Květen 2004

Úvahy a poznámky (nejen) o českých Židech

Toman Brod

Židé, jak praví jejich náboženská tradice, uzavřeli v biblických časech smlouvu s Hospodinem a Hospodin označil Židy za sobě nejmilejší, vyvolený národ. Být národem Bohem vyvoleným však nemělo být pouze výsadou, nýbrž a především obtížnou, zavazující povinností. Neboť ta velela Židům, aby nejen zůstali služebníky jediného, pravého Boha, ale byli i jedinými pravými služebníky Boha. Tento závazek se stal krédem židovské pospolitosti, smyslem její existence i obsahem, nikdy ovšem nenaplněným, a metou nikdy nedosaženou, protože takový závazek vždy přesahuje a přesáhne lidské možnosti.

Takové poslání však jenom zvýrazňovalo židovskou odlišnost a prohlubovalo židovskou izolovanost. Kdybychom ale přenesli jeho význam do praktického počínání, mohli bychom mít za to, že mělo být jakýmsi návodem pro každodenní skutky, které by byly v souladu s Božími příkazy a zároveň i vzorem veškerému obecenství k následování. Jenže jak mohlo být plněno, když právě ona výlučnost židovského bytí, jedněmi zdůrazňována a velebena, druhými nenáviděna a zesměšňována, byla a je neodstranitelnou závorou jakékoli smysluplné komunikace. Začarovaný kruh zůstává uzavřen.

Nenávist k Židům provází lidskou pospolitost téměř od samého jejího vzniku. Příčina této averze tkvěla v odlišnosti, v jedinečnosti židovského kmene, komunity, národa. Náboženství Izraelitů, z něho vyplývající zvyky a způsob života provokovaly a pobuřovaly okolní svět – starověké pohany, římské kolonizátory a posléze ovšem i křesťany. Přesto si Židé, i po vyhnání ze „země zaslíbené“, po staletí udržovali vlastní víru a z ní plynoucí charakteristický životní styl; v podmínkách diaspory, v uzavřených ghettech, obklopeni nepřátelským živlem, bylo jim přísně dodržované náboženství jedinou záchranou před rozplynutím, před zničením svébytné existence.

Výlučnost jakéhokoliv kolektivu, ale i jedince, je vždycky podezřelá. Neobvyklý, cizí, neznámý jev, člověk či společenství jitří fantazii, a fantazie plodí strach. A od strachu je pouze krůček k nejdivočejším, nenávistným představám, pověrám, obviněním. Protože židovská pospolitost byla v očích křesťanů obestřena neproniknutelným tajemstvím, rojily se nespočetné zkazky – o hrůzných obřadech, o obscénních rituálech odehrávajících se v synagogách i ve sklepeních, fámy o magických schopnostech rabínů a konečně i o lačné touze Židů po krvi křesťanských chlapců a panen, jež měla mít zázračné účinky. A běda, jestliže nějaký Žid opravdu spáchal inkriminovaný čin! Podal tím totiž jasný důkaz, že krev opravdu lpí na tomto zavrženíhodném pokolení od chvíle Kristova ukřižování! „Zabili jste nám Krista Pána!“, jak často slýcháno toto zvolání, po němž následovalo tříštění oken a mnohdy i hlav židovských viníků.

Jaký však měla ona nešťastná (a tolik neštěstí zplodivší) teze o vině na Ježíšově smrti, která zavdávala tak pádnou příčinu k perzekucím židovských generací po celé věky, ještě další, skrytý smysl? Nebylo všechno to obviňování i pronásledování vlastně pomstou křesťanů za jejich špatné svědomí a vědomí, jež toužilo být přehlušeno, že totiž Ježíš Nazaretský byl – Žid?

Jak šla léta a staletí, otevíraly se brány ghett, židovské společenství ztrácelo svou tajuplnost a postupně mizely i lecjaké neblahé pověsti, nespravedlivé osočování a podezření, stíhající jeho příslušníky. Namísto nich však – případně i ruku v ruce – kráčely smyšlenky nové, vynořovala se nová osočování a nová podezření. V moderní době se nazývají antisemitismem.

Na Bílou sobotu roku 1899 objevili lidé na kraji lesa u Polné mrtvolu devatenáctileté dívky Anežky Hrůzové. Rozpoutala se ostudná aféra, jež vešla do dějin pod názvem hilsneriáda. Pověře o rituálních vraždách, jež páchají Židé, podlehl – znovu – vysoký počet českých občanů a vlna antisemitismu zaplavila zemi. Spisovatel Jan Herben později napsal: „Byla to léta proklatá, léta krve a tmy, léta nesmyslnosti, tuposti a zvířectví… Lid český dojímal nás trapně; lid nechce, abychom jej budili, lid chce, abychom mu dali svatý pokoj a nechali ho při pošetilých zvycích a hloupých pověrách.“

Univerzitní profesor a poslanec vídeňského parlamentu Tomáš Garrigue Masaryk vystoupil tehdy veřejně proti šířeným lžím, pomluvám a hlouposti. Měl vlastně v těchto „causách“ už svoji zkušenost, získal ji za bojů o pravost Rukopisů. Nyní se mu tedy naskytla nová příležitost, vstoupil do nového zápasu a – jak také mohlo být jinak – stal se terčem nového hanobení.

Nebyl to však pouze „nevědomý lid“, nýbrž i „inteligence česká, jež tehdy hromadně propadla při zkoušce z inteligence“, jak konstatoval Herben. Masaryka při přednáškách na pražské univerzitě ukřičeli studenti, před jeho domem se shlukovaly povykující davy, řečníci na veřejných shromážděních i noviny mu spílali a cejchovali ho za zrádce národa a zaprodance Židů. Vzdají-li se intelektuálové svého humanistického poslání, povinného a nezadatelného, klesnou na duchovní úroveň společenské spodiny, jež není vyhrazena jen vrstvě, kterou kdysi Karel Marx pojmenoval lumpenproletariátem. Selhavší vzdělanec, elegantně oblečený a vládnoucí vybranou mluvou, je naopak mnohem nebezpečnější nežli hospodský povaleč, jehož řečem nepřikládá nikdo váhu; slovům uhlazeného doktora bývá nasloucháno pozorně. Nebyla začátkem století v českém národě opovrženíhodnější, odsouzeníhodnější postava nad profesora Masaryka – uvažoval dokonce o emigraci ze země.

Za necelých dvacet let byl tentýž muž týmž národem bouřlivě vítán a oslavován jako Prezident Osvoboditel, jako tvůrce svobodné, demokratické Československé republiky.

Jistí čeští spisovatelé a básníci neměli Židy ve veliké oblibě: Svatopluk Čech, Jan Neruda, Petr Bezruč, později Jakub Deml a Jaroslav Durych a ještě později, bohužel, i Jan Zahradníček – abych uvedl alespoň některé. Příčiny jejich nelásky byly různé, společného jmenovatele však přece jen měly: samo židovství. Byly ovšem i nuance – výhrady rázu „třídního“, sociálního, tradiční křesťansko-katolická nevraživost, konečně i nikoli zanedbatelné důvody národnostní.

Mnozí Židé v českých krajích se hlásili k německé národnosti. Mluvili německy, navštěvovali německé školy, pěstovali německou kulturu. V zemi, v níž vedle sebe žili po staletí Češi i Němci, se nebylo čemu divit. Rakouští Židé byli císařem Josefem II. vymaněni ze středověku. Z jeho vůle přijímali německá občanská jména a ochotně naslouchali výzvě, aby se včlenili do německého národního celku. Německá etnická pospolitost byla na počátku 19. století nejsilnější v habsburské monarchii; zmíněné počínání Židů bylo proto jen logické. Sami dosud slabí, nesebevědomí, hledali Židé svou novou identitu, jistotu i optimální podmínky rozvoje u silných.

V průběhu 19. století se emancipoval a zbytněl i český národ a mnoho Židů postupně spojilo své bytí i osudy s Čechy. Je však přirozené, že četné následující generace zůstávaly a zůstaly věrny své německé tvářnosti – je ostatně nezadatelným právem každého jedince i kolektivu pěstovat jazyk i vzdělanost danou mu rodem, zděděnou tradicí.

Většina německých Židů v Čechách nebyla šovinisty, pohrdajícími a zavrhujícími vše, co mělo českou nálepku. Max Brod nazval německo-židovský vztah k Čechům láskou s odstupem. Češi přesto byli málo nadšeni německým židovstvím v zemi (neřku-li židovstvím vůbec). Nepřestali podezírat i obviňovat Židy z germanizačních snah. Posléze také Hitler projevil nelibost nad židovským vlivem na německou kulturu i žití v Čechách a na Moravě a poslal jeho nositele do plynových komor.

Dvě české historičky Helena Krejčová a Anna Hyndráková uveřejnily odbornou studii o vztahu české společnosti k Židům v prvních letech nacistické okupace. V článku dokazují vcelku příznivý postoj českých lidí k jejich židovským spoluobčanům: „Solidarita s pronásledovanými Židy se stala pro mnoho Čechů výrazem jejich odporu proti okupační moci… Pozitivní vztah Čechů k Židům z přelomu let 1939–1940 se v následujícím roce ještě vystupňoval… Přátelské chování Čechů k Židům zaznamenávaly měsíční zprávy (okupačního aparátu) v roce 1941…“ Dejme nyní slovo pamětníkovi. V knize vzpomínek uvádí Miloš Kopecký svůj „nezapomenutelný zážitek“ z téže doby, a to z filmu Žid Süss, jenž, jak připomíná, „byl veledůležitým dílem nacistické propagandy, natočeným na příkaz samotného Josepha Goebbelse“. Kopecký vzpomíná: „V Praze běžel v biografu Hvězda a byl školní mládeži povinný. Bez donucování se však na něj hrnuly dělnické a úřednické vrstvy. Seděl jsem asi v desáté řadě, sál narvaný k prasknutí, lidé stáli v ochozech, a sehnat vstupenku předpokládalo odstát si pár chvil ve frontě před pokladnou.“ Autor, mladík tehdy ani ne dvacetiletý, však nevydržel dlouho sledovat tento „sugestivní film“ – píše proto: „Vstal jsem a protlačil se řadou ven. Doprovázela mě nelibost diváků, jejich nepřátelské mručení a myslím, že padly i nějaké zlé poznámky. Nemohl jsem se ale déle dívat. Vždyť to bylo vlastně nedlouho potom, co maminka nastoupila do transportu. Třásl jsem se hrůzou. Působilo to jako provokace, jako nesouhlas s filmem a já intenzivně cítil nenávistnou reakci publika vůči mně…“ Netroufám si posuzovat, které z obou podání je průkaznější.

Odpoledne 14. března 1939 přišly do Prahy spolehlivé signály, že hitlerovské Německo pohltí i zbytek českých zemí a zavede zde svůj totalitní režim. Ještě téhož večera začali odpovědní důstojníci generálního štábu pálit nejdůležitější dokumenty a kompromitující materiály. Uchránili tím nejenom lecjaké státní tajemství, ale zachránili pravděpodobně i řadu životů lidí nejvíce ohrožených svou dosavadní činností.

Naskýtá se několik chmurných otázek. Neměli totéž učinit i odpovědní představitelé židovské obce, především s členskou kartotékou? Nezachránili by tím životy tisíců českých Židů (a kdyby i jen stovek!), kteří by za tohoto předpokladu mohli utajit svůj „neárijský“ původ a uniknout tak pronásledování a deportacím? Anebo alespoň – neztížili by hitlerovcům jejich orientaci v českém židovském společenství? Proč tak neučinili? Neměli dost včasných informací či dostatek odvahy k tomuto navýsost důležitému, snad dokonce osudovému kroku? Možná že je vskutku ochromil strach před trestající vrchností, ten dávný souputník židovského bytí…

Omlouvám se za svou neznalost, leč nikdy jsem neslyšel ani nečetl, že by kdo byl tyto otázky vůbec položil, neřku-li zodpověděl.

V létě roku 1944 pronikly do terezínského ghetta zprávy očitých svědků, že v komplexu koncentračních táborů v Osvětimi-Birkenau jsou Židé po příjezdu transportů hromadně vražděni v plynových komorách. Židovská samospráva ghetta, do jejíž rukou se tyto informace dostaly, je utajila před osazenstvem v obavě, aby neměly „nenapravitelné“ důsledky.

Jaké to mohly být důsledky? Snad že by židovští vězňové Terezína – oproti tomu, jak bylo až doposud bohužel pravidlem – nyní neuposlechli rezignovaně a poslušně příkazy k deportacím do osvětimské záhuby? Že by se situace i události v Terezíně mohly vymknout ze „zaběhnutých“ kolejí? Nebo se kdosi bál, že by odbojové skupiny, které prý v ghettu existovaly, přistoupily konečně k zoufalé, ale přece jen rázné akci?

Otázka jiným směrem – zač vlastně stojí odboj, sice perfektně zorganizovaný, jenž však nedokáže zničit byť jediného nepřítele anebo zachránit třeba jen jediný život z vlastních řad?

Zbývá toliko poznamenat, že na podzim 1944, kdy po několikaměsíční přestávce byly obnoveny deportační transporty na východ, zahynuly v osvětimském plynu tisíce terezínských vězňů. Na sklonku října vyjely poslední deportační vlaky z Terezína do Osvětimi. V listopadu téhož roku, s ohledem na blížící se frontu, vyhodili hitlerovci tamní plynové komory a krematoria do povětří…

Nedávno, na jedné mezinárodní konferenci, jistý polský vědecký pracovník hovořil o své zemi a jejím obyvatelstvu, které prý stále chová nechuť k Židům proto, že kdysi vykořisťovali zdejší lid. Ve své replice jsem namítal, že sice zmíněný argument tak jako tak ve své generalizaci neobstojí, že však od oněch údajných židovských nešvarů uplynulo už téměř šedesát let, že mezitím vyrostla již tři pokolení, která Židy vůbec nezná, neboť v současném Polsku – pokusil jsem se o ironii – žádný Žid kromě Adama Michnika už nežije…

V Čechách naproti tomu ještě nějací Židé jsou. Není jich ale zase tak mnoho. V pražských synagogách mají často potíže sehnat deset povinných mužů k bohoslužbě. Nelze však říci, že by nedostatek zdejších Židů byl úměrný k absenci antisemitismu v Čechách – nechci tvrdit, že právě tak jako v Polsku, leč přece. Mladí výtržníci, skini, na rozdíl od Romů určitě žádného Žida nikdy neviděli, přesto vykřikují: „Židi ven!“ A republikánští prominenti zlobně útočí proti vládním židovským fantomům. Pomiňme však skiny i republikány; bylo snad málo „běžných“ českých občanů, kteří při nedávném výzkumu prohlašovali, že by velice neradi měli na chodbě židovské sousedy? A o čem vypovídá fakt, že před časem vydaný hanopis Protokoly sionských mudrců byl zakrátko čtenářskou obcí rozebrán?

Někteří lidé musí nezbytně vyjadřovat pokleslé niterné pocity, svádět na kohosi životní zklamání, kompenzovat vlastní ubohost – posilují své chabé sebevědomí nenávistnými činy nebo alespoň slovy, hesly či nápisy: „Pryč se Židy!“ Za objekt své zloby však vlastně ani žádné živé Židy nepotřebují, ba dokonce ani ne ty někdejší, dávno zemřelé; kdykoli nastane čas potřeby – a on nastává až příliš často – vždy si své „Židy“ najdou. Averze vůči Židům je v čase i prostoru nezdolná.

Přednášel jsem před časem o československé historii. Po diskusi, když se publikum rozcházelo, přistoupil ke mně jakýsi starší muž, vyjádřil svůj názor na právě přednesené téma a poté mi důvěrně prozradil: „Ono všechno stejně řídí mezinárodní židovstvo.“ Zeptal jsem se ho, jestli si myslí, že je to dobré, či špatné, on však pouze znechuceně mávnul rukou.

Za dávných dob komunistického panství jsem často slýchával nebo četl, že světová buržoazie kuje pikle proti mezinárodnímu proletariátu vůbec a Sovětskému svazu zvláště. Rád jsem si představoval, kterak někde v Americe, nejspíše v New Yorku, pravděpodobně v blízkosti Wall Streetu existuje tajné, přísně střežené sídlo této světové spiklenecké organizace, kde tlustí kapitalisté s doutníky v ústech spřádají plány na zničení všeobecného pokroku a socialismu.

Dnes se stejným zájmem se občas zase dozvídám, že se kdesi nalézá hlavní židovská či sionistická centrála, v níž se rozhoduje o osudu jednotlivých zemí, případně všeho světa. Toto zjištění není vlastně vůbec nové, přišli s ním už autoři „sionských protokolů“, znali ho fašisté nejrůznějšího ražení a po nich ho ovšem velmi podrobně rozpracovali hitlerovští nacisté.

O tomto tvrzení si ale myslím (a prosím za prominutí), že by snad ani nebylo na škodu, kdyby se potvrdilo… Kdyby tak opravdu někde sídlila skupina všemocných židovských učenců, filozofů, politiků a koneckonců i bankéřů, moudrých, zkušených a zdatných, jak se ostatně na Židy sluší a patří, svět by možná vyhlížel, a hlavně se vyvíjel mnohem přijatelněji, nežli je tomu dnes.

Bohužel však žádné takové jednotné světovládné sdružení neexistuje. V Izraeli se vypravuje, že sejdou-li se tam dva Židé, založí tři politické strany. A tak je tomu pohříchu i všude jinde.

Stalo se téměř pravidlem, že každá, byť i neoficiální návštěva z Izraele, která k nám nyní zavítá, neopomene se vděčně zmínit o československé vojenské a zbrojní pomoci v zápase vedeném o zrod izraelského státu v roce 1947 i v několika ještě měsících následujících.

O rozsahu a významu této pomoci nelze pochybovat. Nutno pouze dodat, že na jejím výsledku měl především zájem Sovětský svaz. Bylo totiž už tehdy naprosto nemyslitelné, že by československá zahraniční iniciativa mohla podniknout cokoli, co by nebylo v souladu se sovětskou politikou; a v Moskvě předpokládali, že vnitřní vývoj v Izraeli vyústí do podoby jakési lidově demokratické země, přesněji řečeno sovětského satelitu.

Když zanedlouho tato naděje zklamala, skončila nejen komunistická pomoc Izraeli, ale i veškeré sympatie. Židovští bojovníci za právo a nezávislost, ti, kteří unikli hitlerovským plynovým komorám, jak je ještě nedávno charakterizoval československý tisk, se proměnili v sionistické násilníky a okupanty, v prodloužené ruce amerického imperialismu.

Stalinský antisemitismus, po léta skrývaný, vypukl nyní naplno v Sovětském svazu i v jím podmaněných státech. Židé se kdysi včlenili do komunistických a bolševických řad v naději, že mezi revolučními obroditeli světa, hlasateli spravedlnosti a rovnosti mezi národy naleznou bezpečné útočiště i nejvhodnější podmínky pro své mesianistické poslání. Teď se stali nejvhodnějšími oběťmi totalitního režimu, jenž opět potřeboval vyrobit si nepřátele a dát je napospas lidovému hněvu a odplatě. Proces s Rudolfem Slánským, se „spiklenci židovského původu“, pouze završil metamorfózu komunistické politiky a odhalil její perfidnost.

Na závěr ještě poznámka k oněm soudobým izraelským hostům, plným vděku za někdejší úspěšnou zbrojní pomoc Československa v jejich boji za nezávislost. Snad by stálo za to jim připomenout, že jednak všechno bylo trochu jinak, a za druhé, že nedlouho poté – na oplátku – Československo zase horlivě dodávalo zbraně všeho druhu izraelským nepřátelům, arabským sousedům, kteří je také několikrát použili v boji za likvidaci izraelské nezávislosti – naštěstí neúspěšně.

„Nevyvratitelná fakta“ předkládá svým čtenářům, zejména školní mládeži, před dvěma lety vydaná a příslušným ministerstvem doporučená Příručka církevních dějin. Ta fakta čerpá její autor ze středověku a představuje (opět!) Židy jako nejbezohlednější lichváře, rituální vrahy, trýznitele křesťanských chlapců i mordýře vlastních soukmenovců odpadlých od židovské víry. Pomíjím lichváře, od nichž si i panovníci rádi vypůjčovali peníze, kdykoli státní pokladna zela prázdnotou a nebylo ke komu ani kam jinam se obrátit. Před dávnými věky – právě tak jako dnes – žili ovšem také fanatikové, sadisté, lidé psychicky vyšinutí, kteří ochotně, ba s potěšením páchali nejrůznější zvěrstva. Nesmyslné by bylo tvrdit, že tací mezi Židy neexistovali. Zevšeobecňovat však zločiny úchylných jedinců a obviňovat z nich veškeré dané společenství bylo kdysi a zůstalo i dnes vžitou praktikou i hanebností. Po celá staletí měly ty hanebné praktiky pro Židy tragické následky; dnes, doufejme, že alespoň u nás, plodí jen smutek. Anebo snad i rozhořčení.

(Prostor)