Květen 2004

Nostalgikum. O zašlé slávě literárních kaváren

Toman Brod

Na přelomu století, kdy dámy chodily upnuty v korzetech a muži nosili kaiserroky a vystavovali na odiv své pěstěné plnovousy, v té době čas plynul zcela jinak než dnes. Tehdy alespoň ve Vídni i v Praze byla kavárna ještě fenoménem, který – abych parafrázoval Stefana Zweiga – nebyl ve světě s podobným srovnatelný. „Nejlepším místem našeho vzdělání a informací o všem novém zůstávala kavárna,“ píše ve svých vzpomínkách Svět včerejška. „Byl to vlastně jakýsi druh demokratického, každému za levný šálek přístupného klubu, kde mohl host za tento malý obolus hodiny vysedávat, diskutovat, psát, hrát karty, přijímat svou poštu a především konzumovat neomezený počet novin a všech důležitých literárních a uměleckých světových časopisů. Tak jsme věděli z první ruky vše, co se děje ve světě, dozvěděli jsme se o každé knize, která vyšla, o každé premiéře, ať se konala kdekoli; nic snad nepřispělo k intelektuální dynamičnosti a mezinárodní orientaci Rakušana tolik, jako že se mohl v kavárně informovat o všech událostech ve světě a současně o nich v přátelském kruhu diskutovat. Denně jsme tam vysedávali celé hodiny a nic nám neuniklo.“

Diskusní, intelektuálské společnosti bývaly ovšem hosty nejen vídeňských, ale i pražských kaváren. Jiný pamětník „starých, zašlých časů“ Max Brod takto líčí svou účast v jednom z takových kruhů: „V kavárně Louvre na elegantní Ferdinandově (dnešní Národní) třídě se každých čtrnáct dní ve večerních hodinách scházel ve zvláštní tiché nádvorní místnosti kroužek filozofů; vlastně to byla jakási dependance německé univerzity, ovládané skoro neomezeně filozofií Brentanovou.“ Jednoho dne byl Brod kýmsi pozván, aby se zúčastnil oněch pravidelných diskusních večerů. „Dlouho jsem váhal, ale nakonec jsem přece jen do kavárny Louvre šel. Ale hned na počátku jsem důrazně připomněl, že jsem schopenhauerovec a nikoli brentanovec, že však budu s patřičnou vážností studovat Brentanovo učení, pro mne nové, neboť přednášky na univerzitě mi nepostačují, a proto tedy vítám příležitost, abych v klubu atd. Členové kroužku přikývli na souhlas a já byl, jak bylo zvykem, neformálně přijat. Tento kroužek se od jiných podobných pěkně odlišoval tím, že v něm nebylo ani stopy spolkaření, měl jsi v něm pocit, že se zde slouží jen čisté pravdě a bádání. Večery strávené v Louvru ve svém celku zůstanou jednou z nejkrásnějších vzpomínek mého života.“

Ke kavárnám neodmyslitelně patřívali i jejich dobří duchové – vrchní číšníci. V pražské kavárně Union například po dlouhá léta působil legendární vrchní pan Patera; o něm však i o zmíněné „Unionce“ bylo již mnohé napsáno. Podstatně méně – pochopitelně – víme o jiné příslovečné postavě: o vrchním číšníkovi z vídeňské kavárny Herrenhof. „Pan vrchní číšník Hnatek se jmenoval ‚pan Hnatek‘,“ konstatuje Friedrich Torberg, spisovatel a novinář, jenž řadu let dlel ve Vídni i v Praze. „Ne ‚pan vrchní‘ a ne ‚Hnatek‘ a už vůbec ne ‚Franz‘ (že má vůbec nějaké křestní jméno, to se člověk dověděl teprve až z parte), nýbrž ‚pan Hnatek‘. Ani to jinak být nemohlo. Byl to opravdu pán. Kdykoli se starostlivým výrazem naklonil svou vytáhlou postavu k některému z hostí, aby vyslechl jeho přání, všichni docela spontánně upadli v uctivý šepot, všude se okamžitě rozhostila vznešeně diskrétní atmosféra anglických klubů, v nichž se panu Hnatekovi dostalo výchovy a výcviku. Nevzpomínám si, že by kdy někdo na pana Hnateka promluvil hlasitější slovo. Kdo ví, jaká byla klientela takové literární kavárny, ten si umí představit, co znamená takové konstatování.“ Mezi hosty, které pan Hnatek obsluhoval, byl ještě Hugo von Hofmannsthal a Franz Werfel, Robert Musil a Hermann Broch, Alfred Polgar a Joseph Roth. Do kavárny Herrenhof, jak bylo právě řečeno, chodil – sice s přestávkami značně dlouhými, neboť pouta jeho věhlasu mu bránila v jeho milovaném bohémství – Franz Werfel.

„Jednou se stalo (byl jsem u toho, seděl jsem na druhém konci stolu, mladý literární učeň, kterého sem z laskavosti pustili, vzpomíná Torberg), že Werfel, když došlo na placení, panu Hnatekovi podle pravdy oznámil jednu kapucínskou kávu a pan Hnatek se k němu naklonil a diskrétně ho upomenul: ‚Od posledně, Herr Werfel, bychom tu měli ještě jeden čajový hnědý a jeden koláč.‘ Werfel, který už si samozřejmě nepamatoval ono již hodně odlehlé ‚od posledně‘, leč stejně samozřejmě vůbec nezapochyboval o údajích pana Hnateka, omluvil se, rozpaky rudý až po kořínky vlasů (víme již, že byl v té době už hodně známý a dávno vyrostl z vývojové fáze nezaplacených účtů): ‚Ne – no tohle,‘ zakoktal. ‚Musíte mi prominout, pane Hnateku – opravdu nevím, jak se to mohlo stát.‘ A pan Hnatek se k němu znovu naklonil a zašeptal konejšivě: ‚To bylo totiž ten den, co umřel pan von Hofmannsthal.‘ A v takový den, chtěl naznačit pan Hnatek, byli básníci tak zdrceni, že jim člověk nemohl mít za zlé, když zapomněli zaplatit…“

Kavárny v původním slova smyslu a významu existovaly – jak patrno – ještě i po první světové válce, ve Vídni i v Praze. U kavárenských stolků v klubovkách sedávali ještě básníci, spisovatelé i novináři a koneckonců i redaktoři, kteří tomuto vlídnému prostředí dávali přednost před těsnými a rušnými redakčními místnostmi, a co víc, unikali sem před přísným dohledem svých šéfů. V kavárnách se redigovaly a korigovaly rukopisy a uzavíraly se i autorské smlouvy (lecjaké dílo vzniklo v té době právě za kavárenským stolkem). A kromě toho vždycky zbýval ještě čas na karetní kroužek nebo na partii šachu.

K pravidelným návštěvníkům kaváren patřil za první republiky i Karel Poláček, jednou redaktor melantrišského Českého slova, poté Lidových novin a ještě jindy Tribuny, které vládl tehdejší Masarykův spolupracovník v Herbenově Času Bedřich Hlaváč. Poláček byl bohém a novinářské řemeslo mu na srdci příliš neleželo – odtud i jeho časté, povýtce nedobrovolné putování od redakce k redakci. Jeho silná touha po kavárenské oáze (možná že si říkal – kam jinam patří žid?) mu však jednou, anebo opět, mohla způsobit neméně silnou nepříjemnost. Neboť se jednoho lednového dne roku 1923 – přesněji řečeno 5. ledna – stalo, že Poláček, opustiv rychle svou neutěšenou kancelář, spěchal Žitnou ulicí do pohostinné náruče kavárny U Karla IV. Slovo má nyní Julius Firt, tehdejší ředitel firmy Borový: „Kavárna byla nedaleko trestního soudu na Karlově náměstí, hrával se tu dopolední mariáš a hlavně vyměňovala témata, prostě redaktorská ‚soudní burza‘. Jak tak Poláček spěchá, hlavně aby nezmeškal mariáš, slyší z druhé strany ulice třesknout střelnou ránu. Tušil, že se cosi přihodilo, o čem by možná musel psát, a tak ještě zrychlil krok a pro jistotu zabočil do jiné kavárny, do Tůmovky. Večer v redakci se pak dozvěděl, že dopoledne byl spáchán atentát na ministra financí Aloise Rašína. Poláček byl v tu chvíli prvním a jediným novinářem v širokém okolí a přiznal se: ‚Já tam slyšel střelbu a šel jsem radši od toho dál…‘“ Bylo prý pouze zásluhou Hlaváčovy benevolence, že tehdy Poláčkovi prošla jeho kavárenská záliba, jež zvítězila nad novinářskou povinností.

Káva. Bez kávy by nebylo kavárny, ani jejího názvu, ani podstaty. Jenže – objednat si v někdejší vídeňské, ale jistě i v pražské kavárně jednoduše „kávu“, bylo by bývalo asi stejně pošetilé jako přijít do londýnské oceánské společnosti Cunard Line a na otázku, co že si vážený zákazník přeje, odpovědět: „Loď!“

Friedrich Torberg, nám známý znalec a pamětník „zlatých kavárenských časů“, takto píše: „Nelze jen tak zajít do některé vídeňské kavárny a prostě si objednat ‚kávu‘. Je třeba vyjádřit se přesněji, protože počet druhů, způsobů přípravy, barev a množství, z nichž si člověk může vybrat, nemá konce, anebo má jej někde daleko v mlhách.“ Byla totiž káva připravovaná na vídeňský či karlovarský způsob, byla káva černá a mokka, byla káva míchaná, kapucínská, zlatá v náprstku (označení prozrazující, v jakém poměru je káva smíchána s mlékem), byla takzvaná jednospřež, čímž byla míněna černá káva ve sklenici s množstvím šlehačky, poručit si bylo možno i „mazagran“, neboli kávu mokka s rumem ochlazenou kostkami ledu.

Vybrat, ale i obdržet požadovaný druh nebylo vždy jednoduché. „Jeden z číšníků kavárny Herrenhof, úzkostlivě dbající na perfektnost, míval vždy u sebe na lakovaném dřevě barevnou škálu s dvaceti očíslovanými odstíny hnědé a choval úspěšnou ctižádost svým stálým hostům servírovat vždy kávu požadovaného zabarvení. Objednávky a stížnosti se děly vždy jen s udáním čísla: ‚Prosil bych čtrnáctku se šlehačkou!‘ nebo ‚Hermanne, co je tohle? Objednal jsem si osmičku a vy mi nesete dvanáctku!!‘“ Jak vidět, prostá oznamovací věta „Host sedí v kavárně a pije kávu“ měla kdysi nulovou vypovídací hodnotu.

Zlatá éra pražských i vídeňských kaváren nenávratně minula. Uspěchaná doba nepřeje poklidnému, někdy několikahodinovému, jindy nekonečnému vysedávání v kavárenských boxech. Kdysi jste se mohli spolehnout, že v tu a tu hodinu v té a té kavárně zastihnete právě toho, koho hledáte. Pravidelný rytmus života se po léta neměnil. Anebo jen skrytě nabýval nového tempa, nových rozměrů, jež nakonec převládly.

Do nenápadného, avšak vytrvalého běhu času náhle zasáhl zmar, jenž se už ale neděl vskrytu. Ve Vídni i v Praze patřili po dlouhou řadu let k pravidelným návštěvníkům kaváren židé; žily jich v obou městech desetitisíce. Nepřežili několik krátkých roků hitlerovského panství.

Ale vídeňské a pražské kavárny by dnes ani židé nezachránili. Neboť ani pro ně by už plynoucí řeka nebyla řekou minulých časů. Kavárny měly své stálé hosty, svou atmosféru, svá pravidla i podmínky trvání. Sedávali v nich studenti i mistři slova, štětce či pera. Lidé zajímající se o věci duchovní i umělecké, i ti, kteří v kruhu svých přátel hledali zde hru a zábavu. Nejsou již ani oni? Jsou, jenže uspěchaná doba opravdu nepřeje poklidným, nerušeným hodinám tráveným při kávě a novinách za mramorovými stolky.

Dejme na závěr opět slovo Friedrichu Torbergovi, jehož úvaha zní: „Značně se (těmto lidem) zúžily možnosti zajít si někam do kavárny. Jsou – zaměstnaní. Mají moc práce. Jsou už jen potenciálními hosty kaváren, už ne praktickými. Přinášejí s sebou veškeré požadavky stálého hosta, jen sebe ne. Nemají čas. A mít čas je nejdůležitějším, ba nezbytným předpokladem jakékoli kavárenské kultury, ano, koneckonců každé kultury. I stálí hosté někdejších literárních kaváren byli zaměstnáni, zčásti tím, že seděli v kavárně, a zčásti věcmi, které mohli a chtěli vyřídit v kavárně. V kavárně psali a básnili. Tam přijímali a zodpovídali poštu. Tam se jim telefonovalo, a pokud tam náhodou zrovna nebyli, přijal za ně zprávu vrchní. Tam se setkávali s přáteli i s nepřáteli, tam se prostě muselo zajít, pokud se s nimi chtělo mluvit, tam si četli noviny, tam diskutovali, tam žili. (Kürschnerův Literární kalendář celá léta jako adresu Petera Altenberga uváděl: ‚Kavárna Central, Vídeň I‘.) V bytě jen přespávali. Jejich skutečným domovem byla kavárna.“

V nekrologu, z něhož kromě kávy vane i vůně časů zapomenutých i nezapomenutelných, by bylo možno ještě dále pokračovat. Bylo by možno se nostalgicky ohlížet zpět tak, jak to ve svých vzpomínkách a dílech činí Stefan Zweig, Max Brod, Joseph Roth, Friedrich Torberg, Alfred Polgar i mnozí jiní.

Ano. Ale nelze než smířit se s faktem, že dvacáté století, alespoň jeho druhá polovina, přineslo zánik klasickým kavárnám vídeňským i pražským. Bylo by bláhové předpokládat, že nadcházející věk bude příznivěji nakloněn někdejšímu stylu života, že obnoví jejich zašlou slávu.

(Prostor)