ukazuje přinejmenším, že sudetští Němci ztratili důvěru k dosavadní politice a zájem na ní, a že jsou v stavu doufat v úspěch svých národních zájmů vycházející jen od nových politických sil.

K hledajícímu neklidu sudetské mládeže ve dvacátých letech počítá Franzel (sám sociální demokrat) i mladé, obnovné hnutí v sociální demokracii. Míní, že tehdy ještě měla šanci postavit se do čela existenčního boje sudetských Němců, kdyby se byla osvobodila od zaostalých marxistických ideologií, převzala vedení národních masových organizací a nechala působit mladou generaci. To ale přestárlý stranický aparát nedopustil.

Na vzestupu byl zde neobyčejně nadaný Wenzel Jaksch. Byl ale též příliš v zajetí zásad stranické disciplíny, než aby “se odvážil ke skoku z platformy tradiční stranické politiky do proudu velkého lidového hnutí [FRANZEL 1952 361].” Hlavní politická myšlenka Jakschova v pozdních dvacátých letech bylo vytvoření organizace národní sebeobrany, která by na základě dobrovolného daňového systému financovala nezávisle na státu německé školství, kulturní zařízení, sociální podporu nejchudších. Byl to útok na zásady třídního boje a proto stranické vedení tyto návrhy zavrhovalo jako kacířství.

Mimopartajní kvašení v sudetoněmecké společnosti pozdních dvacátých let bylo neobyčejně pluralitní a neslo v sobě otevřené možnosti různého dalšího vývoje, nacionálsocialismus nebyl tehdy ještě determinován. (Přeměna DNSAP, popsaná v předchozím oddílu, proběhla až na počátku 30. let.)

Spannovci a Svaz kamarádství

Především v Praze klíčilo vědomí sudetoněmeckého kmene, u jeho kolébky stáli zvláště germanista August Sauer, prof. Gierach, Hans Hirsch (Vídeň), Wilhelm Wostry, později Herbert Cysarz. Sudetoněmecké dějiny zkoumali a líčili: Eduard Winter, Joseph Pfitzner, Eugen Lemberg a snažili se o pochopení tragické roztržky s Čechy od doby před 1848. To vše byli lidé, spolu s mnoha učiteli, knihovníky, kteří přinášeli nové myšlenky, byli ale politiky a zkostnatělými straníky přehlíženi [FRANZEL 1960 217].

To též směřovalo ke skupině, která nabyla největšího významu v tomto shluku hnutí a proudů. Tehdy – mluvíme o polovině dvacátých let – se formovala intelektuální skupina mladé sudetoněmecké generace, jež se zabývala zvláště diskusí o pojmu státu a politických metodách pro zajištění existence ve státě jiného, ne právě přátelského národa. Její hledání ji vedlo k státovědním odborníkům a sociologům v Rakousku, Německu a ve Švýcarsku, mezi nimiž získal rozhodující vliv rakouský Othmar Spann, a sice ne především proto, že rozvíjel myšlenky autoritativních státních, společenských a stranických forem, jak je také mylně rozšiřováno, nýbrž “proto, že objasňoval podstatu dílčí lokální národnosti – kmene a jeho národnostního svérázu - Volkstum - jako primárního duchovního společenství, součásti celkového národa, a nezbytnosti zachovávání kulturního společenství národa na základě vzdělávacích zařízení. Ve smyslu těchto popudů došlo k rozmachu lidového vzdělávání ve znamení myšlenky vývoje “sudetoněmeckého kmene” z jeho duchovních předpokladů a z rozmanitého kmenového původu jednotlivých částí osídlení v souvislosti se čtyřmi hlavními kmeny německého národa. Byly to zajímavé a duchovně plodné aktivity, ale pro cíle sudetských Němců nepřinášely v každodenní politice prakticky nic, byly také pěstovány politicky nezkušenými intelektuály [NEUWIRTH 143].”

Ze vzdělávacích zařízení dosáhl největšího významu “Pracovní kruh pro společenské vědy” (“Arbeitskreis für Gesellschaftswissenschaften”), který založil roku 1925 Spannův žák Walter Heinrich. Byl v jistém smyslu politicko sociologickou akademií sudetoněmeckého politického dorostu, pracující na základě idealistických myšlenek Spannova neoplatonismu a snahy o vyvinutí ideální politiky na základě logicky racionálních vědomostí a úvah. Pořádal seminární konference, přičemž navazoval na hnutí mládeže (Jugendbewegung, popsané v minulém oddílu), určované především studenty, a jeho obnovné snahy, též na německé ochranné spolky a Tělocvičný svaz (Turnverband). Odtud vycházející aktivní intelektuální kruh, po mezifázi dalších pokusů (volný Diskusní a pracovní kruh pro společenské vědy, založený Heinzem Ruthou a W. Heinrichem 1926), vytvořil působením stejných zakladatelů po vzoru Fabian Society 1928 Svaz kamarádství (Kameradschaftsbund, KB). Byla to elita vycházející z jasných filosofických základů a směřující k praktickému uplatnění v politickém životě. Vůdčími osobnostmi byli především Dr. Walter Heinrich a Dr. Walter Brand, oba přímí žáci Othmara Spanna. Přes ně působil Spann daleko přes akademické omezení svého vídeňského univerzitního posluchačstva na sudetoněmeckou mládež. Ze Spannovského universalismu byly zrozeny myšlenky, v nichž sudetoněmecká mládež hledala a nacházela své vůdčí představy. Spannovo učení o státu bylo směrodatné pro organizaci a práci Svazu kamarádství, jenž se stal zárodečnou buňkou na počátku sudetoněmeckého hnutí, přímo protikladnou nacionálnímu socialismu nejen v cílech a teorii, nýbrž i v politické práci: “u spannovců hrály rozhodující roli náboženství, duch, výběr, hierarchie, odstupňování, organické formování, vzdělání, vedení duchovními elitami, zatímco nacionální socialismus byl plebejský, egalitární, v počátcích ultrademokratický, jakobínský, materialistický a rasistický [NEUWIRTH].”

Intelektuální vůdcové chtěli vyvinout a přeměnit KB ve ”státní stav”, který by pak převzal vedení sudetoněmecké politiky, nahradil politické strany a stal se mnohostrannou vůdčí silou obyvatelstva a partnerem českého politického vedení. KB ale nikdy neměl víc než 250 členů [tento údaj: WITTMANN 47].

Význam KB nespočívá snad v jeho organizační schopnosti, nýbrž v lidské soudržnosti jeho členů spočívající na důvěře; jeho slabost byla v malém počtu členů, jejich mladistvém věku a nedostatku praktické každodenně politické rutiny. Při pozdější výstavbě Sudetoněmecké domovské fronty prokázal nevšední účinnost, vycházející z jistoty instinktů a nekompromisnosti. Svaz kamarádství ale přesto ovlivnil široké vrstvy obyvatelstva, a sice už od 1928, kdy ideologicky ovládl DTV (Cvičební svaz) a začal ho přeměňovat ze cvičební v národoveckou organizaci,: KB personálně také silně infiltroval Německý kulturní svaz (Deutscher Kulturverband) a Svaz Němců (Bund der Deutschen) [GEBEL 32].

Spannovce odlišovaly od nacismu (říšského i sudetoněmeckého) zásadní názory a postoje. Jejich ideologie byla sice také antiliberální, a sice ve smyslu primátu vůle “tělesa kmenu”, stavovsky strukturovaný “kmen” byl pro ni podstatně tvořen duchovními hodnotami a ne rasou. V tom smyslu bylo cílem “sudetoněmeckého kmene” především vyžití se a sebeformování v autonomii a ne rozplynutí ve velkém (německém) národě. Z toho plyne oproti nacistům jiný názor na připojení českých zemí k říši. Ideálem spannovců byl ovšem “organický” stát stavovsky sdružených kmenů. Ani antisemitismus nebyl pojímán rasisticko-biologicky, nýbrž morálně. Politické představy budoucnosti vycházely opět z formování národních a kmenových těles a jejich “organické” spojování do nové svazové struktury střední Evropy pod přirozeným, ale volným německým vedením s dalekosáhlou autonomií jednotlivých členů [JILGE].

Diference mezi spannovci a nacisty není věc jednoznačná, jak zde podle použitých autorů ve smyslu cíle práce znázorněno, nýbrž je předmětem často kontroverzních diskusí. Zhruba lze říci, že čeští autoři, zvláště z doby komunismu, a němečtí levě zaměření a mladší inklinují k popírání zásadního rozdílu; sudetoněmečtí, zvláště starší, jej zdůrazňují. Nejen svědectví posledních, ale i historické skutečnosti mluví ve prospěch značné protikladnosti spannovství jako ideologie KB oproti nacismu, a dál především ostrá konfrontace a programové rozdíly mezi oběma směry v pozdější SdP, které se vystupňovaly v létech 1936/37. “Zástupci KB nebyli žádní přesvědčení demokraté, jejich politická přiznávání se k demokracii v Československé republice nebylo výrazem jejich politického přesvědčení. Nicméně je nutno upozornit na to, že Svaz kamarádství (KB) vedl SdP z počátku směrem, který ji od Německé říše vzdaloval nebo při nejmenším nesměřoval k připojení. Od počátku docházelo v SHF/SdP především z tohoto důvodu ke konfrontacím mezi KB a nacisticky orientovanými příslušníky DNSAP. Tito se orientovali na Berlín, kde také seděli jejich ,vůdcové´ Jung a Krebs a navazovali spojení k říšským místům, která měla nabýt rozhodujícího významu pro další vývoj událostí [GEBEL 33n].” Podle mnohých známek byla snaha KB o autonomii v Československu opravdová, jejich cílem byl “sudetoněmecký člověk” a ne “německý člověk”. Dalším cílem po autonomii by byla ovšem asi dosti pronikavá vnitro- i zahraničně politická přeměna Československa.

Také WITTMANN líčí KB jako zásadně odlišný od nacistického okruhu “Aufbruch” v DNSAP a dokládá, jak nacističtí aktivisté zaujímali 1936/37 důležitá místa ve straně a jak odstraňovali lidi z KB, Branda a j., jak byl H. Rutha na základě jejich nepravdivého udání čs. úřadům zatčen, což také vedlo k jeho smrti (sebevražda ve vězení). Zde také otištěno svědectví jeho sestry o nevysvětlených okolnostech jeho konce. Po zabrání Sudet zajistila Říšská bezpečnostní služba v rámci zajištění nepřátelských proudů materiály o Ruthovi, jeho procesu i následném procesu s jeho spoluobviněnými či podezřelými v České Lípě a otevřela v Drážďanech proces s Ruthovými přáteli z KB, v němž byli někteří odsouzeni a dostali se do koncentračního tábora [WITTMANN].

Význam KB v politickém vývoji spočíval nejprve v tom, že ideově a prakticky ovládl v létech 1928-1933 DTV (Cvičební svaz), který se stal masovou ideovou organizací, a další, především mládežnické organizace se k ní v této době připojovaly. Byl tehdy do jisté míry “státem ve státě”, kde byla spannovská ideologie společnosti v daném měřítku aplikována. Přitom probíhala i v KB samotném proměna ze zájmového kruhu spannovských mladých intelektuálů v nacionalistický svaz mužů na autoritativní základně, v němž se stupňoval bojovný radikalismus a zásadní odmítání Československa jako umělého, nepřirozeného výtvoru. Aktivisté KB se rekrutovali z atmosféry nazývané tehdy “generace věcnosti”. Přes DTV vyvíjel pak KB stále silnější vliv na celou sudetoněmeckou společnost.

Další významnou dějinnou funkcí KB bylo jeho vedoucí a určující postavení v Sudetoněmecké domovské frontě a později straně, dokud nebylo v pozdějších třicátých letech svrženo skutečnými nacisty [čerpáno z: FRANZEL 1952 362; GEBEL 32 nn; JILGE 96-108; NEUWIRTH 143n; WITTMANN 48-54]

Pozn.: Spann, Othmar (podle: Brockhaus-Enzyklopädie, Mannheim, 1986 nn, 18. vyd.), nar. 1878 ve Vídni, zemřel 1950 v Lafnitzu, od 1909 v Brně, od 1919 ve Vídni, 1938 zbaven úřadu. Zastával universalismus v sociálních vědách, ekonomii, filozofii. Navrhoval nový společenský řád na základě profesního stavovství, byl proti liberalismu a marxismu, ovlivnil rakouský konservativismus, navrhl austrofašistický “Kronenburger Eid” rakouských domobran. Ze spisů významný zvl. “Vom wahren Staat”; existuje úplné vydání jeho spisů.

Přesvědčivý průkaz rozdílnosti nebo přímo protikladnosti spannovství oproti nacismu dokládá informace podle: ZIMMERMANN, pozn. 49 na str. 44: 1932 se v Mnichově uskutečnil rozhovor mezi Hitlerem a Spannem, při němž byl Hitler Spannovou koncepcí nadšen a prohlásil ji víceméně za základ budoucí hospodářské politiky nacismu. Další setkání se konalo po převzetí moci, to položilo základ ku zřízení nacistického Ústavu pro stavovské uspořádání v Düsseldorfu, který pak do konce 1935 zprostředkoval Spannovu ideologii, tedy ideologii stavovského státu, tisícům účastníků z Deutsche Arbeitsfront a z hospodářských svazů. Teprve koncem 1935 se Leyovi, Rosenbergerovi a Himmlerovi, kteří od počátku rozpoznali ve spannovství ideologii neslučitelnou s totalitarismem, “podařilo zakroutit institutu krkem”. Hitler pak na své někdejší nadšení zapomněl. Spann byl ihned po připojení Rakouska zbaven profesorského úřadu. [Prameny: Dr. Fritz Köllner, někdejší člen Kameradschaftsbund, SdP a NSDAP, popisuje (in: SdA, Materialien zur sudetendeutschen Zeitgeschichte. Zweite Tagung des Arbeitskreises “Dokumentation” des Witikobundes 8.-10. 3. 1974 auf dem Heiligenhof, Thema: Die Wurzeln der Sudetendeutschen Heimatfront. Vgl.: STEINACHER, Hans: Erinnerungen und Dokumente. Hrsg. v. Hans-Adolf JACOBSEN. Boppard am Rhein 1970, 587)]. Další informace a politologická posouzení spannovství in: BRACHER, Karl Dietrich: Zeit der Ideologien. Eine Geschichte des politischen Denkens im 20. Jahrhundert. Stuttgart 1984, 258-262: stavovská teorie sloužila nacistům jako zástěrka v první fázi “Gleichschaltungu”.

Sudetoněmecká fronta a strana

Svaz kamarádství chtěl s vystoupením na veřejnost ještě čtyři roky čekat, zrát osobně i organizačně a vyčkat příhodnějších politických poměrů. Ale dějinná situace roku 1933 jej donutila jednat, v kvasu sudetoněmeckého lidu a především v důsledku zásahů státní justice a politiky s připravovaným zákazem DNSAP a DNP, prohlídkami, zatýkáním.

Rudolf Jung stranu (DNSAP) 3. října, jak už shora (oddíl o vývoji DNSAP) zmíněno rozpustil, mezi jejími vůdčími osobnostmi nastaly podstatné změny vězněním, exilem i úmrtím. Tyto okolnosti vyžadovaly nové politické impulsy a jednání.

Henlein se už krátce před tím, v létě 1933, po prvé na tělocvičné slavnosti v Žatci postavil před veřejnost a pronesl svojí významností celkem překvapující řeč. V Chebu pak 1./2. 10. 1933 vyzval sudetoněmeckou veřejnost k založení Sudetendeutsche Heimatfrontu (název pochází od poslance O. Kalliny.). Veřejnosti se výzva jevila jako Henleinova vlastní iniciativa a za takovou ji také Henlein sám vydával. Které podněty k ní ve skutečnosti vedly, nelze zde určit, když prameny a sekundární literatura o této otázce informují protikladně, od tvrzení zcela nebo z velké míry samostatného počinu Henleina, dokonce proti mínění spolupracovníků a rádců ze Svazu kamarádství (NEUWIRTH, JILGE) přes informaci, že byl značně ovlivněn Krebsem a dalšími politiky právě zakázaných stran (FRANZEL), až po předpoklad, že už tehdy jednal podle pokynů říšského nacistického vedení (čeští komunističtí autoři). Odstupující vedení DNSAP nicméně vyzvalo členstvo strany ke vstupu do SHF, což ovšem svědčí o existující dohodě.

Semknutí všech Němců tohoto státu se má podle Henleinovy zakládací výzvy uskutečnit vědomě na půdě národního společenství a křesťanského světového názoru a má vyznávat německé kulturní a osudové společenství. Svoji hlavní úlohu v Československu spatřuje v zajištění a výstavbě národní državy, domovské půdy, hospodářství a pracovního místa; k jeho požadavkům patří spravedlivé řešení sociálních a hospodářských otázek všech stavů, hospodářské a sociální zajištění dělníka pro zachování národní síly. (Tyto cíle se ovšem neliší od cílů aktivistické politiky.) “Sudetoněmecká domovská fronta bude na půdě, na niž ji osud postavil, pro dosažení tohoto cíle pracovat při uznávání státu a za použití všech zákonem připouštěných prostředků. Vyznává demokratický řád a spatřuje v mírové výstavbě těchto základů - při plném uznání národních osobností - nejjistější záruku utěšeného vývoje národů a států středoevropského prostoru [Henlein podle: NEUWIRTH 147].”

Fronta převzala členstvo i struktury (po patřičné sjednocovací reorganizaci) rozpuštěných stran, na vedoucí místa se ale postavily mladé kádry Svazu kamarádství, jedním z nich byl ovšem i Henlein. Staří funkcionáři DNSAP na jedné a mladí nacisté na druhé straně se cítili být znevýhodnění. Toto vnitřní napětí ale v prvních letech nerušilo růst hnutí – fronty. Nové “kamarádské” vedení přineslo naopak řadu výhod: Nebylo radikální a revolucionářské a bylo proto přijatelnější pro umírněné sudetoněmecké politiky, tedy i pro aktivistické strany, které s ním jednaly a připravovaly německý “konzervativní blok”.

Stranické rozštěpení sudetoněmeckého tábora od počátků republiky a všechny neúspěchy snah o vytvoření střešní organizace pro celou sudetoněmeckou politiku připravily vlastně pro Henleinovu frontu půdu. Teprve ona učinila z mladého pojmu “sudetoněmectví” politický program. Henlein používal zejména v době počátků SHF pojem “sudetoněmecký kmen” ve svých projevech velmi často, čímž se vryl do politického povědomí a naznačoval odstup od nacistického velkoněmectví. Také to učinilo z nacistů v SHF/SdP protivníky okruhu KB. V mladé frontě zprvu vládl ideologicky KB se svým spannovstvím.

Nediferencované šikanování fronty státními orgány, tedy pokračování předchozího pronásledování nacistických formací, ale posilovalo reakce a pozice nacistů ve smýšlení členstva a oslabovalo křídlo “kamarádských svazáků”, které bylo smířlivější a případně by bylo ochotné k dorozumění s českou politikou. Státní perzekuce nebyla selektivně protinacistická, nýbrž postihovala nejen nacistické “lidové sportovce”, nýbrž také spannovské vůdce jako W. Branda, který byl poměrně dlouho ve vazbě, zatímco mnozí nastupující nacističtí aktivisté jako K. H. Frank byli na svobodě a mohli svoji pozici posilovat [OLIVOVÁ 191].

Nepřitažlivá osobnost Henleina, žádný typ demagoga, sklízela nadšení, které platilo ne jí, nýbrž sjednocujícímu hnutí a pocitům vzrůstající síly po půldruhém desítiletí bezmoci a ponížení, ale také po půldruhém desítiletí neplodnosti a nemohoucnosti sudetoněmecké stranické politiky. Nadšení bylo neseno vírou v nový společenský řád, osvobozený od korupce, lži a sociálního bezpráví a hlavně nadvlády jednoho národa nad druhým. Znenáhla platilo nadšení ale také zástupně velkému “vůdci” v Německu.

SHF měla v prvních letech značně neurčitý program, což usnadňovalo nábor a příliv z různých vrstev. Proudili do ní příslušníci všech dřívějších politických směrů, od nacionalistů, přes agrárníky a katolíky po socialisty a dokonce i komunisty, přívrženci starého Rakouska, duchovní obou vyznání i všeněmečtí nepřátelé církve, hlavně nespokojení a deklasovaní maloměšťáci. Postoj Henleinův byl v nynější pestrosti fronty značně neurčitý. Jeho osobní svazky s lidmi Svazu kamarádství, tedy s východiskem jeho vlastního politického vzestupu trvaly, i názorově jim stál nadále blízko, ale s jistou neurčitostí, takže se snášel i s vyhraněnými nacisty. Vcelku byl ražení umírněného a nevyhraněného.

Neuwirth, zasvěcený příslušník vedení SHF (a autor použitého svědectví), vyvrací řadou argumentů, že by tehdy existovaly jeho úzké vztahy k německému nacistickému vedení, či dokonce že by od něho byly přijímány pokyny. Česká historiografie, zvláště komunistická, ale nejen ona, tendovala naproti tomu většinou k mínění, že sudetoněmecké hnutí a SHF byly od počátku s říšským nacismem svázány (např. OLIVOVÁ, str. 136, představuje DNSAP a její následnici SHF/SdP šmahem jako součást jediného nacionálně socialistického hnutí).

Programová neurčitost byla SHF vytýkána, načež Henlein pronesl 21. října 1934 v České Lípě při manifestaci programatickou řeč, která vytýčila jasnější obrysy. Ve značné míře byli jejími autory Brand, Sebekovsky a Neuwirth, byla konzultována se spolupracovníky vedení Dr. Gustavem Petersem a Dr. Alfredem Roschem, a též s K. H. Frankem, jemuž se ale nedařilo své nacistické formulace prosazovat.

Henlein řeč také předem zaslal prezidentu republiky a kancléřovi jeho kanceláře Dr. Přemyslu Šámalovi, který mínil, pronese-li ji Henlein celou, bude to státnickým činem. Vzhledem k dalším velkým úspěchům fronty, později strany, lze soudit, že vyjadřuje nejdůležitější politická přání sudetoněmecké veřejnosti, jak vyrostla z dosavadních zkušeností a průběhu dějin v československém státě. Henlein v ní předstupuje před veřejnost s návrhem nových poměrů ve státě, podle něhož by němectví přijalo podstatnou státotvornou roli. Ideologie minulosti, stejně jako války, ukázaly jasně, že šovinismus není v stavu řešit otázky uspořádání Evropy. Jen když národnostní skupiny, které řízením osudu žijí v národních státech, se necítí být ve své podstatě ohroženy, když nemusí nepřetržitě zápasit o svá životní práva, může zavládnout mír. I český národ musí pochopit, že věrnost národu a věrnost státu se nevylučují. Má-li se německá národnostní skupina na československé půdě plně účastnit budování nové Evropy, nesmějí být její příslušníci občany druhého řádu. Její snažení nemá být považováno za identické s fašismem nebo nacionálsocialismem. Vzdor kulturnímu společenství s celkem německého národa, je sudetské obnovné úsilí samostatné a svébytné. Henlein se distancoval od nacismu: “Od nacionálního socialismu nás dělí zásadní rozdíl. Nikdy se nevzdáme svobody individua.” Zaujal odmítavé postavení k restauraci Habsburků a k otázce revize hranic a postavil se za československou republikánsky demokratickou formu státu, která musí však být založena na národnostních skupinách, které ve státě skutečně žijí, tzn. všechny oblasti státního života, kromě těch, které zajišťují jednotu státu a jeho vedení, musí být samosprávné a decentralizované. “Abychom” - Henlein mluví za svoji národnostní skupinu – “se mohli upřímně podílet na výstavbě tohoto státu jako státu svého, musíme být chráněni před všemi zásahy do našeho národního tělesa, do jeho životních práv a do jeho sídelního prostoru. Tyto požadavky musí být přiznány na základě přirozených práv a zákonů pravé humanity každému národu. Sudetoněmectví nabízí otevřeně a čestně ruku k míru. Kdo ji odmítne, musí převzít odpovědnost za to, jak se pak bude budoucnost vyvíjet...”

Řeč měla dobrou odezvu i v (některých) českých kruzích. I když odhlédneme od nezodpověditelné otázky, zda Henleinovy vývody byly výrazem přesvědčení, můžeme být jisti, že byly bezpochyby projevem bezprostředních politických úmyslů.

Váhu Henleinovy řeči potvrzuje plán činnosti SHF pro následující období. Mluví o nadcházejícím školení vedoucích, které má vymýtit velkoněmeckou ideu a představu, že sudetoněmecký prostor by mohl být Hitlerem z Německa dobyt [GEBEL 40, udává archivní pramen]. Fronta má tedy být školena na autonomistický model. “Koncept ‚sudetoněmeckého kmenového tělesa‘, na jehož základě by měla být řešena otázka vztahu mezi Němci a Čechy resp. Slováky v ČSR federalizací státu, byla opravdovou sudetoněmeckou alternativou oproti konceptu připojení k říši [GEBEL, cit. Luh: Turnverband].” W. Brand v této souvislosti vysvětluje: “Nejde o odštěpení sudetoněmeckých oblastí”, nýbrž “o zachování celého prostoru, ale ne cestou násilné okupace, nýbrž politickým a hospodářským ovlivňováním, protože co máme jinak dělat s Čechy?” Ti musí “být více nebo méně vtaženi do oblasti německého vlivu”, jaksi ve smyslu středověké lenní závislosti. Dokresluje tak obraz cílů tehdejší “kamarádsko-svazácké” SHF: nešlo o nacistický brutální totalitarismus a o velkoněmectví, nýbrž o program dosti podstatného ovlivnění, přeměny a částečné poněmčení republiky [GEBEL, cit W. BRAND: Auf verlorenem Posten 55; čerpáno též z: NEUWIRTH 144-159, 364; GEBEL, jako shora; WITTMANN 36 nn]. Kdyby se byla SHF stala v této podobě v Československu skutečným politickým partnerem, bylo by se jí podařilo ve svobodném demokratickém zápolení prosadit ovšem jen nějakou část jejího programu.

Fronta/strana od svého založení silně rostla: v říjnu 1933, tedy těsně po svém založení, měla pouhých 9 500 členů, o rok později 71 000 a v říjnu 1933 už 385 000, tedy nesrovnatelně více, než kdy čítala DNSAP [ZIMMERMANN 40].

O tom, co si četní nacisté ve Frontě a jejich vedení v berlínském exilu počnou se svým bezvlivným postavením a s jejím “kamarádsko-svazáckým” vedením, a o dalších událostech pojedná příští pokračování.

Použitá literatura, kromě stále používaných příruček uvedených v literatuře první části [HOENSCH, KÁRNÍK, OLIVOVÁ, SLAPNICKA]:

FRANZEL, Emil: Die Politik der Sudetendeutschen in der Tschechoslowakei 1918-1938, In: PREIDEL, Helmut (edit.): Die Deutschen in Böhmen und Mähren. 2. vyd, Gräfelfing bei München: Edmund Gaus, 1952

FRANZEL, Emil: Die sudetendeutsche Politik 1918-1938. In: Der Donauraum: Zeitschrift des Forschungsinstitutes für den Donauraum (Sonderdruck 1960)

GEBEL, Ralf: “Heim ins Reich!”: Konrad Henlein und der Reichsgau Sudetenland (1938-1945). München: Oldenburg, 1999 (Veröffentlichungen des Collegium Carolinum, sv. 83; také: Bonn, Univ., Diss., 1997)

JAKSCH, Wenzel: Die Sudetenfrage im europäischen Geschichtsbild. In: Die Sudetenfrage in europäischer Sicht. München: Lerche, 1962 (Veröffentlichungen des Collegium Carolinum, sv. 12)

JILGE, Wilfried: Zwischen Autoritarismus und Totalitarismus: Anmerkungen zu einer Kontroverse. In: Bohemia 39/1(1998) 96-109. Pokračování diskuse o ideologickém stanovisku SHF/SdP in: Bohemia 38/2(1997) 357-385, vyvolané článkem Chr. Boyera a Jaroslava Kučery, srvn. pod: Bibliografie

KUHN, Heinrich: Der Anteil der Deutschen an der “Burg”. In: BOSL, Karl (edit.): Die ”Burg”. Einflußreiche politische Kräfte um Masaryk und Beneš. Sv. 1. München, 1973, 1974 (Bad Wiessener Tagungen des Collegium Carolinum, sv. 5), 119-126

LUH, Andreas: Die Deutsche nationalsozialistische Arbeiterpartei im Sudetenland: völkische Arbeiterpartei und faschistische Bewegung. In: Bohemia 32(1991) č 1, s 23-38

NEUWIRTH, Hans: Der Weg der Sudetendeutschen von der Entstehung des tschechoslowakischen Staats bis zum Vertrag von München. In: Die Sudetenfrage in europäischer Sicht. München: Lerche, 1962 (Veröffentlichungen des Collegium Carolinum, sv. 12)

ZIMMERMANN, Volker: Die Sudetendeutschen im NS.Staat: Politik und Stimmung der Bevölkerung im Reichsgau Sudetenland (1938-1945). Essen: Klartext,1999 (Veröffentlichungen der Deutsch-Tschechischen ... Historikerkommission, zároveň: Veröffentlichungen des Instituts für Kultur und Geschichte der Deutschen im östlichen Europa). Česky: Sudetští Němci v nacistickém státě. Praha: Prostor, 2001 (I. Předehra: vývoj SdP, s. 35-62)