Květen 2004

Hořké plody úspěchu

Toman Brod

„Dnes je pamětihodné výročí osvobození Vídně od Turků. Doufejme, že také odvrátíme ještě větší nebezpečí, než bylo to turecké, totiž židovské nebezpečí!“ (Z projevu Karla Luegera, poslance vídeňského parlamentu, ucházejícího se na přelomu 19. a 20. století o úřad starosty hlavního města monarchie)

Liberální ústava a zákony z druhé poloviny šedesátých let devatenáctého století poskytly rakouským židům příležitost k všestrannému rozvoji. Po staletích ponižování a utlačování stali se konečně rovnoprávnými občany, mohli si svobodně volit místo svého pobytu, kupovat pozemky, vybírat povolání, ucházet se o místa státních zaměstnanců, studovat na gymnáziích i na univerzitách a ostatních vysokých školách.

Enormní vitalita, životaschopnost, intelektuální náboj, příslovečná píle, vytrvalost a střídmost, nastřádané ekonomické i finanční zkušenosti učinily během několika let ze židovského společenství v Rakousku velmi prosperující entitu, svým vlivem a významem daleko přesahující její početní zastoupení mezi obyvatelstvem říše.

Židé využívali daných možností a houfně se stěhovali do velikých měst, která jim nabízela výhodnější podmínky rozmachu. Před emancipačním procesem v roce 1860 žilo ve Vídni jen málo přes dvě procenta židů; o dvacet let později už více než deset procent. (Bylo mezi nimi i mnoho přistěhovalců z východu, kteří do „civilizovaného rakouského světa“ prchali před pogromy.) V roce 1912 byl však už každý třetí středoškolák židovské víry, rovněž židovští akademici ve Vídni – ale i v Praze, především na německé univerzitě – tvořili takřka třetinu všech studentů. Nejoblíbenějším studijním oborem židů vedle medicíny byla práva – již začátkem devadesátých let minulého století byla mezi vídeňskými advokáty více než polovina židů. Židovský vliv v rakouské intelektuální sféře (omezím se pouze na ni!) byl však ještě rozsáhlejší.

Vídeňská historička Brigitte Hamannová píše: „Židovští spisovatelé povznesli rakouskou literaturu k novému rozkvětu, uveďme jenom Franze Kafku, Franze Werfela, Arthura Schnitzlera, Stefana Zweiga. Vídeňská medicínská škola dosáhla světového věhlasu v neposlední řadě díky židovským lékařům. Sigmund Freud vyvinul ve Vídni psychoanalýzu. Vídeň se právě v plodné spolupráci vídeňského a židovského živlu stala metropolí moderního umění a vědy.“

Židovská inteligence byla ve Vídni počátkem století jakýmsi příznačným pojmem. Spisovatel Hermann Bahr jednou žertem prohlásil, že „každý, kdo má jen trochu rozumu nebo nějaký talent, platí (mezi Vídeňany) ihned za Žida, jinak si to prý neumějí vysvětlit…“

Exploze umu, průraznosti a mnohostranných schopností učinily sice ze židovského živlu mimořádné společenství, zároveň však podněcovaly u ostatních obyvatel stále rostoucí nechuť, odpor, nepřátelství. Nyní snad už nikoli díky středověkým a náboženským předsudkům (i když i ony přežívaly), ale právě kvůli oné překvapující konkurenci, neobyčejnému vzmachu, duchovní převaze a velikému vlivu všude tam, kam Židé pronikli a kde se prosadili. Veřejnost s neradostným úžasem hleděla na ty ještě nedávno opovrhované, ponižované a nesvéprávné tvory, kteří se tak rychle vyšvihli na přední vědecké, umělecké, ale ovšem i hospodářské, průmyslové a finanční reprezentanty země.

Poslanec a později vídeňský starosta Karl Lueger požadoval kdysi za frenetických ovací davu, aby po turecké hrozbě, jež naštěstí už minula, odvrácena byla od Vídně nová, ještě větší hrozba, hrozba židovská. Jeho přání mu za půl století splnil Adolf Hitler.

Přesto i současní antisemité i nadále obviňují Židy ze stejných nepravostí jako dříve: z dravosti, bezohlednosti, kořistnictví, jednoduše ze všeobecných tužeb a snažení o vládu nad okolním světem.

Vzpoura neschopných si nalézá své mluvčí, kteří zlořečí.

Židovský hříchu, tvým jménem je zdatnost.

Židovská vino, tvým jménem je úspěch.

(Prostor)